386 miliard schodku. Na Skyfoxy pro Ukrajinu nemáme?

Debata o českých letounech pro Ukrajinu se během několika měsíců výrazně proměnila. Na začátku roku se politický spor soustředil především na několik L-159 ALCA ze stavu Armády našeho státu. Nyní se do popředí dostává jiná možnost. Podle informací Respektu pokračují jednání o nákupu čtyř nových L-39 Skyfox pro Ukrajinu z evropských prostředků. Současná vláda nechce jejich pořízení financovat přímo ze státního rozpočtu, proti využití evropských peněz však podle dostupných informací nevystupuje.

Celá otázka se tím konečně posouvá od jednoduchého sporu, zda máme, či nemáme Ukrajině předat několik starších letadel. Podstatnější je, jakou leteckou schopnost napadená země skutečně potřebuje a jaké místo by v ní mohly české stroje zaujmout.

Ukrajinské letectvo prochází za války mimořádně komplikovanou generační proměnou. Vedle sovětských typů zavádí F-16 a Mirage 2000, zároveň se připravuje na další západní stroje včetně Gripenů. Každý nový typ ovšem znamená nejen získání samotných letounů, ale také výcvik pilotů, instruktorů, techniků, pozemního personálu a vybudování rozsáhlého logistického zázemí.

Právě zde se vrací do hry L-39 Albatros. Ukrajina tuto československou konstrukci zná desítky let a stále ji používá jako jeden ze základních proudových cvičných prostředků. Albatrosy slouží k přípravě mladých pilotů i jako mezistupeň před přechodem na skutečné bojové typy.

Nejde přitom pouze o školní letoun schovaný hluboko v týlu. Ukrajinské L-39 se během války objevily také v bojových situacích. Hned 24. února 2022 zahynul major Dmytro Kolomijec při letu na L-39, když podle ukrajinských pramenů odvedl pozornost ruského stroje od ostatních členů své skupiny. V srpnu 2023 pak ukrajinské letectvo přišlo při srážce dvou L-39 o tři piloty, kteří podle oficiálního vyjádření plnili bojový úkol. Veřejně dostupné informace sice neumožňují přesně určit jeho povahu, ale potvrzují, že staré Albatrosy nejsou využívány pouze k základnímu výcviku.

Ukrajina má tedy vytvořenou určitou infrastrukturu, zkušený personál i dlouhodobou zkušenost s provozem letounů této konstrukční školy. To ovšem neznamená, že by bylo možné nový Skyfox jednoduše zaparkovat vedle starého Albatrosu a druhý den s ním začít létat. Má nový motor, moderní avioniku, odlišné systémy a vyžaduje vlastní logistické zabezpečení. Výhodou je především návaznost výcvikové filozofie a existence pilotů i techniků, kterým nebude podobný druh letounu cizí.

V září letošního roku se ostatně ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj v Kanadě setkal s 21 ukrajinskými letci, kteří právě na L-39 absolvují pokročilé fáze přípravy před přechodem na F-16 a Gripeny. Ukazuje to, že význam této kategorie stroje s nástupem západních stíhaček neklesá. Spíše naopak.

Současná medializace L-39 Skyfox se silně spojuje s protidronovou konfigurací. Je to pochopitelné. Rusko používá stále větší množství bezpilotních prostředků a vedle klasických vrtulových Šáhedů se objevují také rychlejší proudové typy. Ukrajina proto hledá způsob, jak je likvidovat levněji než pomocí drahých protiletadlových střel nebo bojových letů muli -role strojů vyšší třídy. Právě pro podobnou úlohu může být lehký proudový letoun velmi vhodný. Bylo by však chybou zredukovat Skyfox na jakousi létající protidronovou hlídku.

Jeho největší předností je modularita. Výrobce počítá s pěti závěsnými body, elektrooptickými a infračervenými senzory, průzkumnými kontejnery, přesně naváděnou i neřízenou výzbrojí a prostředky pro taktický výcvik. Skyfox může sloužit při pokročilé přípravě budoucích stíhacích pilotů, vykonávat průzkumné a hlídkové mise, podporovat navádění útoků nebo plnit lehké úderné úkoly. Pro Ukrajinu by právě tato univerzálnost mohla mít větší cenu než schopnost sestřelovat Šáhedy.

Každá hodina základního nebo taktického výcviku absolvovaná na Skyfoxu je hodinou, kterou nemusí odlétat podstatně dražší F-16. Moderní stíhací letoun se tím méně opotřebovává a zůstává dostupný pro úkoly, které lehčí stroj plnit nemůže. Stejná logika stojí za intenzivním využíváním simulátorů. Ukrajinské ministerstvo obrany samo zdůrazňuje, že jejich používání šetří životnost bojových letadel a snižuje náklady na přípravu posádek.

Právě poslední podmínka je důležitá. Skyfox není stroj, který bychom měli posílat proti frontovým pozicím chráněným ruskými systémy Buk, Tor, Pancir a přenosnými protiletadlovými komplety. V podobném prostředí by byl příliš zranitelný. Smysl dává především tam, kde může využít nízké provozní náklady a není vystaven nejsilnější vrstvě nepřátelské protivzdušné obrany.

Stejná logika vysvětluje také ukrajinský zájem o české L-159 ALCA. Z dokumentů Ministerstva obrany vyplývá, že Ukrajina 26. června 2025 požádala nejméně o dvanáct těchto letounů společně s výcvikem pilotů a pozemního personálu. V prosinci byl požadavek snížen na čtyři kusy. Nešlo tedy o mediální konstrukci ani politický balonek. Ukrajinci o letouny skutečně stáli.

Důvod je poměrně snadno pochopitelný. L-159 je lehký bojový stroj schopný plnit úkoly protivzdušné obrany, přímé podpory pozemních sil i taktického průzkumu. Jeho schopnosti navíc nejsou pouze položkami v propagačním katalogu. Irácké L-159 byly skutečně bojově nasazeny proti Islámskému státu. Při operacích nad Mosulem létaly například s dvojicí pětisetliberních pum.

Ukrajinský prezident později zdůraznil především využití proti Šáhedům. To však neznamená, že by právě tím končily možnosti tohoto typu.

L-159 by mohla převzít část úkolů, na které je F-16 příliš drahá a provozně náročná. Mohla by chránit vybrané oblasti před bezpilotními prostředky, provádět lehké údery, hlídkovat nebo podporovat výcvik. Modernější stíhačky by tím zůstávaly volné pro střety s ruským taktickým letectvem, použití přesné výzbroje a úkoly vyžadující jejich výkonnější radar, elektroniku a větší nosnost.

Právě proto dává původní ukrajinský požadavek na dvanáct kusů větší vojenský smysl než později diskutovaná čtveřice. Čtyři letadla mohou vytvořit omezenou specializovanou schopnost. Dvanáct strojů už představuje základ skutečné letky, schopné udržovat pohotovost, výcvik i pravidelné bojové nasazení.

Z ukrajinského zájmu však automaticky nevyplývá, že bychom měli všechny dostupné Alky okamžitě poslat na východ.

České L-159 stále plní několik důležitých funkcí. Slouží k výcviku, umožňují pilotům získávat zkušenosti před přechodem na nadzvukové stroje a podílejí se na ochraně vzdušného prostoru našeho státu i aliančního prostoru. Armáda s nimi zároveň musí počítat během složitého přechodu od Gripenů k F-35.

Situace na Blízkém východě navíc připomíná, že lehké bojové letouny mohou znovu získat hodnotu i pro spojenecké operace mimo Evropu.

NATO letos kvůli bezpečnostní situaci přesunulo část personálu své mise v Iráku do Neapole. Zatím neexistuje žádný veřejně známý plán nasazení českých L-159 na Blízkém východě a nebylo by korektní tvrdit opak. Vývoj oblasti však ukazuje, jak rychle může vzniknout potřeba chránit základny a kritickou infrastrukturu před bezpilotními prostředky, řízenými střelami nebo dalšími nízko letícími cíli.

Právě pro podobný typ mise může být L-159 užitečná. Má výrazně nižší provozní náklady než moderní nadzvukové stíhačky, může nést výzbroj vzduch-vzduch i vzduch-země a navíc už má s iráckým prostředím praktickou zkušenost. Okamžitý prodej většího množství českých Alek by proto mohl být předčasný. Rozumnější by bylo připravovat jejich náhradu a jednotlivé stroje uvolňovat postupně podle toho, jak bude nová technika přicházet do služby.

Tím se dostáváme k projektu F/A-259 Striker. Je potřeba především odstranit jednu častou představu. Striker není hotový letoun, který Aero pouze vytáhne ze skladu výkresů a během několika měsíců zahájí sériovou výrobu.

Projekt představený v roce 2018 vznikl především v souvislosti s americkým programem lehkého bojového letounu. Počítal s novým křídlem, moderní avionikou, radarem, rozšířenou výzbrojí a dalšími zásadními změnami. Do fáze sériového výrobku se však nedostal a odpovídající prototyp nevznikl.

Přesto by byla chyba tento směr úplně odepsat.

L-159 jednou náhradu potřebovat bude. F-35 ji nenahradí, protože představuje úplně jinou kategorii letounu s nesrovnatelně vyšší pořizovací i provozní cenou. Skyfox zase vznikl především jako lehký víceúčelový stroj. Mezi oběma kategoriemi tak zůstává prostor pro relativně levný bojový letoun schopný dlouhodobě plnit úkoly, na které je použití F-35 neekonomické. Právě zde by mohla být koncepce F/A-259 zajímavá.

Nemuselo by jít o mechanické obnovení projektu z roku 2018. Smysl by mělo využít jeho zkušenosti a zadat vývoj moderního nástupce L-159, který by odpovídal současným požadavkům na senzory, datové propojení, elektronický boj, přesnou výzbroj a ničení bezpilotních prostředků.

Takový program by pochopitelně nebyl otázkou několika měsíců. Odborné odhady už v minulosti upozorňovaly, že samotná obnova výroby konstrukčně příbuzného stroje by znamenala nejméně několik let příprav.

Právě proto má smysl začít včas.

Část nákladů by bylo možné pokrýt postupným prodejem L-159 poté, co za ně začne přicházet náhrada. Výnos ze starších letadel by samozřejmě celý vývoj nového typu nezaplatil. Mohl by však snížit konečný účet a vytvořit srozumitelnou modernizační cestu.

Stará technika by nezmizela bez užitku ve skladech nebo na odstavné ploše. Odešla by spojenci, který ji dokáže okamžitě využít. Náš stát by současně získával jejího nástupce a domácí průmysl by si zachoval schopnost vyrábět vlastní lehké bojové letouny. Takový postup působí smysluplněji než nekonečné prodlužování životnosti L-159, po němž by jednoho dne následovalo jejich prosté vyřazení.

Ukrajina ovšem nemůže čekat, až vznikne nový český bojový letoun. Právě proto dává současné jednání o Skyfoxech logiku. Pokud se podaří získat evropské financování a výrobní kapacitu Aera, mohou první stroje vytvořit základ nové ukrajinské lehké letecké schopnosti.

Čtyři kusy by byly začátkem. Z vojenského hlediska by však dávalo větší smysl přemýšlet rovnou o celé letce. Její úkoly by se nemusely omezovat na sestřelování dronů. Část letounů by mohla držet pohotovost proti bezpilotním prostředkům, další by sloužily k přípravě pilotů, průzkumu nebo lehkým bojovým misím. Podle vývoje války by bylo možné konfiguraci měnit.

Právě tak se má využívat modulární platforma. Zároveň by Ukrajina získala letoun, který zapadá mezi staré L-39 a moderní západní stíhačky. Nepředstavoval by konkurenci pro F-16, Mirage nebo budoucí Gripeny, ale jejich doplněk. Přesně taková vrstva dnes ukrajinskému letectvu chybí.

Nakonec však celá otázka opět narazí na peníze. V české politické debatě bývá vojenská pomoc Ukrajině často představována jako téměř bezedný účet, který si náš stát nemůže dlouhodobě dovolit. Oficiální čísla tento obraz poněkud komplikují.

Vláda na podzim 2025 vyčíslila vojenskou pomoc poskytnutou od roku 2022 přibližně na 17,4 miliardy korun. Ve stejné době uváděla zhruba 25 miliard korun získaných prostřednictvím aliančních refundací a náhradní vojenské techniky. Širší vládní bilance zahrnující pomoc uprchlíkům, humanitární výdaje a další položky pracovala s náklady 91,3 miliardy korun. Na druhé straně kalkulace uváděla příjmy z daní a odvodů, zahraniční refundace a získanou vojenskou techniku v celkové hodnotě přibližně 104 miliard.

Hodnota náhradní vojenské techniky není totéž jako hotovost v rozpočtu a podobná bilance vždy závisí na zvolené metodice. Jedno z ní však vyplývá poměrně zřetelně: dosavadní podpora Ukrajiny nepředstavuje ve vztahu k celkovým veřejným výdajům částku, která by sama o sobě určovala stav financí našeho státu.

To je obzvlášť patrné při pohledu na současný rozpočet. Ministerstvo financí původně navrhovalo pro rok 2027 deficit 389 miliard korun. Po následných úpravách vláda pracuje s částkou přibližně 386 miliard. Vedle téměř čtyřsetmiliardového schodku získává diskuse o několika miliardách na jednu lehkou víceúčelovou letku poněkud zvláštní proporce.

Přesnou cenu případné ukrajinské sestavy Skyfoxů zatím neznáme. Bude záviset na konfiguraci avioniky, zvolené výzbroji, zásobě náhradních dílů, výcviku, servisu a množství podpůrného vybavení. Veřejně známá zakázka Vietnamu na dvanáct L-39NG se však pohybovala v řádu jednotek miliard korun.

I výrazně lépe vybavená ukrajinská letka by tak v kontextu současných státních financí představovala částku nesrovnatelně menší než každoroční rozpočtový schodek. Navíc by nešlo o peníze, které jednoduše odejdou do zahraničí.

Významná část výroby Skyfoxu probíhá doma. Na programu pracují stovky dodavatelů a podle Aera pochází velká část dodavatelského řetězce z našeho státu. Peníze vložené do ukrajinské zakázky by tak současně znamenaly zakázky pro domácí průmysl, zaměstnanost, servisní práci a další rozvoj výrobku. Ukrajinské bojové nasazení by navíc poskytlo něco, co se nedá koupit žádnou marketingovou kampaní: skutečnou válečnou referenci.

Pokud by se Skyfox osvědčil při ochraně infrastruktury, výcviku, průzkumu a lehkých bojových úkolech v nejsledovanější válce současnosti, jeho exportní hodnota by výrazně vzrostla.

Proto působí poněkud zvláštně, když se několik miliard na podobný projekt prezentuje jako nepřijatelná zátěž ve chvíli, kdy stát bez větších rozpaků plánuje schodek blížící se čtyřem stovkám miliard. Ve vztahu k podobnému deficitu by vybavení jedné ukrajinské lehké víceúčelové letky představovalo skutečně jen kapku v moři. Rozdíl je v tom, že po této kapce by něco zůstalo.

Ukrajina by získala užitečnou vojenskou schopnost. České Aero by získalo významného zákazníka a bojovou referenci. Domácí dodavatelé práci. Naši konstruktéři zkušenosti. A náš stát příležitost vrátit se k úvahám, zda vedle špičkových F-35 nepotřebuje také levnější bojový letoun pro úkoly, při kterých je nasazení nejmodernější stíhačky zbytečně drahé. Možná tedy není hlavním problémem, že bychom si podobný projekt nemohli dovolit. Spíše jde o to, zda jsme schopni rozeznat výdaj, který pouze zvětší deficit, od investice.

Autor: Martin Cikán