UNESCO nespadne. Ale samospráva může ustoupit.

V posledních týdnech se v médiích a podcastech objevují tvrzení, že připravovaná novela stavebního zákona může vést k tomu, že konkrétní památky, například historické jádro Kutné Hory nebo Pražský hrad, přijdou o status světového dědictví UNESCO. Taková tvrzení znějí efektně, ale při bližším pohledu neobstojí.

Status UNESCO se neodebírá kvůli jedné legislativní změně ani kvůli úpravě procedur ve stavebním řízení. V praxi jde o dlouhodobý proces, který souvisí s faktickým poškozením památky nebo s trvalým selháním ochrany. Česká republika je v tomto ohledu dlouhodobě sledovaným a stabilním prostředím. Strašit veřejnost tím, že jediná novela automaticky povede k vyškrtnutí konkrétních památek ze seznamu, je spíše publicistické nadsazení než seriózní analýza.

To ovšem neznamená, že návrh je bezproblémový. Kritika má své racionální jádro, jen leží jinde, než jak je často prezentováno.

Podstatou změn je snaha o další koncentraci rozhodování do jednoho řízení a oslabení role samostatných odborných orgánů. V praxi to znamená, že stanoviska institucí, které dnes představují samostatný filtr veřejného zájmu, mohou ztrácet svou váhu a proměňovat se spíše v podklady pro rozhodnutí jiného orgánu.

Tento trend není nový. V různých podobách se objevuje už řadu let a prochází napříč politickým spektrem i střídáním vlád. Současný návrh je pouze další kapitolou dlouhodobého sporu o podobu stavebního řízení.

Nejvážnější otázkou, kterou novela otevírá, není UNESCO, ale princip subsidiarity a role místní správy.

Rozhodování o podobě území bylo historicky svěřeno orgánům, které dané prostředí znají a nesou přímé důsledky svých rozhodnutí. Obce, města a kraje nejsou překážkou rozvoje, ale jeho přirozenou součástí. Návrh, který jejich pravomoci oslabuje a přesouvá klíčová rozhodnutí jinam, mění rovnováhu mezi státem a samosprávou.

Na úrovni obcí s rozšířenou působností a krajů může dojít k situaci, kdy budou nést odpovědnost za stav území, ale jejich reálný vliv na rozhodnutí se zmenší. To je systémový problém, který si zaslouží mnohem větší pozornost než mediálně vděčné scénáře o UNESCO.

Zvláštní roli v tomto systému hrají územní plány. Právě ony dnes představují jeden z nejdůležitějších nástrojů, jak hledat kompromis mezi tlakem trhu s nemovitostmi a veřejným zájmem obcí. Vznikají v dlouhém dialogu mezi samosprávou, odborníky i veřejností a představují dohodu o tom, jak se má území rozvíjet. Každé oslabení jejich váhy proto neznamená jen procesní změnu, ale zásah do samotné schopnosti obcí určovat podobu vlastního prostoru.

Památková péče je dlouhodobě postavena na určité dvoukolejnosti: na jedné straně stojí odborné instituce, na druhé rozhodovací orgány veřejné správy. Tento model není dokonalý, ale vytváří pojistku proti unáhleným rozhodnutím.

Odborné posouzení hodnoty památky, jejího historického kontextu a vhodnosti zásahů zajišťují specializovaná pracoviště, zejména Národní památkový ústav. Ten není správním orgánem, ale odborným garantem. Připravuje podklady, stanoviska a metodiky, které vycházejí z dlouhodobého výzkumu a znalosti konkrétních lokalit.

Rozhodnutí samotné však vydávají orgány státní památkové péče, typicky odbory obcí s rozšířenou působností nebo krajské úřady. Ty nesou právní odpovědnost za výsledek řízení a zároveň musí zohlednit širší souvislosti, včetně územního rozvoje a veřejného zájmu v daném území.

Smyslem tohoto uspořádání je oddělit odborné posouzení od správního rozhodnutí. Odborník hodnotí, správní orgán rozhoduje a nese odpovědnost. Právě tato dělba rolí je jedním z důvodů, proč se české památky dlouhodobě daří chránit poměrně stabilně.

Stavební právo je vždy hledáním rovnováhy. Přílišná regulace brzdí rozvoj, přílišná deregulace poškozuje prostředí, ve kterém žijeme.

V této rovnováze mají dnes klíčovou roli právě územní plány. Jsou výsledkem nejen politického rozhodnutí na místní úrovni, ale především odborné práce a veřejné diskuse. V praxi představují nejrealističtější mechanismus, jak sladit potřebu výstavby s ochranou krajiny, historického prostředí i kvality života obyvatel.

Pokud by se jejich význam relativizoval a rozhodování se přesouvalo do jednotlivých řízení, znamenalo by to oslabení dlouhodobé koncepce rozvoje území ve prospěch dílčích rozhodnutí. To je riziko, o němž by se mělo mluvit mnohem hlasitěji než o hypotetických scénářích ztráty statusu UNESCO.

Novela stavebního zákona si zaslouží kritickou diskusi. Nikoli však hysterii. Skutečné dopady návrhu se totiž neprojeví na titulních stranách světových seznamů UNESCO, ale v každodenním fungování obcí, měst a krajů, které ponesou důsledky rozhodnutí, na něž budou mít menší vliv než dosud.

A právě o tom by měla být vedena vážná veřejná debata.

Autor: Martin Cikán

(Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, 2025) – Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 283/2021 Sb., stavební zákon, a další související zákony, sněmovní tisk 67. Dostupné z: https://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?CT=67&CT1=0&O=10

(Česká republika, 1987) – Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, v platném znění. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1987-20

(Česká republika, 2021) – Zákon č. 283/2021 Sb., stavební zákon, v platném znění. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2021-283

(VLNY, 2026) – Konec památkové péče v Česku? Jak Babiš a spol. obešli odborníky a vinou toho může Pražský hrad i Kutná Hora přijít o UNESCO, podcast Or I Want More. Dostupné z: https://www.vlny.cz/konec-pamatkove-pece-v-cesku-jak-babis-a-spol-obesli-odborniky-a-vinou-toho-muze-prazsky-hrad-i-kutna-hora-prijit-o-unesco-or-i-want-more-23