Článek
Otázka údajných dodávek letounů L‑159A Ukrajině se v českém veřejném prostoru vrací jako symbol solidarity, ale zároveň jako ukázka strukturální slabosti, s níž se domácí debata o obraně dlouhodobě potýká. Zaměňování mediální konstrukce za reálný politický či vojenský proces. Původní příslib, který zazněl z úst generála Pavla, byl míněn jako politické vyjádření podpory napadené země, nikoli jako exekutivní rozhodnutí. Přesto byl veřejností i částí médií čten způsobem, který této roli neodpovídal.
Zde je nutné připomenout základní, byť nepopulární fakt: generál Pavel nemá žádné pravomoci k rozhodování o převodech vojenské techniky. Ty náleží vládě a příslušným resortům. Jakmile však byla tato skutečnost překryta silnou symbolikou výroku, došlo k posunu celé kauzy z roviny institucionální do roviny očekávání, která nejsou kryta rozhodovací pravomocí ani připraveným procesem, mají tendenci se měnit v politický problém.
Zpětný pohled ukazuje, že potíž nespočívala ani v samotné platformě L‑159A, která ve skutečnosti nebyla předmětem žádného konkrétního rozhodnutí, ale spíše v tom, jak byla celá věc komunikována. Veřejně artikulované očekávání rychlé a přímé vojenské pomoci vytvořilo tlak, který neodpovídal reálným možnostem okamžitého nasazení těchto letounů na ukrajinském bojišti. V okamžiku, kdy se z technicko‑vojenské otázky stal veřejný politický symbol, zúžil se prostor pro racionální rozhodování.
Právě v této fázi vznikl klíčový posun, který dal základ celé „kauze L‑159“. Hypotéza, že by se mělo jednat konkrétně o letouny L‑159A ze stavu AČR, nevzešla ani z úst generála Pavla, ani z původního zpravodajství agentury UNIAN, která sama výslovně uvedla, že „typ letounu nebyl specifikován“. Tato interpretace se zrodila až v českém mediálním prostředí, kde byla původně otevřená formulace převedena do konkrétní technické dedukce ve zkratce „účinné proti dronům = L‑159 = čtyři kusy ze stavu AČR“. Právě tímto způsobem se skupina politických komentátorů a představitelů prostředí kolem Motoristů a SPD dopracovala k tvrzení o údajném odčerpání čtyř letounů z výzbroje letectva našeho státu, aniž by pro takový závěr existoval jakýkoli institucionální či faktický podklad.
Teprve následně do této mediálně vytvořené konstrukce vstoupil Petr Macinka. Ne jako ten, kdo by kauzu od počátku vysvětloval nebo korigoval, ale jako aktér, který neúmyslný mediální hoax využil k politickému rámování celé debaty. Jeho výrok, že o věci „se možná nemělo mluvit“, tak nelze číst jako analytické shrnutí problému, ale espíše jako zpětné zúročení již existující mediální zkratky. Macinka ve skutečnosti nepracoval s reálným obsahem Pavlova sdělení, ale s jeho deformovanou podobou, již mezitím vytvořili političtí a mediální „chytráci“, kteří zaměnili novinářskou hypotézu za fakt. Výsledkem bylo další posílení falešného narativu, jenž neměl oporu ani v pravomocích hlavy státu, ani v reálném stavu AČR.
K této mediálně‑politické konstrukci se navíc sekundárně připojil praktický argument, který byl následně používán jako dodatečné zdůvodnění celé kauzy: Ukrajina nemá hotové posádky pro letouny L‑159A. Tyto stroje nejsou přímým ekvivalentem sovětských bitevníků Su‑25, na které jsou ukrajinští piloti i pozemní personál dlouhodobě adaptováni. Přechod na západní avioniku, jiné zbraňové systémy a odlišné provozní postupy znamená měsíce výcviku. Čas je ve válce zdroj, který nelze suplovat dobrým úmyslem. L‑159A není platforma „vezmi a leť“, ale systém, který dává smysl pouze v rámci připraveného operačního a výcvikového rámce.
Ve vztahu k samotným L‑159A se proto jako racionálnější jeví řízený a postupný prodej těchto letounů, nikoli jednorázové gesto. Klíčovou podmínkou by měla být jejich systematická náhrada modernějšími stroji F/A‑259 Striker. Prostředky získané z prodeje L‑159A by mohly sloužit jako základ financování nových letounů, přičemž cenový rozdíl by byl transparentně dofinancován státem.
Takový postup by umožnil zachovat kontinuitu schopností letectva našeho státu, podpořit domácí průmysl a předejít situaci, kdy se armáda zbaví funkční techniky bez adekvátní náhrady. Jinými slovy: solidarita, která není kryta plánem, se snadno mění v improvizaci a improvizace v oblasti obrany nebývá ctností, ale selháním řízení.
Právě tomuto riziku bychom se měli vyhnout i s ohledem na zkušenosti ze Slovenska z období předchozí vlády. Veřejně známým příkladem je předání jediného slovenského systému protivzdušné obrany dlouhého dosahu S‑300 Ukrajině v roce 2022, po němž Slovensko zůstalo bez vlastní suverénní kapacity této kategorie a bylo odkázáno na dočasnou ochranu aliančních systémů. Podobně v roce 2023 došlo k odevzdání zbývajících stíhacích letounů MiG‑29, tedy fakticky celého tehdejšího stíhacího letectva, v situaci, kdy objednané letouny F‑16 ještě nebyly dodány a ochranu vzdušného prostoru museli převzít spojenci. Z hlediska Ukrajiny však mělo okamžité předání MiG‑29 výrazně větší vojenskou logiku než mediální konstrukce, kterou se nyní někteří politici vládní koalice snaží zpětně vnutit veřejnosti v souvislosti s L‑159 – šlo o typ, na který existovaly hotové posádky, zázemí i okamžitá bojová využitelnost. Tyto příklady ukazují, že i dobře míněná pomoc může vést k oslabení vlastních schopností, pokud není součástí předem promyšlené modernizační trajektorie.
Alternativa, která dává smysl: L‑39NG Skyfox
Právě v tomto bodě se nabízí racionálnější řešení v podobě letounů L‑39NG Skyfox. Tyto stroje jsou primárně určeny pro výcvik, ale zároveň jsou již od počátku koncipovány jako víceúčelová platforma schopná plnit i úlohu lehkého bojového a protidronového letounu. V kontextu současné války se zde ukazuje zásadní rozdíl mezi symbolickým uvažováním o „bojových letadlech“ a reálnou potřebou levné, dostupné a provozně udržitelné schopnosti reagovat na masové nasazení bezpilotních prostředků.
Proti bezpilotním systémům typu Šáhid představují Skyfoxy nákladově efektivní odpověď, která odpovídá charakteru hrozby, nikoli její mediální symbolice. Nejde o náhradu stíhacího letectva ani o gesto směrem k veřejnosti, ale o praktický nástroj: letoun schopný dlouhé vytrvalosti ve vzduchu, rychlé reakce, i operací v prostředí s omezenou infrastrukturou.
Významnou výhodou L‑39NG je schopnost operovat z nezpevněných či provizorních ploch. V prostředí, kde jsou klasická letiště systematicky ohrožována raketovými a dronovými útoky, jde o vlastnost, která zásadně zvyšuje přežití i operační flexibilitu. Pro úkoly ochrany vzdušného prostoru proti dronům se tak Skyfox jeví jako praktičtější nástroj než starší a provozně náročnější L‑159A, jejichž nasazení předpokládá stabilní zázemí a vyšší logistickou zátěž.
Zároveň je třeba říci, že tato alternativa neleží na stole nově. Společnost Aero Vodochody nabízí L‑39NG Skyfox dlouhodobě jako moderní, exportně orientovanou platformu, která je schopna reagovat právě na potřeby států čelících asymetrickým hrozbám. Nabídka Skyfoxů byla známa dávno před vznikem tzv. kauzy L‑159 a představovala konzistentní, technicky i ekonomicky obhajitelnou cestu, jak kombinovat výcvik, lehké bojové úkoly a ochranu vzdušného prostoru.
V tomto světle působí paradoxně, že domácí debata se upnula k hypotéze o odebírání L‑159 ze stavu AČR, zatímco reálná a průmyslově připravená možnost v podobě Skyfoxů zůstávala stranou pozornosti. Právě zde by se měla vést seriózní diskuse, nikoli o mediálních zkratkách, ale o tom, jak efektivně propojit obranné potřeby Ukrajiny, schopnosti domácího průmyslu a dlouhodobé zájmy státu.
Pokud jde o potřebu budovat specializované protidronové letky, nabízí se rovněž role občanských iniciativ. Projekty typu „Dárek pro Putina“ by mohly, vedle dronů a munice, otevřít racionální debatu o financování konkrétních leteckých platforem, například právě L‑39NG Skyfox. Nešlo by o symbolické gesto, ale o cílený příspěvek ke schopnosti, která dnes Ukrajině prokazatelně chybí a kterou lze na rozdíl od mediálních hypotéz skutečně dodat.
Závěrem
Kauza L‑159A ukazuje, že v obraně neexistují zkratky. Dobrý úmysl není náhradou za schopnost, stejně jako politické gesto nenahrazuje institucionální rozhodnutí. Smysluplná pomoc musí vycházet z reality, času, logistiky a dlouhodobého plánu, nikoli z mediálně vytvořených hypotéz.
Zároveň je však na místě připustit, že pokud by náš stát v budoucnu skutečně chtěla Ukrajině dodávat bojové letouny, existuje cesta, která dává smysl jak vojensky, tak průmyslově i politicky. Tou cestou je systematická modernizace vlastní bombardovací letky AČR, dnes vybavené letouny L‑159A, a jejich postupná náhrada modernější platformou F/A‑259 Striker.
V rámci takového procesu by bylo možné funkční a provozuschopné L‑159A postupně uvolňovat k prodeji Ukrajině, nikoli formou ad hoc gest, ale jako součást řízeného modernizačního plánu. Tento přístup by zároveň zabránil oslabení vlastních schopností AČR a umožnil by smysluplně propojit pomoc napadenému státu s podporou českého obranného průmyslu.
Takové řešení by pochopitelně muselo být doprovázeno odpovídajícím výcvikem ukrajinských pilotů i leteckých mechaniků, aby dodané letouny nebyly pouze technikou na papíře, ale reálně použitelným bojovým nástrojem. Právě zde by se náš stát mohl uplatnit nejen jako dodavatel techniky, ale jako partner při budování dlouhodobých kapacit.
Teprve v tomto rámci by se dalo hovořit o odpovědné a strategicky promyšlené pomoci. Vše ostatní, včetně celé mediální kauzy L‑159, ukazuje spíše na to, jak snadno může být obranná politika nahrazena účelovou propagandou.
Tento text vyjadřuje osobní názor autora a slouží k otevření odborné a veřejné debaty. Nepředstavuje oficiální stanovisko žádné politické strany, hnutí ani instituce.
Autor: Martin Cikán
