Patriarcha Kirill povolává světce: Relikviář Dmitrije Donského na frontě.

Ruská pravoslavná církev přišla v září 2026 s pozoruhodným příspěvkem k modernímu vojenskému umění. Když nestačí dělostřelectvo, drony, mobilizace, vlastenecké projevy ani nekonečné televizní debaty, lze ještě otevřít hrobku a povolat zálohy ze 14. století. Do okupovaného Doněcku proto dorazil relikviář s úlomkem kosti připisovaným pravé ruce svatého Dmitrije Donského. Té ruce, zdůrazňuje Moskevský patriarchát, která měla na Kulikovském poli svírat meč. Relikvie má následně putovat podél fronty a duchovně posilovat ruské vojáky.

Jako obraz vztahu současného ruského státu a Moskevského patriarchátu je to téměř dokonalé. Stát vede válku, církev dodává duchovno a nyní už také ostatky. Patriarchovi Kirillovi lze přiznat jistou důslednost: když se církev rozhodne sloužit státní politice, proč zůstávat jen u modliteb, projevů a svěcené vody? Relikviář se koneckonců převáží lépe než celá středověká armáda.

Dmitrij Donský přitom není bezvýznamnou postavou. Moskevský kníže a velkokníže vladimirský roku 1378 porazil tatarské vojsko na řece Voži a o dva roky později dosáhl slavného vítězství nad vojskem emíra Mamaje na Kulikovském poli. Právě druhý střet se stal jedním ze základních kamenů pozdějšího ruského historického mýtu o vzestupu Moskvy a osvobozování Rusi z tatarského područí.

Jenže mýtus má proti skutečným dějinám jednu nevýhodu: skutečné dějiny pokračují i po vítězné bitvě. Kulikovo tatarskou nadvládu neukončilo. Už roku 1382 chán Tochtamyš Moskvu dobyl a vyplenil a Dmitrij musel znovu uznat poplatnost. Význam bitvy spočíval především v prestiži a rostoucím sebevědomí Moskvy. Představa, že 8. září 1380 vzniklo jakési svobodné Rusko v dnešním smyslu, je dodatečná politická konstrukce. Jan Drnek ve své historii Ukrajiny tento kontext výstižně shrnuje právě připomenutím následného Tochtamyšova tažení a obnovení plateb Hordě.

Pro dnešní Ukrajinu je pak Kulikovo ještě vzdálenější. V prostoru Kyjeva probíhal jiný příběh. Litevské velkoknížectví využívalo slábnutí Zlaté hordy a za Algirdase v letech 1362–1363 porazilo Tatary u Modrých vod. Kyjev následně pevně přešel pod litevskou vládu a rozsáhlá část někdejší Kyjevské Rusi se ocitla uvnitř litevského státu. Jinými slovy: zatímco Dmitrij bojoval o postavení Moskvy vůči Hordě, země okolo Kyjeva se z tatarského mocenského prostoru vymaňovaly především díky litevské expanzi.

Donského vítězství nemělo pro státoprávní postavení ukrajinských zemí prakticky žádný význam. Dokonce ani církevní vývoj se tehdy neřídil jednoduchou osou Kyjev–Moskva. Roku 1375 byl Cyprián v Konstantinopoli vysvěcen jako metropolita Kyjeva, Rusi a Litvy na základě předchozích litevských požadavků. Moskevská a kyjevská větev ruského prostoru tedy soupeřily politicky i církevně už za života samotného Donského.

Je zde třeba jedno terminologické upřesnění. Problémem není východní ritus jako takový. Východní ritus totiž neznamená automaticky pravoslaví: označuje především způsob slavení liturgie, duchovní tradici a soubor církevních zvyklostí vyrůstajících z východního křesťanství. Vedle pravoslavných církví existují například také řeckokatolické církve, které používají východní liturgii, uchovávají řadu stejných obřadů a mohou mít ženaté kněze. Zároveň však uznávají papeže a jsou součástí katolické církve. Kritika Moskevského patriarchátu proto není kritikou východního křesťanství ani jeho liturgie. Jde především o politickou tradici části pravoslavného světa a o specifický vztah mezi autokefální církví, národem, státem a světskou mocí.

Pravoslavná tradice zná ideál takzvané symfonie církve a státu. Dokonce oficiální sociální koncepce Ruské pravoslavné církve tento model popisuje jako vzájemnou spolupráci, podporu a odpovědnost světské a duchovní moci. Na papíře to může znít téměř idylicky: stát neřídí oltář a oltář neřídí ministerstva, oba však spolupracují ku prospěchu společnosti.

Potíž přichází ve chvíli, kdy jednou stranou oné „symfonie“ není vyvážený stát, nýbrž autoritářská moc očekávající loajalitu. Pak se z harmonie dvou institucí snadno stane skladba pro jeden nástroj a jeden doprovodný sbor. Patriarcha Kirill od začátku rozsáhlé invaze na Ukrajinu opakovaně poskytoval válce duchovní výklad. V roce 2022 dokonce tvrdil, že smrt při plnění vojenské povinnosti může mít charakter oběti, která člověka očišťuje od hříchů.

Pak už cesta od kazatelny k relikviáři na frontě není nijak dlouhá.

Ruská pravoslavná církev se tím vzdává jedné z nejdůležitějších funkcí, které může církev vůči světské moci mít: schopnosti říci panovníkovi, prezidentovi, generálovi nebo davu, že existuje hranice, za níž jejich moc nesahá. Místo duchovní protiváhy vzniká sakrální servis režimu. Prezident dodá geopolitiku, generálové vojáky a patriarcha transcendentní razítko.

V tomto smyslu je putující ruka Dmitrije Donského skoro až symbolicky dokonalá.

Právě Ukrajina ukazuje, kam takové propojení může vést. Kyjevská církevní tradice je starší než moskevská politická moc a její dějiny byly po staletí spojeny s Konstantinopolí, Litvou, Polskem i Moskvou. Představa, že ukrajinské pravoslaví představuje pouze provinční výhonek věčného Moskevského patriarchátu, je historicky velmi mladá.

Rozhodující moderní zlom nastal po ruské anexi Krymu a válce zahájené roku 2014. V prosinci 2018 se v Kyjevě uskutečnil sjednocující sněm, z něhož vzešla Pravoslavná církev Ukrajiny vedená metropolitou Epifanijem. Ekumenický patriarchát v Konstantinopoli jí 6. ledna 2019 udělil tomos o autokefalii, tedy právo na samostatnou církevní správu. Moskva tento krok odmítla a už během procesu přerušila eucharistické společenství s Konstantinopolí. Kanonická legitimita ukrajinské autokefalie proto dodnes zůstává uvnitř pravoslavného světa předmětem sporu.

Ještě výmluvnější vývoj ovšem přišel po ruské invazi z února 2022. Vedle nové autokefální Pravoslavné církve Ukrajiny totiž dál existovala Ukrajinská pravoslavná církev vedená metropolitou Onufrijem, historicky spojená s Moskevským patriarchátem. Její sněm 27. května 2022 válku odsoudil, výslovně se rozešel s postojem patriarchy Kirilla a změnil své stanovy tak, aby podle vlastního prohlášení vyjadřovaly „úplnou samostatnost a nezávislost“ Ukrajinské pravoslavné církve.

To už je výsledek, nad kterým by se v Moskvě vyplatilo přemýšlet déle než nad konstrukcí nového relikviáře.

Patriarchát chtěl být duchovní osou „ruského světa“. Svým stále užším sepětím se státní politikou však pomohl přesvědčit obrovskou část ukrajinského pravoslaví, že právě od Moskvy potřebuje co největší odstup. Instituce, která chtěla církevní jednotu používat jako pojivo imperiálního prostoru, se stala jedním z nejsilnějších argumentů pro církevní samostatnost.

Pravoslavný svět navíc nemá strukturu katolické církve s jediným univerzálním správním centrem. Tvoří jej soustava místních autokefálních církví. V moderní době se jejich hranice velmi často propojily s hranicemi států a národních společenství. Také pravoslaví v Řecku, Srbsku, Rumunsku, Bulharsku, Gruzii, Albánii, Polsku nebo českých zemích a Horních Uhrách mají vlastní církevní struktury. Akademická literatura dlouhodobě upozorňuje, že dějiny pravoslavné autokefalie jsou úzce spojené s politickou autonomií, státními hranicemi a později také nacionalismem.

Bylo by příliš jednoduché tvrdit, že každá pravoslavná církev je jen náboženským oddělením svého státu. Není. Stejně tak nejsou všechny autokefální církve čistě národní. Mechanismus je však zřejmý: jestliže patriarchát začne vystupovat jako nástroj zahraniční politiky cizí mocnosti, místní věřící získávají velmi dobrý důvod požadovat vlastního primase, vlastní synod a vlastní odpovědnost.

V tom je Moskevský patriarchát paradoxně jedním z nejsilnějších propagátorů národních pravoslavných církví, jakého si lze představit. Chcete vysvětlit Ukrajincům, proč potřebují ukrajinskou autokefalii? Pošlete patriarchu Kirilla před televizní kamery.

Chcete vysvětlit Gruzíncům, Rumunům nebo Srbům, proč je někdy příjemné mít církevní centrum doma a nikoliv v hlavním městě mocnějšího souseda? Ukažte jim relikviář Dmitrije Donského objíždějící ruské vojenské pozice a fotografie vysokých státních úředníků, vojenských velitelů a duchovních líbajících ostatky středověkého světce na okupovaném území. Není třeba psát dlouhý traktát o odluce církve a státu. Moskevský patriarchát pořídil názornou pomůcku.

Současné použití Donského ostatků je politickým zneužitím světce církví podléhající státu a jeho propagandě. V tom je jádro problému. Dmitrij Donský bojoval ve 14. století za mocenské postavení Moskvy v komplikovaném systému ruských knížectví a Zlaté hordy. Jeho vítězství na Kulikovském poli bylo významné, ale neosvobodilo Kyjev, nezaložilo ruskou svrchovanost nad Ukrajinou a nevytvořilo žádné historické oprávnění k tomu, aby o šest a půl století později Moskva posílala armádu přes ukrajinské hranice.

V době, kdy Donský bojoval s Mamajem, se Kyjev a velká část území dnešní Ukrajiny orientovaly do litevského politického prostoru. Právě Litevci rozbíjeli moc Zlaté hordy v prostoru, který má přímou vazbu k dnešní Ukrajině. Dokonce i pravoslavná církevní organizace zde hledala vlastní uspořádání vůči Moskvě.

Je proto obtížné nalézt světce, jehož ostatek by byl pro současnou válku historicky umístěn méně přesvědčivě. Smysl celé operace je však jinde. Nejde o Dmitrije Donského. Jde o vytvoření obrazu svaté války, v němž se Putinovo Rusko prezentuje jako pokračování středověké Rusi, dnešní ukrajinský odpor se přepisuje do role novodobé Hordy a současná invaze získává aureolu dalšího dějinného zápasu o „svatou Rus“.

Právě zde přestává být příběh s relikvií pouze bizarní. Je to jeden z projevů nemocnosti dnešního Ruska. Stát si z dějin vyrábí zbrojní sklad, církev mu v něm podává munici a patriarcha poskytuje politické technologii kadidlo, ikony a světce. Nakonec už není jasné, zda má pravoslavná církev posvěcovat člověka, nebo státní zájem.

Poslat na frontu ostatky svatého Dmitrije Donského proto není projev duchovní síly. Je to spíše přiznání institucionální slabosti. Už nevíme jak vojsko více namotivovat a tak byli povoláni světci.

Pokud nějaké Rusko současný konflikt přežije jako společnost schopná normální existence vedle svých sousedů, právě tohoto se bude muset zbavit. Potřeby dělat z národních dějin katechismus a relikvie v rekvizity vojenské propagandy.

Autor: Martin Cikán