Srbsko by nemělo zůstat vězněm minulosti

Pohřeb generála Ratka Mladiće v Bělehradě se proměnil v událost, která opět ukázala, jak podivně pracuje historická paměť na Balkáně. Tisíce lidí, veteráni, mladí muži, pravoslavné obřady, vojenské pocty a vedle toho ostrá kritika ze Sarajeva i Evropské unie. Mladić byl 7. září 2026 pohřben vedle své dcery Any. Zemřel 27. srpna v Haagu, kde si odpykával doživotní trest.

Byl pravomocně odsouzen za genocidu ve Srebrenici, zločiny proti lidskosti a válečné zločiny. Tato skutečnost se jeho smrtí nezměnila a není důvod ji přepisovat. Odvolací senát v roce 2021 potvrdil klíčové body rozsudku i doživotní trest.

Jenže soudní rozsudek a historická paměť nejsou totéž.

Mladić pro část Srbů zůstává mužem, který velel jejich armádě v okamžiku, kdy se rozpadal stát, jenž měl být jejich společným domovem. Pro Bosňáky představuje především Srebrenici a obléhání Sarajeva. Pro mnoho lidí na Západě je téměř výhradně symbolem válečných zločinů. Všechny tyto obrazy existují současně a žádný politický dekret je nevymaže.

Právě proto bychom měli být po jeho smrti schopni udělat něco, co Balkán ve 20. století příliš neuměl: rozlišovat mezi člověkem, jeho vinou, jeho národem a historickou pamětí. A také mezi generací, která války vedla, a mladými lidmi, kteří se narodili až po jejich skončení.

Staré „o mrtvých jen dobře“ nemusí znamenat, že nad rakví začneme přepisovat rozsudky. Spíše to chápejme jako výzvu k smíření.

Ratko Mladić už před žádný další soud nepředstoupí. Trest, který mu byl uložen, vykonával až do smrti. Není proto důvod přidávat k němu posmrtnou kolektivní kletbu, natož ji přenášet na Srby jako celek. Už žalobce Serge Brammertz po rozsudku v roce 2017 výslovně odmítl představu, že jde o rozsudek nad srbským národem: vina byla Mladićova, nikoli srbská.

Je užitečné připomenout také člověka za uniformou. Mladićův otec zahynul na konci druhé světové války v boji proti ustašovcům. Jeho dcera Ana se roku 1994 zastřelila otcovou pistolí. Ratko Mladić vyrostl jako dítě komunistické Jugoslávie, sloužil Jugoslávské lidové armádě a teprve rozpad federace z něj vytvořil vrchního velitele ozbrojených složek bosenskosrbské státní entity. Právě tuto proměnu je třeba vnímat jako jeden z klíčů k pochopení jeho životního příběhu i samotného zániku Jugoslávie.

Není třeba z něj proto dělat světce. Stačí ho přestat používat jako zbraň.

Právě zde vzniká problém s částí bělehradského pohřbu. Modlitba za zemřelého je pietou. Přítomnost jeho bývalých kolegů a válečných veteránů je pochopitelná. Volání po Vladimiru Putinovi, bombardování Haagu nebo další válce už s úctou k mrtvému nemá nic společného. V tu chvíli se z pohřbu stává politická fraška a ze zemřelého geopolitický nástroj.

Chceme-li být vůči Srbům spravedliví, musíme připustit ještě jednu nepříjemnou skutečnost. Národní hrdinové válek devadesátých let nevznikli pouze v Srbsku.

Pro velkou část chorvatské společnosti zastává podobnou symbolickou úlohu generál Ante Gotovina, jeden z velitelů operace Oluja. Ta v srpnu 1995 zlomila Republiku Srbská Krajina, obnovila chorvatskou kontrolu nad většinou jejího území a současně ji provázel masový exodus srbského obyvatelstva. Ze Srbské Krajiny odešlo přes 200 000 lidí.

Právní osud obou generálů však stejný nebyl.

Gotovina byl tribunálem ICTY v dubnu 2011 v první instanci odsouzen k 24 letům vězení. Odvolací senát však 16. listopadu 2012 většinou hlasů rozsudek zrušil a Gotovinu i Mladena Markače zprostil obžaloby. Současně ale platí, že plná spolupráce Chorvatska s haagským tribunálem, včetně proaktivní snahy Gotovinu vypátrat a předat, patřila mezi podmínky zahájení a dalšího průběhu chorvatských přístupových jednání s Evropskou unií.

Právě zde se skrývá poučení použitelné dnes pro Srbsko.

Chorvatsku byla nabídnuta cesta, na jejímž konci nestála věčná připomínka jeho válek, nýbrž členství v evropských strukturách. Země splnila požadované podmínky, prošla přístupovým procesem a od roku 2013 je členem Evropské unie. Stejnou perspektivu potřebují Srbové. Nikoli kolektivní ponížení za Srebrenici, Sarajevo nebo politiku Slobodana Miloševiće. Potřebují věrohodnou možnost být plnoprávnou součástí Evropy, pokud jejich stát splní pravidla, která jsme požadovali také po jiných.

To však neznamená, že bychom měli mladé Srby zbavovat odpovědnosti za současnost nebo přehlížet jejich vlastní postoje. Znamená to pouze, že bychom nad nimi neměli vynášet rozsudek předem. Mladý člověk narozený po válce není automaticky dědicem zločinů svého státu, stejně jako není povinen přijmout nacionalistický výklad dějin jen proto, že se narodil v Srbsku. Evropa by měla hodnotit jeho činy, nikoli jeho původ.

Právě proto působily proruské výkřiky na Mladićově pohřbu tak bezútěšně. Rusko se v části srbského veřejného prostoru stále představuje jako pravoslavný starší bratr, věčný ochránce a přirozený spojenec. Jenže současná politika ukazuje podstatně složitější obrázek.

Srbsko uznává územní celistvost Ukrajiny a ruskou invazi odsoudilo při hlasováních OSN. Zároveň se nepřipojilo k evropským sankcím a udržuje vztahy s Moskvou. Mezitím však srbský zbrojní průmysl vyvážel velké objemy munice západním odběratelům a část této produkce následně skončila na Ukrajině. Prezident Aleksandar Vučić otevřeně připouštěl prodej do zemí, jako jsou Spojené státy, Španělsko nebo Česko, přičemž další cestu zboží Bělehrad nekontroluje. Odhady zveřejněné Financial Times hovořily už v roce 2024 o munici za přibližně 800 milionů eur, která se tímto způsobem dostala k ukrajinským silám.

Moskva si toho pochopitelně všimla. Ruská rozvědka dokonce veřejně obvinila srbské výrobce z dodávek přes české a bulharské prostředníky.

To je velmi zvláštní podoba „bratrství“.

Ještě zajímavější je posun uvnitř srbské společnosti. Nelze tvrdit, že Srbové už většinově zavrhli Rusko. Tak daleko vývoj nedospěl. Červnový průzkum CRTA však ukázal 42 procent respondentů preferujících těsnější vztahy s EU proti 30 procentům orientovaným na Rusko. Mezi lidmi ve věku 18 až 29 let dávalo přednost evropskému směru 62 procent, zatímco ruskému jen 15 procent.

Evropa by byla mimořádně krátkozraká, kdyby mladším Srbům odpověděla: vaši dědové bojovali pod Mladićem, proto na vás budeme dalších třicet let pohlížet jako na problém. Právě takto se totiž vyrábějí další nacionalisté. Mladí Srbové by měli být posuzováni podle toho, zda podporují demokracii, právní stát, evropskou spolupráci a respekt k obětem všech stran, nikoli podle toho, jaký generál byl uctíván jejich rodiči.

Představa Srbska jako jakéhosi ruského předmostí uprostřed Balkánu navíc stále méně odpovídá hospodářské realitě. Srbsko je kandidátskou zemí Evropské unie od roku 2012, přístupová jednání vede od roku 2014 a z 35 kapitol jich má otevřeno 22. V květnu 2026 vstoupilo osmnáct srbských bank do platebních systémů SEPA, což znamená levnější a rychlejší eurové převody a faktickou integraci další části srbského hospodářství do evropského prostoru ještě před samotným členstvím.

Do Trojmoří Srbsko zatím nepatří. Není členem ani přidruženým účastníkem, avšak jeho geografická poloha, dopravní koridory, energetické vazby a hospodářská orientace však činí hlubší spolupráci přirozenou. Některé infrastrukturní projekty spojené s prostorem Trojmoří už srbské území nebo jeho bezprostřední okolí fakticky propojují se středoevropskou severojižní osou.

Srbsko tedy není připraveno na vstup do EU zítra ráno. Zůstávají problémy právního státu a zahraničněpolitického směřování. Je však mnohem více integrováno do evropského hospodářského prostoru více než jak by si mnozí proruští sympatizanti napříč evropou přáli.

Právě evropská perspektiva přitom odpovídá myšlence, kterou dlouhodobě prosazuje také Karel Habsbursko-Lotrinský: střední Evropa musí převzít větší odpovědnost za vlastní bezpečnost a přestat očekávat, že její budoucnost za ni vždy vyřeší někdo jiný. Pro Srbsko to platí dvojnásob, neboť ono samo je obětí dřívější celoevropské neschopnosti vypořádat balkásnké války. Jeho budoucnost leží v prostoru, do něhož hospodářsky, geograficky a stále více také generačně patří. Rusko Srby za posledních 130 let více než dvakrát zklamalo a tak není důvod je považovat za srbské spojence.

Z pohřbu Ratka Mladiće lze samozřejmě vytvořit další epizodu nekonečného balkánského sporu. Bosňáci mohou ukazovat na Srby. Srbové mohou připomínat vyhnání z Krajiny. Chorvati své oběti. Srbové Jasenovac. Bosňáci Srebrenici. Chorvati Vukovar. Srbové bombardování NATO. A za každým mrtvým se záhy objeví jiný mrtvý, kterým lze ospravedlnit další nenávist.

Náboženská a kulturní identita se během 19. a 20. století postupně proměnila v determinant národnosti a později v politickou hranici. Kříž, půlměsíc a rudá hvězda se střídaly jako symboly, pod nimiž se budovala kolektivní identita. Když se rozpadla jugoslávská státní konstrukce, zůstaly národní příběhy a paměť vlastních křivd.

Výsledek známe.

Proto je důležitější jiná skutečnost. Současní obyvatelé západního Balkánu mají k další válce mimořádně daleko. Průzkumy ukazují značnou obavu z nového konfliktu právě v Bosně a Srbsku a zároveň vysokou podporu regionální spolupráce. V Balkan Barometru 2025 považovalo 64 procent obyvatel západního Balkánu regionální spolupráci za přínosnou pro hospodářství a většina ji spojovala také s bezpečností a životní úrovní. Za hlavní překážky přitom označovali historickou nedůvěru a nacionalistickou politiku.

To je možná nejdůležitější zpráva ze současného Balkánu. Lidé se mohou přít o dějiny. Mohou mít rozdílné hrdiny. Nemusejí milovat Daytonské uspořádání Bosny, současné hranice, vlastní vlády ani Evropskou unii. Další válku však nepotřebují.

Ratko Mladić je mrtev. Nechme tedy mrtvého jeho rodině, jeho bývalým kolegům, válečným veteránům, historikům a Bohu. Živí však potřebují něco jiného než další soud nad mrtvými. Potřebují Balkán, kde nebude příslušnost k národu určovat, čí smrt máme oplakávat a čí přehlížet. Prostor, v němž Srb nemusí nenávidět Chorvata, aby zůstal Srbem, Chorvat nepotřebuje nepřítele v Bělehradě, aby byl Chorvatem a Bosňák nemusí stavět svou identitu na obavě z obou sousedů.

Pokud tedy bývalá Jugoslávie něco skutečně potřebuje, pak důslednou eradikaci politického nacionalismu postaveného na přepokladu, že vlastní národ může být svobodný pouze na úkor jiného. Tohle je konflikt, který by dnešní Balkán konečně mohl vyhrát.

Autor: Martin Cikán

CIKÁN, Martin (2026a). „Zemřel generál Mladić. Jeho život vypráví příběh smrti Jugoslávie.“ Médium.cz – Monarchistické noviny, 29. srpna 2026. Dostupné z: https://medium.seznam.cz/clanek/monarchisticke-noviny-zemrel-general-mladic-jeho-zivot-vypravi-pribeh-smrti-jugoslavie-314579 [cit. 9. 9. 2026].

CIKÁN, Martin (2026b). „Balkánské války: Výročí 8. srpna a význam operace Oluja.“ Médium.cz – Monarchistické noviny, 7. srpna 2026. Dostupné z: https://medium.seznam.cz/clanek/monarchisticke-noviny-balkanske-valky-vyroci-8-srpna-a-vyznam-operace-oluja-306024 [cit. 9. 9. 2026].

CIKÁN, Martin (2026c). „Karel Habsbursko-Lotrinský v Praze: Evropa musí znovu najít vůli bránit samu sebe.“ Médium.cz – Monarchistické noviny, 29. června 2026. Dostupné z: https://medium.seznam.cz/clanek/monarchisticke-noviny-karel-habsbursko-lotrinsky-v-praze-evropa-musi-znovu-najit-vuli-branit-sama-sebe-291639 [cit. 9. 9. 2026].

CIKÁN, Martin (2026d). „Između križa i crvene zvijezde aneb když se z víry stane determinant národa.“ Médium.cz – Monarchistické noviny, 15. června 2026. Dostupné z: https://medium.seznam.cz/clanek/monarchisticke-noviny-izmedu-kriza-i-crvene-zvijezde-aneb-kdyz-se-z-viry-stane-determinant-naroda-283351 [cit. 9. 9. 2026].

CIKÁN, Martin (2026e). „Balkán na křižovatce: Symbol, který může uklidnit region.“ Médium.cz – Monarchistické noviny, 5. března 2026. Dostupné z: https://medium.seznam.cz/clanek/monarchisticke-noviny-balkan-na-krizovatce-symbol-ktery-muze-uklidnit-region-247885 [cit. 9. 9. 2026].

CRTA (2026). How citizens in Serbia see democracy, power and the vote: Public Sentiments. Červen 2026. Dostupné z: https://crta.plus/public-sentiments/ [cit. 9. 9. 2026].

EVROPSKÁ KOMISE (2005). Answer given by Mr Rehn on behalf of the Commission, E-1866/2005. 27. července 2005. Dostupné z: https://www.europarl.europa.eu/doceo/document/E-6-2005-1866-ASW_EN.html [cit. 9. 9. 2026].

EVROPSKÁ KOMISE (2026). Commission welcomes Serbia joining SEPA schemes, allowing for faster and cheaper euro transactions for citizens and businesses. 5. května 2026. Dostupné z: https://enlargement.ec.europa.eu/news/commission-welcomes-serbia-joining-sepa-schemes-allowing-faster-and-cheaper-euro-transactions-2026-05-05_en [cit. 9. 9. 2026].

HILL, Ellis; MIKONO ČOPIČ, An; HITZIG-SANTAMARIA, Rhys; VLAŠKOVIĆ, Elena a ĐOKOVIĆ, Luka (2026). „Closing the Gap: Serbia and the Unfinished Map of the Three Seas.“ Pupin Initiative, 28. července 2026. Dostupné z: https://www.pupin.org/sr/analysis/closing-the-gap-serbia-and-the-unfinished-map-of-the-three-seas [cit. 9. 9. 2026].

INTERNATIONAL CRIMINAL TRIBUNAL FOR THE FORMER YUGOSLAVIA (2012). Appeals Chamber Acquits and Orders Release of Ante Gotovina and Mladen Markač. The Hague, 16. listopadu 2012. Dostupné z: https://www.icty.org/en/press/appeals-chamber-acquits-and-orders-release-ante-gotovina-and-mladen-marka%C4%8D [cit. 9. 9. 2026].

INTERNATIONAL CRIMINAL TRIBUNAL FOR THE FORMER YUGOSLAVIA (2017). Statement of Prosecutor Serge Brammertz in relation to the judgement in the case Prosecutor vs. Ratko Mladić. The Hague, 22. listopadu 2017. Dostupné z: https://www.icty.org/en/press/statement-of-prosecutor-serge-brammertz-in-relation-to-the-judgement-in-the-case-prosecutor-vs [cit. 9. 9. 2026].

INTERNATIONAL RESIDUAL MECHANISM FOR CRIMINAL TRIBUNALS (2021). Mladić, Ratko (MICT-13-56). Odvolací rozsudek, 8. června 2021. Dostupné z: https://www.irmct.org/en/cases/mict-13-56 [cit. 9. 9. 2026].

RADA EVROPSKÉ UNIE (2025). Serbia. Consilium – EU enlargement policy. Aktualizováno 16. prosince 2025. Dostupné z: https://www.consilium.europa.eu/en/policies/serbia/ [cit. 9. 9. 2026].

REGIONAL COOPERATION COUNCIL (2025). Balkan Barometer 2025 – Public Opinion: Key Findings. Dostupné z: https://www.rcc.int/balkanbarometer/key_findings_2025/2/ [cit. 9. 9. 2026].

REPORTÉRKY (2026). „Kdyby mi někdo před 30 lety řekl, že jednou budu na pohřbu Ratka Mladiče…“ Facebook, 8. září 2026. Dostupné z: https://www.facebook.com/Reporterky [cit. 9. 9. 2026].

REUTERS (2025). „Serbia says it will investigate Russian accusations that it ships arms to Ukraine.“ Reuters, 30. května 2025. Dostupné z: https://www.reuters.com/business/aerospace-defense/serbia-says-it-will-investigate-russian-accusations-that-it-ships-arms-ukraine-2025-05-30/ [cit. 9. 9. 2026].

RUSSELL, Alec a DUNAI, Marton (2024). „Serbia turns blind eye to its ammunition ending up in Ukraine.“ Financial Times, 22. června 2024. Dostupné z: https://www.ft.com/content/136ed721-fd50-4815-8314-d9df8dc67fd6 [cit. 9. 9. 2026].