Fenomén Sudetenland: Od středověké Bohemie k osvícenství

Redakční komentář:

Sudetoněmecký sjezd v Brně skončil. Tuzemská debata však znovu ukázala, jak rychle se podobná témata mění v přehlídku starých křivd, politických póz a politických výlevů. Jen málokdy se přitom připomíná, že českoněmecké soužití mělo po staletí daleko složitější podobu, než jakou dnes nabízejí rezoluce, předvolební gesta nebo zkratkovité školní výklady. Právě proto zveřejňujeme sérii textů Jana Drnka vycházejících z dosud nepublikované studie Fenomén Sudetenland. Nejde o obhajobu nacionalismu ani o popírání historických vin. Smyslem této série je pokusit se nahlédnout české pohraničí, habsburskou monarchii, národní obrození i pozdější rozpad společného prostoru historickou a konzervativní optikou bez hysterických gest současné politiky a bez potřeby hledat v minulosti jednoduché padouchy i spasitele.

Sám představitel sudetských Němců Franz Jesser odvozoval název Sudety od roku 150, kdy zeměpisec Claudius Ptolemaius pojmenoval oblast Durynského lesa a Krušnohoří Sudetayle, v překladu Pohoří divokých prasat. Ve druhém století našeho letopočtu šlo ještě o okrajový horský prostor na pomezí římského světa a území ovládaných germánskými kmeny, jejichž mocenské poměry se v následujících stoletích rychle proměňovaly. Ve druhém až šestém století ovládaly značnou část dnešního středního Německa germánské kmeny Durynků, jejichž moc sahala až k pohraničním horským pásmům severně od české kotliny. Říše Durynků byla vyvrácena Franky roku 531 a někdy v té době začaly do Polabí a Krušnohoří, stejně jako do dnešního Saska, pronikat slovanské kmeny, které zde již zůstaly.

Český stát vznikal od 10. století jako součást širší christianizace a etatizace střední Evropy. Přemyslovská knížata budovala svou moc nejen vojensky, ale především skrze církevní organizaci, zemské právo a vazbu na římskou a později římskoněmeckou říši. Kult svatého Václava se stal symbolem země, která přijala západní latinské křesťanství a začlenila se do prostoru Svaté říše římské. České knížectví i pozdější království tak od počátku vyrůstaly jako integrální součást západního křesťanského univerza, nikoliv jako izolovaný slovanský útvar.

První němečtí osadníci (hosté) se v historických hranicích českého křesťanského státu usídlili ve 13. století na pozvání českých přemyslovských knížat a králů. Důvodem jejich pozvání byl zájem koruny o osídlení a kolonizaci doposud pustého a liduprázdného pohraničního hvozdu. Příchodem osadníků jiné národnosti a vytvořením souvislého pásu cizojazyčného osídlení podél hranic se tehdejší mocný a významný středoevropský stát nemusel cítit nikterak ohrožen. Šlo o lid stejné kultury, vyznávající stejné absolutní hodnoty a z nich vyplývající zákony.

Nikdy neexistovala ona bájná rivalita mezi Slovany a Germány. Vždy spolu soupeřily jen jednotlivé kmeny, které se ocitly v sousedství, lišily se jazykem a především kultem. Ranně středověké kmeny nevznikaly na bázi krve, dokonce ani jazyka, ale především kultu. Jejich základem nebyl gens - rozrod, ale populus. Do kmene byl přijat každý, kdo projevil ochotu klanět se kmenovému božstvu a vstoupit pod jeho ochranu.

Křesťanství šířící se z upadající římské říše přineslo zcela jiný, doposud nevídaný princip jednoho Boha a Božího Zákona. Služba tomuto Bohu vyžadovala koordinaci a organizaci, a vynutila si vznik státu. Šlo o teritoria jednoho panovníka z Boží vůle, prvního služebníka, skrze kterého sloužili Bohu všichni jeho poddaní i panovník sám. Princip státnosti, tedy organizace, která svým významem převyšuje kmeny i národy, přišel také z Říma. Expanze christianizovaných Franků nebyla expanzí kmene, ale rozšiřováním teritoria společné služby Bohu.

Internacionální charakter středověké Evropy, zajišťovaný církví a platným právem, předpokládal věrnost poddaných tomu panovníkovi a tomu panovnickému rodu, který právě držel korunu království, bez ohledu na národnost. Poddaní ve středověku nebyli především Češi nebo Němci, ale byli především poddaní toho či onoho panovníka a křesťanští souvěrci. Podle stejného principu se poddaní české národnosti podřizovali později vůli a vládě lucemburského či habsburského, čili nečeského rodu. Němci v této době také nereflektovali sami sebe jako jednotný národ, ale jako národy vzešlé z kmenů (Bavoři, Sasové, Frankové apod.). Německo bylo politicky roztříštěno do mnoha státních útvarů a národností sjednocených toliko v rámci Svaté říše Římské, ovládané církví a císařským majestátem. Středověký český národ byl vnímán a svou vlastní identitu také vnímal spíše ve smyslu Böhmische, národ Bohemie.

Němečtí osadníci vybudovali během staletí v českém pohraničí kvetoucí kulturní společenství úzce provázané s českým živlem, vystavěli množství prosperujících měst, hradů, vsí a pevností, aniž docházelo k rozmíškám či konfliktům národnostního charakteru. Naopak v případě války stavěla tato města a zde vládnoucí šlechta ozbrojenou moc bojující pod prapory českého krále, ať jím byl právě kdokoli.

V husitských i protestantských válkách 15. až 16. století Češi i Němci mnohokrát a na obou stranách spolupracovali, a nerozdělovala je řeč, ale víra. Spor o to, kdo věří a slouží Bohu správně. Univerzální řečí byla latina, obchodní řečí němčina.

Ani po začlenění českých zemí do rámce soustátí habsburské monarchie neměli sudetští Němci důvod cítit se jako utlačovaná národnostní menšina. Vládnoucí vrstva v říši byla německá i česká a na životě i úspěších rakouské monarchie se podílely obě národnosti. Čeští i němečtí poddaní robotovali naprosto stejně a Habsburkové dokonce v osobě Rudolfa II. učinili hlavním městem říše Prahu.

Povstání protestantských stavů v letech 1618 až 1620 bylo vedeno proti katolickým Habsburkům, ale nikoliv ve jménu národnosti či jazyka. Vzbouření stavové nebyli žádnou „českou stranou“, hovořili převážně německy, a opačný výsledek bitvy na Bílé hoře i třicetileté války by byl zcela jistě celé Čechy zatáhl do německy hovořící protestantské sféry. Lze říci, že setrvání v rámci habsburského soustátí zachránilo Čechům jazyk i národní podstatu. Obnovené zřízení zemské Ferdinanda III. vysloveně zrovnoprávňovalo češtinu s němčinou.

Po vraždění a umírání během třicetileté války zbylo v české kotlině necelých 800 000 obyvatel obojího jazyka, převážně zbídačelých nejnižších vrstev. Obnova české populace zůstala odkázána na tyto žalostné zbytky, zatímco německé etnikum bylo vydatně populačně dotováno z říšského kádru. Česká, ale i německá šlechta z části odešla do exilu, střední, zemanská šlechta, ke které měl nejnižší stav blízko, zmizela úplně. Společenský život se stáhl do vesnické ulity. Poddanský stav v Čechách prodělal šokující rychlé vyvázání se ze staré společenské struktury pán a poddaný, přestal rozumět mocným a v jeho vědomí jen zvolna zaplňoval vzniklé vakuum nový strukturální vztah stát a občan. Světská vrchnost se lidu odcizila, zakořenila hluboká nedůvěra k jakékoliv moci a vládě, počátky a základ českého plebejství, které později rozvinul vzmáhající se měšťanský stav.

Habsburské državy nepředstavovaly až do napoleonských válek žádnou jednotnou říši. Jednalo se o soustátí spojené pouze panovnickým rodem a stále více i společnými zájmy. V Uhrách byla za úřední řeč přijata latina, v ostatních državách němčina. To ale neznamenalo žádné poněmčování, nýbrž správní unifikaci, cosi jako jednotný software v dnešních časech. Měšťané, obchodníci i šlechta, ale i filosofové a umělci, hovořili převážně německy, protože to bylo praktické. Čeština byla hrubou venkovskou řečí neschopnou vyjádřit složitější myšlenky, řečí sluhů a rabů, za kterou se mnozí styděli, ačkoliv například korunovační obřad českých králů se odehrával vždy v češtině.

Během 18. století probíhal proces posilování státu v podobě imperiálních ambicí. Ani zde se ještě nejednalo o rozlišování podle národů a národností. Vliv osvícenství pouze odtrhl stát od Boha. Holandský učenec Hugo Gerontius v 16. století definoval stát jako subjekt přirozeného práva na bázi společenské smlouvy. Tím začal ústup od posvátného pojetí státu jako smlouvy s Bohem. Stát přestával být organizací služby a stával se čistě organizací a hierarchií moci. Toto pojetí stále více konvenovalo s protestantskou odtržeností od jednotné církve vyžadující samosprávu. Vycházelo vstříc vzmáhajícím se měšťanským vrstvám, které prosazovaly hierarchii moci, která se dá koupit za peníze a majetky. Vestfálský mír v roce 1648 již toto pojetí státu přijal jako normu.

Když se neslouží Bohu, slouží se absolutistickému panovníkovi, státu, nebo každý sám sobě. Císař Josef II., který mimochodem hovořil velmi dobře česky, umožnil pohyb venkovského obyvatelstva. O tom, že ani tehdy nehrála řeč žádnou roli, svědčí fakt, že si císař vůbec neuvědomoval, co způsobí příliv venkovského, pouze česky mluvícího obyvatelstva do rozvíjejících se měst ovládaných německy mluvícími elitami.

Německy hovořící středostavovští měšťané se nacházeli v situaci lidí, kteří již disponovali penězi, nápady a majetky, ale stavovské bariéry a neurozenost jim neumožňovaly zapojit se do politického boje o vliv a moc. Francouzská revoluce zcela zavrhla Boha i náboženství. Člověk ale potřebuje v něco věřit, a z podstaty je služebnou bytostí. Revolucionáři i osvícenci museli brzy hledat nějakého náhradního boha, kterému by lid mohl sloužit. Pouze společná služba něčemu vyššímu totiž sjednocuje. Soupeření a rivalita rozdělují. Tehdy byla oživena idea národa, jakéhosi sofistikovaného kmene, na bázi jazykové spřízněnosti. Protože se takto sjednocení Francouzi zdáli být vojensky i politicky úspěšní, převzali ideu národa i pokořené a rozdělené německé národy, jako zdroj síly a sjednocení.

Idea víry v národ inspirovala střední měšťanské stavy a ukázala jim cestu k politickému vlivu. Řada německy vzdělaných intelektuálů se začala ujímat českého jazyka, kultivovat jej a přetvářet v politickou páku. K tomu, aby bylo možno jazykovou otázku použít k politickému nátlaku, muselo být češství prezentováno jako utlačovaná hodnota. Během 19. století pak byl nově rekonstruován český národ, byly mu stvořeny pohádky o jeho hrdinské minulosti. Všechny důležité dějinné epizody a epochy byly nově vyloženy prizmatem tisíc let trvajícího zápasu Slovanstva s Germány, přičemž byly důsledně eliminovány všechny skutečné příčiny minulých zápasů a sporů, zvláště náboženské. Němectví bylo identifikováno jako trvalý nepřítel, stejně tak i katolická víra, Habsburkové a Řím.

Češi, obklopení německy mluvícím prostředím, se vydali svou vlastní cestou lidového oportunismu. Národ, který stvořili obrozenečtí aktivisté, neměl již se středověkými Bohemany zhola nic společného, byl čistým a mýtickým konstruktem ve smyslu Tschechische. Pro Evropu tedy byli Češi národem nově vzniklým, umělým, pro Němce nikdy nepřestali být národem sluhů. Národem, který vznikl na bázi venkovského poddanského jazyka i mentality.

Země koruny české byly automaticky považovány za součást středoevropského kulturního prostoru, v němž dominovala němčina. Byly tak řazeny již od středověku, ne kvůli jazyku, ale kvůli tehdy sdílené katolické víře. Patřily odedávna do velké rodiny křesťanských národů sjednocených do rámce Svaté říše římské, a jejich elity si dobře uvědomovaly, že jen díky tomu celý český národ nezanikl, jako jiné slovanské kmeny, ale kulturně vyrostl a povýšil.

Nový český národ se od počátku v 19. století konstituoval nikoliv pro cosi, ale proti čemusi, proti více či méně fiktivní hrozbě germanizace. Germanizační hnutí nebylo vedeno panovníkem, ani vládami monarchie, nebylo nikdy vládním programem. Bylo dílem některých Němců v Rakousku a sílilo, umocňováno reakcí na české obrození. Sílilo s tím, jak se měšťanské elity ve vnitrozemí ujímaly české věci proto, aby získaly důvod ke vstupu do politiky a mocenského boje pod záminkou nutnosti zastávat se práv utlačovaného češství.

Autor: Jan Drnek

redakční poznámka:

Jan Drnek je český spisovatel a publicista, plzeňský rodák a autor alternativně historických románů a vojenskohistorických mystifikací. Ve své tvorbě se dlouhodobě věnuje dějinám střední Evropy, habsburské monarchii, českému nacionalismu a krizím moderního státu. Vedle beletrie publikuje také publicistické a historické texty zaměřené na české dějiny, monarchismus a regionální historii Plzeňska. Více o autorovi na: www.jandrnek.cz

Text vznikl z dřívějších rešeršních a studijních materiálů připravovaných původně pro autorovy historické mystifikace a beletristické projekty. Výše uvedený autorský text byl redakčně upraven pro potřeby publicistického seriálu.

Redakčně upravil: Martin Cikán

KLÁPŠTĚ, Jan, PLEŠKOVÁ, Eva a ŽEMLIČKA, Josef (eds.), 2003. Dějiny ve věku nejistot: sborník k příležitosti 70. narozenin Dušana Třeštíka. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. ISBN 80-7106-647-8.

MIKULEC, Jiří, 2013. Náboženský život a barokní zbožnost v českých zemích. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-3698-8.

RAK, Jiří, 1994. Bývali Čechové… České historické mýty a stereotypy. Jinočany: H&H. ISBN 80-85787-47-8.

TŘEŠTÍK, Dušan, 2003. Mýty kmene Čechů (7.–10. století): tři studie ke „Starým pověstem českým“. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. ISBN 80-7106-646-X.

ŽEMLIČKA, Josef, 1997. Čechy v době knížecí (1034–1198): proměna státu a společnosti. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. ISBN 80-7106-196-4.