Článek
Díky úspěšným ochranářským iniciativám a legislativě se vlk obecný (Canis lupus) znovu dostává do svého historického areálu rozšíření v Evropě. Vlci však nikdy nebyli vyhubeni na velkých územích východní Evropy, ale kvůli staletím pronásledování jsou často nuceni žít na odlehlých a nepřístupných místech.
Příkladem může být migrace vlka z Apenin do Alp za osm měsíců, během kterých urazil 1250 km, překonal čtyři oplocené čtyřproudové dálnice a několik velkých řek. Telemetricky sledovaný mladý vlk z německé Lužice dokonce během šesti měsíců urazil vzdálenost 1500 km přes celé Polsko a Litvu až do Běloruska Jiný vlk z Dinár ušel více než 1176 km až do Italských Alp, kdy kromě antropogenních bariér překonával i velké řeky nebo přehrady. Důležité jsou také migrace spojující zdrojové populace v Černobylské uzavřené zóně (na Ukrajině) a populace v Bělověžském pralese (mezi Polskem a Běloruskem). Některé populace vlků obývají pobřežní nebo ostrovní krajinu, kde běžně plavou přes vodní plochy na vzdálenost větší než 1500 m nebo existují dokonce pozorování vlků lovících losy ve středně velkých jezerech. I v Evropě jsou díky telemetrickému sledování doloženy případy, kdy vlci přeplavali i velké vodní toky nebo přehrady, poslední zpráva například dokumentuje, jak vlk s GPS obojkem označený jako M637 přeplaval přes Lucernské jezero ve Švýcarsku vzdálenost zhruba 1,5 km. Populace vlka se postupně obnovila také v jihozápadních Čechách, kde na území NP a CHKO Šumava vyskytuje 6 smeček a další 3 teritoria jsou v Českém lese a v Novohradských horách
Naše legislativa není ideální, ale podle zákona 114/92 Sb. o ochraně přírody a krajiny je vlk kriticky ohrožený, tj. zákonem zvláště chráněný. Jiná je otázka náhrady škod způsobených vlkem. U nás se odškodnění řídí zákonem 115 /2000 Sb. o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy. Základem nároku na náhradu škody je, že poškozený ohlásí škodu do 48 hodin místně příslušnému orgánu ochrany přírody.
Nikdy nebyl žádný živočišný druh pronásledován s takovou vehemencí a tak nekompromisně jako vlk. Ano, vlk loví lesní zvěř, ale asi 3-5 % jeho potravy tvoří domácí zvířata. Vlk potřebuje v průměru asi tak 50-100 kg masa měsíčně. Potravu ale nemusí mít každý den, období hladu se střídá s obdobím hojnosti potravy. To odpovídá asi tak jednomu jelenovi nebo dvěma srncům za měsíc. Třicet vlků potřebuje tolik jelenů, kolik je jich v Česku usmrceno ročně na silnicích. Lokálně to může mít vliv na stavy spárkaté zvěře, která je u nás několikanásobně přemnožená a způsobuje neúnosné škody na lesních porostech. V žádném případě návrat vlka neohrozí existenci této zvěře v naší přírodě, naopak, zlepší se její zdravotní stav (přírodní výběr). Lesníci vynakládají obrovské peníze na ochranu lesních kultur před přemnoženou zvěří, častou exotickou (muflon, daněk, sika). Vlk a rys to udělají prakticky zadarmo. Kde je dost vlků (a rysů), tam je zdravý les. Vlk je tedy bez nadsázky zachránce lesa.
V naší přírodě je v současné chvíli asi sto až dvě stě vlků. Snad si naše bohatá společnost může dovolit ten „luxus“ poskytnout vlkům prostor a potravu, když v té samé době jsme schopni uživit 2,5 milionu psů. Ano někteří vykonají důležité funkce jako policejní, strážní a nebo pastevečtí psi. Ale asi se mnou budete souhlasit, že valná většina psů jsou domácí mazlíčci a společníci. Dlouho neexistovala skutečná centrální evidence všech psů v ČR a teprve nyní se zavádí státní evidence psů. Zatím jsou však obecní evidence oddělené, část psů je jen očipována bez registrace a někteří majitelé psa na ho obci vůbec nenahlásí. Až v letošním roce má začít ostrý provoz centrální evidence a pak se dozvíme, kolik psů u nás opravdu žije. Zatím se musíme spokojit se shora uvedeným, odborným odhadem podle sčítaní obyvatel a dalších zdrojů .
Zdroje :
https://web.kurzy.cz/wiki/Centr%C3%A1ln%C3%AD_evidence_ps%C5%AF_v_%C4%8Cesku?
Jordan, P., Peterson, R. & Ledoux, K. (2010). Swimming Wolves, Canis lupus , Attack a Swimming Moose, Alces alces. Canadian Field Naturalist, 124.
Kutal, M., a kol (2025). Recolonisation dynamics of grey wolves: delayed recovery in a Central European country.
Ražen, N., Brugnoli, A., Castagna, C., Groff, C., Kaczensky, P., Kljun, F., Knauer, F., Kos, I., Krofel, M., Luštrik, R., Majić, A., Rauer, G., Righetti, D. & Potočnik, H. (2016). Long-distance dispersal connects Dinaric-Balkan and Alpine grey wolf (Canis lupus) populations. Eur J Wildl Res, 62, 137–142.
Stronen, A.V., Navid, E.L., Quinn, M.S., Paquet, P.C., Bryan, H.M. & Darimont, C.T. (2014). Population genetic structure of gray wolves (Canis lupus) in a marine archipelago suggests island-mainland differentiation consistent with dietary niche. BMC Ecol, 14, 11.
Volfová, Josefa & Toman, L. (2018). Návrat rysa na Šumavu ve 2. polovině 20. století [Return of the lynx to the Šumava Mts. in the second half of the 20th century]. Vlastivědný Sborník Muzea Šumavy, 10, 397–415.
