Článek
Druhý díl třídílného seriálu věnovaného svátku zemského patrona sv. Václava sleduje okolnosti jeho smrti a pokouší se rekonstruovat převrat, který zásadně změnil další vývoj českého státu.
O odstranění Václava a provedení převratu bylo rozhodnuto možná právě v souvislosti se skutečností, že Boleslav zajistil následníka. Ale nejen s tím.
Sám Václav pravděpodobně ženatý byl a jeho ženou musela být nevěsta z významnějšího rodu.
V roce 1970 bylo u Hradce Králové nalezeno na 400 kusů denárů a mezi nimi byly několika exempláři zastoupeny i doposud neznámé mince s opisem ADIVA na rubu. Ty měly být dle odhadu raženy zřejmě na přelomu 70. a 80. let 10. století. Odhad však může být mylný a existuje předpoklad, že první denáry razil již kníže Václav, jehož manželkou mohla být anglická princezna Adivea.
V roce 929, právě když byl kníže Václav přítomen v Quedlinburgu na říšském sněmu, ženil říšský král a jeho nový přítel Jindřich I. Ptáčník svého syna a následníka Otu I. Protože šlo současně o utužení vztahů s anglickým dvorem, nabídl anglický král Eduard I. své dvě dcery. Ota se oženil s Editou. Její mladší sestra, jejíž jméno je historiky uváděno v různých podobách jako Edgiva, Elgiva, Egvina či Ælfgifa, se však domů nevrátila. Podle zmínky Ethelwerda (autora Světové kroniky) z konce 10. století se měl jejím manželem stát jakýsi král při Jupiterských horách, tedy nedaleko Alp. Historie Croylandského kláštera z konce 11. století uvádí, že Ota provdal mladší princeznu za velkého knížete svého paláce. Autorka slavné epické básně Gesta Odonis, gandersheimská jeptiška Hrotsvita, jmenuje mladší sestru Edgithy jako Adivu.
V roce 929 mělo být princezně Adivě asi 13 let. Podle numismatika Pavla Radoměrského si český kníže Václav ze svatby Oty I. odvezl mladičkou Edgivu jako nevěstu pro svého synovce Boleslava (II.). To je ale nesmysl. Boleslav II. v tom roce ještě nebyl na světě a i kdyby, Jindřich Ptáčník by byl sotva dal princeznu královské krve jen tak ženichovi boční přemyslovské větve, která nikdy neměla vládnout. Když by ji dal jako manželku, tedy jedině samotnému knížeti Václavovi, kterého se Jindřich snažil k sobě připoutat všemi možnými způsoby.
Pokud byla Václavovou manželkou skutečně anglická princezna Adivea, a pokud z manželství vzešel syn, musela jeho existence ambice Václavova bratra Boleslava zásadně ohrožovat. Již proto, že měl Václav následníka na knížecím stolci. Navíc proto, že šlo o syna ženy královského původu, dokonce z jednoho z nejpřednějších evropských královských rodů. Rodem by se takovému dítěti nikdo v celých Čechách nemohl rovnat. Je dokonce možné, že narození tohoto syna bylo jednou z příčin bratrovraždy a převratu Boleslava I. v roce 935. Představa, že na trůn v brzké době nastoupí kníže spřízněný se saskou a anglickou královskou dynastií, musela pražské a vůbec české předáky vždy orientované na Bavorsko doslova vyděsit. Takový následník mohl získat rychle královskou korunu, Čechy by byly pevně začleněny do Říše a nikdo jiný než právě potomci tohoto muže by se již nikdy nedostali v Praze k moci. Saští králové by měli záminku k zasahování v Čechách kvůli právům tohoto dítěte spřízněného se svou krví.
Zde se naskýtá zajímavá indicie, totiž tvrzení mnicha Kristiána v úvodu svatováclavské legendy. Kristián zde tvrdí o tehdejším pražském biskupovi Vojtěchovi Slavníkovi, že jeho krev se dotýká královské krve. Jak by to bylo možné? Kristián sám byl synem Boleslava I. Ukrutného. Nikdo v roce 992 v Čechách nebyl královské krve, ani manželky Přemyslovců nebyly královské krve. Vojtěch však byl synem Slavníka, jehož původ je záhadný, a jak si ještě ukážeme, právě Slavník mohl být Václavovým synem a synem Adivei Anglické. Částečně by to vysvětlovalo skutečnost, že Vojtěch měl vždy na evropských dvorech otevřené dveře, že se o něho Západ vždy zajímal a že udělal raketovou kariéru, která ho doslova vystřelila mezi evropskou církevní a intelektuální elitu. Kristián totiž současně nazývá Vojtěcha …nejdražší synovče. Kristián byl synem Boleslava I., a pokud byl Slavník synem Václava, tedy bratrancem Kristiána, jeho oslovení Vojtěcha jako synovce (nepos) by zcela odpovídalo.
Kristián psal církevní legendu, v níž líčil Václava jako muže spějícího ke svatosti již za svého života na zemi. Je možné, že Václavovo krátké manželství zamlčel, protože tak světská a profánní věc jako manželství se do životopisu světce nehodila. Navíc to bylo velmi krátké manželství. Kristián byl ale nucen připustit, že Václav zplodil syna Zbraslava. Připomíná však, že to bylo s nějakou ženou a že k tomu mladého Václava donutili dvořané v mládí, aby prokázal způsobilost k vládě. Václav zplodil syna Zbraslava (Braslav – Bratr slávy) s některou svou konkubínou, a možná se pak v roce 929 oženil s anglickou princeznou a měl s ní ještě legitimního syna. Oba synové byli nejspíš po Václavově smrti a Boleslavově převratu odstraněni ze scény. Adivea nejspíš zemřela při porodu nebo někdy před rokem 935. Její smrt mohla být dalším impulsem k boleslavskému převratu. Jakmile byl totiž Václav bez ženy, stačilo odstranit jeho, aby se knížecí dvůr uvolnil. Jakmile zemřela kněžna s královskou krví, mnoho očí v Říši přestalo sledovat, co se v polobarbarské Praze děje.
Poté, kdy i Boleslav zplodil legitimního syna (pravděpodobně jménem Václav; Strachkvas byla jen přezdívka), mohlo dojít k vyostření rodového sporu, ale nejen sporu o nástupnictví.
Co se tedy v září roku 935 stalo?
Nejblíže skutečným událostem je I. staroslověnská legenda sepsaná asi 15 let po Václavově vraždě.
„…jsou nesnáze s ustálením textu I. stsl. legendy, protože se zachovala v rukopisech velmi pozdních, oddělených mnoha staletími od originálu. Dnes je celkem shoda, že k původnímu znění mají nejblíže rukopisy charvátské, ale v jejich emendování nejsou učenci jednotní. Nejznámější je Weingartův pokus o rekonstrukci původního znění (r. 1934), prof. Vašica se v drobnostech od ní (i od charvátských rukopisů samých) odlišuje.
(Oldřich Králík 1969, s. 224).
Pokus o rekonstrukci původního znění legendy
V 28. den měsíce září
Zabití svatého Václava, knížete českého.
Pane, požehnej, Otče.
Hle, nyní se naplnilo prorocké slovo, které řekl sám náš Pán Ježíš Kristus: Přihodí se zajisté v posledních dnech, a ty, jak se domníváme, jsou právě nyní, povstane bratr proti bratru svému a syn proti otci svému, a člověku budou jeho domácí nepřáteli. Neboť lidé budou k sobě nemilosrdní, ale Bůh odplatí jim podle skutků jejich.
Byl jeden kníže v Čechách jménem Vratislav a jeho žena se zvala Drahomíra. I narodil se jim prvorozený syn a na křtu dali mu jméno Václav. Když povyrostl a bylo třeba mu udělit postřižiny, otec jeho Vratislav pozval k nim jednoho biskupa s jeho notářem (biskupa Notara) i s jeho duchovenstvem. V chrámě svaté Marie byla proň odzpívána mše, a potom biskup vzal hocha a postavil jej na rohu stupně před oltářem a požehnal jej slovy: „Pane Ježíši Kriste, požehnej tohoto hocha, jakos požehnal všechny své spravedlivé“. A tak s požehnáním byl postřižen. Proto se domníváme, že hoch požehnáním tohoto biskupa a jeho zbožnými modlitbami počal růst chráněn milostí Boží. Jeho bába Ludmila dala jej vyučit v knihách slovanských pod vedením kněze (kněz Učen, asi velkomoravský Gorazd), a on si dobře osvojil jejich smysl. Vratislav pak jej poslal do Budče, tam se hoch počal učit knihám latinským a osvojil si je dobře.
Když otec jeho Vratislav zemřel, dosadili Češi na dědičný trůn jeho syna, knížete Václava. Jeho bratr Boleslav vyrůstal pod ním, neboť oba byli ještě malí. Ale matka jejich Drahomíra zajistila zemi a spravovala lid, dokud Václav nedospěl, a když dospěl, sám se jal spravovat svůj lid. Měl čtyři sestry, ty provdali a vybavili do různých knížectví.
Milostí Boží vskutku kníže Václav nejen se dobře naučil knihám, ale i ve víře byl dokonalý. Všem nuzným prokazoval dobrodiní, nahé odíval, lačné krmil, pocestné přijímal podle slov evangelia, vdovám nedával ukřivdit, všechny lidi chudé i bohaté miloval, přisluhoval služebníkům Božím, kostely zlatem zdobil. Ježto věřil celým srdcem v Boha, konal za svého života všechny dobré skutky, jaké jen mohl.
I zpychli mužové čeští, vždyť kníže jejich byl ještě mlád, a ďábel vnukl jim do srdce dřív jako do srdce Jidášovi, zrádci Páně, aby povstali proti svému pánu Václavovi jako Židé proti Kristu. Neboť je psáno, že každý, kdo povstává proti svému pánu, podoben je Jidáši. Ti tedy namluvili Boleslavovi: Bratr Václav tě chce zabít a dohodl se o tom se svou matkou a se svými muži.
Ti zlí psi i Václava před tím navedli, aby vyhnal svou matku bez viny. Ale Václav byl si vědom, co je to bázeň Boží, a ulekl se slova, jež dí: Cti otce svého i matku svou a milovat budeš svého bližního jako sebe samého. Aby splnil všelikou spravedlnost Boží, přivedl svou matku nazpět a velmi se kál a s pláčem pravil: Pane Bože, nepokládej mi to za hřích. A připomínal si též slova proroka Davida, jenž řekl: Hříchů mé mladosti a mých nevědomostí nevzpomínej, Pane.
Kál se tedy a ctil svou matku, ona pak se radovala z jeho víry a z dobroty, kterou konal. Neboť nejenže chudým a ubohým a pocestným a mnohým jiným prokazoval dobrodiní, jakož jsme shora řekli, nýbrž vykupoval i ty, kteří byli prodáni do otroctví. Na všech hradech vystavěl kostely velmi krásně a v nich se postaral velkolepě o služebníky Boží z mnohých národů, kteří tam konali bohoslužby dnem i nocí podle ustanovení Božího a jeho služebníka Václava. A jak mu Bůh vložil do srdce, vystavěl kostel svatého Víta.
Boleslavovi však, bratru jeho, který byl proti němu naveden, zasel ďábel zlobu do srdce, aby jej zabil, a tak nebyla spasena jeho duše na věky. Když se přiblížil den svatého Jimrama, jemuž byl svatý Václav zbožně oddán a veselíval se v tento den, ti zlí psi pozvali Boleslava a konali s ním ďábelskou poradu o jeho bratru Václavovi jako kdysi Židé o našem Pánu Ježíši Kristu.
Kdykoli se někde slavilo posvěcení chrámu, jezdíval Václav do všech chrámů. I vešel do hradu Boleslavova v neděli na svátek Kosmy a Damiana. Když vyslechl mši, chystal se vrátit domů do Prahy. Ale Boleslav jej zadržel s podlým úmyslem a řekl mu: Proč odcházíš, bratře? Vždyť máme i zdravý nápoj. On tedy neodřekl bratru, ale vsedl na kůň a zahájil hru se svou družinou na hradě Boleslavově
A tu se domníváme, že mu pověděli: Bratr Boleslav tě chce zabít. Ale on tomu neuvěřil a poručil to Bohu. Když nastala noc, shromáždili se ti zlí psi na dvorci jednoho z vrahů Hněvsy, zavolali Boleslava a s ním se usnesli na onom ďábelském záměru proti jeho bratru. Neboť jako se kdysi Židé shromáždili a kuli pikle proti Kristu, tak se tito zlí psi sešli a radili, jak by svého pána knížete Václava zavraždili. I řekli: Až půjde na jitřní, tehdy si naň počíháme.
Časně zrána zvonili na jitřní. Jakmile Václav uslyšel zvon, řekl: Díky tobě, Pane, že ses mi dal dočkat tohoto jitra. I vstal a šel na jitřní. Hned v bráně jej dostihl Boleslav. Václav se naň ohlédl a řekl: Bratře, včeras nám dobře posloužil. K uchu Boleslava se naklonil ďábel a zkazil jeho srdce, že mu odpověděl: Nyní ti chci lépe posloužiti. Po těch slovech udeřil jej mečem po hlavě. Václav se obrátil a řekl: Co ti to napadlo, bratře? A po těch slovech jej uchopil a srazil na zem. Tu přispěchal jakýsi Tuža a ťal Václava do ruky. Ten poraněn na ruce pustil bratra a běžel do chrámu. Tu dva ďábli řečení Tira a Česta ubili jej v bráně chrámové. Hněvsa pak přiskočil a probodl mu bok mečem. Václav ihned vypustil svou duši se slovy: V ruce tvé, Pane, poroučím ducha svého (Luk. 23, 46)
V tom hradě zabili i jakéhos Mstinu, urozeného muže Václavova, ostatní pak hnali do Prahy, některé povraždili a jiní se rozprchli po zemi. I nemluvňátka kvůli němu povraždili. Mnohé ženy provdali za jiné muže, služebníky Boží vyhnali a kdejakou ďábelskost napáchali.
Tira pak řekl Boleslavovi: Pojďme a zabijeme též i vaši matku, tak nejednou oželíš bratra i matku. Boleslav však řekl: Nemá, kam by se poděla, dokud nebudeme hotovi s jinými. A odešli a nechali Václava rozsekaného a neuklizeného.
Tu kněz jeden Krastěj vzal a položil jej před chrámem a přikryl jej plachtou. Jakmile uslyšela matka, že její syn byl zavražděn, přišla a hledala jej. A když ho spatřila, s pláčem padla na jeho srdce a posbírala všechny údy jeho těla, neodvážila se však je odnést k sobě domů, ale umyla je a oblékla v příbytku knězově, a pak jej zanesla a položila do chrámu. A poněvadž se bála, že bude zavražděna, utekla do Charvat, takže Boleslav ji tu už nezastihl. I povolal jednoho kněze jménem Pavla, aby vykonal modlitbu nad tělem Václavovým.
Pohřbili potom úctyhodné tělo Václava, dobrého a spravedlivého ctitele Božího a milovníka Kristova, duše pak jeho odešla k Bohu, jemuž sloužil s nábožností a kázní. Krev jeho však po tři dny nechtěla vsáknout do země. Až třetí den, jak všichni viděli, krev jeho se ztratila a vzešla v chrámě nad ním, takže se všichni divili. Doufáme však v Boha, že se na přímluvy zbožného a dobrého muže Václava ukáže ještě větší zázrak. Neboť jeho utrpení se vpravdě vyrovnalo utrpení Kristovu a svatých mučedníků. Vždyť i o něm konali poradu jako Židé o Kristu, rozsekali ho stejně jako Petra a nemluvňátka kvůli němu povraždili jako i kvůli Kristu.
Byl pak zabit kníže Václav 28. dne měsíce září. Bůh udělil pokoj jeho duši na místě věčného odpočinutí se všemi spravedlivými, i s těmi, kteří kvůli němu byli pobiti, ač byli nevinni.
Bůh však nezanechal své vyvolené na posměch nevěřících, ale shlédl na ně svým milosrdenstvím a obrátil jejich kamenná srdce na pokání a doznání hříchů (Ezech. 11, 19; 36, 26). Tak i Boleslav se rozpomenul, jak veliký hřích spáchal, modlil se k Bohu a všem jeho svatým a přenesl tělo svého bratra, spravedlivého muže Václava, do Prahy a řekl: Zhřešil jsem a svého hříchu jsem si povědom (Ž 50, 5-6).
Uložili jej v kostele svatého Víta po pravé straně oltáře dvanácti apoštolů, kde sám řekl při stavbě chrámu. Bylo pak přeneseno tělo knížete Václava, milovníka Kristova, 4. den měsíce března. Ať Bůh umístí jeho duši v lůně Abrahámově, Izákově a Jakubově, kde odpočívají všichni spravedliví a čekají na vzkříšení svých těl v Kristu Ježíši, Pánu našem, jemuž sláva na věky. Amen.
Překlad Josef Vašica (1969)
I. staroslověnská legenda se vůbec nezabývá Václavovými ženami či dětmi, neřeší možné manželství. Dokonce i na Václavovu matku Dragomiru se dívá shovívavě. Vůbec nezmiňuje spory s Ludmilou a její zavraždění, Václavovu internaci a možný převrat v Praze. Dokonce i Václavovo vyhnání matky Dragomiry asi na rok ze země přičítá spíše Václavově omylu, než nějakým problémům s Dragomirou.
Důvody, které vedly k vraždě, popisuje legenda spíše jako Boleslavovu paranoiu. Jako by se Boleslav sám musel obávat, že Václav bude chtít zabít jeho, a družiníci jako by v Boleslavovi tyto obavy přiživovali, což je velmi zajímavý pohled na věc, když vezmeme v úvahu, jak je legenda časově blízko autentickým událostem, jejichž svědkové ještě žili.
Pokusme se o rekonstrukci:
Roku 932 přestal Jindřich I. platit Maďarům tribut a připravil se na válku. 15. 3. 933 je porazil u Riade a na dlouho je oslabil. Pak ještě porazil na severu Dány a dobyl Šlesvicko.
22. 9. 935 o sv. Jimramu se přemyslovská rodina sešla v Praze při vysvěcení nové rotundy sv. Víta, ke které Jindřich Ptáčník daroval Václavovi relikvii - rameno sv. Víta. Někdy v tyto dny asi dorazila z Říše zpráva, že Jindřich Ptáčník vážně onemocněl a očekává se jeho skon. Utrpěl záchvat mrtvice na lovu v pohoří Harz. Oběma bratrům bylo jasné, že nyní nastane v Říši několikaleté období zmatků a bojů o trůn (říšský trůn nebyl dědičný, ale volený), což by byl nejlepší čas pro zahájení likvidace kmenových hradišť, pro sjednocení státu, zabrání dalších území a vybudování velké armády profesionálů. Konec věčného dohadování s klanovými vladyky a koncentrace veškerého potenciálu Čech v jedněch rukou. Již žádné dohody se Sasy a zabezpečení horské hranice na severu ovládnutím Lucka a Zlicka. Václav zde pravděpodobně učinil svou poslední chybu a prosadil zdrženlivou diplomatickou variantu vyčkávání. Zřejmě si příliš cenil přátelství s umírajícím Jindřichem I. Latentní konflikt rychle vygradoval a Václav si to vůbec nemusel uvědomit. Boleslavovi jestřábi se rozhodli jednat.
O čtyři dny později (v sobotu 26. 9.) byl Václav pozván na hradiště Boleslav na křest bratrova syna a vysvěcení kostela. Vlezl tím do pasti? Legendista se vůbec nezmiňuje o tom, že šlo o křtiny Boleslavova syna (asi Václava - Strachkvase). Křtiny proběhly v přátelském duchu a Václav chtěl odjet domů. Boleslav ho zdržoval a přemluvil, aby ještě zůstal do pondělka. Václav možná něco tušil, protože nechal ten den (27. 9.) na Boleslavi uspořádat vojenské hry své družiny, jakousi demonstraci síly, které se sám účastnil.
Ještě večer při hostině v Boleslavi prý podle jiných zdrojů pokračovalo přesvědčování Václava Boleslavem, aby neprodleně přikročil k akci, než si ostatní české klany uvědomí, jak se změnila situace. To znamená, že Boleslav by byl schopen potlačit své ambice, kdyby se Václav rozhodl sám uspokojit dvorské jestřáby a kdyby vydal povel k útoku na klanová vladycká centra v Čechách. Nešlo tedy v prvé řadě o uspokojení Boleslava a jeho ctižádosti, ale šlo o uspokojení velké části družiny. O zajištění jednoty vlády a o předejití občanské válce dvou panovnických družin. Boleslav věděl, že nespokojená je hlavně jeho družina a bez ní nemůže vládnout ani on, ani Václav. Václav nebyl ochoten družiníky uspokojit a Boleslavovi jako by nezbylo nic jiného, než to udělat sám i za cenu bratrovy smrti. Jako by zde oba, Václav i Boleslav, byli jen rukojmími družiníků a mohli být zabiti oba. Boleslav možná musel souhlasit se zabitím Václava, aby alespoň ve své osobě zachránil přemyslovskému rodu vládu, Václav toto nebezpečí neviděl.
Prý se ještě v noci na pondělí na blízkém statku Boleslavova důvěrníka Hněvsy konala rychlá porada, na které padlo rozhodnutí, kterému se Boleslav musel podřídit. Václav byl v pondělí ráno, když šel na jitřní mši, neozbrojený a sám dostižen v bráně ozbrojeným Boleslavem a napaden mečem. Boleslav se zřetelně pokusil o vraždu, ale bratra nedokázal zabít. Rána sklouzla po kožešinové čapce. Možná sám Boleslav nebyl důrazný, protože vlastně zabít nechtěl a udeřil mečem naplocho. Je pochybné, že by Boleslav nedokázal zabít mečem neozbrojeného bratra. Chtěl demonstrovat nebezpečí, které Václavovi hrozí. Možná chtěl jen ukázat vlastním předákům, že to zkusil.
Václav je z bratrova pokusu zmatený, jako by nerozuměl pozadí celé věci a nevnímal, oč skutečně jde. Nezavolá svoji družinu, bratra jen odstrčí a porazí, ale sám mu ublížit nechce. Možná chápe, že Boleslav jen cosi demonstruje a nechal se porazit.
Bylo jasné, že ani jeden z bratrů již nezabije druhého a jestřábi stojící opodál museli vzít věci do vlastních rukou. Václav byl zavražděn Boleslavovými družiníky při útěku ke kostelu (kde neozbrojený hledal právo azylu) ráno 28. 9. roku 935. Vina padla na Boleslava, částečně asi oprávněně. Družiníci rozhodli sami, ale byli si jistí jeho souhlasem a Boleslav se ani nepokusil vraždě zabránit. Možná bylo vše takto domluveno. Boleslav neměl být bratrovrahem, měl jen dát záminku, aby jeho družiníci mohli později tvrdit, že si mysleli, že jejich pán je v ohrožení života a pouze ho bránili. Možná bylo od počátku plánováno, že Václava zabijí družiníci a ne Boleslav. To by vysvětlovalo, proč přikázali knězi Krastějovi zamknout kostel. Počítalo se i s možností Václavova útěku do kostela.
Václavova družina ovšem nebyla pobita na místě, jen jistý Mstina, kterému nejspíš ujely nervy. Pro Václavovy družiníky již nemělo smysl bojovat. Bylo zřejmé, že neštěstí je hotové, že nyní může vládnout jen Boleslav, a ten se jich zbaví, aby se mu někdo z nich za Václava nepomstil. Václavova družina byla asi v převaze a odjela bez boje do Prahy. Boleslavovi družiníci sebrali všechny síly a následovali je. V Praze vypukl poplach a někteří Václavovi muži se rovnou rozutekli. Nebylo za co bojovat. Museli by zabít nyní i Boleslava, a to by znamenalo likvidovat legitimní vládu Přemyslovců. To asi nikdo z Václavovy strany nechtěl.
Družiníci ještě v Boleslavi naléhají na Boleslava, aby byla hned zabita i jeho matka, nabízejí se, že to udělají. Boleslav odvrací jejich pozornost k nutnosti dokončit převrat a tím matce poskytuje čas utéct do Charvátska. Ale jaký byl důvod k zabití Dragomiry? Ta přece nemohla již nic ovlivnit a ničemu zabránit. Leda by ve hře byl ještě Václavův syn královské krve, za kterého by Václavovi lidé burcovaní Dragomirou bojovali. Možná by právě Dragomiru podpořili i doposud nezávislí klanoví vladykové, především Zličané.
Nyní bylo třeba zabránit občanské válce dvou elitních družin a táborů. Bylo třeba jednat co nejrychleji a co nejbrutálněji. Jestřábi si nejspíš vůbec nebyli jisti svou převahou a Boleslav se v čele družiny hned v patách uprchlíků z Boleslavi vypravil do Prahy. Byl nyní jediným možným legitimním knížetem, takže mu asi otevřeli bránu a vstupu do hradu nikdo nebránil. Boleslav ovšem ihned provedl čistku a nechal povraždit i rodiny všech Václavových stoupenců, kteří v Praze zůstali. Nikdo asi nečekal tak krvavé drama. Nastalo veřejné vraždění a děti prý topili ve Vltavě. Opozice měla být likvidována do kořene a zbytek zastrašen. Z dob kmene totiž přežívala praxe krevní msty. Děti jednou vyrostou a mohly by se pokoušet o pomstu.
Bylo třeba rychle ovládnout všechna hradiště v Pražsku, zejména Budeč, kde byla zřejmě posádka loajální Václavovi (nález hromadného hrobu 60 těl popravených). Ti, kdo chtěli opravdu utéct, utíkali nejspíš k Lučanům nebo k jiným klanovým vladykům, a pak dál do Říše. Unikl Václavův družiník a diplomat Podiven. Drahomíra prchla ze země a za ní první exulanti zakládající první zahraniční odboj. Do střetu se Sasy zbývalo 8 zimních měsíců a právě ty Boleslav zřejmě využil k likvidaci nezávislých vladyků a k ovládnutí celých Čech.
První a časově nejbližší legenda nezobrazuje Boleslava jako ztělesněného ďábla. Spíše ho omlouvá, že jen podlehl ďáblovu našeptávání a tlaku svých družiníků. Naznačuje, že Boleslav mohl mít z bratra strach a jednat v sebeobraně. Boleslav sám podle všeho vždycky bratrovy smrti litoval. Již v roce 938 sám nechal převézt a pohřbít ostatky knížete Václava v rotundě sv. Víta v Praze.
Vysvítá zde zvláštní kontrast. 28. září jako by Boleslav jednal zmateně, uspěchaně a z náhlého vnuknutí, pod tlakem a z nějakého nezbytí. Improvizoval. Jako by on sám nebyl hybatelem událostí, ale byl jen v jejich vleku. Jakmile bylo vše dokonáno a Boleslav si byl jistý, že získal moc i knížecí trůn v Pražsku, začal náhle jednat promyšleně a koncepčně bezchybně. Další postup musel mít promyšlen předem a koncepce vlády byla jasná, improvizovalo se pouze v otázce, kdy provést převrat a zda to je bezpodmínečně nutné. Mimo jiné tato epizoda ukazuje, jak málo byla první česká knížata suverény a jak moc zasahovala do politických dějů jejich ozbrojená družina. Družiny obou bratrů zde jednají téměř jako znepřátelené pohanské rodové klany, kdy podle principu krevní msty musí být poražený klan vyvražděn do posledního nemluvněte.
Boleslav byl zřejmě skutečně přitlačen ke zdi svými družiníky a nucen přihlížet bratrově vraždě. Vše tomu nasvědčuje. Z pasti se nejspíš vykroutil tím, že pokus zabít bratra jen demonstroval a nedokonal. Nechtěl to udělat on. Družiníci a spiklenci to museli udělat sami. Brzy po převratu se ale Boleslav postaral o to, aby se mu nic podobného již nikdy nestalo. Muži s ambicemi, kteří se na vraždě Václava podíleli (Česta, Tuža a Hněvsa), zemřeli za podivných okolností během příštích několika let a před Boleslavovou zlobou se prý družina třásla strachem.
Kristiánova legenda mluví o Václavově sestře Přibyslavě, která ukradla z bratrových ostatků čelist a rozdávala její části příbuzným. My ale dnes máme Václavovu lebku i s celou neporušenou čelistí. Výzkumy antropologa Emanuela Vlčka navíc potvrdily, že majitel lebky zemřel asi ve 44 letech. To by se musel Václav narodit kolem roku 890.
Václavovu lebku nechal z hrobu vyjmout král a císař Karel IV. až ve 14. století, aby přímo na ni umístil novou královskou korunu Václavovi věnovanou. Zda jde o tutéž lebku, nevíme. Václavovi ale muselo být v době smrti 28 let. Mohlo dojít k omylu při výběru hrobu. Ještě zde mohl být zmiňovaný bratr Boleslava a Václava Spytihněv nebo někdo úplně jiný, například některý syn Václavova strýce knížete Spytihněva, jehož děti neznáme vůbec.
Ohlas události, bratrovraždy a svatořečení Václava v tehdejší Evropě musel být mimořádný. Legenda se mimořádně rychle šířila jak do franské, tak i do východní ruské části kontinentu. Pojila se k zápasu o christianizaci doposud pohanských Slovanů. Václavova smrt byla často spojována s odporem pohanské části českého kmene vůči křesťanskému knížeti, dokonce i Boleslav byl spojován s pohanstvím, což naprosto neodpovídá skutečnosti. Václavova smrt se odehrála v prostředí již dávno christianizovaných elit a pohanství v ní hrálo pramalou roli. Sám Boleslav ihned konstituoval stát na ryze křesťanské bázi a s doposud pohanskými vladyky neměl slitování. I Boleslavovi družiníci, když plánovali vraždu, nechali kněze Krastěje zamknout kostel, protože měli strach, aby se do něho neuchýlil. V takovém případě by zřejmě i oni museli ctít křesťanské právo azylu a nedovolili by si znesvětit právě vysvěcený kostel. Nebyli pohané.
Šlo o státnost, o vznik kompaktního státního útvaru a jeho mocenské i služebné hierarchie, šlo o konflikt státnických koncepcí. Doposud pohanští klanoví vladykové kmene neměli na Václavově smrti žádný podíl a vzápětí byli vyvražděni Boleslavem ve jménu vzniku křesťanského státu. Stejně tak ovšem Boleslav vyháněl i duchovní osoby nějak spjaté s původní Václavovou administrativou.
V konfliktu hrála asi velkou roli Václavova orientace na Sasko, kterou po dobytí Braniboru začala sdílet i matka Dragomira, a proto musela po Václavově vraždě utéct ze země. Pohanští vladykové i Boleslavova družina zastávali důsledně protisaské postoje.
Družiníci chtěli zavraždit i Dragomiru asi právě proto, že se mohla spojit se zbylými klanovými vladyky a bránit vzniku velkého českého státu na úkor kmenového klanového uspořádání. Přece jen to byla kněžna - matka, která svého času jako regentka i vládla. Vladykové se kolem ní mohli sjednotit.
K vraždě Václava došlo krátce poté, kdy dorazila zpráva, že Jindřich Ptáčník ochrnul a brzy zemře (zemřel 2. 7. 936). Je zde možná spojitost. Buď byla vražda plánována již delší dobu předtím, ale nemohla být uskutečněna, protože Ptáčník, Václavův spojenec a ochránce, by zasáhl, nebo bylo plánováno vyvraždění kmenových vladyků a čekalo se na jeho smrt a na zmatek v Říši. Možná by i Václav jednal, kdyby Jindřich I. zemřel, ale Boleslavovým jestřábům stačilo pouhé ochromení. Spěchali, a to si Václav nemusel uvědomit. Mohl si myslet, že dokud Jindřich I. žije, je ještě dost času.
Boleslavův syn Kristián (Strachkvas) sepisoval svoji legendu na přání biskupa Vojtěcha kolem roku 990 a o skutečných událostech kolem svého vlastního narození již věděl jen velmi málo a značně zkresleně. Spíše čerpal z předchozích legend než ze skutečné rodové historie, o které se v rodině muselo mluvit.
Autor: Jan Drnek
Použité a citované zdroje
KRÁLÍK, O. (ed.) (1969) Nejstarší legendy přemyslovských Čech.Praha: Vyšehrad.
VAŠICA, J. (1969) „První staroslověnská legenda o sv. Václavu“. Překlad ze staroslověnštiny. In: KRÁLÍK, O. (ed.) Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Praha: Vyšehrad, s. 54–57.
TŘEŠTÍK, D. (1997) Počátky Přemyslovců: Vstup Čechů do dějin (530–935).Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
CHARVÁT, P. (2007) Zrod českého státu 568–1055. Praha: Vyšehrad.
VLČEK, E. (1995) Osudy českých patronů. Praha: Zvon.
