Do Výškovic se vrací jména jejich padlých. Pomník připomíná i zmizelý německý svět Tepelska

V sobotu 12. září se ve Výškovicích na Tepelsku odehraje událost, která by na první pohled mohla zapadnout mezi desítky lokálních pietních slavností. V deset hodin dopoledne zde bude odhalen obnovený pomník místním mužům padlým, zemřelým a nezvěstným během první světové války. Jenže ve Výškovicích nejde pouze o opravený kámen a jedenáct jmen. Vrací se sem připomínka lidí i obce, která po druhé světové válce prakticky zmizela.

Na slavnost dorazili zástupci Chodové Plané, Teplé a německého spolku z Chebska. Čest padlým vzdali rovněž členové Klubu vojenské historie 35. pěšího pluku z Plzně v dobových uniformách. Pomník byl obnoven zásluhou skupiny regionálních nadšenců, kteří se dlouhodobě věnují drobným historickým památkám v okolí Teplé a Mariánských Lázní.

Za jedním lokálním pietním aktem se tak skrývá příběh, který vede od habsburské monarchie přes československou republiku, válku a poválečný odsun až ke krajině, z níž během několika desetiletí zmizeli téměř všichni její původní obyvatelé.

Dnešní Výškovice nesly po většinu své novodobé historie německé jméno Wischkowitz. První písemné zmínky o sídle sahají až do 13. století a jejich historie byla dlouhodobě spojena s premonstrátským klášterem v Teplé.

Ještě na přelomu 19. a 20. století šlo o živou zemědělskou obec. Ottův slovník naučný uváděl kolem roku 1900 celkem 32 domů, 183 německých a sedm českých obyvatel. Také bezprostředně před koncem druhé světové války byla obec prakticky německá. Podle historie zveřejněné Chodovou Planou zde roku 1945 žilo přibližně 170 Němců ve 33 domech.

Právě do tohoto světa patřili také muži, jejichž jména se na pomník vratily.

Je důležité připomenout jednu zdánlivě samozřejmou věc. Padli v první světové válce. Nezažili Henleinovu Sudetoněmeckou stranu, Mnichov ani nacistickou okupaci Československa. Když odcházeli do války, nebyli občany Německa, nýbrž občany Předlitavska pocházejícími z Českého království. Rodiny místních Němců zde žily po generace a Tepelsko bylo jejich domovem.

Pomníky padlým z Velké války vznikaly po roce 1918 téměř v každé obci. Pro vesnická společenství představovaly především vzpomínku na ty, kteří se domů nevrátili. První světová válka zasahovala malé obce mnohem bezprostředněji, než mohou napovídat dnešní statistiky. Jedenáct mrtvých nebo nezvěstných z vesnice se zhruba dvěma stovkami obyvatel znamenalo, že válka vstoupila do každé širší rodiny.

Po skončení druhé světové války bylo německé obyvatelstvo Výškovic odsunuto. Následovalo dosídlení, které však nedokázalo obnovit původní počet obyvatel ani společenský život obce. V roce 1947 zde žilo už jen několik desítek lidí, v polovině 60. let zhruba dvanáct. Kolem roku 1970 začaly mizet jednotlivé domy a roku 1974 byly Výškovice jako obec administrativně zrušeny.

Je proto nepřesné vyprávět příběh zaniklých sudetských vesnic pouze jako jednoduchou rovnici: Němci odešli a jejich domy zmizely. Odsun vytvořil zásadní demografický zlom, ale poválečná proměna krajiny měla i další vrstvu. Staré německé pomníky byly někdy odstraněny, přemístěny nebo ponechány bez údržby. Na jiných místech je nahradily nové památníky, které odpovídaly poválečnému výkladu dějin a připomínaly oběti nacistické perzekuce.

Fyzický zánik řady sídel dokončila až následující desetiletí. Domy se neudržovaly, obyvatelé odcházeli, některé stavby byly rozebrány a jiné zbořeny. Současně se měnil i význam veřejných míst: návsi, kaple a pomníky přestávaly být pamětí původních obcí a stávaly se součástí nového, poválečného příběhu.

Historik a badatel Jiří Nenutil ve svých pracích upozorňuje, že poválečná paměť západních Čech nevznikala pouze mazáním německých stop. Na místech, kde byly odstraněny nebo zanikly pomníky padlým z první světové války, se objevovaly nové památníky věnované obětem nacismu, vězňům koncentračních táborů a padlým vojákům Rudé armády.

Tento proces měl několik podob. Někde byl původní pomník zcela odstraněn a nahrazen novou deskou. Jinde se využil starší kámen nebo podstavec, na který byla osazena nová tabule s českým textem. V dalších případech vznikl památník na návsi, u silnice nebo v prostoru bývalého tábora, přičemž jeho nápis připomínal konkrétní oběti nacistického násilí.

Mezi nejčastěji uváděné patřili zajatí rudoarmějci, kteří byli zavražděni v koncentračním táboře Flossenbürg nebo zemřeli během navazujícího pochodu smrti na jaře 1945. Jejich jména se objevovala na novodobých pamětních deskách jako součást poválečného připomínání osvobození a nacistických zločinů.

Takové památníky nebyly pouze náhradou za starší německé pomníky v materiálním smyslu. Nahrazovaly také jejich veřejnou funkci. Původní pomník říkal: zdejší obec vzpomíná své padlé ve světové válce. Nový památník říkal: zdejší místo připomíná oběti nacistického režimu a utrpení těch, kteří byli vězněni, zavražděni nebo zahynuli při evakuaci koncentračních táborů.

V některých obcích se tak po roce 1945 překrývaly dvě různé vrstvy paměti. Jedna byla spojena s původním německým obyvatelstvem a jeho padlými z let 1914 až 1918. Druhá vznikla po válce a připomínala vězně, zajatce a oběti nacistické perzekuce. Zatímco první vrstva byla po odsunu často vytěsněna nebo ponechána bez péče, druhá se stala součástí oficiálního veřejného prostoru nového Československa.

Nenutilovy práce jsou důležité právě proto, že ukazují tuto proměnu konkrétně, prostřednictvím jednotlivých obcí, nápisů a pamětních míst. Nešlo o jednotný proces, který by všude probíhal stejně. Někde starý pomník zmizel beze stopy, jinde byl přemístěn, nebo využit jako stavební materiál. Jinde se na jeho místě objevil nový památník se jmény zajatých rudoarmějců zavražděných ve Flossenbürgu či během pochodu smrti.

Poválečná krajina tedy byla cíleně přepsána.

Příběh samotného válečného památníku má téměř detektivní zápletku.

Regionální badatel a zastupitel Teplé Ludvík Poláček jej objevil už v říjnu 2005. V nedalekém Mrázově místní upozornili na velký opracovaný kámen, který byl částečně zakopaný na dvoře jednoho z domů. Po odkrytí se ukázalo, že jde právě o ztracený pomník z Výškovic.

Podobný osud potkal také původní pomník obětem první světové války v Ronšperku, dnešních Poběžovicích. Na podzim roku 1938, během opožděné křišťálové noci, která v Sudetech proběhla po záboru pohraničí, byla místní synagoga vypálena. Po roce 1945 dosídlenci odhodili sochu z pomníku do prostoru zničené synagogy. Místní legenda později tvrdila, že lidé kámen považovali za sochu esesáka, a právě proto skončil v ruinách synagogy. K této záměně pravděpodobně přispělo, že socha vojáka měla helmu tvarovanou podle vzoru M 16 a sochařské ztvárnění uniformy rovněž vycházelo ze stavu z období konce první světové války, které může být z pohledu laika snadno zaměnitelné s werhmachtem a jednotkami SS. Dosídlenci se proto mohli domnívat, že jde o pozdější úpravu z doby mezi Mnichovem a koncem války, tedy z let 1938 až 1945.

Příběh z Ronšperku ukazuje, jak snadno se mohl původní význam německých pomníků po válce ztratit. Zatímco ve Výškovicích kámen skončil zakopaný na soukromém dvoře, v Poběžovicích byla socha odhozena do prostoru zničené synagogy a její původní identitu proměnila v místní legenda. V obou případech tak památka přežila, ale byla vytržena ze svého původního místa i významu.

Právě proto je důležité, že se výškovický pomník podařilo nejen najít, ale také znovu zasadit do příběhu obce, pro kterou vznikl. Není to první památka, kterou Poláček a skupina jeho spolupracovníků v regionu obnovili. V okolí Teplé se v posledních letech podařilo zvednout a opravit několik křížů, pamětních kamenů a dalších drobných objektů. Právě takové památky jsou často posledním fyzickým spojením dnešní krajiny s lidmi, kteří ji obývali před rokem 1945.

V případě Výškovic je tento význam ještě zřetelnější. Z původní vsi zůstalo jen minimum staveb. Dochovala se kaple Panny Marie Dobré rady, stará lípa a torza dalších historických památek. Na někdejší obec upozorňuje také Goethův pamětní kámen připomínající průjezd básníka krajem v roce 1821.

Přítomnost členů plzeňského Klubu vojenské historie 35. pěšího pluku dodává celé události ještě jednu historickou rovinu. Rakousko-uherský pěší pluk č. 35 byl tradičně spojen s Plzní a západními Čechami. V jeho řadách sloužili čeští i němečtí vojáci. Podobně vypadala velká část armády habsburské monarchie: jednotky sestávaly z mužů různých národností, kteří pocházeli ze stejné země a bojovali pod stejnými prapory.

Pozdější československý a německý nacionalismus vytvořil představu dvou oddělených světů stojících odjakživa proti sobě. Skutečnost byla složitější. České země byly po staletí dvojjazyčným prostorem. Soužití nebylo idylické a od 19. století přibývalo konfliktů, politických sporů a národnostního soupeření. Přesto Češi a Němci sdíleli města, obchod, infrastrukturu, instituce a během první světové války také armádu a její hřbitovy. Proto není třeba pomník ve Výškovicích označovat za „německý pomník“ v dnešním národním významu.

Česká debata o sudetských Němcích se po desetiletí pohybovala mezi dvěma krajnostmi. Jedna redukovala téměř celé německé obyvatelstvo předválečného pohraničí na podporovatele nacismu. Druhá naopak někdy přehlížela skutečně masovou podporu Sudetoněmecké strany, rozbití Československa a podíl části sudetských Němců na nacistickém režimu.

Obnova historické paměti pohraničí je nepochybně přínosná. Umožňuje vracet do veřejného prostoru jména, příběhy a souvislosti, které byly po desetiletí opomíjeny nebo záměrně vytěsňovány. Zároveň však vyvolává otázku, zda by paměť krajiny neměla být obnovována spíše jako celek než prostřednictvím návratu jediné, byť původní vrstvy.

Obnova pomníků zničených, odstraněných nebo přemístěných po roce 1945 je dnes součástí širšího fenoménu návratu k předválečné historii pohraničí. V případě Výškovic je návrat původního pomníku na autentické místo historicky i symbolicky zcela legitimní. Stejně legitimní je však připomenout, že také poválečné památníky vytvořené dosídlenci představují historickou vrstvu. Vznikly v konkrétní době, odrážely zkušenost nových obyvatel a dokumentují způsob, jakým se po roce 1945 utvářela nová společnost i nový veřejný výklad minulosti.

Z hlediska historické autenticity proto není nutné jednu vrstvu nahrazovat druhou. Poválečný pomník věnovaný obětem nacistické perzekuce může být stejně relevantním dokladem dějin místa jako původní německý pomník padlým z první světové války. Rozhodující je ovšem jejich jasné odlišení a vysvětlení kontextu. Pokud se původní pomník vrací na autentickou lokaci, bylo by možné poválečný památník zachovat a přemístit do její blízkosti, případně do jiného důstojného veřejného prostoru, kde by zůstal čitelným svědectvím poválečné doby.

Takové řešení by neznamenalo stavět obě paměti na stejnou úroveň ani přehlížet rozdíl mezi připomínkou padlých vojáků a obětí nacistického násilí. Znamenalo by přijmout skutečnost, že krajina není muzeem jediné historické epochy. Její autenticita spočívá také v tom, že uchovává stopy konfliktů, snahy o přepisování historie a následnou rehabilitaci paměti původního obyvatelstva.

Výškovice jsou součástí dějin českých zemí před rokem 1945 stejně jako po něm. Německé nápisy na náhrobcích, čeští pováleční osídlenci, premonstráti z Teplé, vojáci císařské armády i lidé, kteří dnes vytahují zapomenuté kameny ze země, patří do jednoho příběhu.

Den po slavnostním odhalení povede přes Výškovice také trasa tradičního Setkání v Bezvěrově. Mezi jednotlivými zastaveními už byl právě obnovený pomník padlým a historii místa má návštěvníkům přiblížit Ludvík Poláček. Dlouhá léta byly zaniklé německé vesnice českého pohraničí především prázdnými místy na mapě. Někde zůstaly základy domů, jinde kaplička, starý hřbitov nebo alej vedoucí k neexistující návsi. Jejich minulost byla často vnímána jako historie lidí, kteří už „nebyli naši“.

V sobotu 12. září se do Výškovic po více než sto letech od války a po padesáti letech od zániku původní obce vrátí pomník nesoucí jedenáct jmen padlých. A spolu s nimi alespoň malý kus paměti na svět, který z českého pohraničí zmizel.

Autor: Martin Cikán

NENUTIL, J. a kol. (2010) Druhá světová válka: případ Tachovsko. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni. ISBN 978-80-7043-889-3.

NENUTIL, J. (2011) Pochody smrti: český příspěvek k otevřené otázce. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni. ISBN 978-80-261-0087-4.

NENUTIL, J. a RAK, M. (2011) Exhumace obětí II. světové války: předpoklady, východiska, výzkum. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni. ISBN 978-80-261-0086-7.

NENUTIL, J. a RAK, M. (2015) „Nález obuvi z hromadného hrobu ve Staré Knížecí Huti na Tachovsku“. In: Obuv v historii 2014: Sborník materiálů z VII. mezinárodní konference, Zlín 7.–9. října 2014. Zlín: Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, s. 12–15. ISBN 978-80-87130-38-4.

FIEDLER, J. a CHVÁTAL, V. F. (2012) Židovské památky Domažlicka a Horšovskotýnska = Jüdische Denkmäler im Tauser und Bischofteinitzer Land. Domažlice: Nakladatelství Českého lesa. ISBN 978-80-87316-23-8.

MĚSTYS CHODOVÁ PLANÁ (2012) „Výškovice“. Oficiální stránky městyse Chodová Planá. Aktualizováno 2. dubna 2019. Dostupné z: https://www.chodovaplana.cz/seniori/mestys/informace-o-mestysi/osady/vyskovice-29cs.html [cit. 2. 9. 2026].

POLÁČEK, L. (2017) „Turistický pochod za historickými památkami a zajímavostmi Tepelska“. Město Mariánské Lázně, 19. dubna 2017.  Dostupné z: https://www.muml.cz/aktualne/novinky/turisticky-pochod-za-historickymi-pamatkami-a-zajimavostmi-tepelska-1213cs.html[cit. 2. 9. 2026].

AHAONLINE.CZ (2026) „100 let staré kamenické dílo: Šutr v zemi? Byl to pomník!“. Ahaonline.cz, 30. srpna 2026. Dostupné z: https://www.ahaonline.cz/clanek/musite-vedet/237128/100-let-stare-kamenicke-dilo-sutr-v-zemi-byl-to-pomnik.html[cit. 2. 9. 2026].

ŠINDELÁŘ, J. (2018) Ústní sdělení, červen 2018. Poběžovice: informace k odstranění a pozdějšímu nálezu sochy z pomníku padlým v první světové válce.