Fenomén Sudetenland: Od jara národů k vzbouřenecké republice

Redakční komentář:

Evropské revoluční jaro roku 1848 neotřáslo pouze Vídní, Berlínem nebo Paříží. Zásadně proměnilo také politické myšlení evropských národů od Francie přes německé země až po habsburskou monarchii. Právě tehdy začal naplno vznikat moderní nacionalismus, který postupně rozložil starý nadnárodní řád střední Evropy. Druhý díl série Fenomén Sudetenland sleduje, jak se z českého národního obrození, původně kulturního a jazykového hnutí, stal mocenský projekt směřující ke vzniku samostatného národního státu. Jan Drnek v textu zasazuje českou otázku do širšího evropského rámce rozpadu monarchií, nástupu masové politiky a střetu mezi starou křesťanskou Evropou a novým světem nacionalismu.

Bouřlivý rok 1848 doslova nastartoval na obou stranách atmosféru vzájemného strachu. Havlíčkova demagogie a Palackého odmítnutí podané ruky, tedy pozvání delegátů do Frankfurtského sněmu, odstartovalo definitivní rozchod. Němci začali využívat své politické převahy v rámci monarchie, Češi střídali oportunismus s drzostí. Zatímco německé obyvatelstvo Čech se mohlo obracet na zahraniční národní kádr a mocenské struktury říše, Češi odkázaní jen sami na sebe, si vypomohli ideou panslavismu, čímž dali druhé straně najevo, že nebezpečí je smrtelné. Právě rusofilský panslavismus buditelů znepřátelil Čechům Poláky i původně přátelské Maďary. Objevily se vyslovené podvody, falšování dějin historickými mystifikacemi dotaženými k dokonalosti Aloisem Jiráskem a také zjevné podvrhy rukopisů. Sám Masaryk musel později na vlastní kůži zakusit sílu českého lpění na iluzi a na lži, když se pokoušel tyto podvody demaskovat. Avšak ani takto pokračující proces sebeuvědomění Slovanů a potažmo i Čechů, žádné významnější otevřené konflikty nepřinesl. Panovala poměrně velká svoboda názorů a čeští národovci mohli nerušeni provozovat svá divadla, školy i kulturu, stejně jako určitou formu samosprávy. Vznikající a postupně narůstající konflikty se odehrávaly v rovině politické a intelektuální. Ani vilémovskou Německou říši, dílo kancléře Bismarcka, nenapadlo vznášet jakékoliv požadavky týkající se sudetských Němců vůči svému konkurentu a pozdějšímu spojenci Rakousku-Uhersku. Je nutno uvést, že sudetští Němci byli vždy provídeňskou a mnohdy spíše proberlínskou skupinou, která v opozici vzmáhajícímu se češství, stále více prosazovala germanizační snahy na území Čech a Moravy požadavkem oktrojování, ovšem dělo se tak ve stupňující se psychóze strachu.

Poslední možnost ke smíření obou národů v Čechách poskytla společná válka monarchie vedená roku 1866 proti agresi Pruska. Tehdy našli Češi i Němci společnou řeč, společně bojovali a spolupracovali pro starou sjednocující ideu služby říši a panovníkovi. Tato prchavá příležitost však nebyla využita a obrátila se v opak hned následujícího roku, kdy císař František Josef I. provedl narovnání s Uhry, ale nikoliv s Čechy. Císař byl k tomuto „opomenutí“ veden několika závažnými důvody. Češi především nedisponovali v této době ještě věrohodnou politickou reprezentací schopnou řídit samostatný stát v rámci federativní monarchie. Za druhé nebylo možno darovat vlastní parlament a vládu zemi, ve které se nesvářely dva stejně silné národy, dokud tyto národy nenaleznou společnou řeč, nebo dokud si jeden z nich nepodřídí ten druhý.

Němci, ale i Poláci a Maďaři velmi citlivě vnímali české pokrytectví a pozorně zaznamenávali jeho projevy, například tehdy, když se česká politická reprezentace v Říšské radě domáhala pro Země koruny české státoprávního principu, tedy historické zemské hranice, bez ohledu na mínění Němců, ale pro Slováky se titíž politici domáhali stanovení hranic dle principu národnostního, čímž zcela popírali uplatnění státoprávního principu pro Země koruny svatoštěpánské, tedy Uhry. 17 let trvající parlamentní obstrukce českých poslanců v Říšské radě vedla jen k tomu, že Češi definitivně ztratili vliv na chod a proměny říše, že si nevypěstovali žádnou politickou kulturu a v očích světa zůstali národem sluhů, jakkoliv vzpurných sluhů.

Na pádu říše a vlády Habsburků na konci roku 1918 se podílelo jak české národní uvědomění živené idejemi panslavismu, tak, a ještě více, i německé a pangermánské sociální i nacionální hnutí ochromující Vídeň demonstracemi a generální stávkou. Naděje císaře Františka Josefa I., že národy říše opět sjednotí zákopy a boj proti společnému nepříteli, se nenaplnily. Během světové války se vysocí důstojníci generálního štábu pokoušeli převzít politickou moc, sjednotit říši silou a Čechům diktovat oktrojem. České elity do značné míry chápaly, že je habsburský panovník chrání před germanizací tím, že prosazuje nadnárodní křesťanský kulturní princip. Ke konci války se ale zdálo, že se Habsburkové dostávají pod vliv německých Hohenzollernů, a v případě vítězství centrálních mocností by již celkové germanizaci zabránit nedokázali. Z toho mnozí usuzovali, že jedinou cestou k záchraně češství je úplná separace ve vlastním národním státě. Likvidace habsburské monarchie a odstranění panovníka, ale byla dalším krokem vítězství principu hierarchie moci nad principem hierarchie služby. Proto byl také vznik republiky spojen s mocenskou podporou procesů ateizace a sekularizace.

Rozpad služebné struktury monarchie byl předznamenán zavedením všeobecného volebního práva. V masách neinformovaných a často nevzdělaných voličů, neschopných pochopit, oč běží a jaké procesy jsou ve hře,, zcela zanikly hlasy těch, kteří věděli a vyznali se. Masy bylo možné snadno zmanipulovat prostřednictvím novin a médií tak, že volily v zájmu ekonomických elit vlastnících tato média a všeobecná volba poskytla novým elitám jakousi legitimitu jejich moci. S tím souviselo systematické tažení proti privilegovaným elitám. Privilegia bývala totiž udělována panovníkem jako ocenění loajality a služby a nedala se koupit.

Konkrétním projevem vůle sudetských Němců po odtržení českého pohraničí bylo zřízení samostatných německých provincií bezprostředně po vzniku a mezinárodním uznání samostatného československého státu, v říjnu až listopadu roku 1918. Vůdci provincií Deutschböhmen (severozápadní Čechy), Sudetenland (Jeseníky a Orlické hory), Böhmerwaldgau (Jižní Čechy) a Deutschmähren (Jižní Morava), operovali principem národního sebeurčení, kterým operovali i Češi a který rezonoval celým světem vítězů války. Navíc při válečné informační izolaci neměli přehled o celkové situaci a neuvědomili si, že jejich požadavky na připojení k velkému Německu nebo k Rakousku jsou v této chvíli mocensky a politicky nereálné. Spojovat svůj osud s právě poraženými státy postiženými bídou a válečnými reparacemi bylo výrazem nacionální vášně a zaslepenosti.

Idea univerzálního Němce či univerzálního Rakušana pouze vyděsila ostatní národy říše a nutila je k tomu, aby se separovaly ve vlastních národních státech. Nadnárodní říši mohla udržet pohromadě jen idea společné služby něčemu většímu a hodnotnějšímu, která by národy ve službě spojovala. Nacionalismus rozděloval. Jakmile ožila předstředověká mentalita kmene, zákonitě ožila i myšlenka na genocidu konkurenčních kmenů. Nově vzniklé Československo, respektive síly, které se v Praze dostaly k moci, udělaly naprosto stejnou chybu, když se na nový mnohonárodnostní stát pokusily naroubovat další umělý konstrukt univerzálního národa československého. Sudetské provincie byly pacifikovány vojenskou silou státu, do něhož nechtěly patřit. A tento stát odmítl historickou kontinuitu s tisíciletými dějinami Českého království, čímž ztratil i nárok na své historické hranice. Princip národního sebeurčení prostě nebyl principem státoprávním.

V listopadu 1918 padl v novém národním československém shromáždění návrh, aby byl poslední habsburský císař Karel I. a zároveň český král Karel III., zbaven českého trůnu zákonnou cestou. O návrhu vůbec nebylo hlasováno. Nevznikla žádná zákonná norma, která by zrušila platnost Zlaté buly či Pragmatické sankce. Česká politická reprezentace tak v očích civilizovaného světa naprosto popřela jakoukoliv kontinuitu tisíc let platného zákona a práva a rozhodla se budovat svoji existenci v úplné izolaci od historie jak svého národa, tak i civilizované Evropy vůbec. V očích světa se Češi stali pouhými vzbouřenci a renegáty, kterým podivná hříčka historie a výjimečné okolnosti přihrály vlastní stát, nezaslouženě a zdarma. Samotní Češi, kterým nezbylo, než aby se pevně přidrželi svých historických mystifikací, glorifikovaného husitství, habsburských křivd a nové heroické kapitoly zahraničních legií, tento kritický pohled světa nevnímali a až na vzácné výjimky vnímat nemohli. Z glorioly husitství a z mýtu odporu proti Habsburkům povstal nový lidový, politicky živený odpor proti všemu rakouskému, německému, proti Římu, proti církvi a katolicismu, nakonec i proti víře v křesťanského Boha vůbec. Vzkvétal český měšťácký a levicový ateismus razící heslo – Proti všem! Náhražkou Boha se stal národ, náhražkou krále prezident, náhražkou dynastie stát a náhražkou historické pravdy pouhá iluze, o to více a o to zarputileji hájená a institucionalizovaná. Tato iluze však nebyla sdílena ostatními národy nového státu, který, pod záminkou osamostatnění Čechů, uzavřel ve svých hranicích mnohé jiné národy, často proti jejich vůli.

Autor: Jan Drnek

Redakčně upravil: Martin Cikán

BROD, Toman, 1992. Osudný omyl Edvarda Beneše 1939–1948. Praha: Academia. ISBN 80-200-0383-2.

ČORNEJOVÁ, Ivana, RAK, Jiří a VLNAS, Vít, 1995. Ve stínu tvých křídel… Habsburkové v českých dějinách. Praha: Grafoprint-Neubert. ISBN 80-901660-7-1.

LUŽA, Radomír, 2002. Československo mezi demokracií a nacismem. Praha: Prostor. ISBN 80-7260-070-2.

RAK, Jiří, 1994. Bývali Čechové… České historické mýty a stereotypy. Jinočany: H&H. ISBN 80-85787-47-8.

RAK, Jiří, 1998. Zachovej nám, Hospodine. Praha: H&H. ISBN 80-86022-33-4.

KUTNAR, František, 2003. Obrozenské vlastenectví a nacionalismus. Praha: Karolinum. ISBN 80-246-0748-0.

HROCH, Miroslav, 1999. Na prahu národní existence: touha a skutečnost. Praha: Mladá fronta. ISBN 80-204-0743-7.