Článek
Třetí a závěrečný díl seriálu věnovaného svátku zemského patrona sv. Václava sleduje, co následovalo po vítězství Boleslavovy koncepce. Jan Drnek obrací pozornost k hospodářskému základu raného českého státu, likvidaci starých mocenských struktur, Boleslavově expanzi a nakonec k otázce, zda se spor obou bratrů skutečně uzavřel vítězstvím jedné z jejich představ o státu.
Centrem trhu s otroky byl v 8. a 9. století nepochybně velkomoravský Velehrad. Tudy vedla centrální stezka z cordóbského chalífátu přes Kyjev a Chazarsko až do Číny. Stezce dominovali hebrejští radanité ovládající slovanský jazyk. Podle zpráv se trh konal každý měsíc po 3 dny. Na Moravě se připojovala stará jantarová stezka z jihu z Benátek a v dochovaných smlouvách se často obnovuje slib Benátčanů, že nebudou kupované otroky kastrovat (podle židovského Zákona bylo prznění podoby člověka zakázáno, protože člověk byl stvořen k obrazu Božímu).
Věrozvěst Konstantin si roku 867 vyžádal od knížete Kocela v Blatnohradu 900 zajatců – otroků určených k prodeji do Benátek a dal jim svobodu. Naopak bylo asi 200 žáků biskupa Metoděje po jeho smrti r. 886 prodáno Moravany do otroctví Židům.
Když roli centra obchodu převzala Praha, činila cena otroka asi 300 denárů. Jen za vlády Abd ar-Rahmána III. (888/891–961) stoupl v Córdobě počet slovanských otroků z 3 750 na 13 750. V ceně pražského trhu šlo o 3 miliony denárů, a to byl jen zlomek tamějšího exportu! Boleslav I. za celou dobu své vlády získal prodejem otroků okolo 10 milionů denárů, což se rovnalo několika tunám stříbra. Z těchto údajů vyplývá, že za ten čas jeho muži ulovili, zotročili a prodali 30 000–35 000 osob.
Požadavek knížete Václava, aby se obchod s otroky omezil nebo aby ustal, by byl v ekonomickém dopadu šokem zcela srovnatelným se současnými požadavky ekologů, aby se přestalo využívat uhlí a nafta. Václav jistě nebyl takový idealista, aby se snažil takový příjem pro svůj rod zarazit. Možná ho ale omezil svou koncepcí kolonizace země, pro kterou využíval část pokřtěných otroků. Chybějící tržba pak omezila i podíly družiníků. Navíc zde byla lákavá vize, že by předáci družiny mohli získat pozice kastelánů na státních hradech po vyvraždění kmenových klanů a vladyckých rodin.
Boleslav I. Ukrutný se v jedenadvaceti letech ujal vlády nad přemyslovským ministátem a záhy i nad Čechami. Mohl Václavovu smrt vydávat například za nehodu při lovu v lesích, ale neudělal to. Volil přímočarou konfrontaci a důsledný převrat, kterým se naráz, brutálně a krvavě zbavil celého bratrova dvora a dalo by se říci jeho administrativy.
Nepotřeboval Václavovy diplomaty, správce a církevní styky. Přivedl a dosadil úplně nové, své vlastní lidi. Zahajoval úplně novou éru v dějinách země a nepotřeboval na něco navazovat. To je nejlepším důkazem, že v celé cause nešlo jen o spor dvou bratrů, nýbrž o spor dvou protichůdných koncepcí a o rozštěpení družiny. Poražená koncepce chtěla jít cestou hospodářské kolonizace pod ozbrojenou ochranou Říše, budovat infrastrukturu a založit budoucí prosperitu. Vítězná koncepce chtěla sjednocení země pod absolutní vládou a okamžité vybudování silné armády, budování vlastní říše vedle Říše a rychlé zisky z kořisti. Poražená koncepce musela na vítězství čekat celé dvě generace, než se vítězná koncepce zhroutila vlivem chyby, která tkvěla již v jejích základech. Kdyby se však ujala poražená Václavova koncepce ihned, zřejmě by nikdy nevznikl český stát, ale jen říšské vévodství a okolní marky. Kníže Václav viděl věci správně, ale realizoval je příliš brzy. Boleslav neviděl základní chybu, která zaviní zhroucení, Václav neviděl zisky, které jsou touto chybou podmíněny, a které se ani po zhroucení již neztratí, totiž tisíciletou budoucnost samostatného českého státu.
Boleslavova, zatím ještě malá, armáda se rychle pohybovala po celé zemi a vypalovala hrady klanových vladyků, pobíjela jejich rodiny a ihned budovala nové, pevnější hrady, na kterých zůstávali Boleslavovi důstojníci v rolích kastelánů. Ani sám Boleslav ještě netušil, že tím pokládá základy budoucí šlechty, tedy konkurenčního stavu. Sjednocující tažení bylo třeba připravit. Zde se již neimprovizovalo. Lucký rod nejspíš přežil jako poslední do jara a čelil zřetelné hrozbě tím, že si roku 936 vyžádal smluvní ochranu saských vévodů z příhraničí. Do země vtrhly početné armády. Ze západu po Oharce postupovali Durynkové, ze severu se chystali merseburští žoldnéři. Boleslav nezaváhal. Vybrané oddíly zdržely Sasy v hvozdu, zatímco kníže sám porazil Durynky, poté se přesunul a napadl Sasy, kteří se právě věnovali drancování. Pomsta Lučanům byla strašná a nezastavila se v Lucku. O to více, že lučtí Vitislavci byli velkými spojenci a přáteli zavražděného Václava. Vladykové udělali chybu, když nechali již Václava obsadit Zlicko, protože tehdy potvrdili svoji nejednotnost a ztratili rovnováhu sil. Kromě nejasné pověsti o Lucké válce a kromě záznamů o bitvě s říšskými vévody v roce 936 nemáme žádné zprávy o tom, co se tehdy v Čechách dělo. Boleslav si však zřejmě svůj přídomek Ukrutný plně zasloužil. Vraždění prý z původní kmenové aristokracie přežili pouze Těptici a Munici, o jejichž sídlech nic bližšího nevíme a kteří záhy zmizeli také. Těptici a Munici nemuseli ale být nezávislými klany, nýbrž mohli být přemyslovskými rodovými větvemi, na které se neútočilo, které obhospodařovaly některé již přemyslovské hrady. Boleslavovi v podstatě stačila tři vojenská tažení. Jedno v Lucku, další na Plzeňsko a Domažlicko, třetí na Strakonicko a Doudlebsko. Zlicko již pacifikováno bylo. Na Plzeňsku bylo vypáleno hradiště Bukovec a postavena Hůrka (Starý Plzen), na Domažlicku vypálen Smolov a postaven nový hrad Tuhošť – Bořice, směrem k Chebsku a Tachovsku postaven Šipín. Na Strakonicku nahradil soustavu doudlebských hradišť hrad Prácheň a na jihu Čech vznikl hrad Doudleby i provincie Bechin (Bechova – begova provincie, dnes Bechyně).
Vršovci se jako klan konstituovali až o 50 let později a zjevně nebyli původní kmenovou klanovou aristokracií, ale vznikli až z členů, rodin a předáků Boleslavovy ozbrojené družiny. Vršovci se postupně domohli jako klan velkého vlivu, ale měli mocenské ambice a sami byli vyvražděni nejdéle do roku 1108 na Libici.
Slavníkovci v roce 936 ještě neexistovali a jejich původ je neméně záhadný. Rozhodně nebyli žádným původním českým podkmenem či klanem. Existoval snad jen Boleslavův správce Prahy comes Vok (Vojtěch). Vok byl téměř jistě příslušníkem některé boční větve Přemyslovců, například potomek přemyslovského rebela Strojmíra a údajný otec Slavníka. V době převratu musel patřit k Boleslavovým lidem, rozhodně nebyl otevřeným příznivcem Václava, jinak by nepřežil. Boleslav si musel být Vokovou loajalitou jistý, protože existuje velmi reálná možnost, že mu svěřil do výchovy právě syna Václava a Adivei, který se jmenoval Slávyslav nebo Slavomir, zkráceně Slavník. Jméno obsahující pojem slávy v tehdejších Čechách sotva mohl dostat někdo jiný než příslušník jedné z hlavních větví přemyslovského rodu, větví Boljeslava a Vieceslava. Není známa žádná Vokova žena ani jeho další děti.
Boleslav se po zdařilém převratu vůbec nemusel obávat existence dítěte s královskou krví, které navíc nejspíš zmizelo neznámo kam. Snad ve Vokově péči. Bylo třeba vládnout a nedalo se čekat, až dítě dospěje. S regentskou vládou byly špatné zkušenosti a nikdo nechtěl opakovat období moci Drahomíry Havolanské. Bylo zřejmě naprosto pochopitelné, že když zemřel Václav, není vlastně ani jiná možnost než vláda jeho bratra Boleslava. Václavovo potomstvo se tím automaticky ocitlo v roli vedlejší rodové větve, bez nároku na vládu, jako předtím možná potomstvo Spytihněvovo, když nastoupil Vratislav. Celá přemyslovská rodina i družina to akceptovaly. Jakmile měl Boleslav alespoň jednoho syna, následnictví bylo zajištěno a padl důvod ke sporu. Proto se nejspíš Boleslav odhodlal k převratu až tehdy, kdy se mu narodil syn.
Slavník pod Vokovým vedením mohl naopak dobře posloužit k pacifikaci horkokrevných Zličanů. Boleslav se rozpomněl na dětské rukojmí, Radslavovu dceru Střezislavu a zorganizoval dětskou svatbu se Slavníkem. Dvojice dostala do správy východní větev důležité kupecké stezky, fakticky zde ovšem vládl ještě mnoho let sám Vok v Boleslavově zájmu. Zličané byli uklidněni tím, že se na vládě podílí i krev jejich jinak vyvražděné vladycké rodiny. Kouřim byla příliš velkým hradištěm pro účely účinné obrany a navíc ležela poměrně daleko od kupecké stezky. Bylo proto opraveno staré blatné hradiště a správcovské sídlo u soutoku s Cidlinou a možná právě na paměť dětské svatby bylo pojmenováno Lubica – Libice.
Nevíme, co se stalo s Václavovým nemanželským synem (Z)Braslavem. Pravděpodobně nepřežil nebo upadl v zapomnění. Nevzešel z manželského lože a tím byl pro jakoukoliv myslitelnou opozici proti Boleslavovi nepoužitelný, pokud by nevyhynuli všichni ostatní legitimní Přemyslovci včetně bočních větví, a těch již asi nebylo málo.
Trochu jasnější je osud Boleslavova syna Václava, na jehož křtinách byl kníže a kmotr dítěte Václav zavražděn. Podle strašného hodokvasu se dítěti říkalo Strachkvas. Ačkoliv šlo o prvorozeného syna, kupodivu nebyl vychován pro převzetí knížecí hodnosti po otci Boleslavovi. Tato role připadla až druhorozenému Boleslavovi. Strachkvas zřejmě sám o sobě až příliš připomínal, co se na Boleslavi stalo. Boleslav jej možná právě proto určil jako smírčí oběť Bohu za spáchanou bratrovraždu a poslal jej na církevní dráhu. Toto gesto vůči církvi musel učinit, jakmile začal usilovat o zřízení biskupství v Praze. Z knížecího syna Strachkvase (Václava) se v Řezně s největší pravděpodobností stal mnich Kristián, pozdější pražský biskup a autor první svatováclavské a svatoludmilské legendy.
Také přenesení ostatků mrtvého Václava v roce 938 z Boleslavi do Prahy a jejich oficiální pohřeb bylo nepochybně promyšleným Boleslavovým tahem. Translace ostatků se v tehdejším vnímání rovnala uznání mrtvého za svatého. I když kult uctívání Václava jako světce vznikl až mnohem později u Slavníkovců, muselo se jednat o již rozšířené veřejné mínění. Boleslav translací usmiřoval církev a směřoval k zřízení biskupství.
Po běsnění Boleslava Ukrutného byli Přemyslovci jedinou původní skutečnou kmenovou aristokracií, jediným klanem, který přežil, a kromě nich nezůstal nikdo, kdo by jim v Čechách mohl být roven rodem. Hradiště i rody klanových vladyků byly zničeny a v jejich blízkosti vyrostla nová správní centra (Žatec, Starý Plzen, Tuhošť, Šipín, Sedlec, Bílina, Litoměřice, Mladá Boleslav, Kouřim – sv. Jiří, Prácheň, Doudleby).
Boleslav neudělal chybu, kterou udělali Mojmarovci a díky které zanikla Moravská říše. Nenechal přežít původní kmenovou aristokracii. Způsobil svobodným mužům českým brutální šok, který je zcela odzbrojil, zpřetrhal staleté kmenové tradice a nastolil něco zcela nového, co sice již mnoho let viselo ve vzduchu, ale stejně si to nikdo neuměl reálně představit. Boleslav ano. To však byl pouze první krok k naplnění jeho vize. Už se nemohl zastavit. Přidaly se k němu družiny bývalých kmenových vladyků a zvětšené vojsko vyrazilo na východ na Olomoucko, možná i na Moravu. Všude byla budována nová hradiště a všude probíhal horečný lov otroků i jejich prodej. Zisky posloužily k náboru nových profesionálních ozbrojenců a jejich výzbroje (Varjagů a Uhrů). Pod hradem Prahou se rozrůstalo velké otrokářské tržiště a poskytovalo servis nekonečným kupeckým karavanám. Boleslavova zvětšená vojska postupovala podél obchodní stezky až na Krakovsko a dále do Haliče k Červeným hradům. Všude vznikaly opevněné základny lovců otroků.
Nový král Ota I. byl zvolen až v roce 940 a mnoho dalších let potřeboval na konsolidaci Říše a odrážení Uhrů i Dánů. Válka s českým Boleslavem pokračovala každoročními drobnými potyčkami, ale vedli ji příhraniční vévodové omezenými silami a saský král dostával znepokojivé zprávy o tom, jak Boleslavova moc vzrůstá. Nejen to. Na východ od hranic Říše vznikal nový velký, silný a kompaktní státní útvar. Tentokrát nešlo jen o další slovanský kmen. Z Čechů se stávali křesťané a rychle se organizovali do státní struktury, přičemž připojovali další území. To poslední, co mohl Ota potřebovat, byla nějaká nová nezávislá Velká Morava.
Teprve v roce 950 zbyl králi čas a síly k zorganizování dobře připravené nové válečné výpravy do Čech. Tentokrát měl proti sobě sjednocenou zemi a všechny její síly pod jedním knížetem. Bitva kdesi na Ohři zřejmě skončila nerozhodně (s poraženým by Ota nejednal) a Boleslav byl již natolik moudrým knížetem, aby přistoupil na jednání. Nevíme, zda dohoda vůbec obnovovala platbu tributu, ale potvrzovala pro českého knížete titul říšského vévody, přičemž tentokrát již bylo vévodstvím celé knížectví Čechy plus další dobytá území. Rozbití Čech na malá klanová území a jejich pohlcení příhraničními říšskými vévody již nepadalo v úvahu. Říšští vévodové při hranicích Bohemie teď proti Boleslavovi Českému vypadali jako chudí příbuzní. Boleslav nakonec dosáhl stejně dobrých vztahů s Otou I., jaké měl Václav s Jindřichem Ptáčníkem, ale již z pozice suverénního vládce vlastního státního útvaru. Boleslav potřeboval dohodu s Otou. Potřeboval mít krytá záda, aby se mohl obrátit v expanzi na východ.
Boleslav I., zakladatel českého státu, provedl cosi, co je z dnešního pohledu nesmírně zajímavé. Nezničil kmen, který byl v tu dobu již v rozkladu. Zlomil moc ne-státního ne-systému, moc kmenových vladyckých klanů, které využívaly degenerovaný sněm jako prostor pro dohodu o vytěžování země i lidu. Zničil klany srovnatelné s dnešní politicko-finančně-mafiánskou oligarchií a vnutil zemi vůli suveréna, který je nad klany a jejich zištnými zájmy. Nebyl ještě panovníkem v tom slova smyslu. Byl jediným mafiánem a klanovým vůdcem, který přežil válku v duchu pohanské krevní msty. Soupeření nově vznikajících skupin o moc a bohatství nastavil mantinely tak, aby neohrozilo stát a zemi jako celek, aby nepřekáželo práci poddaných. Stanovil olupování takové meze, aby byla možná prosperita vsí a trvale udržitelný rozvoj. Byl nepodplatitelným, nevoleným a nepřehlasovatelným elementem, měl jasnou vizi a cíl. Jeho pozice se stala nenahraditelnou a dvorské elity již o ni nemohly usilovat. Dvořané se mohli nyní prát mezi sebou, ale již nikdy s knížetem. Protože všechno patřilo jemu, neměl zapotřebí nikoho okrádat a ke zvýšení zisků mu zbyla jen kultivace nebo expanze. Bohužel upřednostnil expanzi. Vládu suveréna později kultivovala církev a pozdvižení zavražděného Václava ke svatosti zajistilo Čechám opět ono přerušené spojení Přemysla světského soudce a rituálního oborávače posvátných brázd, s duchovním věčným králem a přímluvcem u Boha – Václavem. Česká knížecí a pak i královská koruna byla od té doby kterémukoliv panovníkovi pouze propůjčena mocnou duchovní silou, což suverénům samotným nastavilo meze jejich moci a zavázalo je ke správě a péči. Nové rodové klany však záhy vznikaly z knížecích družiníků a ani Boleslav nebyl na své vojenské družině nezávislý. Toto nové panstvo mu již ale nebylo rovné rodem a podle říšských pravidel nemělo právo na knížecí trůn.
Svatý Václav byl prohlášen dědicem české země, a dědic, to v Čechách znamenalo skutečného majitele, vlastníka s kmenovými kořeny. Kterýkoliv další kníže či král byl již pouze správcem propůjčené země. Oficiálně to později kodifikoval Karel IV.
Boleslavovi se podařilo pochopit jistou zákonitost světa a moci, která Václavovi unikla, nebo ji nepřijal. Václav chtěl status quo ve vztazích k Říši, k domácím klanům, ke všem. Ve světě však nic statického neexistuje, zvláště ne ve světě moci. Vše se bez ustání proměňuje. Moc je s tím, kdo po moci touží. Moc chce být mocnější. Ty, kdo se opevňují v jistotách, moc opouští. Vládce, který ustavil stát, musí stát i moc bez ustání rozšiřovat a zvětšovat. Když se zastaví, moc ho opustí a následuje úpadek. Boleslav chápal, že status quo, který chce Václav, by skončil úpadkem přemyslovské moci a rozpadem všeho. Václav naopak předvídal, že stejně vše skončí úpadkem, až Boleslavova snaha po bobtnání moci a státu narazí na jisté hranice, zastaví se a nastane smršťování. Václav byl hospodář, Boleslav dobyvatel. Oba měli svým způsobem pravdu a Boleslav se rozhodl, že to zkusí.
Boleslav si, jako první Přemyslovec, o němž to víme jistě, vzal za manželku německou šlechtičnu Biagotu (Blahotu) a zplodil s ní kromě Strachkvase (Václava, Kristiána) i následníka Boleslava II. a Mladu, která se zasloužila o zřízení biskupství v Praze. Jeho sestra Doubravka přinesla křesťanství do Polska, o druhé sestře Přibyhněvě nemáme zprávy, jen to, že zůstala bezdětná a propadla zbožnosti.
Mír s Otou I. a s Říší poskytl Boleslavovi krytá záda na západě. Nyní se mohl bez obav a ještě větší silou obrátit na sever do Slezska či na východ do Haliče. Mohl vybudovat základní hradskou soustavu, mobilizovat větší počet ozbrojenců, živit je z daní většího počtu poddaných a postavit jednotnou centralizovanou správu země na sobě podřízených vazalech. Mohl se postavit na vrchol struktury služebníků.
V roce 955 se Boleslav osvědčil jako loajální říšský vévoda a poslal tisícovku ozbrojených jezdců do bitvy na Lechu, v níž byli definitivně potřeni divocí Uhři. Sám Boleslav na Moravě porazil druhé uherské vojsko. Boleslav v tomto tažení jistě ocenil konsolidovanou, spolehlivě vedenou východočeskou slavníkovskou základnu. Zde patrně bojoval jak Vok, tak i již dospělý Slavník, kterému se právě tehdy narodil první syn Soběslav, fakticky asi vnuk zavražděného Václava.
Je možné, že na Lechu padl i Václavův nemanželský syn (Z)Braslav (bratr slávy). Věděl Slavník o tom, že Vok není jeho pravým otcem? Věděl, kdo byl nejspíš jeho skutečným otcem? Záleželo vůbec ještě na tom, kdo je čí syn a vnuk? Vždyť Boleslav se o syna svého zavražděného bratra postaral královsky. Je nápadné, že kult svatého Václava razili především Slavníkovci, kteří se majetkově vzmáhali přijetím Václavovy hospodářské koncepce a svou enklávu kolonizovali. Právě jejich bohatství přilákalo kořistnické klany, jakým byli Vršovci, které vznikaly z Boleslavovy dravčí koncepce.
Na druhé straně Boleslav neuskutečnil Václavův projekt kolonizace země, získával dále prostředky z expanze, kořisti, lovu otroků a z obchodních cel, čímž připravil českému státu kardinální vleklou krizi propuknuvší až po smrti jeho syna Boleslava II. Boleslav I. se snažil ovládnout co největší část výnosné kupecké stezky, což vedlo jeho vojsko na Olomoucko, Krakovsko a na Červeň, kde narazil na hranici Kyjevské Rusi. Vybudoval ohromnou, ale nestabilní říši, z níž přežily pouze pevné české základy, a to ještě jako říšské léno.
Kvůli vraždě Václava a diplomacii emigrantů (Podiven?) mu bylo církví odepřeno založení biskupství. Začal však razit vlastní a zřejmě první českou minci – denár. Učinil Prahu definitivně středem země a knížecím sídlem. Zajistil zemi pokrevním spojenectvím s polským knížetem Měškem. Dosazením Voka a Slavníka na Libici se přemyslovský rod rozrostl a přelil hned do tří center. Prahy, Libice a Hnězdna (Boleslav Chrabrý byl synem Doubravky a polovičním Přemyslovcem). Z Čech se křesťanství šířilo do Polska (Doubravka) a později i do Uher (Vojtěch).
Kromě Čech s jakousi státní infrastrukturou byla ostatní území jen velkým loveckým revírem. Boleslav udělal tutéž chybu co Moravané, když pouze nafoukl bublinu, zatímco jeho vojsko a síla byly závislé na expanzi. Jakékoliv zastavení expanze muselo způsobit opak růstu, tedy depresi a smršťování.
Obě státnické koncepce smířil až roku 1039 Boleslavův pravnuk Břetislav I., který dobyl Hnězdno, přenesl ostatky sv. Vojtěcha do Prahy, znovu připojil Moravu a vyhlásil Břetislavská dekreta, první zákoník knížectví. Na Říši vydobyl suverenitu domácího panstva v otázce obsazování knížecího trůnu. Spojil ve své osobě válečníka i hospodáře a zahájil kolonizaci země. Jeho potomek kníže Konrád vydal Statuta, jimiž legalizoval panstvo (potomstvo Boleslavových družiníků) jako šlechtu s predikátem a nastolil feudální systém. Přemysl Otakar I. získal dědičně královskou korunu a prosadil pravidlo dědičnosti trůnu v linii nejstaršího syna, čímž definitivně odstranil soupeření přemyslovských větví, které způsoboval stařešinský dědický řád. Po těchto opatřeních rod rychle sílil a konsolidoval svoji moc. Následovala řada silných přemyslovských králů, kteří nakonec dosáhli spojení české, polské i uherské královské koruny a stali se rozhodujícím rodem v rámci Svaté říše římské. Byla to opět dravost a nikdy nezvládnutý problém s domácím panstvem, co tento rod nakonec, 370 let po vraždě Václava, zničilo.
Autor: Jan Drnek
Použité zdroje
CHARVÁT, P. (2007) Zrod českého státu 568–1055. Praha: Vyšehrad.
LUTOVSKÝ, M. (2006) Bratrovrah a tvůrce státu: Život a doba knížete Boleslava I. 2. doplněné vydání. Praha: Set Out.
LUTOVSKÝ, M. a PETRÁŇ, Z. (2005) Slavníkovci: Mýtus českého dějepisectví. 2. vydání. Praha: Libri.
SOMMER, P., TŘEŠTÍK, D. a ŽEMLIČKA, J. (eds.) (2009) Přemyslovci: Budování českého státu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
TŘEŠTÍK, D. (1997) Počátky Přemyslovců: Vstup Čechů do dějin (530–935). Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
