Fenomén Sudetenland: Od odsunu k Česko-německé deklaraci

Redakční komentář:

Třetí díl série skončil v okamžiku, kdy se československá republika ocitla na prahu mnichovské katastrofy. Čtvrtá část textu Jana Drnka sleduje události, které následovaly: připojení Sudet k Říši, válku, poválečný odsun německého obyvatelstva i dlouhé důsledky tohoto rozhodnutí pro českou společnost a pohraničí. Text zároveň připomíná, že sudetská otázka nezmizela ani po roce 1945, ale v různých podobách se vrací do veřejné debaty dodnes — často spíše jako politický symbol než skutečný problém česko-německých vztahů.

Během let 1936 a 1937 se sudetoněmecká otázka definitivně přestávala pohybovat v rovině autonomistických požadavků uvnitř Československa. Rostoucí vliv nacistického Německa, sílící aktivita SS i postupná radikalizace Henleinovy SdP proměňovaly původní spor v nástroj německé zahraniční politiky. Současně se stále zřetelněji ukazovalo, že západní mocnosti nejsou připraveny kvůli Československu riskovat evropský konflikt. Sudetská otázka se tak začala stávat součástí širší krize versailleského uspořádání a předzvěstí mnichovské katastrofy.

Dne 19. 11. 1937 oznámil Lord Halifax Hitlerovi britskou ochotu tolerovat tyto změny ve střední Evropě, pokud jich bude dosaženo nenásilnou formou. Ve stejný den se Henlein oficiálním memorandem Hitlerovi odřekl autonomistických tendencí své SdP. Následně vznikla FS jako expozitura SS v SdP.

29. 7. 1938 vyhlásil Henlein na turnerských slavnostech ve Vratislavi poprvé veřejně myšlenku vlastizrady a slíbil bezpodmínečnou oddanost sudetských Němců Říši a Hitlerovi.

17. a 24. srpna zástupci henleinovců na jednání s prezidentem Benešem odmítli předběžné návrhy na urovnání vztahů a vystupňovali své požadavky. Blížila se krajní mez vyjednávání, kdy by Henleinovci museli otevřeně vyhlásit požadavek připojení Sudet k Říši, pokud chtěli své požadavky ještě stupňovat. To se stalo 7. 9. 1938.

Následující týdny již probíhaly ve znamení otevřené mezinárodní krize. Československo se ocitlo pod tlakem nacistického Německa, zatímco Velká Británie a Francie stále více směřovaly k politice ústupků vůči Hitlerovi. Sudetoněmecká otázka přestala být vnímána jako vnitřní problém republiky a stala se nástrojem evropské mocenské politiky. Mnichovská dohoda pak definitivně zlomila nejen československý stát, ale i původní autonomistickou představu většiny sudetských Němců.

Přímé připojení sudetoněmeckých oblastí k Hitlerově říši v říjnu 1938 určitě nemělo pro tamní obyvatele kýžený efekt. Význam jejich vlastních politických vůdců prudce poklesl. Říšské občanství znamenalo pro většinu sudetských mužů také brannou povinnost a velmi mnoho jich zůstalo na vzdálených bojištích, zatímco Češi pro Říši pouze pracovali. Odvody mužů k armádě snížily lidský výrobní potenciál, zbytky průmyslu v Sudetech byly převzaty silnější říšskou podnikatelskou elitou a těžiště podnikání i finančnictví odvedeno do Říše. Velkoněmečtí soukmenovci rychle vykoupili poslední zbytky zboží ve zdejších obchodech a skladech a Sudetenland zůstal ještě provinciálnější a ještě okrajovější provincií Říše, než se cítil být v rámci RČS. Těžko říci, zda pocit příslušnosti k vyvolené rase vyvážil sudetským Němcům zvyšující se hospodářský úpadek země, politického i územního významu a důležitosti. S určitostí můžeme říci, že ona proklamovaná touha po návratu do Říše, se nakonec sudetským Němcům splnila. Zda k jejich spokojenosti, musí posoudit oni sami.

Během války, jakmile se znovu ukázala naděje na obnovení republiky v předválečných hranicích, postupně zrála myšlenka na poválečný částečný, ale pak na úplný odsud sudetských Němců z území obnoveného státu. Podporovaly ji pragmatické, ale i zcela iracionální důvody.

1. Představitel protinacistických emigrantů z řad sudetských Němců v Londýně Wenzel Jaksch se neprojevoval nijak státotvorně. Opakovaně prohlašoval, že po válce a porážce nacismu se musí konat plebiscit, který přece jen potvrdí trvalé připojení Sudet k novému demokratickému Německu. Nabádal sudetské emigranty, aby nevstupovali do československých zahraničních jednotek, ale rovnou do britských formací.

2. Politici v emigraci předpokládali, že po osvobození budou Němci v Čechách předmětem i cílem všeobecné lidové nenávisti a touhy po pomstě za okupaci. Spočítali si, že konečné zúčtování s nimi v podobě odsunu by jim mohlo přinést politické body při poválečném přerozdělování moci, a naopak upozorňování na necivilizovaný charakter plošného odsunu by bylo politickou sebevraždou.

3. Zejména komunisté si uvědomovali, že téměř 2 milióny německých voličů v novém státě by nejspíš zásadně nevolilo KSČ, a ta by ve volbách nedosáhla politické dominance. Plánované převzatí totální moci by se tím značně zkomplikovalo, ne-li znemožnilo.

4. Ve hře byl výhled na převzetí obrovských pozemkových a průmyslových majetků v celých Sudetech. Představitelé stran si mohli dělat naděje, že přidělováním této kořisti by mohli získat více voličů zavázaných právě jim a posílili by možnosti své stranické platformy. Komunisté již měli hotový plán, jak přerozdělením těchto statků, domů, bytů a polností získat hlasy zemědělců, dosavadních voličů agrárníků. Proto také musely být pravicové zemědělské strany zrušeny a zakázána jejich činnost v rámci Národní fronty.

5. Edvard Beneš byl posedlý pomstou za ústrky z dětství stráveného na pomezí sudetské oblasti u Kožlan. Navíc se mu naskytla historická příležitost být vnímán dějinami jako spasitel českého životního prostoru a osvoboditel Čechů od Němců na věčné časy. Aby zůstal odsun definitivním řešením, až se poražené Německo znovu postaví na nohy, musel Beneš spojit existenci republiky se Stalinem a SSSR, a musel se smířit s bolševizací státu.

V okamžiku, kdy zanikla Třetí říše jako státní útvar, se na našem osvobozeném území nacházelo něco přes 3 milióny obyvatel, kterým zaniklo občanství a neměli žádné. Protektorátní občanství se automaticky stalo novým československým občanstvím.

Nechci omlouvat křivdy a zločiny mnohých sudetských Němců páchané na českém obyvatelstvu v době, kdy si Němci mysleli, že jejich řešení je definitivní a nezvratné. Ani útisk během války. Naprosto chápu náladu českého obyvatelstva vůči Němcům na konci války a po ní. Kdybych v té době žil, asi bych také odložil civilizační principy a s odsunem bych v emotivní rovině souhlasil. Faktem ale zůstává, že plošný odsun je ryze barbarským řešením postrádajícím sebemenší známku milosrdenství a velkorysosti, a sociální inženýrství je jen opisem mírnější verze mezikmenové genocidy. Češi tím pouze potvrdili, že jsou schopni téhož jednání, které odsuzovali u Němců, že nejsou žádným lepším nebo civilizovanějším národem. Emoce podporované či rovnou iniciované státem a politiky vedly k barbarské podobě odsunu provázené zločiny i obyčejným vražděním, znásilňováním a rabováním na těch, kteří se neprovinili ničím jiným, než tím, že mluvili německy a hlásili se k německé národnosti. Národ, který převzal praktiky barbarů, nemůže být hodnocen výše než oni.

Jaké by bylo správné řešení? Zdlouhavější, ale spravedlivější. Národní soudy s každým, kdo se provinil nějakou činností proti československému státu a páchal trestné činy či zločiny. Pak mohla následovat vězení, vyhnání, zabavení majetku, v krajních případech popravy. Národ by to posléze uspokojilo a zachovalo by mu to pověst civilizovaného etnika. Sudetských Němců by byla vysídlena možná třetina, možná polovina.

Čechům se plošné vysídlení sudetských Němců vrátilo mnoha způsoby. V první řadě drtivým vítězstvím komunistů ve volbách v roce 1946 a z toho plynoucím vývojem až k desetiletím totalitní nadvlády komunistů. Ztrátou ekonomického přínosu zdevastovaných, vyrabovaných a záhy zpustlých Sudet. Jejich dosídlování vedlo a dodnes vede k sociální nestabilitě, vysoké kriminalitě a vykořeněnosti obyvatelstva. Byl přerván stovky let trvající kulturní a hospodářský vývoj třetiny Čech a Moravy. Sedláci, kteří zde získali po vyhnaných Němcích statky a majetky, o ně vzápětí přišli při kolektivizaci a noví obyvatelé přicházející s vidinou rychlého zisku nedokázali navázat na předchozí vývoj. Nestačilo vyhnat usedlíky, otisk staletí trvajícího zušlechťování krajiny zde přetrvával a jeho nepochopení mařilo snahy o kontinuální převzetí celého území, byť zpustlého, i jeho dávné infrastruktury. Sudety byly devastovány ekologicky. Umíraly lesy i vsi, z barokní zemědělské krajiny se staly špinavé a zničené důlní a industriální oblasti s pověstí jedovatého a nemocného prostředí. Z vyhnaných Němců, kdykoliv se někde organizovali, se stal trvalý strašák německé iredenty a návratu nacismu. Bylo třeba neustále dokazovat, že plošné vyhnání bylo nutné a oprávněné. Bylo třeba apelovat na emoce a zabránit racionálnímu vyhodnocení. Bylo výhodné budit strach, poskytovat lidem obraz nepřítele a cíl nenávisti.

Po roce 1989 se však začal měnit nejen český politický systém, ale i celkové prostředí střední Evropy. Pád komunistického režimu, otevření hranic a postupné začlenění České republiky do západních struktur vytvořily prostor pro novou podobu česko-německých vztahů. Emotivní jazyk poválečných desetiletí začal postupně ustupovat pragmatické snaze uzavřít staré spory a stabilizovat vztahy mezi oběma státy. Právě v tomto duchu vznikala v devadesátých letech jednání, která nakonec vedla k přijetí Česko-německé deklarace.

Dne 21. ledna 1997 byla podepsána Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji. Za Českou republiku ji podepsal tehdejší premiér Václav Klaus a ministr zahraničí Josef Zieleniec, za Německo spolkový kancléř Helmut Kohl a spolkový ministr zahraničí Klaus Kinkel.

V 2. oddílu přiznalo Německo svoji odpovědnost za důsledky politiky nacistické Třetí říše. Ve 3. oddílu vyjádřila česká strana svou lítost nad faktem, že vyháněním a nuceným vysídlením německého obyvatelstva z Československa, vyvlastňováním a odpíráním občanství bylo způsobeno mnoho škod, utrpení a křivd nevinným lidem, z nichž většina nebyla nikdy potrestána. Německá strana naopak odmítla prohlásit Mnichovskou dohodu za neplatnou od samého počátku, jak to udělala Francie a Itálie, ale přiznala české straně právo dohodu za takto neplatnou považovat.

Aktérům Česko-německé deklarace bylo vyčítáno, že jejím podepsáním připravili Česko o nárok na reparace z Německa za škody způsobené okupací. Méně se však uvádělo, že také německá strana se podpisem vzdala všech nároků na odškodnění za znárodnění nemalých majetků sudetských Němců. Místo válečných reparací si Německo odškodnilo své sudetské Němce samo. Strašák jakéhokoliv nároku sudetských Němců na bývalé majetky v Čechách nebo na návrat do staré vlasti tím byl oficiálně neutralizován, a o to šlo především.

Pokud se v souvislosti se sudetoněmeckým sjezdem v Brně znovu objevily na politické úrovni pokusy tento strašák křísit, šlo především o pouhý kalkul. Mnozí politici se zřejmě domnívají, že takto citlivé téma bude přitahovat pozornost veřejnosti a oni by se tím mohli zviditelnit a získat nějaké hlasy do voleb. Nesedejme jim na lopatu a nezahrávejme si s nacionalismem a s kmenovým cítěním. V době všeobecného ústupu od nadnárodních kulturních principů vyplývajících z křesťanství, by se jednalo o smrtelnou náhražkovou víru.

Autor: Jan Drnek

redakční poznámka:

Jan Drnek je český spisovatel a publicista, plzeňský rodák a autor historických románů, alternativních dějin a vojenskohistorických mystifikací. Ve své tvorbě se dlouhodobě věnuje dějinám střední Evropy, habsburské monarchii, českému nacionalismu a krizím moderního státu. Vedle beletrie publikuje také publicistické a historické texty zaměřené na české dějiny, monarchismus a regionální historii Plzeňska. Více o autorovi na www.jandrnek.cz

Text vznikl z dřívějších rešeršních a studijních materiálů připravovaných původně pro autorovy historické mystifikace a beletristické projekty. Současná podoba byla redakčně upravena pro potřeby publicistického seriálu.

Redakčně upravil: Martin Cikán

Kural, Václav. (2002) Češi, Němci a dějinná křižovatka: hledání možností česko-německého porozumění v letech 1918–1992. Praha: Karolinum.

Kuklík, Jan. (2005) Benešovy dekrety. Praha: Linde.

Gebhart, Jan a Kuklík, Jan. (2004) Velké dějiny zemí Koruny české XV.a: 1938–1945. Praha: Paseka.

Kural, Václav (ed.). (2000) Českoněmecké vztahy po roce 1989: sborník studií. Praha: Ústav mezinárodních vztahů.

Handl, Vladimír a Pick, Otto (eds.). (2005) Zahraniční politika České republiky 1993–2004: Úspěchy, problémy a perspektivy. Praha: Oeconomica.

Pešek, Jiří a Křen, Jan (eds.). (2002) Konfliktní společenství, katastrofa, uvolnění: náčrt vývoje česko-německých vztahů od 19. století do roku 2000. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

Ministerstvo zahraničních věcí ČR, 2004. Česko-německá deklarace – historické dokumenty a kontext. Dostupné z: https://mzv.gov.cz/jnp/cz/o_ministerstvu/historie_a_osobnosti_ceske_diplomacie/druha_svetova_valka_a_jeji_dusledky/cesko_nemecka_deklarace_o_vzajemnych.mobi

Česko-německý fond budoucnosti, 2023. Deutsch-tschechische Erklärung (archiv dokumentů). Dostupné z: https://www.zukunftsfonds.cz/wp-content/uploads/2023/05/deutsch-tschechische-erklarung.pdf