Jak obnovit monarchii?

Každý model klade důraz na legitimitu a souhlas občanů, ať už prostřednictvím jejich volených zástupců nebo přímým hlasováním lidu. Zároveň všechny zvažované varianty zachovávají demokratický charakter státu – požadavek, který výslovně stanoví čl. 9 odst. 2 Ústavy („změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná“). Následuje přehled jednotlivých scénářů:

Jednou z nejrychlejších možností je, že Parlament České republiky přijme zcela novou ústavu, která změní státní zřízení na konstituční monarchii. Prakticky by šlo o ústavní zákon přijatý ústavní většinou, jenž by nahradil dosavadní Ústavu ČR. Ústava z roku 1993 byla také přijata parlamentem jako ústavní zákon – konkrétně 16. prosince 1992 odhlasovala Česká národní rada text nové ústavy, publikované následně pod č. 1/1993 Sb. Stejně tak by Parlament mohl formou ústavního zákona odhlasovat text nové monarchistické ústavy. K takovému kroku je ovšem potřeba získat ústavní většinu (minimálně tři pětiny všech poslanců a tři pětiny přítomných senátorů). To zajišťuje, že by změna měla širokou podporu napříč politickým spektrem.

Výhodou postupu přes stávající Parlament je rychlost a přímočarost – pokud existuje potřebná většina, může být monarchie ustavena relativně brzy. V roce 1992 trvalo schválení úplně nové Ústavy ČR jen několik měsíců v reakci na rozpad federace. Nevýhodou ovšem je, že tak zásadní změna pouze parlamentní cestou může budit kontroverze, pokud by chyběl přímý souhlas občanů. Bylo by proto klíčové, aby předcházel jasný mandát od voličů (např. vítězství monarchistických stran ve volbách). Každopádně právně možný tento postup je – Ústava ČR dovoluje svou vlastní změnu ústavním zákonem parlamentu. K zajištění legitimity by parlament pravděpodobně návrh nové ústavy konzultoval veřejně a zdůvodnil, že nejde o narušení demokratických principů (konstituční monarchie je demokratická forma vlády). V neposlední řadě by musel nový ústavní pořádek zachovat všechna základní práva a svobody a princip suverenity lidu, aby vyhověl materiálnímu jádru ústavy.

Další možností je svolat speciální ústavodárné shromáždění (konstituantu), tedy volený orgán, jehož úkolem bude připravit a přijmout novou monarchistickou ústavu. Tento model byl v historii často využíván při zásadních politických změnách, protože zaručuje, že nový ústavní rámec vytvoří přímo zástupci lidu zvolení k tomuto účelu. Parlament by musel nejprve schválit ústavní zákon, který by konání ústavodárného shromáždění umožnil a vymezil pravidla jeho volby. Současná ústava sice o konstituantě přímo nehovoří, ale nic takového nezakazuje – čl. 2 odst. 2 Ústavy uvádí, že lid vykonává moc i přímo, pokud tak stanoví ústavní zákon. Ústavním zákonem by se tedy vypsaly volby do ústavodárného shromáždění a stanovilo by se, jak bude jeho návrh ústavy ratifikován (zda samo shromáždění ústavu vyhlásí, nebo ji ještě potvrdí referendum či Parlament).

Ústavodárné shromáždění nabízí širokou legitimitu – občané by v demokratických volbách přímo rozhodli, kdo má sepsat novou ústavu. Přechod k monarchii by tak získal silný mandát. Historický příklad podobného postupu lze najít např. ve Španělsku po pádu frankismu: ačkoli král Juan Carlos nastoupil na trůn už 1975, v červnu 1977 proběhly svobodné volby do Cortes Constituyentes (parlamentního shromáždění s ústavodárnou funkcí). Toto shromáždění připravilo demokratickou ústavu, která zakotvila parlamentní monarchii. Podobně v Kambodži se roku 1993 sešlo 120členné Ústavodárné shromáždění zvolené pod dohledem OSN, které ústavní většinou schválilo novou liberálně-demokratickou ústavu a obnovilo monarchii (králem se stal Norodom Sihanuk). Tyto příklady ukazují, že volená konstituanta je proveditelný a demokratický způsob, jak změnit státní zřízení.

V českém kontextu by tedy Parlament (nebo ústavní zákon z referenda) zřídil ústavodárné shromáždění, které by například během jednoho funkčního období vypracovalo návrh nové ústavy. Klíčové otázky – jako podoba parlamentu, postavení panovníka, zemské zřízení apod. – by byly prodiskutovány zcela „od nuly“ touto reprezentativní komisí. Návrh ústavy by pak mohl nabýt platnosti buď přijetím přímo tímto shromážděním, nebo by ho ještě potvrdili občané v referendu (viz níže varianta 5). Výhodou tohoto řešení je maximální možná participace občanů na tvorbě nové ústavy; nevýhodou může být časová náročnost a nutnost složitější organizace (nové volby, dvoufázový proces). Přesto jde o velmi transparentní model, protože občané uvidí, že monarchie je obnovena jejich vlastním rozhodnutím prostřednictvím zvlášť zvolených zástupců.

Třetí model kombinuje výhody výše uvedených přístupů. Parlament by nejprve přijal prozatímní (dočasnou) ústavu, která by okamžitě zavedla základní prvky monarchie, a současně by tento prozatímní ústavní rámec vyhlásil konstituantu. Jinými slovy, šlo by o dvoufázový přechod: fáze I = rychlé zavedení monarchie v omezené formě; fáze II = detailní dopracování finální ústavy specializovaným orgánem.

V první fázi by současný parlament ústavním zákonem schválil prozatímní ústavu monarchie. Tato prozatímní ústava by mohla být stručná – definovala by stát jako monarchii, stanovila základní strukturu (např. dočasný výkon funkce hlavy státu, pokračování zákonodárné moci parlamentu, vlády apod.) a hlavně by obsahovala mechanismus zvolení ústavodárného shromáždění a lhůtu, dokdy má připravit konečnou ústavu. Ihned poté by mohla vstoupit v platnost některá ustanovení – například by se změnil název státu na České království, zrušil by se úřad voleného prezidenta atd. Druhá fáze by pak proběhla obdobně jako varianta 2 výše: zvolené ústavodárné shromáždění by během daného období vypracovalo finální ústavu konstituční monarchie, kterou by přijalo (případně potvrdilo referendem či parlamentem).

Tento scénář má precedent v řadě demokratických přechodů. Již v roce 1918 vzniklo samostatné Československo právě přes prozatímní ústavu: Revoluční národní shromáždění přijalo v listopadu 1918 krátkou prozatímní ústavu, jež zřídila základní orgány nového státu, a ta platila do přijetí konečné ústavy v únoru 1920. Podobně Jihoafrická republika při přechodu od apartheidu přijala v roce 1993 Interim Constitution, která platila do roku 1996 a mezitím zvolený parlament sloužil i jako ústavodárné shromáždění pro vypracování definitivní ústavy. Prozatímní ústava umožnila okamžitě zavést demokratické principy a zároveň stanovila postup tvorby nové ústavy. Výhodou dvoufázového modelu je tedy možnost začít s transformací hned (symbolicky i fakticky obnovit monarchii), ale zároveň dát prostor pro důkladnou přípravu kvalitní finální ústavy bez časového tlaku.

V praxi by mohl dvoufázový postup vypadat tak, že parlament např. schválí prozatímní ústavu s platností na 1–2 roky, okamžitě svolá volby do ústavodárného shromáždění a určí, že nová ústava musí být hotova do určitého data. Prozatímní ústava by vyřešila neodkladné věci (např. kdo vykonává pravomoci hlavy státu – viz kapitola o regentu níže, jak funguje parlament a vláda během přechodného období, apod.). Poté, co ústavodárné shromáždění vypracuje návrh, by tento návrh buď rovnou vstoupil v platnost (jakmile ho schválí požadovaná většina shromáždění), anebo by byl ještě potvrzen referendem či novými volbami. Tím by druhá fáze plynule navázala a prozatímní ústava by pozbyla účinnosti.

Čtvrtá varianta je modifikací předchozího modelu, avšak bez svolání zvláštního ústavodárného shromáždění. Opět by se nejprve zavedla prozatímní ústava schválená současným parlamentem, avšak úkol vypracovat finální monarchistickou ústavu by nebyl předán novému orgánu, nýbrž by ho realizoval buď tentýž parlament, nebo nově zvolený parlament. Tato cesta by se mohla zvažovat, pokud by se usoudilo, že není třeba volit speciální konvent – například pokud by politická shoda na nové ústavě byla dosažitelná v rámci klasického zákonodárného sboru, nebo pokud by se chtěla ušetřit jedna volební fáze.

Konkrétně by postup mohl vypadat tak, že parlament přijme Prozatímní ústavu království, která okamžitě zavede klíčové změny (monarchii, rámcové kompetence) a zároveň stanoví, že do určité doby má být přijata konečná ústava. Může dokonce určit, že novou finální ústavu připraví zvláštní ústavní komise parlamentu, případně že po příštích volbách nový parlament do 2 let vypracuje návrh, který schválí opět ústavní většinou. Šlo by tedy o dvoufázový proces bez externího shromáždění – první fázi zahájí stávající parlament, druhou fázi dokončí buď tentýž nebo následující parlament.

Tento model je vlastně blízký variantě 1, jen rozdělený na dvě etapy. Může dávat smysl, pokud je potřeba získat čas na doladění detailů ústavy, ale nechceme svolávat novou instituci. V minulosti např. některé státy použily dočasné ústavní zákony a pak finální úpravu provedla opět legislativa – například poválečné Polsko mělo nejprve tzv. Malou ústavu 1947 a plnou ústavu přijalo roku 1952 tehdejší Národní shromáždění; po pádu komunismu znovu připravilo provizorní ústavní zákon 1992 a poté schválilo definitivní Ústavu 1997 už řádně zvoleným parlamentem (návrh byl ještě potvrzen referendem). To ukazuje, že i bez zvláštní konference lze ústavní změnu rozdělit na prozatímní a konečnou fázi.

Výhodou varianty 4 je o něco jednodušší logistika – odpadá nutnost voleb do konventu. Zároveň ale hrozí, že legitimita finální ústavy by mohla být v očích veřejnosti menší, pokud se na ní nepodílel přímo lid novými volbami či reprezentací. Proto by i v tomto modelu bylo vhodné mít silný veřejný konsenzus. Možným kompromisem je, že by prozatímní ústava obsahovala povinnost finální návrh ústavy předložit k posouzení občanům (např. v referendu, viz dále). Tím by se zajistilo, že i když ústavu formálně sepíše a schválí parlament, občané budou mít možnost vyslovit svůj souhlas či nesouhlas. Celkově je dvoufázový postup bez ústavodárného shromáždění proveditelný v rámci stávajícího systému (parlament si ponechá plnou iniciativu), ale z hlediska přesvědčivosti by musel být dobře komunikován.

Pátá možnost klade důraz na přímé zapojení občanů prostřednictvím referenda. V zásadě existují dvě podvarianty: – Referendum o principu změny zřízení (například otázka „Souhlasíte s tím, aby se Česká republika stala monarchií s konstitučním panovníkem?“), na základě jehož kladného výsledku by parlament či ústavodárné shromáždění následně připravili příslušné ústavní změny; – Referendum o konečném znění nové ústavy (např. lidové hlasování o přijetí vypracovaného návrhu ústavy království jako celku). Tyto přístupy lze samozřejmě i kombinovat, tedy uspořádat plebiscit jak o samotném přechodu na monarchii, tak posléze o finálním textu ústavy.

Současná Ústava ČR obecné celostátní referendum nezná, ale umožňuje ho zavést ústavním zákonem. To se v minulosti již stalo – například v roce 2003 byl ústavním zákonem č. 515/2002 Sb. vyhlášeno jednorázový referendum o přistoupení k EU, což ústava původně neobsahovala. Stejně tak by mohl Parlament přijmout ústavní zákon o referendu k zásadní změně státního zřízení. Hlas lidu by měl v tak zásadní otázce velkou váhu a mohl by umlčet pochybnosti o legitimitě monarchy. Mnohé země využily referenda k rozhodnutí o monarchii: např. Itálie roku 1946 hlasovala o zachování monarchie či zřízení republiky (voliči tehdy těsně zvolili republiku, pravděpodobně i díky volebním podvodům), Řecko opakovaně pořádalo referenda o návratu krále (např. v roce 1946 vyhrála monarchie). V opačném gardu Španělsko 1978 a Kambodža 1993 sice neměly samostatné referendum jen o monarchii, ale nechaly lid schvalovat nové ústavy jako celek – v obou případech s monarchií v čele státu. Španělská ústava s králem byla v referendu přijata drtivou většinou 92 % hlasů, což dodalo transformaci mimořádnou legitimitu.

Pro český scénář by přímé zapojení lidu mohlo vypadat např. tak, že nejprve proběhne konzultativní referendum o změně republiky na monarchii. Pokud by občané řekli ANO, parlament by na základě toho přistoupil k přípravě konkrétních ústavních změn. Následně – po vypracování nové ústavy – by se konalo druhé referendum ratifikační, ve kterém by lidé schválili finální text. Tím by se spojil mandát ex ante (souhlas s myšlenkou království) i ex post (souhlas s konkrétní podobou ústavního uspořádání). Alternativně by šlo uspořádat jen jedno závěrečné referendum o už hotové ústavě, což by bylo jednodušší na provedení. V každém případě by ale příprava referenda byla podmíněna přijetím ústavního zákona vymezující pravidla – otázku, závaznost výsledku, kvórum apod.

Shrneme-li, cesta přímé demokracie může být buď hlavním nástrojem změny (plebiscit rozhodne o zřízení monarchy a o ústavě), nebo doprovodným prvkem kombinovaným s výše zmíněnými modely (např. potvrzení výstupu ústavodárného shromáždění v referendu). V každém případě dává tato varianta hlas přímo občanům a může tak zvýšit důvěru veřejnosti v legitimitu nastolení monarchie.

Reálně je možné a patrně i vhodné některé výše uvedené postupy kombinovat, aby se dosáhlo co nejvyšší demokratické legitimity i efektivity procesu. Kombinační scénáře mohou například vypadat takto:

Je zřejmé, že kombinací se nabízí mnoho, a jejich smyslem je zkombinovat silné stránky jednotlivých přístupů – rychlost a kontinuitu (parlamentní cesta), důkladnost a široký dialog (ústavodárné shromáždění) a přímou legitimitu (referendum). V praxi se pravděpodobně skutečný postup bude opírat o více z těchto prvků. Například realistický scénář může být: Monarchisté získají ve volbách ústavní většinu → parlament schválí ústavní zákon o změně zřízení a o konventu → zvolí se ústavodárné shromáždění → to připraví ústavu → ústava je schválena v referendu a vyhlášena. Taková cesta by byla z pohledu voliče velmi transparentní a dává mu několikrát možnost vyjádřit se (volbami i referendem).

Samostatnou otázkou, kterou je třeba promyslet a předložit voličům, je role budoucího panovníka během samotného procesu přechodu. Zejména v případě, že se využije dvoufázový model s prozatímní ústavou (varianty 3 nebo 4), nastane přechodné období, kdy základ monarchie už je obnoven, ale finální podoba ústavy ještě ne. V této fázi existují dvě hlavní možnosti, kdo bude vykonávat funkci hlavy státu:

Obě varianty mají své důvody. Okamžitý nástup krále (v současnosti Jeho císařské a královské Výsosti arcivévody Karla Habsbursko-Lotrinského, potažmo jeho dědice) by znamenal jasný signál návratu historické kontinuity. Panovník by mohl už v přechodné době plnit reprezentační úlohu, sjednocovat národ svou autoritou a dohlížet nestranně na tvorbu nové ústavy (samozřejmě bez zásahů do její demokratické povahy). Tradice dědičné monarchie spočívá v principu „Král je mrtev, ať žije král“ – tedy bezprostřední návaznosti vlády. Z hlediska této tradice dává smysl neodkládat návrat legitimního krále. Například ve Španělsku 1975 nastoupil král Juan Carlos I. ihned po smrti generála Franca a hrál pak klíčovou úlohu v demokratické transformaci – stal se symbolem změny a zárukou legitimity nové éry. Podobně v našem případě by Karel Habsburský mohl být inaugurován králem Českého království už v rámci provizorní ústavy a následně by slavnostně stvrdil finální ústavu.

Druhou možností je dočasné regentství: Regent by byl pověřen dohlížet na chod státu, než bude dokončena finální podoba ústavního systému. Regent by plnil ceremoniální a omezené výkonné pravomoci „v zastoupení panovníka“ – tedy podobně jako prezident republiky, ale s vědomím, že vykonává mandát jen dočasně za někoho jiného. V našem případě by regent mohl být ustanoven právě v přechodné periodě, aby se nepředbíhaly události – například pokud by sám arcivévoda Karel preferoval nastoupit až v okamžiku plné právní definice svého postavení. Regentem by mohl být buď někdo z panovnické rodiny nebo jiná obecně respektovaná osobnost.

Pro variantu okamžitého nástupu lze voličům zdůraznit, že tím navážeme na kontinuitu přerušenou roku 1918 a získáme ihned reprezentativního apolitického vládce, který bude symbolizovat jednotu státu. Král by hned v počátku obnovy monarchie mohl personifikovat stabilitu. Pro mnohé může být přitažlivé vidět známou tvář panovníka v čele už v průběhu změn. Pro variantu s regentem lze naopak argumentovat, že jde o dočasné technické opatření: regent zajistí běžné fungování státních funkcí, zatímco konečná podoba monarchie se teprve dolaďuje. Král by pak nastoupil slavnostně až ve chvíli, kdy „právní rámec je hotov a schválen“, čímž by se symbolicky stvrdilo dokončení celého procesu. Tento přístup může uklidnit případné obavy umírněných voličů – nejprve si společně schválíme pravidla hry (ústavu) a pak do čela státu přijde král, aby tato pravidla uvedl v život. V obou případech samozřejmě nový panovník (ať nastoupí hned či později) bude konstitučním monarchou, podřízeným ústavě.

Důležité je ujistit veřejnost, že ať už se zvolí kterákoliv varianta, konečným panovníkem bude legitimní král z rodu Habsburků – regent by byl jen jeho „místodržící“ na omezenou dobu. Tím předejdeme spekulacím, že by se snad nakonec králem stal někdo jiný (což, jak zdůrazňujeme, není v souladu s legitimistickým principem obnovy monarchie).

Ať už bude zvolen konkrétní postup jakkoli, pro úspěch obnovení monarchie je klíčové, že proběhne v souladu se stávající Ústavou ČR a principy demokracie. Všechny naznačené varianty – od parlamentní cesty přes ústavodárné shromáždění až po referendum – mají jedno společné: vyžadují širokou podporu a souhlas občanů. Bez ústavní (3/5) většiny v Parlamentu a/nebo souhlasného hlasu lidu v referendu není právně možné republiku proměnit v království. Tato skutečnost je pro prezentaci voličům spíše výhodou: můžeme zdůraznit, že nic se nebude dít bez jejich vůle. Změna formy vlády bude legitimní jen tehdy, pokud ji odsouhlasí ústavní většina zvolených zástupců, případně přímo většina občanů.

Současná ústava navíc obsahuje pojistku, že zůstane zachován demokratický charakter státu. Monarchie, jak ji navrhujeme, je koncipována jako konstituční, takže plně respektuje vládu lidu a zaručuje občanská práva. Voličům je vhodné připomenout, že konstituční monarchie jsou dnes běžnou formou vyspělé demokracie – ostatně z 27 států EU jich je 7 monarchií a patří mezi nejstabilnější (např. Švédsko, Nizozemsko, Dánsko, Belgie, Španělsko apod.). Obnovením monarchie se tedy neodkláníme od demokratického světa, jen přijímáme jiný model zastřešení státu.

V neposlední řadě je důležité zdůraznit právní kontinuitu a stabilitu během přechodu. Všechny existující zákony a závazky České republiky budou nadále platit, pokud nebudou v rozporu s novou ústavou. Přechodná ustanovení nové ústavy zajistí, že nedojde k právnímu vakuu – podobně jako roku 1993 plynule navázala Česká republika na orgány České republiky v rámci federace. Stejně tak České království naváže na orgány České republiky.

Věříme, že tímto způsobem lze voličům srozumitelně a přesvědčivě ukázat, jak by proběhla proměna republiky v monarchii krok za krokem, bez porušení stávajících zákonů a s úctou k vůli lidu. Pokud bude tento plán realizován, Česká republika plynule naváže na svou tisíciletou státní tradici jako České království – a učiní tak se souhlasem a segnací svých občanů.

Autor: Koruna Česká (monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska)