Jak se z českého šlechtice Radeckého stal cizinec

Josef Václav Radecký z Radče patří k nejznámějším postavám českých dějin devatenáctého století. Přesto se dodnes vede spor o to, kam vlastně patří. V českém veřejném prostoru bývá často označován především jako rakouský maršál a symbol habsburské monarchie. Méně často se připomíná, že šlo o příslušníka starého českého šlechtického rodu, který se ke svému původu opakovaně hlásil a jehož současníci jej běžně vnímali jako českého zemského šlechtice.

Právě tento rozpor mezi historickou skutečností a pozdějšími národními výklady stojí v pozadí sporů, které Radeckého jméno provázejí dodnes.

Josef Václav Radecký se narodil 2. listopadu 1766 v Třebnicích u Sedlčan. Pocházel ze starého českého vladyckého rodu Radeckých z Radče, jehož jméno bylo odvozeno od obce Radče v západních Čechách. Rod patřil po staletí mezi zemskou šlechtu Království českého a jeho příslušníci zastávali vojenské i správní funkce.

Stejně jako řada mladých šlechticů své doby vstoupil Radecký do vojenské služby habsburské monarchie. Již během prvních let služby prokázal značné organizační schopnosti a postupně si získal respekt nadřízených i spolubojovníků. Účastnil se válek proti Osmanské říši, později proti revoluční Francii a nakonec i proti Napoleonovi.

Jeho význam však nespočíval pouze ve schopnosti velet na bojišti. Radecký patřil mezi nejvýznamnější reformátory rakouské armády první poloviny devatenáctého století. Kritizoval přebujelou byrokracii, zastaralé způsoby velení i nedostatečný výcvik mužstva. Prosazoval vyšší pohyblivost jednotek, kvalitnější přípravu důstojníků, efektivnější zásobování a důslednější výcvik v polních podmínkách.

Řada opatření, která později přispěla ke zvýšení bojeschopnosti rakouské armády, vznikala právě pod jeho vlivem. Současníci jej proto nevnímali pouze jako vojevůdce, ale také jako reformátora vojenské správy.

K nejzajímavějším Radeckého reformním návrhům patřila i otázka jazyků v armádě. Habsburská monarchie byla mnohonárodnostním státem a v jednotlivých plucích často sloužili vojáci různých národností. Radecký proto požadoval, aby důstojníci vedle němčiny ovládali také jazyk, kterým hovořila většina mužstva jejich pluku.

Nešlo o snahu oslabit postavení němčiny jako společného služebního jazyka armády. Němčina nadále zůstávala jedinou oficiální vojenskou řečí monarchie a byla používána ve vyšším velení i v úředním styku. Na úrovni jednotlivých pluků však Radecký prosazoval praktický přístup. Velení mělo být vydáváno v řeči, které vojáci skutečně rozuměli. Důstojník měl být schopen komunikovat se svými podřízenými jejich jazykem a znát prostředí, z něhož pocházeli.

Tento přístup nebyl motivován moderním nacionalismem, ale vojenskou efektivitou. Radecký si uvědomoval, že soudržnost jednotky a důvěra mezi mužstvem a důstojníky jsou důležitější než jazykový formalismus. Právě zde se projevoval jeho pragmatismus i schopnost chápat monarchii jako společenství mnoha zemí a národů, které musí být spojovány loajalitou k panovníkovi a společnou službou státu.

Významnou roli sehrál během napoleonských válek. Historikové mu připisují podíl na přípravě spojeneckých operací, které vyvrcholily bitvou u Lipska roku 1813. Právě tato bitva znamenala zásadní obrat ve válce proti Napoleonovi a otevřela cestu k jeho konečné porážce.

Když Evropu roku 1848 zachvátila revoluční vlna, zdálo se, že habsburská monarchie stojí před rozpadem. Povstání vypukla ve Vídni, Uhrách i severní Itálii. Právě v Lombardii a Benátsku čelila monarchie nejvážnější vojenské hrozbě. Sardinské království pod vedením Karla Alberta využilo oslabení Vídně a zahájilo válku s cílem vytlačit Rakousko z Itálie a sjednotit Apeninský poloostrov pod savojskou dynastií.

Vrchním velitelem rakouských sil byl tehdy již dvaaosmdesátiletý Radecký. Navzdory vysokému věku dokázal ustoupit do takzvaného čtyřúhelníku pevností Verona–Mantova–Peschiera–Legnago, zachovat bojeschopnost armády a převzít strategickou iniciativu. V červenci 1848 porazil sardinská vojska v bitvě u Custozzy a donutil protivníka k ústupu.

Když Sardinie následujícího roku obnovila válku, Radecký reagoval rychlým protiútokem. Dne 23. března 1849 dosáhl rozhodujícího vítězství u Novary. Sardinská armáda byla poražena, král Karel Albert abdikoval ve prospěch svého syna Viktora Emanuela II. a rakouské postavení v severní Itálii bylo na několik dalších let zachráněno.

Radeckého úspěch nebyl pouze vojenský. Vítězství u Custozzy a Novary stabilizovala postavení habsburské monarchie v době, kdy se zdálo, že se její moc rozpadá pod tlakem revolucí a národních hnutí. Z pohledu Vídně zachránil severní Itálii pro monarchii. Z pohledu italských vlastenců se stal symbolem rakouské nadvlády. Právě tato dvojí perspektiva vysvětluje, proč je jeho odkaz dodnes v různých částech Evropy vnímán odlišně.

Právě vítězství u Custozzy a Novary bývají považována za vrchol Radeckého vojenské kariéry. Zatímco v řadě evropských zemí se roku 1848 staré režimy hroutily, jemu se podařilo obnovit rakouskou moc v jednom z nejdůležitějších regionů monarchie. Současníci jej proto začali řadit po bok nejvýznamnějších evropských vojevůdců své doby.

V armádě si vysloužil přezdívku „táta Radecký“. Jeho autorita byla značná nejen mezi vlastními vojáky, ale i mezi protivníky. Johann Strauss starší mu věnoval slavný Radeckého pochod, který se stal jednou z nejznámějších skladeb devatenáctého století. Když roku 1858 zemřel v Miláně, byl považován za jednu z nejvýznamnějších vojenských osobností Evropy.

Při hodnocení Radeckého narážíme na problém, který historikové řeší již několik desetiletí. Národní identita, jak ji známe dnes, vznikala postupně během devatenáctého století a své vyhraněné podoby dosáhla až na jeho konci.

Generace Josefa Václava Radeckého vyrůstala ve světě, v němž loajalita nebyla založena na národě, ale na dynastii, stavu a zemi. Teprve národní hnutí druhé poloviny devatenáctého století začala vytvářet představu, že člověk musí patřit výhradně k jednomu národu a jedné národní politice.

Z pohledu této pozdější optiky se pak osobnosti jako Radecký staly obtížně zařaditelnými. Nebyl totiž ani německým nacionalistou, ani českým národovcem. Patřil ke generaci, která sama sebe chápala jinak než generace Palackého, Riegra nebo Masaryka. Radecký nebyl ani Rakušanem v dnešním národním smyslu slova, ani českým nacionalistou. Byl českým šlechticem a rakouským důstojníkem. Obě tyto identity se vzájemně nevylučovaly.

Radeckého přístup k jazykové otázce v armádě je dobrým příkladem tohoto způsobu uvažování. Nesledoval národní cíle v pozdějším smyslu slova, ale vycházel z představy mnohonárodnostního státu, v němž mají jednotlivé země a jazyky své místo, aniž by tím byla zpochybněna věrnost společnému panovníkovi.

V druhé polovině devatenáctého století patřil Radecký mezi nejuznávanější osobnosti Rakouské říše. Krátce po jeho smrti vznikl v Praze monumentální pomník, který byl roku 1858 odhalen na Malostranském náměstí. Dílo podle návrhu Kristiána Rubena vytvořili bratři Maxové. Maršál byl zobrazen v polní uniformě s maršálskou holí, zatímco podstavec nesly postavy představující jednotlivé druhy vojska habsburské armády.

Pomník stál na Malostranském náměstí šedesát jedna let. Zlom přinesl až rozpad monarchie a vznik Československa. V atmosféře poválečného nadšení a budování nového národního státu se osobnosti spojené s habsburským režimem dostávaly stále častěji do role symbolů nežádoucí minulosti.

Významnou roli sehrála také skutečnost, že nově vzniklé Československo hledalo své místo mezi vítěznými mocnostmi první světové války. Itálie, která se po desetiletí hlásila k odkazu risorgimenta a boje za sjednocení země, vnímala Radeckého především jako člověka, který u Custozzy a Novary porazil italské národní hnutí a na několik let oddálil sjednocení Apeninského poloostrova.

V roce 1918 byl pomník zakryt jako symbol habsburské monarchie a podle tehdejšího výkladu také symbol „národní poroby“. Kampaň za jeho odstranění však nebyla motivována pouze domácími politickými změnami. Významnou roli sehrály i mezinárodní souvislosti. Nově vzniklé Československo hledalo své místo mezi vítěznými mocnostmi první světové války a usilovalo o dobré vztahy s Itálií, která byla jedním z jeho důležitých spojenců.

Nezmizela pouze samotná socha. Postupně mizelo i povědomí o člověku, kterého představovala. Z české historické paměti byl Radecký stále častěji vytlačován do role cizího rakouského maršála, přestože pocházel ze starého českého rodu a jeho kariéra byla po desetiletí vnímána jako důvod k zemské hrdosti.

Teprve po roce 1989 se začala znovu otevírat otázka, zda byl Radecký skutečně pouze symbolem habsburské monarchie, nebo zda představuje také součást českých dějin. Debata o obnově pomníku se tak postupně proměnila v širší spor o to, jakým způsobem nahlížíme na vlastní minulost.

Debata o maršálu Radeckém se do veřejného prostoru vrátila zejména v souvislosti s úvahami o obnově jeho pomníku na Malostranském náměstí.

Právě tehdy zazněla dnes již známá věta místopředsedy Československé obce legionářské Jaroslava Chejstovského, že „Radecký není náš člověk“ a že „byl to Rakušan jako prase“. Památkář Karel Ksandr reagoval slovy: „Vždyť to byl Čech jako poleno.“

Za těmito výroky se skrývají dva odlišné způsoby interpretace českých dějin.

První chápe české dějiny především jako příběh národního emancipačního boje, jehož vyvrcholením byl vznik republiky roku 1918. V tomto výkladu vystupují osobnosti spojené s habsburskou monarchií často jako cizorodý prvek.

Druhý přístup zdůrazňuje kontinuitu českých zemí a připomíná, že jejich dějiny se po staletí odehrávaly v rámci širšího středoevropského prostoru. V tomto pohledu není Radecký cizincem, ale českým šlechticem, který dosáhl evropského významu ve službách státu, jehož byly české země součástí.

Historická fakta přitom ukazují, že jednoduché národní nálepky na Radeckého nepasují. Byl českým šlechticem. Současně byl věrným služebníkem habsburské monarchie. Jedna skutečnost nevylučuje druhou. Spor o maršála Radeckého není ve skutečnosti sporem o jednu sochu na Malostranském náměstí. Je to spor o způsob, jakým nahlížíme na vlastní minulost.

Josef Václav Radecký z Radče nebyl ani německým nacionalistou, ani českým národovcem v pozdějším smyslu slova. Byl příslušníkem české šlechty, rakouským vojákem a jedním z nejvýznamnějších evropských vojevůdců své doby. Pokud jej budeme posuzovat pouze optikou politických sporů dvacátého století, neporozumíme ani jemu, ani době, ve které žil.

Právě proto se spory o Radeckého vracejí i dnes. Ukazují, že česká společnost stále hledá způsob, jak naložit s částmi vlastní minulosti, které nezapadají do národního příběhu vytvořeného na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Podobné rozpaky bylo možné pozorovat i během nedávného sudetoněmeckého sjezdu v Brně. Zatímco v sousedních zemích je společná habsburská minulost stále častěji chápána jako součást sdíleného středoevropského dědictví, v českém prostředí dosud vyvolává směs nejistoty, podezření a starých sporů. Debata o maršálu Radeckém tak ve skutečnosti nevypovídá pouze o jednom vojevůdci nebo jedné soše. Vypovídá především o našem vztahu k vlastním dějinám.

Autor: Martin Cikán

Klapalová, M. (2008) Radecký zase bude mít sochu. Lidovky.cz, 18. dubna 2008. Dostupné z: https://www.lidovky.cz/domov/radecky-zase-bude-mit-sochu.A080418_000028_ln_noviny_sko [cit. 29. 5. 2026].

Spolek Radecký Praha. 2018. Pomník maršála Radeckého. Ideová studie Spolku Radecký. Monarchistický zpravodaj Koruny České, roč. 11, s. 35–36.

Hojda, Z.; Štogrová, J. (eds.). 2016. Maršál Radecký: Od vojevůdce k pomníku. Jubilejní sborník k 250. výročí narození (1766–2016). Praha: Spolek Radecký Praha, Nakladatelství Bondy.

Hroch, Miroslav. Na prahu národní existence. Praha: Mladá fronta.

Rak, Jiří. Bývali Čechové… České historické mýty a stereotypy. Praha: H&H.

Rak, Jiří. Zachovej nám, Hospodine. Praha: Havran.

Wikipedie. 2026. „Josef Václav Radecký z Radče.“ Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_V%C3%A1clav_Radeck%C3%BD_z_Rad%C4%8De [cit. 28. 5. 2026].