Článek
Národy nejsou totéž co nacionalismus
Miroslav Hroch je Čech, který ve svém oboru dosáhl světového významu. Existuje Martina Navrátilová, která dosáhla světových úspěchů v tenise a na kterou je stejně jako na české hokejisty hrdé celé Česko. Miroslav Hroch je něco podobného — jen ne v tenise, nýbrž ve vědě o formování evropských národů. Pro každého badatele zabývajícího se touto problematikou jsou jeho práce povinnou četbou. Mimo úzký okruh odborníků a pokročilé inteligence však jeho jméno v Česku zná jen málokdo.
A je to škoda. Bez seznámení s jeho dílem totiž nelze pochopit logiku vzniku a podstatu moderního českého národa a české státnosti. A bez toho zase není možné adekvátně hodnotit některé současné procesy.
Knihy Miroslava Hrocha, které je v této souvislosti třeba znát, jsou především:
• Národy nejsou dílem náhody — metodologický základ celé problematiky.
• V národním zájmu — věnuje se téže problematice, ale zaměřuje se již konkrétněji na formování národů a národních států nedominantními etniky střední Evropy, včetně Čechů.
• Na prahu národní existence — práce věnovaná přímo procesu formování českého národa.
Velmi důležitou součástí Hrochovy metodologie je kritika posedlosti badatelů tématem nacionalismu. Nepoučenému člověku se to může zdát paradoxní, protože by se mohlo zdát, že všechny Hrochovy knihy jsou právě o nacionalismu. Jenže nejsou. Hroch důsledně polemizuje s těmi, kdo nahrazují výzkum národů diskusí o nacionalismu. Ukazuje, že formování národů je objektivní historický proces, který zasahuje samotnou sociální realitu, a nikoli něco čistě subjektivního a svévolného, jak bývá nacionalismus často prezentován.
Zároveň Hroch zdůrazňuje zásadní skutečnost: evropské národy se historicky formovaly dvěma základními způsoby. Buď vznikaly z dominantních etnik existujících států, nebo byly vytvářeny nedominantními etniky bez vlastního státu či uvnitř multietnických říší. Tento proces popisuje velmi podrobně.
Co z těchto knih vyplývá?
1. Stejně jako jiné moderní evropské národy ani český národ neexistoval odjakživa. Začal se formovat na přelomu 18. a 19. století v období známém jako národní obrození, jehož jednotlivé aspekty Hroch detailně analyzuje.
2. České etnikum je mnohem starší než český národ. Stalo se základem, na němž se český národ zformoval. České etnikum tedy není totéž co český národ. Ale české etnikum se českým národem stalo. A také se jím stát nemuselo. Chce-li člověk pochopit, jaký osud by jej v opačném případě čekal, stačí se podívat na Lužičtí Srbové a vůbec na polabské Slovany. Takový bývá úděl slovanských etnických reliktů v moři německého národa.
3. Česká státnost — nebo přesněji legitimistické představy o ní — má velmi starou historii. Jsou spojeny s představou Koruny české a jejích zemí, které v legitimistickém pojetí nikdy nepřestaly existovat. Přesto však stejně jako české etnikum nebylo českým národem, ani symbolická česká státnost nebyla českým národním státem. Což je logické, protože epocha národů a národních států tehdy ještě nenastala.
4. Habsburská monarchie, později Rakousko-Uhersko, jejíž součástí byly české země, nebyla ani německým národním státem. Šlo o multietnickou říši s dominancí německé kultury a jejích nositelů. Část z nich měla přitom český nebo smíšený česko-německý původ a spojovala se s identitou Čech a Moravy. Česká etnická kultura se přitom zachovávala především mezi prostým obyvatelstvem.
5. Od konce 18. století se habsburská monarchie vydala cestou přeměny v moderní stát. Součástí tohoto procesu mělo být všeobecné vzdělávání a unifikované osvěcování lidových vrstev. Jazykem a kulturou tohoto vzdělávání v Čechách a na Moravě se měl přirozeně stát německý jazyk.
Současně se mezi Němci začalo rozvíjet nikoli zemské či legitimistické, ale moderní národní vědomí inspirované myšlenkami Johanna Gottfrieda Herdera. Podle nich ten, kdo hovoří německy, patří k německému národu. A Německo je tam, kde žijí Němci. Součástí Německa se tedy mohly stát i Čechy a Morava, pokud by v nich převládl německý jazyk. A tím spíše se jí měly stát ty oblasti, kde němčina již převládla díky dlouhodobému přílivu Němců a germanizaci místního českého obyvatelstva — takzvané Sudety.
Je důležité zdůraznit, že politika Habsburků nebyla totožná s německým nacionalismem. Pro monarchii byl německý jazyk především nástrojem, zatímco cílem bylo vychovat poddané loajální dynastii a říši. Naopak loajalita vůči německému národu, jehož centrum se nacházelo mimo hranice monarchie, představovala pro říši objektivní hrozbu.
Zároveň je třeba připomenout, že část imperiálních elit byla nakloněna zachování jazyků a kultur nedominantních etnik alespoň na lokální úrovni. Takové postoje zastával například Klemens von Metternich.
Přesto však základní historická tendence směřovala jiným směrem: stejně jako republiky postupně vytlačovaly monarchie, vytlačovaly národní identity identity dynastické a multietnicko-imperiální.
6. Proměna Čechů v moderní národ byla odpovědí na proměnu Němců v národ. Kdyby se Češi národem nestali, český jazyk i české etnikum by byly marginalizovány shora státní politikou Habsburků a zdola německým nacionalismem, resp. německým národním vědomím, kulturou a jazykem.
Alternativa bohemismu (a obdobně moravismu), tedy dvojjazyčné identity německy i česky mluvících obyvatel Čech a Moravy, za těchto podmínek neměla šanci uspět. Nastupovala nová forma společenské organizace — národ — a s ní i odpovídající forma vědomí: vědomí národní.
Na cestě k českému národnímu státu
Výše uvedené body představují základ pro pochopení toho, co následovalo dál. Rakousko-Uhersko — stejně jako další multietnické říše — neobstálo ve zkoušce světové války. Na jeho troskách vzniklo mimo jiné Československo, národní stát zvláštního typu. Jeho dominantním národem se měli stát Českoslováci, kteří však v sobě zároveň nesli zárodek dalšího národa — slovenského. Součástí státu se stala také Podkarpatská Rus s etnikem podobného typu, jakým byli Lužičtí Srbové, tedy etnikem, které ještě nedosáhlo stadia plně zformovaného národa. A zároveň do něj byly začleněny regiony s převahou obyvatelstva, které již disponovalo německou národní identitou — Sudety.
Objektivně řečeno měl takový stát jen omezené šance na dlouhodobou stabilitu. Události let 1938–1939 proto nebyly historickou náhodou, ale do značné míry logickým vyústěním předchozího vývoje.
Podíváme-li se na ně z perspektivy českého národa, co mu vlastně hrozilo?
Ztráta Slovenska a Podkarpatské Rusi pro něj nepředstavovala tragédii. Šlo o území s obyvatelstvem, které bylo k českému národně-státnímu organismu do značné míry připojeno uměle a bez něhož mohl český národ existovat.
Ztráta Sudet již znamenala ztrátu části historických zemí Koruny české, ale i ta měla v logice národního vývoje svou zákonitost. Jak již bylo řečeno, v habsburské monarchii byly tyto země české především symbolicky, zatímco v reálném sociálním a demografickém vývoji zde postupovala kolonizace a kulturní asimilace Němci.
V podobě Sudet tak český národ ztrácel území, které považoval za své na základě historického práva. Český národ by však mohl přežít i bez nich.
Bez čeho by však přežít nemohl, bylo vlastní národní stát a možnost kulturního a jazykového sebeurčení. A právě o to by v dlouhodobé perspektivě přišel v rámci Protektorátu Čechy a Morava, tedy v podmínkách dominance německého etnika a německé kultury.
Nyní se podívejme na to, co následovalo po porážce Třetí říše — nikoli pouze abstraktního „nacismu“, ale konkrétní varianty německého národního projektu, jehož cílem bylo sjednotit v jednom státě území již dominovaná Němci a postupně rozšiřovat německou etnickou dominanci i na politicky podřízená území.
Československo bylo obnoveno, avšak již nikoli jako národní stát jedné československé národní identity, nýbrž jako mnohonárodní stát dvou národů — českého a slovenského. To byl zároveň krok k jejich pozdějšímu rozdělení do dvou samostatných národních států.
Skutečnost, že součástí obnoveného Československa již nebyla Podkarpatská Rus, přitom českým národním zájmům v zásadě nijak neodporovala. Podobně lze na problém volyňských Čechů nahlížet jako na relikt předchozí epochy — podobně jako na problém sedmihradských Němců. Takové skupiny se měly buď repatriovat, nebo se postupně asimilovat v nových státech, jejichž součástí se ocitly.
Nevyřešeným však zůstával problém Sudet, které byly vráceny Čechám v rámci obnoveného Československa. A podstata tohoto problému nespočívala v krátké epizodě nacismu, jak bývá někdy prezentováno, nýbrž v dlouhodobé historii etnopolitické konkurence o to, zda v tomto prostoru bude dominovat češství, nebo němectví.
Znovu začlenit tento region do českého státu při zachování německé národní dominance by bylo nejhorším možným řešením. A znovu — nikoli kvůli abstraktnímu nacismu, ale proto, že region s německým národním vědomím, sousedící přímo s Německem, by byl v rámci českého národního státu trvalou geopolitickou a etnopolitickou časovanou bombou.
Proto existovala v zásadě jen dvě logická řešení.
Buď měly Sudety zůstat součástí Německa. V tom případě by však německé zločiny zůstaly fakticky nepotrestány a práva národů poškozených německou expanzí — včetně Čechů — by nebyla obnovena.
Nebo Němci museli přestat být v tomto regionu dominantním národem.
Teoreticky bylo možné druhou variantu realizovat i jiným způsobem. Například podobně jako v Polsku, kde odsun neměl zcela totální charakter a kde zůstaly skupiny s etnicky přechodovou identitou, například Kašubové.
Ano, bylo to možné — a možná i žádoucí. Stejně tak je zřejmé, že mnoho Němců bylo potrestáno bez viny nebo nelidským způsobem, což musí být jednoznačně odsouzeno. Stejně tak je zřejmé, že odsun Němců zasadil regionu těžkou hospodářskou i kulturní ránu, protože právě německé obyvatelstvo dlouhou dobu tvořilo základ jeho prosperity.
To vše je pravda. Přesto však měla otázka německé národní enklávy uvnitř českého národního státu pouze dvě možná řešení: buď její ponechání Německu, nebo její národní čechizaci.
Byla zvolena druhá varianta. A nejen Čechy, nýbrž i vítěznými mocnostmi. Z etnopolitického hlediska se tak — navzdory excesům hodným odsouzení a navzdory hospodářským i kulturním ztrátám — tato část historických českých zemí proměnila v součást českého národního území. To nijak nevylučuje existenci určitého počtu příslušníků různých národnostních menšin, starých i nových.
Je proto třeba chápat, že Sudety představují v podstatě hlavní geopolitický zisk českého národa ve 20. století — národa, od něhož bylo odděleno jak Slovensko, tak Podkarpatská Rus. Právě v těchto hranicích — tedy i s bývalými Sudetami jako součástí již českého národního území — vznikla roku 1993 samostatná Česká republika.
Kdyby v jejím rámci zůstalo rozsáhlé území s německou národní většinou, nemohla by být — stejně jako první a druhé Československo — stabilním národním státem. Tím se stala až napotřetí.
Evropská integrace, nebo dekonstrukce jejích základů?
Stejně jako byla Evropa v 19. a 20. století „těhotná“ národy a národními státy, je dnes v 21. století těhotná novou nadnárodní politickou formou.
Je však třeba učinit jednu důležitou poznámku. Zatímco se ve 20. století rozpadly se Rakousko-Uhersko a Osmanská říše, a nakonec se rozpadly se i Československo a Jugoslávie, ruské impérium se po svém rozpadu po celé 20. století pokoušelo dějiny oklamat a dnes se je snaží silou vrátit zpět.
Poprvé se tak stalo tehdy, když bolševici museli obnovenému impériu dát podobu formálně rovnoprávného mnohonárodního svazu, jenž zakrýval jeho skutečnou podstatu. Nakonec se však čtrnáct bývalých svazových republik dokázalo tohoto rámce zbavit a stát se nezávislými státy.
Podruhé nastal tento pokus s nástupem Vladimira Putina k moci, když kágébácké elity, rozzuřené rozpadem impéria, rozhodly přestat předstírat mnohonárodní rovnost a spojit obnovu impéria s jeho nacionalizací. To v mnohém připomíná politiku, kterou se před rozpadem Osmanské říše snažili prosazovat mladoturci, nebo projekt Třetí říše, jenž měl být impériem německé národní dominance.
Takzvaný „ruský svět“ dnes znamená snahu anihilovat celé národy, počínaje národem ukrajinským. A právě proto vnímá snahu Evropy zabránit tomu jako existenční ohrožení. To činí střet mezi Evropou a imperiálním Ruskem v 21. století prakticky nevyhnutelným.
Podobně jako v případě Třetí říše se přitom toto střetnutí nemusí završit pouhou výměnou jedné ideologie za jinou — jednoho „ismu“ za druhý. Postsovětské Rusko již jednou vystřídalo komunismus za liberalismus, aniž by se změnila samotná imperiální podstata státu. Skutečná změna proto může spočívat teprve v geopolitické transformaci samotného prostoru bývalého ruského impéria — tedy v jeho definitivním rozpadu a přeměně na národní státy, podobně jako se to stalo po rozpadu habsburské či osmanské říše. Nemusí přitom jít o identické modely ani o identické typy států, ale samotná historická tendence směřuje tímto směrem.
Právě tuto skutečnost musí Evropa zohlednit při hledání nové nadnárodní formy svého sjednocení.
V době Fukuyamovy iluze o „konci dějin“ se totiž evropská integrace jevila jako projekt principiálně mírový, téměř pacifistický — zvláště v situaci, kdy bezpečnost Evropy po desetiletí garantovaly Spojené státy. Dnes je však stále zjevnější, že Evropa se musí znovu připravovat na válku — a nikoli lokální, ale potenciálně celoevropskou.
O to důležitější je při tomto sjednocování Evropy neopakovat chyby, které mohou podkopat její vlastní základy. A těmto chybám lze předejít pouze tehdy, pokud se bude vycházet z pevné půdy reality, nikoli z iluzí nebo uměle vytvářených problémů, které mají být následně „řešeny“.
A realita je následující.
Česká republika a Německo jsou dva národní státy, které nejsou pouze dobrými sousedy, ale zároveň jsou součástí společných nadnárodních struktur — Evropské unie a NATO. Je důležité zdůraznit, že jde o národní státy občanského a právního typu, založené na rovnosti občanů a možnosti existence národnostních menšin. Státy, které vůči sobě nemají ani územní, ani reparační nároky.
Jaké formy česko-německé spolupráce tedy odpovídají hledání nové evropské budoucnosti?
Jsou to společné projekty v oblasti ekonomiky, vědy, technologií, vzdělávání, dopravy či energetiky. Jednoznačně sem patří i spolupráce ve vojenské oblasti spolu s dalšími evropskými partnery — přičemž právě zde by se Česko mělo zjevně přibližovat Německu, které po desetiletích pacifismu pochopilo, že éra bezpečnosti na cizí účet skončila.
Patří sem samozřejmě i přeshraniční česko-německá spolupráce. A také vzájemné návštěvy, včetně takových lidí, kteří mají kořeny na území sousedních států a regionů.
Odpovídají však této historické agendě pokusy o reanimaci sudetoněmectví na území České republiky?
Podle mého názoru kategoricky ne — a to z několika důvodů.
1.
V České republice již dnes existují oficiálně registrované organizace Němců České republiky s pobočkami v různých městech a obcích. Nikdo s tím v Česku nemá problém, naopak jejich činnost podporuje i Ministerstvo kultury České republiky.
To jsou uznaní čeští Němci. A každý člověk v Německu či Rakousku, který chce přispět k obnově německého etnokulturního dědictví v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, aniž by zpochybňoval národně-státní charakter České republiky, může podporovat právě tyto organizace a podílet se na jejich činnosti. A ten, kdo získá české občanství nebo trvalý pobyt, se k nim může i přímo připojit.
2.
Ti, kdo místo toho trvají nikoli na existenci českých Němců, ale právě sudetských Němců, se zjevně — ať otevřeně, či skrytě — pokoušejí revidovat samotné základy moderní (národní) české státnosti.
Především proto, že v dnešní České republice již žádné Sudety v politickém smyslu neexistují. Existují pouze tři historické země a čtrnáct krajů, jejichž části se Němci kdysi pokusili odtrhnout a připojit k Německu, přičemž zde zlikvidovali organizovanou českou národní přítomnost — české školy, kulturní spolky, politické organizace a podobně.
Pokud někdo namítne, že Sudety představují geografický region, pak je třeba dodat, že dnes jde o geografický region českého nejen politického, ale i národního území. Ne o německé, nýbrž o české Sudety.
A pokud někdo trvá na pojmu „německé Sudety“, pak tím fakticky požaduje uznání zvláštního etnoregionu či národního regionu. Jenže takový region už v České republice neexistuje — v bývalých Sudetech dnes žije česká národní většina. Proto jsou dnes i geograficky českými Sudetami, nikoli německými.
3.
Jak již bylo řečeno, v České republice žijí čeští (respektive moravští a slezští) Němci. Ti sudetští Němci, kteří se nechtějí integrovat do české společnosti, přijmout české občanství a stát se českými Němci, zůstávají žít v Německu.
Sudetoněmci, kteří nejsou českými Němci, tedy tvoří komunitu v Německu, nikoli v České republice. Proto je logické, aby své sjezdy pořádali především tam, nikoli v Česku.
V této souvislosti je třeba poznamenat, že pokusy některých českých občanů označovat sudetské Němce za „naše německé krajany“ nejsou opřeny o české právo.
České právo zná spoluobčany — včetně německých spoluobčanů, tedy českých občanů německé národnosti. Zná také české krajany — tedy zahraniční občany českého etnického původu, což je jasně definováno v příslušných právních předpisech i na stránkách Ministerstva vnitra.
Žádné německé, respektive sudetoněmecké krajany však české právo nezná.
Sudetští Němci, kteří nechtějí být českými občany, jsou na území České republiky cizinci. Ano, občany členského státu Evropské unie, což jim poskytuje výrazně širší práva než občanům států mimo EU. To z nich však nedělá ani české občany, ani české krajany.
4.
Vzhledem ke všemu výše uvedenému je strategicky neméně nebezpečná i tendence k živelnému rozkladu české národní a státní identity, která se projevuje v debatách podobných těm kolem sudetoněmeckých sjezdů.
Stejně jako v mnoha jiných částech střední Evropy vznikal i český národ často z etnicky smíšeného obyvatelstva. Tak jako se v bývalých Sudetech část etnických Čechů přijetím německého jazyka a kultury postupně stala Němci, tak se naopak mnozí lidé s německými kořeny — nejen v bývalých Sudetech, ale po celé republice — přihlásili k české národní identitě. Někteří vědomě, jiní pod tlakem prostředí. Podobné procesy probíhaly prakticky všude tam, kde se národy formovaly v etnicky smíšených oblastech.
Dnes však v podmínkách právního státu nikdo člověka nenutí ani k určité národnosti, ani vůbec k národní identifikaci. V České republice lze při sčítání lidu uvést dvě národnosti — nebo žádnou. Člověk, jehož německé kořeny táhnou do Německa, se může relativně snadno přestěhovat do Německa a začlenit se do německé společnosti. Může také žít v České republice jako příslušník německé národnostní menšiny. Nebo být Čechem či Moravanem, který si váží svých německých kořenů.
Zcela jiná situace však nastává tehdy, když se podobní lidé nesnaží redefinovat vlastní osobní identitu, ale identitu České republiky jako národního státu a status jejího území jako českého národního prostoru.
A právě k tomu v těchto debatách často dochází, když začínají zaznívat tvrzení, že Cheb je německé město nebo že Brno je město česko-německo-židovské, jak to činí někteří známí čeští či moravští advokáti sudetoněmectví.
To vše nepředstavuje podporu evropské integrace, nýbrž dekonstrukci české identity jako národa a národního státu — identity, která je právě základem evropské integrace.
Funkční evropská integrace znamená, že hrdý Čech se stává hrdým Evropanem stejně jako hrdý Němec. Hrdým Evropanem se může stát i hrdý Moravan nebo Bavor — jenže tato identita se historicky nachází pod úrovní identity národní.
Jestliže je však Čechovi předkládáno, že se má stát Evropanem tím, že se vzdá své národní identity, státnosti a území, které byly ve 20. století těžce vybojovány, nejde o evropskou integraci, ale o provokaci proti ní a o rozklad jejího základního stavebního prvku — národních států sdružených v Unii.
Životaschopné Česko může být součástí takového evropského celku jako národní stát — se svými českými občany všech národností i českými krajany, s českými (resp. moravskými nebo slezskými) městy Cheb, Brno a všemi dalšími městy na území České republiky, v nichž mohou žít občané i legálně usazení cizinci jakékoli národnosti, kultury či víry.
Poučit se ze zkušenosti a vážit si toho, co existuje
Na závěr ještě několik osobních poznámek.
Chápu, že může působit zvláštně, když jako obhájce české národní identity a české státnosti — navíc před útoky části samotných Čechů — vystupuje člověk s imigrantským backgroundem, který přišel do České republiky v poměrně zralém věku a přinesl si s sebou vlastní jazyk, kulturu a životní zkušenost.
Proto musím něco vysvětlit.
Jsem občanem České republiky, ale nejsem etnický Čech a čeština ani česká kultura nejsou mými rodnými. Nemám tedy žádné emocionální důvody hájit českou národní věc tak, jak je mají lidé spojení s ní rodovým původem nebo ti, kteří se narodili a vyrůstali na české půdě.
Přesto jsem při přijetí českého občanství nesložil pouze slib věrnosti České republice, který předpokládá i loajalitu vůči jejímu ústavnímu pořádku a historickým základům popsaným výše. Především jsem s touto zemí spojil osud svůj i své rodiny a vynaložil nemalé úsilí na naši integraci do české společnosti.
Právě proto vnímám český stát jako garanta zájmů své rodiny, garanta bezpečnosti prostředí, v němž žije, i způsobu života, který nám vyhovuje. A to nejen jako stát právní, demokratický a sociální, ale také jako stát národní.
Proč?
Protože jsem vyrůstal v jednom z nejvíce multietnických měst sovětského impéria a viděl jsem, jak se během několika málo let proměnilo z příkladu soužití a promísení národů v peklo mezietnické konfrontace.
A zároveň vidím, jak země, z níž jsem v dospělém věku emigroval, šíří dnes toto peklo dál právě proto, že dosud neprošla rozpadem impéria, kterým střední Evropa prošla ve 20. století.
Ano, ještě nedávno existovalo toto peklo i zde, kde dnes žijeme — pro někoho v letech 1938–1939, pro jiného v období 1938/39–1945 a pro dalšího v letech 1945–1946. Cena za něj však již byla zaplacena. A právě touto cenou byl vytvořen prostor, v němž dnes existuje národně definovaný řád, do něhož se může integrovat každý, kdo zde chce žít — a zároveň ví, co je k tomu třeba.
Životaschopnost České republiky jako národního státu spočívá v tom, že dnes na celém jejím území existují právě tento řád a tato určitelnost. A já lépe než mnozí jiní vím, jakou mají hodnotu.
Právě proto vnímám pokusy o narušení tohoto řádu jako riziko návratu problémů, jimiž již prošla moje rodina i země a prostor, v němž dnes žijeme.
Publikováno na Nations Through Time 12. května 2026
