Jak učinit střední Evropu bezpečnější

Na přelomu srpna a září se evropská debata o bezpečnosti znovu soustředí na otázku, zda mohou jednotlivé státy obstát samy, nebo zda musí své obranné, energetické a strategické zájmy koordinovat mnohem těsněji. Návštěva předsedy Evropské rady Antónia Costy v Praze a následná jednání ministrů obrany a zahraničí EU otevírají vhodný okamžik k širší debatě o tom, jakou podobu by měla mít skutečně bezpečná a politicky svébytná střední Evropa.

Střední Evropa se po většinu moderních dějin potýká s týmž nebezpečím. Menší státy hájí vlastní svrchovanost, jejich osud však často určují mocnější sousedé a vzdálení spojenci. Jednou přicházel rozhodující tlak z Berlína, podruhé z Moskvy; dnes je bezpečnost oblasti ve značné míře opřena o Spojené státy a společné evropské instituce, které však samy o sobě neposkytují historickou kontinuitu ani přirozenou autoritu.

Samostatná existence Česka, Slovenska, Rakouska, Maďarska, Slovinska či Chorvatska má nespornou národní a politickou hodnotu. Žádná z těchto zemí však sama nevytváří dostatečnou hospodářskou, vojenskou ani diplomatickou sílu, aby mohla dlouhodobě ovlivňovat poměry na celém světadílu. Svrchovanost proto nelze měřit jen vlastní vlajkou a zastoupením v mezinárodních organizacích. Rozhoduje také schopnost ubránit území, zajistit dodávky energie, udržet dopravu a obstát při dlouhé krizi – a především schopnost udržet stabilní státní kontinuitu napříč generacemi.

Rok 1918 přinesl řadě národů samostatnost, zároveň však rozčlenil dosavadní hospodářský a strategický prostor střední Evropy. Nástupnické státy mezi sebou vedly spory, zaváděly celní překážky a obtížně hledaly společnou bezpečnostní politiku. Československo bylo průmyslově vyspělé, přesto v roce 1938 nedokázalo čelit souhře německého nátlaku a ústupu spojenců. Mnichov nelze vysvětlit jedinou příčinou, připomíná však, jak snadno se osamocený menší stát stane předmětem rozhodování velmocí.

Současná zkušenost ukazuje, že roztříštěná „suverénní politika“ uvnitř větších integračních struktur může být paradoxně zdrojem obdobné slabosti. Přílišná orientace na úzký národní zájem bez ohledu na celek vede k strategické nekoordinovanosti, kterou mohou využívat vnější aktéři. Příkladem je debata o zapojení čínských technologických a průmyslových firem do citlivé infrastruktury evropských a aliančních států, včetně námořních a logistických uzlů. Jak ukazují analýzy kolem španělského přístavu Ferrol, fragmentované rozhodování jednotlivých států v rámci NATO může vytvářet bezpečnostní mezery, které oslabují celek jako takový. Podobně i rozdílné zahraničněpolitické priority členských států EU mohou vést k situaci, kdy Unie navenek působí nekoherentně a ztrácí vyjednávací sílu.

Tento problém se neomezuje pouze na technickou či bezpečnostní rovinu. V praxi se ukazuje, že moderní stát je fakticky vždy součástí širších civilizačních, ekonomických a vojenských struktur, a jeho autonomie je proto relativní. „Svrchovanost bez koordinace“ se tak stává spíše politickým sloganem než reálným popisem fungování mezinárodního systému.

Z tohoto pohledu je klíčové, aby nižší celky, tedy členské státy, jednaly samostatně jen do té míry, dokud tím neoslabují stabilitu celku, jehož jsou součástí. Tento princip odpovědnosti vůči vyšší struktuře je v evropské tradici dlouhodobě přítomen a v moderní době se znovu ukazuje jako prakticky nezbytný.

Zajímavý je v tomto kontextu i dlouhodobý postoj některých představitelů arcidomu Habsburského, kteří upozorňují, že střední Evropa historicky fungovala nejstabilněji tehdy, když byla propojena nadnárodní institucionální strukturou. Ta bránila jak fragmentaci, tak dominanci jediné mocnosti. V jejich interpretaci není problémem integrace samotná, ale její nedostatečná hloubka a absence dlouhodobé legitimity, která by přesahovala volební cykly jednotlivých států.

Odpovědí na dnešní zranitelnost nemůže být ani mechanická obnova Rakouska-Uherska v jeho někdejší podobě, ani představa, že všechny problémy vyřeší další technokratická koordinace uvnitř Evropské unie. Je třeba rozlišit dvě roviny, které se často směšují.

První rovinu již do značné míry představují iniciativa Trojmoří. Ta vytváří praktický rámec pro spolupráci států mezi Baltem, Jadranem a Černým mořem. Zaměřuje se na dopravní propojení, energetiku, digitalizaci a hospodářskou infrastrukturu. Právě v těchto oblastech může významně posílit odolnost regionu, zlepšit jeho severojižní spojení a snížit závislost na trasách, které historicky vedly především východozápadním směrem.

Hranice Trojmoří nejsou dány pouze rozdílnými hospodářskými zájmy, ale také rozdílnou historickou a kulturní zkušeností. Sdružuje státy, které sice spojuje geopolitická poloha a obava z ruského vlivu, avšak nepatří všechny do téhož civilizačního okruhu. Vedle zemí středoevropského a latinského dědictví (Podunají a Polsko - Litevský kulturní okruh) zahrnuje také státy formované byzantsko-pravoslavnou tradicí (jmenovitě Rumunkso a Bulharsko). V budoucnu se navíc může rozšířit o další země, jejichž historická zkušenost a politická kultura budou od podunajské tradice ještě odlišnější (Ukrajina a Bělorusko).

Trojmoří proto může být účinným nástrojem infrastruktury, energetiky a hospodářské spolupráce, ale jen obtížně se stane skutečným politickým a civilizačním společenstvím. Jeho členy spojuje především potřeba společně reagovat na vnější nátlak ze západu i východu. Nespojuje je však v plné míře společné pojetí státu, dějin, legitimity a evropské identity. Tam, kde chybí hlubší kulturní soulad, může praktická spolupráce fungovat, ale při vážné politické krizi se její limity projeví.

Druhou rovinou proto musí být Evropa kulturních okruhů. Jde o uznání jednoty v rozmanitostri deklarované Otou Habsbursko - Lotrinským. Evropa není jednotným prostorem bez vnitřních rozdílů. Je tvořena historickými a kulturními okruhy, které mají vlastní představy o autoritě, státu, právu, náboženství i společenském řádu. Trvalá evropská spolupráce může být pevná pouze tehdy, pokud tyto rozdíly nebude popírat a dokáže je uspořádat v rámci vyššího politického celku.

Střední Evropa proto potřebuje nejen společné projekty, ale také vlastní institucionální a civilizační těžiště. Pevné společenství by mělo jednotlivým zemím ponechat jazyk, kulturu, samosprávu i domácí politiku, avšak otázky obrany, energetiky a klíčových spojení by měly být řešeny společně. Takové uspořádání by nemělo být namířeno proti Trojmoří, Evropské unii ani Severoatlantické alianci. Mělo by však vytvořit hlubší vrstvu reogionální spolupráce mezi zeměmi, které sdílejí podobnou historickou zkušenost a především kulturu.

Rozdíl mezi Trojmořím a hlubší středoevropskou spoluprací tedy nespočívá v tom, že by jedno bylo užitečné a druhé nikoli. Trojmoří může být širokou infrastrukturální a hospodářskou platformou a protváhou Cášské úmluvy uvnitř EU. Tím se otevírá prostor k úvahám o obnově Podunají.

Taková spolupráce by střední Evropě dala rovněž větší politickou váhu. Nemusela by rozbíjet evropské společenství a naopak by ukázala, že zdejší země jsou ochotny nést svůj díl odpovědnosti a přicházet s vlastním promyšleným stanoviskem a že jsou schopny navázat na tradici státnosti, která v regionu historicky vždy stála na pevném institucionálním základě.

Do úvah o společném středoevropském prostoru přirozeně patří také monarchický princip, který v dějinách regionu po staletí zajišťoval stabilitu, právní kontinuitu a nadnárodní integraci. Nikoli jako ozdoba či nostalgická vzpomínka, ale jako funkční model nadstranické autority, která stojí nad každodenní politickou soutěží.

Konstituční panovník může ztělesňovat trvání soustátí, zatímco každodenní rozhodování zůstává voleným vládám a zákonodárným sborům. Koruna by připomínala, že stát není kořistí právě vládnoucí strany ani vlastnictvím jedné generace, ale dlouhodobým závazkem napříč časem.

Samotná česká monarchie by geopolitickou váhu regionu zásadně nezměnila. V širším podunajském společenství by však společná koruna mohla představovat přirozené a nadstranické pojítko, které žádný z členských států sám o sobě neovládá a které zároveň navazuje na historickou zkušenost střední Evropy jako prostoru mnohonárodního, ale institucionálně propojeného.

O tak vzdáleném cíli nelze rozhodnout jedním politickým usnesením. Musel by vyrůst z důvěry, praktické spolupráce a svobodné vůle zúčastněných zemí a postupného návratu k myšlence, že legitimita státu může být posílena i nadnárodní korunou je zárukou stability.

Střední Evropa bude bezpečnější tehdy, pokud přestane chápat suverenitu jako izolaci. Skutečná nezávislost v dnešním světě nevzniká uzavřením se do národních hranic, ale schopností jednat koordinovaně v rámci širších struktur, které sdílejí odpovědnost i rizika.

Budoucnost regionu proto nebude určena tím, kolik jednotlivých států si uchová formální autonomii, ale tím, zda dokáže tuto autonomii proměnit v funkční spolupráci. Trojmoří může vytvořit důležitou infrastrukturu a hospodářské vazby, avšak samo o sobě nenahradí hlubší kulturní a politické společenství. To může vzniknout pouze mezi zeměmi, které si uvědomí nejen společné ohrožení, ale také společné dědictví.

Teprve propojení praktické spolupráce, civilizačního vědomí a dlouhodobé institucionální autority může ze střední Evropy vytvořit prostor, který není jen předmětem rozhodování jiných, ale aktivním tvůrcem vlastního bezpečnostního a politického řádu.

Autoři: Martin Cikán a Ludmila Džuganová

VILLAMOR, Javier (2026). Chinese Factory Next To Spanish Naval Hub: A New Security Front for NATO? The European Conservative [online]. 19. srpna 2026 [cit. 20. 8. 2026]. Dostupné z: https://europeanconservative.com/articles/news/chinese-saic-ferrol-spanish-naval-hub-nato/

CIKÁN, Martin (2026). Pedro Sánchez a zahraniční politika ze světa, který neexistuje. Médium.cz [online]. 17. srpna 2026 [cit. 20. 8. 2026]. Dostupné z: https://medium.seznam.cz/clanek/monarchisticke-noviny-pedro-sanchez-a-zahranicni-politika-ze-sveta-ktery-neexistuje-305601

MINISTERSTVO OBRANY ČR (n.d.) Úkoly ČR v kolektivní obraně. [online]. Dostupné z: https://mocr.mo.gov.cz/nato/ukoly/ukoly-cr-v-kolektivni-obrane-261679/ [cit. 20. 8. 2026].

MINISTERSTVO ZAHRANIČNÍCH VĚCÍ ČR (2023) Bezpečnostní strategie České republiky 2023. [online]. 11. září 2023. Dostupné z: https://mzv.gov.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/bezpecnostni_politika/bezpecnostni_strategie/index.html [cit. 20. 8. 2026].

VLÁDA ČESKÉ REPUBLIKY (2018) Co je to Visegrádská skupina. [online]. 14. srpna 2018. Dostupné z: https://vlada.gov.cz/cz/evropske-zalezitosti/visegradska-skupina/co-je-to-visegradska-skupina-167982/ [cit. 20. 8. 2026].

NATO (2026) Deterrence and defence. [online]. Aktualizováno 25. června 2026. Dostupné z: https://www.nato.int/en/what-we-do/deterrence-and-defence/deterrence-and-defence [cit. 20. 8. 2026].

EUROPEAN EXTERNAL ACTION SERVICE (2026) Military mobility. [online]. 9. dubna 2026. Dostupné z: https://www.eeas.europa.eu/eeas/what-is-military-mobility_en [cit. 20. 8. 2026].

EUROPEAN COMMISSION (n.d.) Electricity interconnection targets. [online]. Directorate-General for Energy. Dostupné z: https://energy.ec.europa.eu/topics/infrastructure/electricity-interconnection-targets_en [cit. 20. 8. 2026].