Fenomén Sudetenland: Od republiky menšin k Mnichovu

Druhý díl série skončil rozpadem habsburské monarchie a vznikem republiky, která měla být triumfem národního sebeurčení. Právě v této chvíli však začaly vyplouvat na povrch rozpory, jež nový stát nedokázal vyřešit. Československo vzniklo jako mnohonárodnostní republika, ale současně jako stát budovaný pod rozhodujícím vlivem českého politického národa. Třetí část textu Jana Drnka sleduje, jak se z nenaplněných autonomistických požadavků, hospodářských problémů a evropské radikalizace třicátých let postupně zrodila sudetoněmecká krize vrcholící dramatickou krizí léta roku 1938.

Dne 12. 12. 1918 podala rakouská vláda návrh na kantonální uspořádání Československa. Tento návrh byl pro vítězné státy Dohody nepřijatelný, neboť byl prezentován jako návrh na vytvoření Velkoněmecké republiky, tj. Rakouska s přilehlými sudetskými oblastmi.

Ještě 4. 3. 1919 podávali někteří sudetští poslanci, již českoslovenští občané, protest proti skutečnosti, že nemohou volit své představitele do rakouského parlamentu. Teprve po tvrdé a prudké reakci Dohody, spojené s pohrůžkou vojenského zásahu, ustala zjevná a otevřená snaha Rakouska zasahovat do vnitřních záležitostí Československého státu.

Hranice nové republiky byly stanoveny mezinárodními dohodami tak, aby odpovídaly historickým hranicím Českého království a Moravského markrabství. Problémy se stanovením slovenských hranic jsou celkem známé.

Spor o stanovení severomoravských hranic s nově vznikajícím Polskem se stal opět konfliktem mezi principy národního sebeurčení a principy státoprávními. Podle prvního z nich mělo Těšínsko připadnout Polsku, neboť většina jeho obyvatel hovořila Polsky. Podle druhého z nich příslušelo Knížectví těšínské od nepaměti Zemím koruny české. Češi sami, ovšem, popřeli historická právní hlediska již způsobem, jakým ustavili republiku. Poláci řešili nastalou rozepři obsazením sporných území vojskem. Československo, podporováno větší částí dohodových politiků, přistoupilo také k vojenskému řešení a po několikatýdenních bojích polskou armádu z větší části sporného území vytlačilo. Závěrečná dohoda o úpravě hranic s Polskem byla podepsána až dne 23. 4. 1925.

Maďarské územní a politické nároky v tzv. Horních Uhrách, byly z evropského pohledu značně zdiskreditovány bolševickým pučem v této zemi a Maďarsko se tak ve svých územních nárocích ocitlo od počátku v nevýhodě. Pražští mocipáni však dokonale podcenili slovenskou otázku a vedeni doposud panslavistickými idejemi, automaticky pokládali Slováky za pouhou odnož českého národa. 2 milióny Slováků měly tak zvětšit populační kádr 6 miliónového českého národa, čímž by se 3 miliónová sudetoněmecká populace stala definitivně pouhou národnostní menšinou, nikoliv druhým největším národem nového státu.

Slovenský národ, jakkoliv se před válkou vzpíral násilné maďarizaci, měl však úplně jiného ducha než národ český. Řeč byla vlastně jedinou podobností mezi oběma národy. Silně zakořeněná křesťanská víra jak slovenských katolíků, tak i evangelíků vynášela do popředí zcela jiné hodnoty, než jaké vyznávali ateismem nakažení Češi.

České úsilí sloučit slovenský národ s českým, aby se z něho při jeho nedostatečném počtu nestala také jen národnostní menšina, bylo na Slovensku chápáno jako agrese. Příliv vzdělaných Čechů a intelektuálů na Slovensko přinášel na jedné straně pomoc, na druhé straně zesiloval komplex méněcennosti.

Republikánské ideje zde nikoho nenadchly, zvláště když je přinášeli militantní ateisté. Nová Československá armáda, která se v bojích s Maďary na Slovensku příliš nevyznamenala, zanechala spíše rozpačitý dojem.

Nebyla předložena a ani nevznikla žádná realistická koncepce soužití těchto dvou hlavních národů v novém státě. Sliby federalizace, které učinil Masaryk v Pittsburghu, se žádná z vlád nenamáhala realizovat a ve strachu z menšin nebyly uděleny žádné významnější pravomoci ani samosprávným orgánům. Praha od počátku budovala centralistický stát pod kuratelou Čechů, přesně takový, jaký vyčítala Habsburkům.

České úřady i politici, měli nejednu dobrou příležitost, jak získat na svou stranu většinu Slováků. Byli zde Hlasisté, evangelíci sdružení ve Sv. Martině okolo Matice Slovenské, kteří získali ve volbách roku 1920 většinu ve Slovenské národní radě. Namísto efektivní spolupráce s těmito slovenskými buditeli, byl orgán direktivně zrušen čechoslovakistou Šrobárem a poslanci kooptováni do parlamentu. Tam jejich hlasy zcela zanikly. Varovné hlasy slovenských katolíků Ferdinanda Jurigy a Andreje Hlinky nebyly vyslyšeny.

Nějaký čas zachraňovala situaci spolupráce s převážně moravskými katolíky, kteří se také cítili znepokojeni pragocentrismem, ale ani Šrámkovi se nepodařilo v parlamentu prosadit myšlenky slovenské autonomie a posílení samosprávy. Nejhůře nesli Slováci proces laicizace školství, na Slovensku tradičně církevního, českými ateisty. Vznikající spor mezi oběma národy nabýval charakteru světonázorového. Sama Alice Masaryková v Bratislavě tvrdě narazila se svými přednáškami o humanismu již roku 1919. Když se Hlinka pokoušel na vlastní pěst sdělit svá varování mírotvorcům ve Versailles, byl jeho čin doma kriminalizován. Slováci začínali zvolna chápat, že k Maďarům, a ještě spíše k Polákům, mají, coby národ, duchovně a kulturně blíže, než k Čechům.

Ve volbách roku 1920 zaznamenali čechoslovakisté na Slovensku drtivou porážku, zato Hlinkova Ludová strana dosáhla 23 % hlasů. Koncem tohoto roku opustili hlinkovští poslanci společný katolický klub a jejich strana přešla do opozice. Když v lednu 1922 neuspěli s návrhem na uzákonění autonomie Slovenska, roztržka se stala definitivní. Během dalších let republiky nabývala Ludová strana na síle až nakonec reprezentovala polovinu Slováků. Roku 1932 našli hlinkovci společnou řeč s luteránskými kolegy ze Sv. Martina a následující rok v Nitře uskutečnili stotisícovou demonstraci za autonomii, přičemž dav vypískal z tribuny zástupce vlády. Zároveň začaly v této straně působit odstředivé tendence. Vytvořilo se propolské Sidorovo křídlo a Tukovo křídlo promaďarské. Tato křídla již nesměřovala k myšlence slovenské autonomie, ale daleko radikálněji k přímému spojení Slovenska s Maďarskem nebo s Polskem. S těmito křídly se daleko snadněji mohli domluvit sudetoněmečtí separatisté.

Na druhé straně je možno tvrdit, že po celé období 20. až 30. let byla situace menšin v Československu nesrovnatelně lepší než situace menšin v jiných evropských národnostně pestrých státech.

Situace Němců v RČS byla vždy lepší než například situace německé menšiny v Polsku, o čemž svědčí i hromadné a spontánní přání Němců na Těšínsku v období česko-polského konfliktu žít spíše v RČS než v Polsku.

Po celých dvacet let se Němci jako jednotliví občané těšili stejným právům jako Češi a statut těchto občanských práv byl vyšší než v bývalém Rakousku.

Češi a Slováci dohromady tvořili v roce 1938 jen 66,24 % obyvatelstva RČS a zdaleka nebyli jednolitým státotvorným národem. 32,1 % vojáků Čs. armády bylo jiných národností než české či slovenské. Samotný pojem sudetští Němci byl zaváděn již před světovou válkou Franzem Jesserem. Původně se název vztahoval na severní pohraniční oblasti státu, později zahrnul i ostatní Němce usídlené po celém území RČS. Statistiky oné doby jsou poněkud zkreslené, neboť také židovské obyvatelstvo často udávalo německou národnost. V každém případě tvořili sudetští Němci okolo 22,5 % obyvatelstva celé RČS. Příčinou jejich separatistických snah nebyla československá zákonnost, demokratická ústava, ani nedostatek národnostních práv, či zjevný útlak, spíše obecně pociťovaná ztráta původního vlivu a postavení. Sudetští Němci se stali občany RČS v roce 1918 – 1919, proti své vůli.

Kdyby byla přetrvala monarchie, asi by se nijak nebránili zůstat součástí Českého království. Dle vlastních slov nechtěli být sluhy sluhů. Když už se tak stalo, měl jim být dopřán podíl na tvorbě základních zákonů státu. Jejich požadavek na vytvoření spravedlivě zastoupeného zákonodárného sboru byl odmítnut. Nevznikla žádná sněmovna národů. Sudetské Němce by ve 20. letech plně uspokojila územní samospráva podle vzoru švýcarského kantonálního systému, ale i toto bylo několikrát odmítnuto samotným Masarykem. Přestože ústava RČS umožňovala a predikovala vytvoření župního systému, byl nakonec zaveden systém zemský, značně byrokratizovaný.

Zavedení češtiny jako úřední řeči znamenalo zároveň obsazení většiny důležitých míst češtinu ovládajícími a tedy českými úředníky. To vedlo k masivnímu přistěhovalectví česky hovořících rodin úředníků do Sudet, kde byla tato politika vnímána jako agrese a počešťování. Je doloženo státem podporované přistěhovalectví českých sedláků do Sudet spojené s nákupy půdy a statků.

Němci, jichž bylo, konec konců, o 1,3 milionu více než Slováků se nehodlali smířit s postavením menšiny. Z českých politických stran se největšími germanobijci stali Národní demokraté, zatímco sociální demokraté, komunisté a později také agrárníci, se pokoušeli česko-německou propast přemostit. Největšího úspěchu v tomto úsilí dosáhla agrární strana, která se dokázala zachytit významnou měrou i na Slovensku. Agrárníci vytvořili spojenecký blok s německými i maďarskými zemědělci a jejich zásluhou vstoupili Němci v roce 1926 konečně i do československé vlády. Koncem desetiletí převládly v Sudetech aktivistické strany, agrární Bund der Landwirte (BdL), křesťanští sociálové a sociální demokraté. Nebyla jim však dostatečně včas podána přátelská ruka z české strany a následný nacistický převrat v Německu tyto poslední šance na smír postupně zvrátil v opak.

Z výše uvedených důvodů nacházely nacistické ideje přisuzující německému národu nadřazenou roli v dějinách a budoucím uspořádání světa v Sudetech živnou půdu.

Příznakem tohoto pocitu bylo například neustálé protestování proti vyvěšování dvojjazyčných nápisů, státních symbolů RČS a proti zrovnoprávnění českého i německého jazyka v úředním styku. Protesty se zde očividně týkaly takových opatření, jakých se jinde národnostní menšiny prozatím teprve marně domáhaly.

Sudetští Němci se cítili ohroženi zejména jakýmkoliv přistěhovalectvím Čechů do „jejich“ pohraničních oblastí, stejně jako rozvojem českého podnikání a nákupy nemovitostí.

Národnostním útlakem se zde nazývalo zejména zakládání českých škol či institucí. Ačkoliv tyto české aktivity nikterak neumenšovaly zákonná práva sudetských Němců, byly vnímány jako násilná čechizace.

Již 19. 3. 1934 navrhoval německý říšský ministr zahraničních věcí, aby otázka německé menšiny v RČS byla řešena jen říšskou podporou Konrádu Henleinovi, původem učiteli tělocviku z Liberce. Henlein měl zatím a dočasně předstírat loajalitu čs. vládě a posilovat své hnutí. Mimo Henleina působily v Sudetech ještě agrární BdL, německá odnož sociální demokracie, odnož Komunistické strany, a DCV (Německá křesťansko-sociální strana). Sudetendeutsche Heimatsfront Konráda Henleina vstoupila na politickou scénu na podzim roku 1933 a roku 1935 se přejmenovala na SdP (Sudetendeutsche partei). Sdružila stoupence německého nacismu a od podzimu roku 1934 zahájila boj o hegemonii nad německým obyvatelstvem republiky.

Po volbách v roce 1935 disponovala německá menšina v čs. parlamentu 72 poslanci (z celkového počtu 208) a 37 senátory (z celkového počtu 103). Dále provozovala tato menšina 1 vlastní německou univerzitu, 2 vysoké školy technického zaměření, 72 gymnázií a reálných škol, 10 učitelských ústavů, 7 průmyslových středních škol, 610 nižších středních škol, 455 měšťanských a 3 310 obecných základních škol. Na všech těchto školách byla vyučovacím jazykem němčina. Pro Němce v RČS bylo vydáváno 143 jazykově specializovaných časopisů, 63 deníků, Němci bylo provozováno 3 570 knihoven a 17 divadel. Pouze v roce 1936 bylo v němčině vydáno v RČS 1 819 knižních titulů. Z parlamentních voleb v roce 1935 vyšla Henleinova SdP, díky všeobecné podpoře německého obyvatelstva, dokonce, jako nejsilnější politická strana RČS, s více než 15 % hlasů. (44 poslanců).

Skutečnost, že jedna z politických stran národnostní menšiny se stala nejsilnější politickou stranou v celé zemi, se z pohledu zahraničí jevila jako tragikomická a vypovídala mnohé o menšinovosti této menšiny. Obecní volby z 22. 5. 1938 již nesly charakter všeobecného nacionálního plebiscitu, který měl přerůst v henleinovský puč podpořený vpádem Wehrmachtu, jehož divize se shromažďovaly u hranic RČS. Tomuto vývoji zabránila jen včasná a precizně provedená částečná mobilizace Čs. armády. Ministerstvo vnitra RČS ovládané Agrární stranou dokonce povolilo SdP v roce 1938 zřízení ozbrojených oddílů, tzv. Freikorps přesto, že bylo známo, k čemu mají tyto oddíly sloužit. V období mnichovské krize, po zákazu činnosti SdP a po útěku Konráda Henleina do Říše, bylo proti RČS nasazeno okolo 20 000 ozbrojených teroristů FA.

Ne všechny příčiny rozkolu byly politického charakteru. Podporu SdP sudetoněmeckým obyvatelstvem si lze vysvětlit také hospodářskými důvody a příčinami. Po rozpadu rakouské monarchie ztratil sudetoněmecký průmysl značnou část tradičních odbytišť a to vedlo k úpadku zdejšího hospodářství. Tento úpadek byl však popisován jako jeden z projevů útlaku menšin. Český průmysl, který byl tradičně zaměřen na své vnitrozemské zákazníky a po zřízení republiky rychle navazoval obchodní spojení se Západem, představoval pro sudetské Němce stále ostřejší konkurenci.

Německý průmysl pod vlivem všeobecné politické opozice vůči československé státnosti tak zmeškal nástup všeobecné konjunktury dvacátých let. Zdejší podnikatelé nebyli ochotní a schopní využívat a získávat československé půjčky. Krize třicátých let se v pohraničí, z uvedených důvodů, promítla ještě výrazněji než v českých oblastech. Pohraničí se stávalo hřbitovem průmyslu a státní sociální podpory na významné zmírnění rostoucí bídy nestačily. Poslední velkou šanci pro sudetské hospodářství představovaly podniky, banky a hospodářství, prodávané po nástupu německého nacismu židovskými vlastníky. Také tyto podniky byly však přivedeny k úpadku šovinistickými postoji nových německých majitelů, zejména neochotou spolupracovat s československým průmyslem a obchodem. Velkoněmecká propaganda všechny tyto skutečnosti obratně využívala k vytváření demagogického obrazu utlačované německé menšiny v rámci RČS. Ve skutečnosti právě tato propaganda, která stupňovala státní zájmy na zbrojení, ještě více prohlubovala bídu a úpadek. Spolupráce sudetských Němců se sousední nacistickou Říší, zjevné uplatňování špionáže a demonstrativně projevovaná nespolehlivost a neloajalita s RČS, způsobovaly neochotu státu na zadávání významných zbrojních zakázek zdejším podnikům, ačkoliv sudetoněmecké firmy získávaly přednost při zadávání vojensky méně důležitých staveb, jako jsou silnice a mosty mimo utajované oblasti. Z důvodu vzrůstajícího ohrožení státu Německem byly největší zbrojní zakázky a podniky přesouvány dále na východ, na Slovensko, což sice poněkud mírnilo opoziční postoje Slováků, ale prohlubovalo česko-německý rozkol.

Až do roku 1938 byla řada sudetských Němců organizována v různých vlastních politických stranách, které vesměs uplatňovaly politiku spolupráce s ostatními československými stranami v parlamentu. V roce 1938 však většina z nich zastavila činnost a členstvo přešlo k Henleinově SdP. S henleinovskou politikou nesouhlasily pouze strany, které od počátku stavěly na myšlenkách internacionálního charakteru, například německá sekce československé sociální demokracie a KSČ, což ovšem neznamenalo, že by tyto strany neměly k politice RČS výhrady.

O změně kursu v přístupu Říše k sudetským Němcům bylo rozhodnuto v roce 1936, kdy Himmler s Hessovým přispěním převzal řízení krajanské ústředny Volksdeutsche Mittelstelle. Bezpečnostní služba SS začala pronikat do struktur sudetoněmeckých nacionálních organizací a Konrád Henlein byl postupně zbaven svých původních autonomisticky orientovaných spolupracovníků. Vedle něj se stále výrazněji prosazoval K. H. Frank a autonomistická politika SdP se začala měnit v otevřeně konfrontační kurz.

Dne 5. 11. 1937 se Hitler poprvé otevřeně vyslovil pro zničení a obsazení Československa. Ve stejném období začaly sílit i britské a francouzské snahy o kompromisní řešení středoevropské krize na úkor Československa. Henleinovci postupně odmítali všechny návrhy na urovnání vztahů a stupňovali své požadavky až k otevřenému volání po připojení Sudet k Říši. Na přelomu léta a podzimu roku 1938 tak československá republika vstupovala do nejhlubší krize své existence.

Autor: Jan Drnek

redakční poznámka:

*Jan Drnek je český spisovatel a publicista, plzeňský rodák a autor historických románů, alternativních dějin a vojenskohistorických mystifikací. Ve své tvorbě se dlouhodobě věnuje dějinám střední Evropy, habsburské monarchii, českému nacionalismu a krizím moderního státu. Vedle beletrie publikuje také publicistické a historické texty zaměřené na české dějiny, monarchismus a regionální historii Plzeňska. Více o autorovi na *www.jandrnek.cz

Text vznikl z dřívějších rešeršních a studijních materiálů připravovaných původně pro autorovy historické mystifikace a beletristické projekty. Současná podoba byla redakčně upravena pro potřeby publicistického seriálu.

Redakčně upravil: Martin Cikán

Heimann, M. (2011) Československo: stát, který zklamal. Přel. Zdeněk Hron. Praha: Academia.

Kamenec, I. (1998) Tragédia politika, kňaza a človeka: Dr. Jozef Tiso 1887–1947. Bratislava: Archa.

Klimek, A. (2000–2002) Velké dějiny zemí Koruny české XIII–XIV. Praha–Litomyšl: Paseka.

Kubů, E. (1993) Sudetoněmecká otázka v letech 1933–1938. Praha: Karolinum.

Lipták, Ľ. (2000) Slovensko v 20. storočí. Bratislava: Kalligram.

Pithart, P. (1990) Češi v dějinách nové doby. Praha: Rozmluvy.

Rychlík, J. (2012) Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad.