Generace Z chce být občas offline. A možná ví proč

Ještě před pár lety působilo vypnutí smartphonu jako sociální sebevražda. Uživatel bez Instagramu vypadal podezřele. Majitel telefonu bez WhatsAppu téměř neexistoval. Kdokoliv, kdo dobrovolně zmizel z online prostoru, působil asi jako návštěvník restaurace, který si objedná vodu z kohoutku a následně oznámí, že nikdy neviděl Hru o trůny.

Dnes se karta začíná pomalu a téměř nepozorovaně obracet. Připomíná to situaci, kdy návštěvník večírku nad ránem zjistí, že celou noc poslouchal techno, které vlastně nesnáší.

Objevují se offline večery bez telefonů, návrat papírových diářů nebo rostoucí popularita jednodušších digitálních zařízení, která neslibují permanentní připojení ke všemu a všem. Vypnuté notifikace jako osobní manifest. Mladí lidé, kteří si dobrovolně mažou TikTok a chlubí se tím podobně, jako se před deseti lety chlubili novým iPhonem. Nejpodivnější na celé věci je, že to nepůsobí nostalgicky.

Nepřipomíná to sentimentální návrat dinosaurů z devadesátých let ani snahu předstírat autentičnost pomocí psacího stroje zakoupeného v hipsterském antikvariátu za cenu menší ojetiny. Působí to spíš jako civilizační únava. Připomíná to okamžik, kdy si jedinec po patnácti letech digitálního stroboskopu uvědomí, že možná vlastně nechce být permanentně kontaktovatelný, sledovatelný, analyzovatelný a algoritmicky optimalizovaný.

Mladí lidé nezačínají odmítat technologie proto, že by jim nerozuměli. Rozumí jim totiž až příliš dobře. Vyrostli v prostředí, kde každá aplikace bojuje o jejich pozornost s agresivitou pouličního překupníka energetických nápojů na technoparty. Viděli nekonečný scrolling, závislostní design, ekonomiku pozornosti i proměnu internetu ve stroj na reklamu, emoce a dohled. A právě proto začíná část mladých lidí hledat cestu ven.

Internet totiž mezitím přestal připomínat digitální frontier z přelomu tisíciletí a začíná připomínat spíš letiště plné kamer, formulářů, doporučeného obsahu a bezpečnostních opatření. A mezi tím rozvalený uživatel doma na gauči, s kávou v jedné ruce a mobilem v druhé, který si chtěl původně jen pustit video s koťaty a o deset minut později sleduje AI wrestlingový zápas mezi Gandalfem a Zaklínačem.

Každý klik se ukládá. Každý pohyb se mění v data. Každá minuta pozornosti představuje produkt určený k monetizaci. Když dnes uživatel otevře internet, nevstupuje už do prostoru svobody, ale do systému reklamních algoritmů, behaviorální psychologie, engagement metrik a permanentního boje o lidskou pozornost. A část mladé generace začíná mít podezření, že ten systém možná není úplně navržen v jejich prospěch.

Právě tady začíná nejzajímavější část celé debaty. Je samozřejmě možné tvrdit, že návrhy typu Chat Control s tím vším vůbec nesouvisejí, mladí lidé mažou sociální sítě čistě kvůli duševní hygieně, offline večery vznikají pouze z touhy po autentickém mezilidském kontaktu a papírový diář představuje jen návrat k pomalejšímu životnímu stylu. Rostoucí nedůvěra vůči digitálnímu prostoru by pak podle této logiky byla pouze náhodnou kulturní shodou okolností.

Podobně by šlo tvrdit, že Titanik měl pouze drobný problém s ledovou navigací.

Chat Control totiž není izolovaný nápad, ale součást mnohem širší atmosféry, v níž se internet postupně mění z prostoru svobody na prostor permanentní kontroly. Samozřejmě vždy v dobrém úmyslu. V moderní Evropě už se totiž téměř nic nedělá ve jménu moci. Všechno se dělá ve jménu bezpečnosti, ochrany, prevence, boje proti dezinformacím, boje proti nenávisti, ochrany dětí, ochrany demokracie nebo ochrany lidí před lidmi samotnými.

Výsledkem je prostředí, v němž uživatel začíná podvědomě počítat s tím, že každá komunikace může být analyzována, archivována nebo jednou vyhodnocena jako problematická. A nemusí přitom existovat žádný zlý totalitní diktátor v dlouhém koženém kabátu. Úplně stačí kombinace korporátního sběru dat, státní regulace a společnosti, která si zvykla zaměňovat pohodlí za soukromí.

Mladí lidé to navíc sledují v přímém přenosu. Vidí platformy mazající obsah podle stále méně srozumitelných pravidel. Zažívají momenty, kdy jim během několika minut zmizí účet, fotky, videa, konverzace nebo roky digitální existence, protože někde v útrobách platformy proběhla „automatická kontrola podmínek komunity“. Generace Z a alfa zároveň vyrůstají ve světě, kde velká část vzpomínek nikdy neexistovala fyzicky. Žádné album ve skříni. Žádné DVD na polici. Jen cloud, heslo a neurčitá víra, že server někde v San Franciscu bude fungovat věčně.

A pak stačí jeden ban, chyba systému, ztracený účet nebo nová verze podmínek služby a kus osobní historie zmizí rychleji než studentský rozpočet po návštěvě hospody. Vedle toho sledují aplikace poslouchající mikrofon „samozřejmě pouze pro zlepšení uživatelského zážitku“, telefony, které o nich vědí víc než jejich vlastní rodiče, cloudová úložiště, biometrické databáze, digitální identity a stále agresivnější snahu propojit všechno se vším.

Do toho navíc přicházejí politici s výrazem úředníka, který právě objevil oheň, a vysvětlují veřejnosti, že by možná bylo dobré preventivně kontrolovat soukromou komunikaci, samozřejmě čistě kvůli bezpečnosti.

Pozorovatel skoro čeká, kdy Evropská komise vydá doporučení, že občan Unie by měl jednou týdně dobrovolně odevzdat své konverzace ke kontrole, aby se předešlo šíření závadných gifů.

Právě v tomto momentu začíná být offline život překvapivě atraktivní, nikoliv jako nostalgie, ale jako forma obrany.

Skutečný luxus roku 2026 totiž možná nepředstavuje nové AI zařízení, ale schopnost být chvíli nedostupný.

Mít večer bez notifikací. Sedět s přáteli bez mobilu položeného vedle sklenice jako malého digitálního totemu. Jít do města bez navigace. Poslouchat album celé a ne po patnáctisekundových úryvcích optimalizovaných pro algoritmus. Čím agresivněji digitální svět bojuje o naši pozornost, tím atraktivnější začínají být obyčejné a pomalé věci. Papír. Vinyl. CD. Tištěná kniha. Starý foťák. Hloupý telefon. Normální rozhovor.

Právě tady se přitom rodí největší ironie celé situace. Technologické firmy investují miliardy do umělé inteligence, virtuálních asistentů a permanentního propojení světa. Každý rok přichází nová aplikace slibující efektivnější komunikaci, rychlejší sdílení a dokonalejší digitální život. Jenže část mladé generace mezitím objevuje něco úplně jiného.

Část mladé generace totiž zjišťuje, že nemusí být online každou vteřinu svého života, že některé staré věci fungovaly překvapivě dobře a že největší rebelie dneška možná nespočívá ve vytvoření nové aplikace, ale ve smazání těch stávajících. Samozřejmě, část toho všeho je i póza. Každá generace potřebuje vlastní druh kontrakultury. Jenže tentokrát může být situace trochu jiná.

Digitální prostředí mezitím skutečně zmutovalo do podoby, kterou si internetoví idealisté z přelomu tisíciletí neuměli představit ani v nejhorších snech. Z původně decentralizovaného prostoru vznikl systém ovládaný několika gigantickými platformami. Internet přestal být svobodným fórem a stal se infrastrukturou moci.

Lidé na to zatím nereagují masově, ale kulturní změny často začínají nenápadně — na kolejích, v kavárnách nebo v malých skupinách přátel, kteří jednoho dne prostě otočí telefon displejem dolů a zjistí, že se vlastně nic nestalo. Nepřišla žádná katastrofa ani společenský konec, pouze zvláštní pocit úlevy.

Možná právě tam začíná nejzajímavější kulturní změna současnosti, která nepředstavuje návrat do minulosti, ale spíš únavu z budoucnosti.

Autor: Martin Cikán