Článek
První díl třídílného seriálu věnovaného svátku zemského patrona sv. Václava sleduje prostředí, z něhož vyrostl střet dvou přemyslovských koncepcí českého státu.
Příběh svatého Václava bývá zpravidla vyprávěn především jako příběh světce, mučedníka a zemského patrona. Jan Drnek jej ve své studii zasazuje do podstatně širšího rámce. Zajímá ho především přelomová doba první poloviny 10. století, kdy se ve střední Evropě měnilo mocenské uspořádání a uvnitř Čech probíhal přechod od volnějšího kmenového systému k územně sjednocenému státu ovládanému jednou dynastií. Václav, Boleslav, Drahomíra ani Ludmila proto v jeho podání nevystupují pouze jako postavy známé z legend, ale jako aktéři zápasu o podobu, zahraniční orientaci a způsob správy rodícího se českého státu.
Jan Drnek přitom skládá obraz doby z písemných pramenů, archeologických poznatků, pozdějších legend i vlastní rekonstrukce událostí. Na řadě míst proto otevřeně pracuje s možnostmi, domněnkami a hypotézami tam, kde prameny neposkytují jednoznačnou odpověď. Ústřední otázka jeho textu však zůstává jasná: spor mezi Václavem a Boleslavem podle něj nelze redukovat na jednoduchý protiklad světce a bratrovraha, křesťanství a pohanství nebo podřízenosti a národní nezávislosti. (redakční komentář autor: Martin Cikán)
Vratislav zemřel 13. 2. 921. Kronika Gesta Hungarorum uvádí, že zemřel ve válce, v době uherského nájezdu do Čech a na Moravu. Zemřel krátce poté, kdy saský král Jindřich Ptáčník uzavřel mír s bavorským vévodou Arnulfem a ten se mu poddal. Říše na západ od českých hor tím byla opět sjednocena a Češi ztratili největšího spojence proti Sasům. Padla koncepce, na které participovali Spytihněv i Bořivoj. Koncepce jihoněmecko-slovanské aliance zahrnující polabské Slovany, Čechy, Bavorsko a severní Itálii.
Bylo ihned zřejmé, že nyní se musí pražský kníže dohodnout s Jindřichem, ale bylo také zřejmé, že změny v Německu znamenají konec nezávislosti polabských Slovanů. Přesto se možná Vratislav chystal novou realitu přijmout. Byla zde ovšem Drahomíra, manželka, rodem Havolanka, teta braniborského knížete Tugumíra, nyní bezprostředně ohroženého Sasy. Drahomíra nemohla připustit žádnou dohodu Čechů se Sasy, naopak, potřebovala veškerou sílu Čechů, aby ji zapojila do boje po boku Havolanů a dalších severních Slovanů. Spekulace nás vede k domněnce, že Vratislavova náhlá smrt také nemusela být náhodná, neboť při nedospělosti jeho synů to mohla být sama Drahomíra, kdo uchopí nad Čechy moc jako regentka podporovaná pohanskými vladyky v Čechách.
Vratislavovu staršímu synu Věškovi (Vieceslav – více slávy) bylo 13, Boleslavovi (Boljeslav – mnoho slávy) teprve 7 let. Křehká koexistence mezi kmenem a státem nemohla vydržet dlouho, aniž by Čechy zničila nebo oslabila a uvrhla pod panství jiných, nejspíše Jindřichem sjednocené Německé říše. Bohatství Přemyslovců začalo prudce narůstat ze zisků z cel, z obchodu s otroky a českými granáty. Zbytkům kmene zbývalo ve skutečnosti asi tak 15 let času.
Situace v Pražsku je zřejmá. Nejprve zde byl důležitý brod a svatyně tříhlavé bohyně Mokoš (3 kněžky), přeměněná (asi 810) přemýšlejícím oborávačem v nastolovací svatyni českých soudců – Přemyslovců, jako ohňová svatyně Žiži. Od západu chránilo oblast hradiště Šárka, na východním břehu Vltavy hradiště Zámka, Šance nad Botičem a Šance nad Rokytkou. Po roce 805 došlo k přesunu těžiště kmenové oikumeny z Řípu na Pražsko a byli sem instalováni Přemyslovci. Tím byla do pražského okruhu zahrnuta i Budeč (původně kultovní hradiště k svatyni na Řípu, možná Canburg). Když v roce 885 ustavil Bořivoj křesťanský přemyslovský ministát, byl okruh hradišť rozšířen. Na severu byla vybudována hradiště Levý a Pravý Hradec s předsunutou základnou Pšov. Z východu byla zřízena předsunutá základna, pozdější Boleslav, a jihovýchod na Sázavě zajištěn hradištěm Lštění. Budeč se stala hraničním hradištěm na severozápadě (proti Lucku) spolu s Libušínem a předsunutou Dřevíčí na Rakovnicku. Tetín zajišťoval cestu z jihozápadu při Berounce.
Po roce 910, po blokaci transkontinentální obchodní cesty Maďary, nabyla na významu kupecká stezka od Řezna přes Plzeňsko a Přemyslovci museli nějak zajistit loajalitu domažlických, plzeňských a poberounských vladyckých klanů. Zřejmě z podobných důvodů napadl Václav kolem roku 929 na severovýchodě Zlicko, konkrétně Kouřim.
Od roku 936, kdy Boleslav I. vytvořil stát z celých Čech, ztrácel obranný okruh Pražska význam a hradiště hrála jen správní roli.
Sílu jednotlivým českým vladyckým klanům dávala lidnatost jimi ovládaných území. Bezkonkurenčně nejlidnatějším územím bylo přemyslovské Pražsko a Slánsko. Dosti lidnaté bylo asi ještě Zlicko a Lucko. Méně lidnaté byly jižní Doudleby a enklávy na západě Čech se jevily jako zanedbatelné.
Stát se od kmene liší tím, že je řízen elitami. Netvoří ho již rovnostářská, ale hierarchizovaná společnost. Moc je rozdělena do kast a privilegovaných vrstev. Stát má nadkmenový charakter a jeho kultura je univerzalistická. Český kmen této doby také disponoval jakousi elitou klanových vůdců – vladyků, tolik podobných dnešním politickým mafiánům. Byli bohatí a někteří měli vojenské družiny. Neměli ale privilegia. Mohli být odstraněni a nahrazeni. Formálně byli ostatním rovní a podřízení sněmu, ale sněm elity nesnáší a privilegia neudělí.
Privilegium je duchovního původu a odvozuje se od posvěcení nejvyšší duchovní mocí – Bohem, kterého zastupuje pozemská církev. Proto nemohl (ani dnes nemůže) stát vzniknout bez přijetí křesťanství. Peníze, majetky ani vojsko nestačí k získání privilegia a samozvanci či diktátoři nejsou privilegovaní. Privilegium označuje moc, která je spojena se službou čemusi vyššímu, než je privilegovaný jedinec. Nedá se koupit. Šlechtická privilegia bylo nutné si vysloužit. Tam, kde se začala kupovat, následovala katastrofa. Můžete sloužit kmeni, ale kmen vám privilegium neudělí. Nemá duchovní složku, která by ho udělila jménem Božím. K tomu je třeba státu spojeného s kultem. Proto sekulární stát není skutečným státem. Nemá privilegované vrstvy a mnohem více se podobá rovnostářskému kmeni, v němž si moc kupují či vynucují bohatí klanoví vůdci. Sekulární společnost není spojena jednotící myšlenkou společné služby (Bohu, národu, zemi), je naopak rozeštvána penězi a majetky korporací, stranictvím, sobectvím. Pouze Přemyslovci měli již cosi jako stát v křesťanském Pražsku.
V této době byl v rozvětveném přemyslovském rodu uplatňován nejasný nástupnický řád. Když zemřel Bořivoj, nastupoval na trůn nejstarší syn, což by svědčilo pro dědičné nástupnictví. Současně ale byl nejspíš živý i seniorát, který kodifikoval Břetislav I. o 100 let později. Když však zemřel Spytihněv a možná měl děti, knížetem se stal bratr Vratislav jako nejstarší žijící Přemyslovec a Spytihněvovy děti mohly být odsunuty stranou a vyrostly z nich vedlejší rodové větve. Z jedné takové mohl pocházet i pražský správce comes Vok. To by současně znamenalo, že když zemřel Vratislav, nebyl již naživu žádný další Bořivojův syn a jiné boční větve rodu (i Spytihněvova) byly již mimo hru.
Věšek byl po otcově smrti rodovou radou svěřen do péče babičce Ludmile, která sídlila na Budči. Dosáhl na svou dobu nadprůměrného vzdělání i válečnických dovedností. Na Budči ho ve staroslověnštině vyučoval kněz Učen, který byl nejspíš Metodějovým učedníkem Gorazdem, vyhnaným z Moravy. Václav byl prý ale vzděláván i v latině. Spory o jeho výchovu, které záhy vypukly mezi babičkou Ludmilou a regentkou Drahomírou, měly složitější pozadí.
Sasko Češi vnímali jako nepřítele. To se zvláště týkalo obou žen, které pocházely z kmenů Sasy právě kolonizovaných. Archipresbyter Pavel byl Arnulfovým mužem a snažil se obě ženy přesvědčit, aby Přemyslovci přijali bavorský politický veletoč a novou realitu v Říši. Pro Drahomíru to však bylo nepřijatelné, neboť důsledkem muselo nutně být napadení hradu Braniboru (Berlín). To se stalo roku 928. S Drahomírou zřejmě souhlasila část českých pohanských vladyků, zejména z východního bělocharvátského prostředí. Se severními Slovany je spojovala nenávist k Sasům, odpor ke křesťanství a ke státnosti jako takové. Snili o velké slovanské kmenové a pohanské federaci, jakou bývala Samova, Vladucova či Ljudevítova říše. Taková federace ale nemohla vzniknout bez podpory Bavorska. Drahomíra nebyla sama. Musela mít podporu v domácím prostředí Čech, a proto pověsti spojují její jméno s úsilím o návrat pohanství. Fakticky jde o nesmysl, protože to by jí nedovolilo prostředí již christianizovaného Pražska.
Naopak Srbka Ludmila brzy pochopila, že Přemyslovci musí dělat realistickou politiku, že státnosti a křesťanství se nelze vyhnout. Vratislav zemřel v době, kdy Jindřich Ptáčník oblehl Řezno. Možná padl jako spojenec vévody Arnulfa při obraně Řezna, možná jinak.
V rámci rodinné rady Ludmila spor prohrála a ztratila i kontrolu nad Věškem, budoucím knížetem. Byla obviňována z toho, že z knížete dělá mnicha, ale ve skutečnosti šlo asi o indoktrinaci dospívajícího hocha státnickými modely na bázi křesťanství. Rivalita se vyostřila natolik, že se Ludmila raději přestěhovala i s kněžími na Tetín nad Mšenou (Berounkou), aby si zajistila ústupovou cestu do Bavorska. 15. 9. však Drahomíra vyslala na Tetín vrahy a nechala Ludmilu zavraždit. Nejspíš zbytečně.
Arnulf se pokusil nechápavé Čechy přesvědčit vojensky. Možná šlo o přesvědčovací nájezd po vyhnání kněží z Prahy, ale výprava uvázla již v pohraničních hvozdech. Není známo, že by Drahomíra připravovala Václava na politiku trvale udržitelného odporu vůči Sasku. Jeho myšlení bylo zřejmě natolik na straně babičky Ludmily, že již nebylo možno jej získat pro myšlenku slovanské pohanské federace. Podle všech náznaků jej Drahomíra držela v jakési internaci na Budči. Drahomíra nedůvěřovala ani dalším Čechům, pro které byl dospívající Václav jediným právoplatným budoucím knížetem. Věděla, že její čas se krátí, a proto přijímala do knížecí družiny množství cizinců, zejména Varjagů ze severu, kteří zůstávali loajální pouze její osobě a nikoliv kmeni. Vůči vládě nebezpečné ženy narůstala v kmeni opozice, živená zejména luckým Vitislavem, který se obával o bezpečnost Lucka bezprostředně sousedícího se Sasy ovládaným Srbskem, v případě, že by se Drahomíře podařilo odvést české vojsko kamsi na vzdálená bojiště na severu. Můžeme si domýšlet, že někdy v roce 924 se Vitislav přes prostředníky dohodl s uvězněným Václavem, vylákal jej do lesů na hon a osvobodil jej zde od Drahomířiných strážců. Současně se shromáždila ozbrojená opozice, která s Václavem v čele vpadla na Pražský hrad a provedla zde násilný převrat. Václav složil zkoušku pohlavní dospělosti a ujal se vlády. Na určitý čas dal matku vyhnat ze země, aby mohl vůbec začít panovat nezávisle. Roku 925 dal Ludmiliny ostatky demonstrativně převézt do Prahy a pozval nazpět bavorské kněze.
Jindřich potřeboval čas na konsolidaci Říše a nechával Přemyslovce zatím na pokoji. Vyčkával, jak se situace v Praze vyvine. Sám byl nucen přistoupit v roce 924 na platbu velkého tributu Uhrům a bavorský podíl měli zaplatit Češi. Václav zřejmě musel přihlížet k ukvapené reakci většiny klanových vladyků, bez jejichž vojenské pomoci by zemi neuhájil, a přestal tribut platit vůbec.
Jindřich I. Ptáčník zřídil při hranici s polabskými Slovany merseburskou legii složenou ze zločinců. Přidělil jim půdu, kterou měli aktivně bránit. V zimě roku 928 napadl Havolany a oblehl hrad Brenu. Poté vtrhl na Dalemince a oblehl hradiště Gana. Muže nechal pobít, ženy a děti prodal do otroctví. Založil novou pevnost Misnia, tedy Míšeň.
Jindřich v létě roku 929 postupoval do Čech Nakléřovským průsmykem a paralelně přes Plzeňsko vpadl do země Arnulf.
Václav byl jistě zdatným válečníkem, ale v této situaci nemělo smysl vzdorovat. Navíc ho zřejmě zradil zlický vladyka Radslav, který zůstal sedět doma v Kouřimi. Mladší bratr Boleslav údajně úspěšně blokoval Arnulfův postup přes Plzeňsko a pomalu ustupoval, ale Lučané prý byli poraženi třetím proudem Němců na Ohři, a to rozhodlo. Václav nabídl jednání. Po příměří se oba vládci přesunuli do Prahy. Vyjednávání značně upřesnilo Václavův pohled na poměry v této části Evropy. Jindřich mu nabídl titul říšského vévody a stejně nezávislé postavení, jaké měl v Říši například Arnulf. Měl být pouze Jindřichovým vazalem a mít jeho ochranu. Nabídka uznání vévodství se však týkala jen bezprostředně ovládaného území přemyslovského křesťanského ministátečku. Václav nabídku přijal, ale Přemyslovcům bylo jasné, že zbytek Čech se tím stává potenciální kořistí pro ostatní říšské vévody. Radslavův příklad byl varováním. Také Lučané mohli podlehnout a přijmout saskou nabídku ochrany. Čechy, jako stát, měly smysl pouze vcelku, i se strategickou bariérou pohraničních hor. Václav i šestnáctiletý Boleslav byli zajedno, že zbytek kmene dospěl ke svému konci a nezávislá hradiště povýšenců musí být začleněna. Poučení ze zániku Moravy bylo ještě velmi živé a čerstvé. Začlenit enklávy vladyků a klanových vůdců do jednoho přemyslovského státu znamenalo bezpodmínečné vybití a vyhlazení jejich rodů. To si uvědomovali všichni, a i Václav věděl, že není jiné cesty. Rozpor nastal v otázce: Kdy?
To vedlo ohroženého českého Václava k protiakci. V roce 929 jel na říšský sněm do Quedlinburgu. Mezitím nechal doma shromáždit družinu a překvapivě udeřil na Kouřim. Vladyka Radslav si zřejmě u Václava zavařil již podporou jeho matky Drahomíry nebo odmítnutím účasti na boji s Jindřichem. Mohlo jít o přemyslovský zábor východní části kupecké stezky. Každopádně Václav dobyl Kouřim a zabil (?) nebo si podřídil vladyku Radslava, jehož sestru Střezislavu vzal v dětském věku zřejmě jako rukojmí na některý přemyslovský hrad a později ji Boleslav dal za ženu svému libickému kastelánovi Slavníkovi.
To však nestačilo, Václav sjednocování státu nedokončil, protože očekával bezprostřední vpád Sasů. Jindřich Ptáčník Čechy diplomaticky izoloval. Připravil je o podporu Maďarů a severních Slovanů, bavorského Arnulfa si získal jako spojence.
Přemyslovci rychle bohatli, protože od roku asi 910 seděli na hlavní kontinentální kupecké trase západ–východ a u brodů přes Vltavu pod hradištěm Praha rychle rostlo velké tržiště, zejména velké otrokářské tržiště. Jejich vojenská družina se zvětšovala. Předčasný pokus o eliminaci ostatních českých vladyckých rodů, který by se proměnil ve zdlouhavou vnitřní válku, by vytvořil situaci vlastního oslabení, a té by dozajista využili říšští příhraniční vévodové k loupeživým vpádům a k záborům. Váhání však znamenalo, že se pohanští povýšenci v pohraničí domluví se Sasy, Bavory, Durynky, míšeňskými a dalšími vévody na vzájemné ochraně, jak to nakonec učinili lučtí Vitislavci. Co hůře, vladykové mohli přijmout křest a vytvářet vlastní regulérní státečky. Václavův přístup byl diplomatický, Boleslav myslel přímočaře, vojensky a pragmaticky.
Přemyslovská vojenská družina, organizovaná jako velká rodina, byla živena, šacena a vyzbrojována především z prodeje otroků, které přemyslovské výpravy lovily na pohanském východě a na Moravě. Země prozatím žádné velké vojsko uživit nemohla. Vesničané hospodařili jen do té míry, aby uživili sebe a své lidi. Nikdo nebyl zvyklý vytvářet přebytky, a proto byla obdělávána jen bezprostředně dostupná půda. Čechy byly zalidněny jen řídce. Václav se obával okamžiku, kdy se všechny okolní kmeny a národy nechají pokřtít, přijmou státní formu a možnost lovu otroků skončí. V Říši viděl, jak jsou královští ozbrojenci vyživováni hradskými obcemi (8 sedláků bude živit 1 vojáka). V Čechách by však bylo zapotřebí k takovému zřízení kolonizovat bažinatá a lesnatá území, zakládat vsi a zvýšit výnosy z půdy. Začal tedy vykupovat otroky, křtil je a vysílal je jako osídlence do těchto oblastí. Tím proti sobě poštval část vlastní družiny, která nelibě nesla, že jí vykupováním otroků klesají zisky a podíly z jejich prodeje. Jestřábi chtěli své „rychlé peníze“ ihned, odmítali plánovat budoucnost, odříkat si a investovat do trvale udržitelných pravidelných a jistých příjmů. Pro svou věc získali Boleslava, který vnímal bratra na trůnu jako překážku v možnosti rychle zatočit se zbytkem kmene a vytvořit z celých Čech stát. Taková představa se části knížecí družiny líbila, neboť v případě vyhlazení kmenové klanové aristokracie by mnozí povýšili na správce nových hradišť, knížecí kastelány. Dostali by pod správu celé oblasti dosavadních klanů. Také nejspíš vadilo, že se Václav stal vazalem říšského krále, který byl navíc Sas.
Václav se netrápil osudem kmenových povýšenců. Družina se zvolna rozdělila na dvě křídla loajální oběma bratrům, přičemž Václavova část byla stále ještě větší. Kníže pověřil Boleslava správou Boleslavi, nového hradiště severovýchodně od Prahy. Boleslav byla prvním hradem v zemi, jehož kamenné hradby spojovala vápenná malta, což Boleslav spatřil při návštěvách v Říši a nechal hradiště v tom stylu přestavět. Vysídlením do Boleslavi ztratil Václav nad bratrem a nad jeho muži přímou kontrolu. O vzrůstající rivalitě mezi bratry svědčí evidentní Boleslavova snaha předstihnout a zastínit bratra, například zplozením syna. Byly zde tři rivality. Rivalita mezi bratry živená rivalitou dvou elitních družin a center moci. Bezpochyby zde šlo i o rivalitu dvou nesmiřitelných státnických koncepcí.
Václavská strana chtěla pracovat na kolonizaci země, na vybudování infrastruktury státu a dosažení soběstačnosti, a to dlouhodobými investicemi a trpělivým zvyšováním příjmů. Boleslavova strana chtěla zabírat nová území a žít z kořisti, rychle a ihned zvýšit své příjmy bez ohledu na budoucnost. Obě strany byly zajedno v tom, že Čechy je třeba sjednotit a ustavit stát s regulérní knížecí vládou. Obyvatelstvo je nutno rozdělit podle křesťanského modelu služby na bojující, pracující, duchovní aj. Boleslav si stát představoval jako diktaturu absolutního vládce podporovaného početným vojskem, Václav si stát představoval jako strukturu korporací a klasický feudální systém, kde by kníže vystupoval jako arbitr nade všemi. Václav viděl dlouhodobě dopředu zvelebení a hospodářskou stabilitu země, Boleslav viděl, že stát je nutno ustavit pomocí násilí a krve v krátkém čase a celému kmeni ho prostě a rychle vnutit. Již proto, že klanoví vladykové nepřijmou vazalský poměr ke knížeti a považují Přemyslovce jen za sobě rovné vladyky jednoho klanu, i když jim přiznávají zastupování celého kmene v zahraniční politice. Václav si dovedl představit trvalou kooperaci s otonskou říší, Boleslav viděl nebezpečí, že se tak různé části Čech brzy stanou jen markami či hrabstvími této říše, a čekal na příležitost k ustavení suverénního celistvého státu, který by s Říší mohl spolupracovat na bázi já pán, ty pán, který by na to byl dost velký, jednotný a silný.
Autor: Jan Drnek
Použité zdroje
CHARVÁT, P. (2007) Zrod českého státu 568–1055. Praha: Vyšehrad.
SLÁMA, J. (1986) Střední Čechy v raném středověku II. Hradiště, příspěvky k jejich dějinám a významu. Praha: Univerzita Karlova, Praehistorica 11.
SOMMER, P., TŘEŠTÍK, D. a ŽEMLIČKA, J. (eds.) (2009) Přemyslovci: Budování českého státu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
TŘEŠTÍK, D. (1997) Počátky Přemyslovců: Vstup Čechů do dějin (530–935). Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
TŘEŠTÍK, D. (2001) Vznik Velké Moravy: Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791–871. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
