11. září 1973 v Chile: Pinochet, komunismus a cena za zastavení revoluce

Dne 11. září 1973 svrhla chilská armáda vládu prezidenta Salvadora Allendeho. Prezidentský palác La Moneda byl bombardován, Allende během převratu zemřel a moc převzala vojenská junta, v níž se postupně prosadil generál Augusto Pinochet. Chilská parlamentní knihovna označuje tento okamžik zcela jednoznačně za přerušení demokratického vývoje a následné období za autoritářský režim. To není nutné zpochybňovat. Pinochet byl diktátor. Kongres byl rozpuštěn, politické strany potlačeny, občanské svobody omezeny a odpůrci režimu vězněni, mučeni, zabíjeni nebo necháváni zmizet. Pozdější chilská komise Valech pracovala s výpověďmi více než 35 tisíc lidí o politickém věznění a mučení.

Nicméně vše má svůj důvod.

Pinochet nepřevzal stabilní prosperující demokracii, jejíž občané se jednoho rána probudili pod pásy tanků. Chile bylo v roce 1973 hluboce polarizovanou společností. Allende byl v roce 1970 zvolen prezidentem s přibližně 36 procenty hlasů a jeho Unidad Popular se pokoušela uskutečnit přechod k socialismu parlamentní cestou. Rozšiřovalo se znárodňování, rostlo politické násilí, ekonomika se propadala do nerovnováhy, objevoval se nedostatek zboží a prudká inflace. Radikalizovala se levice i její odpůrci a země se postupně rozdělila do dvou táborů, které přestávaly věřit, že spor lze vyřešit demokratickou cestou.

Do příběhu samozřejmě patří také Spojené státy. Washington se Allendeho vlády obával a proti chilskému socialistickému experimentu aktivně působil. Bylo by proto stejně neseriózní vyprávět rok 1973 jako spontánní povstání celého národa proti komunismu, jako jej redukovat na jednoduchý příběh, v němž Američané odstranili bezproblémovou demokratickou vládu. Chilská krize měla domácí příčiny a domácí aktéry. Podpora vojenského zásahu se navíc dávno neomezovala na několik generálů či hospodářských elit; postupně pronikla také do části středních vrstev a politického středu.

Právě zde začíná nepříjemná otázka, které se při každém výročí 11. září vyplatí nevyhýbat: jak by Chile vypadalo bez převratu?

Odpověď samozřejmě neznáme. Můžeme však říci, že představa, podle níž by se po několika letech všechno samo uklidnilo a Chile se vrátilo k běžnému střídání vlády a opozice, je pouze jednou z hypotéz. Stejně legitimní je úvaha, zda by další radikalizace Unidad Popular, hospodářská krize, politické násilí a studenoválečné prostředí neposunuly Chile k mnohem tvrdším formám komunismu.

Právě toho odpůrci Allendeho v roce 1973 nejvíce obávali. Kubánský scénář nebyl vzdálenou historickou vzpomínkou. Fidel Castro vládl v Havaně a sovětský blok byl na vrcholu své moci. Pro chilskou pravici, část středu i ozbrojené síly proto nebyl konflikt abstraktní debatou o výši daní. Vnímali jej jako zápas o to, zda Chile zůstane součástí západního politického a hospodářského světa.

Pinochet tento spor vyřešil nejtvrdším možným způsobem. Pinochetova vláda provedla radikální obrat hospodářské politiky. Chile se odvrátilo od státem řízeného hospodářství, liberalizovalo trhy, otevíralo ekonomiku zahraničnímu obchodu, privatizovalo státní podniky a zásadně přestavovalo penzijní, zdravotnický i vzdělávací systém. Ani chilské veřejné historické instituce nepopírají, že tyto změny přinesly hospodářskou modernizaci a růst.

Ještě podstatnější je něco jiného. Pinochet nakonec nevytvořil režim schopný zabránit vlastnímu zániku. Ústava z roku 1980 sice vytvořila silně autoritářský institucionální rámec a samotný plebiscit proběhl bez demokratických záruk, zároveň však systém obsahoval mechanismus dalšího hlasování. Když potom v plebiscitu 5. října 1988 Pinochet požadoval pokračování svého mandátu, zvítězilo „No“ přibližně 54 procenty hlasů. Následovaly volby a 11. března 1990 předal prezidentský úřad Patriciu Aylwinovi.

To Pinocheta demokratem nečiní. Ukazuje to však rozdíl mezi diktaturou, která chápe sama sebe jako permanentní stav a autoritářským režimem, z jehož institucionálního rámce nakonec bylo možné vystoupit volební cestou.

Tady se nabízí provokativnější srovnání se Španělskem.

Ani španělskou občanskou válku nelze poctivě převést na pohádku o hodných a zlých. Republika před rokem 1936 byla politicky rozvrácená, společnost radikalizovaná a násilí přicházelo z několika směrů. Povstání generála Franciska Franka následně otevřelo občanskou válku, jejíž brutalita překonala všechno, co o několik desetiletí později zažilo Chile.

Rozdíl je zásadní. Chile se v roce 1973 právě občanské válce vyhnulo. Cena byla strašlivá, protože místo několika soupeřících armád získala monopol na násilí jedna strana. Tisíce lidí byly zabity nebo zmizely a desetitisíce prošly politickým vězněním a mučením. Přesto se Chile neproměnilo ve Španělsko let 1936–1939.

Španělský příběh je však zajímavý především tím, co přišlo potom.

Franco vládl až do své smrti v roce 1975. Jeho režim byl autoritářský, represivní a dlouhodobý, nebyl však republikou. Zákon o nástupnictví hlavy státu z roku 1947 výslovně prohlásil Španělsko za království. Šlo o zvláštní konstrukci: země byla de iure monarchií, ale královský trůn zůstával neobsazen a funkci hlavy státu si doživotně ponechal Franco. Ten si zároveň vyhradil rozhodující slovo při určení svého nástupce. V roce 1969 jím označil prince Juana Carlose de Borbón, který měl po jeho smrti nastoupit jako král. Franco tedy monarchii nevytvořil na smrtelné posteli; po desetiletí budoval stát, v němž měla koruna představovat institucionální pokračování režimu po jeho osobním odchodu.

Právě zde však vznikl jeden z největších paradoxů moderních španělských dějin. Na konci frankismu nestála další socialistická republika ani nové vojenské direktorium. Stál tam král – a monarchie, kterou Franco právně obnovil a jíž určil následníka, se po jeho smrti stala jedním z hlavních nástrojů demontáže jeho vlastního politického systému. Juan Carlos I. převzal korunu 22. listopadu 1975 v rámci frankistického právního pořádku, ale místo konzervace autoritářského státu otevřel cestu k parlamentní monarchii.

To je mimořádně zajímavý historický paradox. Frankismus demokracii potlačil, ale instituce monarchie, kterou Franco pomohl vrátit do hry, se následně stala jedním z nástrojů likvidace samotného frankismu.

A zde se dostáváme k dnešnímu Španělsku.

Monarchie zůstala, ale politické prostředí se změnilo. Katalánský separatismus vyvrcholil nelegálním referendem roku 2017 a následným pokusem o vyhlášení nezávislosti. Pedro Sánchez se následně rozhodl konflikt řešit ústupky a politickou normalizací. Organický zákon 1/2024 udělil amnestii skutkům souvisejícím s katalánským separatistickým procesem a jeho referendum z roku 2017 patří výslovně mezi události, na které zákon míří.

Zastánci této politiky mohou oprávněně namítnout, že právě schopnost kompromisu je předností demokracie a že podpora katalánské nezávislosti mezitím oproti vrcholu separatistické krize poklesla. Sánchezova vláda získala parlamentní podporu separatistických stran výměnou za politické ústupky a že hranice mezi usmiřováním země a prostým udržováním parlamentní většiny je někdy zatraceně tenká. Samotná amnestie ostatně vznikla na základě dohody se separatistickými stranami potřebnými pro podporu Sánchezovy vlády.

Španělský příklad proto ukazuje něco, co se do jednoduchého dělení na diktaturu a demokracii nevejde.

Autoritářský režim může potlačit revoluční konflikt, ale neumí jej navždy vymazat. Demokracie naopak konflikt institucionalizuje, jenže tím zároveň umožňuje, aby se některé staré spory vracely v nových podobách.

Franco nevyřešil španělskou levici. Pinochet nevyřešil chilskou levici. Oba ji na určitou dobu politicky zlomili. Po obnovení demokracie se levice v obou zemích vrátila.

Diktatura totiž může opozici umlčet. Nedokáže ji však přesvědčit.

Právě zde leží argument, který bývá při dnešních sporech o Pinocheta přehlížen. Člověk nemusí mít nejmenší sympatie ke komunismu, aby pochopil strategickou slabinu politického teroru. Když režim zavře komunistu za jeho názor, komunista přestává být pouze nositelem špatné ideologie. Stává se politickým vězněm. Když jej mučí, vzniká oběť. Když jej zabije, může vzniknout mučedník.

Pinochet tak paradoxně poskytl části chilské levice něco, co jí Allendeho hospodářský experiment poskytnout nemohl: morální kapitál oběti. Podobný mechanismus známe z vlastní historie. Československý komunismus se na konci osmdesátých let nerozpadl pod palbou dělostřelectva. Neproběhla vojenská junta. Nevznikly stadiony plné zajatců a političtí odpůrci nezačali mizet při pověstných „výletech vrtulníkem“.

Komunistický režim byl poražen politicky. Právě v tom spočívala jedna z největších předností listopadu 1989. Českoslovenští komunisté mohli po změně režimu tvrdit ledacos, ale jen obtížně mohli vystupovat jako oběti masového teroru nové demokratické moci. Nevznikla generace popravených komunistických mučedníků. Nebyly desetitisíce rodin, které by mohly následujícím generacím vyprávět, jak listopadoví revolucionáři jejich rodiče odvlekli v noci z domu.

České prostředí tím možná dostalo historicky výhodnější variantu antikomunismu než Chile a Španělsko.

To samozřejmě neznamená, že se komunistická ideologie vypařila. Její porážka však nevytvořila rozsáhlou vrstvu nových mučedníků, jejichž památkou by bylo možné starý režim zpětně morálně rehabilitovat.

Kdyby listopad 1989 vystřídala československá verze Pinocheta, možná bychom dnes vedli úplně jinou debatu. Diktatura by už patrně dávno skončila. Jenže komunisté by se mohli vracet nikoliv jako dědicové režimu politických procesů, uranových lágrů, cenzury a okupace roku 1968, nýbrž jako potomci lidí vězněných a zabíjených režimem, který přišel po nich.

Pětapadesát let po převratu zůstává Augusto Pinochet nepohodlnou historickou postavou právě proto, že odmítá jednoduché zařazení. Byl diktátorem. Jeho režim mučil lidi, zabíjel politické odpůrce a likvidoval základní politické svobody. Tyto skutečnosti jsou zdokumentované natolik dobře, že jejich popíráním člověk neposílí antikomunistický argument, ale pouze jej učiní nedůvěryhodným.

Současně však převzal zemi uprostřed hluboké politické, společenské a hospodářské krize, zlikvidoval chilský experiment s revolučním socialismem, radikálně změnil hospodářský model země a nakonec předal stát systému, z něhož bylo možné prostřednictvím plebiscitu a voleb přejít zpět k parlamentní demokracii.

Lze proto formulovat mnohem zajímavější soud než prosté černobílé dělení na dobré a zlé.

Pinochet byl tvrdou a krvavou odpovědí na skutečnou chilskou krizi. Odstranil akutní problém země, avšak jeho podstata nikdy úplně nezmizela.

V latinskoamerickém prostředí studené války lze pochopit, proč významná část společnosti roku 1973 považovala vojenský zásah za menší zlo než pokračování dosavadního vývoje. Pochopení této volby však neznamená povinnost schvalovat všechno, co následovalo.

Stejně jako španělská zkušenost ukazuje, že autoritářský režim může vytvořit prostor pro pozdější stabilizaci a naše historická zkušenost ukazuje, že existuje ještě lepší možnost: nechat totalitní ideologii politicky prohrát, aniž bychom jejím stoupencům poskytli aureolu mučedníků.

Pinochetův vrtulník totiž dokáže odstranit člověka, avšak neumí odstranit myšlenku a někdy jí naopak propůjčí druhý život.

Autor: Martin Cikán