Článek
Koruna Česká (monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska) uděluje čestné členství spisovateli, publicistovi a bývalému aktivnímu členovi strany panu Janu Drnkovi. Toto rozhodnutí je výrazem úcty k jeho výjimečné životní dráze, literárnímu dílu i praktickému přínosu k rozvoji monarchistického hnutí v Českých zemích.
Literární tvůrce historických vizí
Jan Drnek (*1960, Plzeň) patří k nejvýznamnějším autorům české alternativní historie. Ve svých románech jako Žáby v mlíku, Země zaslíbená, Druhý dech habsburské monarchie, Past na Bonaparta či trilogie Maxmilián představuje poutavé, přitom historicky ukotvené scénáře „jinak možných“ českých dějin. Jeho tvorba se vyznačuje hloubkou faktografického studia, kritickým postojem k republikánskému výkladu historie a především hlubokou úctou k dějinám habsburské monarchie, katolické tradici a konzervativnímu étosu.
Nejde přitom pouze o literární konstrukce – Drnkova tvorba je zároveň kulturním apelem a výzvou k přemýšlení o osudech českého státu, jeho legitimity a místa ve středoevropském civilizačním prostoru. Především se ale jedná o obnažování a pojmenovávání základních konzervativních principů, bez nichž nelze vytvořit smysluplné lidské společenství, obec či stát. V tom je Drnkova tvorba plně skutečná a realistická.
Od demonstranta k ochránci mládeže
Vyrostl ve skautském roverském oddíle zaměřeném na výchovu učňovské mládeže, trampuje dodnes, vyučil se a pracoval na dílnách plzeňské Škodovky i jako vychovatel učňovské mládeže. Absolvoval dvouletou vojenskou prezenční službu a poté studoval. Od poloviny 80. let se Jan Drnek aktivně účastnil protikomunistického odporu. Dne 17. listopadu 1989 byl přímým účastníkem událostí na Národní třídě a během brutálního zásahu příslušníků SNB utrpěl zranění. Svědectví o těchto dnech se následně stalo součástí jeho pozdější literární reflexe – včetně posledního románu Případ Student, jenž mapuje alternativní průběh sametové revoluce.
Po pádu komunistického režimu krátce působil jako čerpač Vodních zdrojů, pak jako tiskový mluvčí generálního ředitele koncernu Škoda Plzeň, kde se stal svědkem privatizačních praktik s celostátním významem. Později je popsal v trilogii Factory Tour Company. Následně byl přijat na odbor životního prostředí Magistrátu města Plzně, kde několik let působil v oblasti administrativy a environmentální politiky. Zde získal zkušenosti s veřejnou správou a komunální politikou a začal rozvíjet teze o dobré obci a vlídném státu.
V roce 1994 prošel konverzí ke katolické křesťanské víře, nechal se pokřtít a přenesl část svých aktivit na církevní půdu. Vydal se cestou konzervativního myšlení a vnímání světa. Vypracoval teorii aktivního (avantgardního) konzervativismu, kterou popsal v trilogii Maxmilián. Intenzívně se věnoval zkoumání, analýze a porovnávání historických procesů, které konzultoval s významnými intelektuály své generace.
V devadesátých letech se Drnek rozhodl věnovat práci s problémovou mládeží. V roce 1998 založil a až do roku 2009 vedl obecně prospěšnou společnost Centrum sociálních asistentů o.p.s. i Občanské sdružení STREET, které se zaměřovaly na terénní práci s rizikovou mládeží typu streetwork a integraci sociálně vyloučených skupin. Tato činnost představuje nenápadný, ale zásadní příspěvek k občanské společnosti, založený na osobní odpovědnosti, trpělivosti a hodnotovém zakotvení.
Duchovní architekt monarchistické politiky
Od roku 2004 se Jan Drnek stal jedním z klíčových aktérů Koruny České. V monarchismu rozpoznal průmět křesťanství do politiky a začal rozpracovávat jeho koncepty. Byl zakládajícím členem místní společnosti v Plzni, autorem četných programových textů a dlouholetým členem celostátního předsednictva, a to opakovaně: z titulu zemského hejtmana pro Čechy, i později jako řádně zvolený člen předsednictva i mimo tuto funkci. Ve všech těchto obdobích přinášel do strany ideovou ukotvenost, požadavek jednotné ideové linie, literární erudici a hlubokou znalost českých dějin. V letech 2008 – 2022 vydával internetové stranické periodikum Monarchistický zpravodaj, kterým značně přispěl k názorové jednotě strany a hnutí, spojoval stranu se spřízněnými aktivitami monarchistických spolků, vojenských historických jednotek i církevních konzervativních aktivit a všem poskytoval mediální prostor, šířil povědomí mnoha lidí a skupin o společné věci a společném zájmu.
V letech 2010, 2011, 2012 sestavil a s finanční pomocí strany vydal tři Monarchistické kalendáře v podobě spolkových ročenek a v rozsahu ucelené knižní publikace. Sepsal kompletní Historii Koruny České v letech 1988 - 2022. Zpravodaje uspořádal do souhrnných publikací podle ročníků a s kalendáři i s historií KČ vše upravil pro případné knižní vydání či soukromý tisk. Takto připravené k publikování dal vše k dispozici straně, včetně autorských práv. Dnes se jedná jen v případě zpravodajů o 3 000 stran přemýšlení o dobrém státu a základního materiálu stranického myšlenkového trustu této doby.
Významně se podílel na tom, že jednou ze základních a nosných linií strany se stal legitimismus v otázce obsazení svatováclavského trůnu a v jeho dědičné linii. Další nosnou linií se stala myšlenka, že evropská monarchie je nemyslitelná bez křesťanského základu a bez ideje, podle které je stát smlouvou mezi lidmi a Bohem (nikoliv osvícenskou společenskou smlouvou), je tudíž nadpřirozeným faktem a panovník musí být pojímán jako panovník z Boží vůle. Vedl úporný boj proti falešným šlechticům a všem, kteří chtěli stranu zneužít jen k osobnímu povznesení, zisku a politickému sebeuplatnění. Razil i další základní tezi – základní motivací monarchisty a konzervativního politika je služba. Monarchie je struktura služby, nikoliv moci, a moc, která není udělena k dobré službě je neoprávněná. Jako první se odvážil rozkrývat republikánská a liberalistická tabu, například v otázce privilegií. Monarchii důsledně spojoval s demokracií, se soutěžím idejí a koncepcí, která musí být podřízena absolutním hodnotám a jejíž pravidla musí střežit osoba nezávislá na volbách a politických stranách.
Spolu s Johannem Ježíkem byl autorem myšlenky pořádání Pochodů za monarchii. Jako první vytvořil vlajku MS KČ Plzeň, jejíž vzor se pak rozšířil i na ostatní MS. K jeho nejvýznamnějším zásluhám však patří zprostředkování koaliční smlouvy se senátorem Lumírem Aschenbrennerem, která umožnila Koruně České reálný vstup do veřejné politiky a senátní kampaně. Tímto krokem Jan Drnek přispěl k tomu, že monarchistické ideje mohly poprvé po roce 1918 zaznít nejen z kulturní, ale i z institucionálně-politické roviny.
Z pozdější doby je vhodné připomenout, že Jan Drnek veřejně podpořil Radima Špačka, když se stal terčem obvinění z trestné činnosti. Oba se znali mnoho let a Jan Drnek proto neváhal dát najevo svou důvěru v jeho charakter. Je třeba dodat, že později mezi nimi došlo k osobnímu i názorovému rozchodu, který se promítl i do dalšího směřování strany a především postoje místní společnosti Plzeň k tehdejšímu předsednictvu. Tento konflikt, jakkoli vedený důstojně a bez veřejného osočování, nakonec vedl k tomu, že Jan Drnek opustil řady Koruny České. Přesto však jeho dřívější přínos zůstává nezpochybnitelný – jak v rovině ideové, tak organizační.
Jan Drnek se dále a ve stejném duchu zapojuje v monarchistickém prostředí literární propagací, promýšlením a publikováním koncepcí, přispíváním do diskusí, spoluorganizací Plzeňského landfrýdu, přednáškami v rámci Západočeských monarchistických konferencí aj. Navázal a udržuje prospěšné styky se zástupci Arcidomu v Čechách, s Modlitební ligou bl. Karla Rakouského, angažuje se ve vojensko-historických jednotkách i v konzervativně katolických kruzích. Mezi příslušníky a členy západočeských okruhů vede tzv. hospodskou evangelizaci, sepisuje lidově srozumitelné publikace, metodiky a natáčí videosekvence, v nichž z křesťanského postoje odůvodňuje i oprávněnost existence monarchie a základy evropské civilizace.
Ocenění Jeho císařské a královské Výsosti
V roce 2023 byl Jan Drnek oceněn čestným uznáním od Jeho císařské a královské Výsosti Karla Habsbursko-Lotrinského, současné hlavy Arcidomu, za jeho přínos v oblasti literární tvorby, historické osvěty a propagace monarchistických ideálů. Toto uznání přichází nejen jako symbolický akt, ale jako potvrzení, že slova mají sílu tvořit paměť a uchovávat hodnoty, které překračují dějinné režimy.
Udělením čestného členství však strana vyjadřuje trvalou vděčnost a uznání muži, který pro ni vykonal nesrovnatelně více, než určují stanovami definované povinnosti.
Koruna Česká se tak s hrdostí hlásí ke svému „ideovému kronikáři“, jenž s ironií, erudicí, kreativitou i odvahou ukazuje, že monarchie není otázkou minulosti – ale možnosti, a v historickém kontextu i nezbytnosti.
