Článek
Znovu o nálepkách a realitě
Spory o podstatu Sudetoněmeckého landsmanšaftu trpěly stejnou vadou jako debaty o sudetoněmecké otázce obecně – ideologickým nálepkováním a jeho vyvracením při téměř úplném ignorování etnopolitického základu celého problému.
Kdo jsou nacisté – landsmanšaft, nebo jeho odpůrci? Kdo za co nese morální odpovědnost a kdo se má za co kát?
Všechna tato ideologická a morální dilemata jsou produktem společnosti, v níž ideologické a kulturní rozpory nahradily rozpory národnostní, jejichž brutální tečka (?) byla v Československu učiněna v roce 1946. Následné česko-slovenské rozpory za takové nelze považovat už jen proto, že byly vyřešeny sametovým rozvodem. A už vůbec jimi nejsou „romská otázka“, nespokojenost s imigrací, projevy xenofobie apod. – to vše jsou nanejvýš sociální konflikty s etnickým podtextem uvnitř jedné společnosti. Kdo chce pochopit, jak vypadají skutečné mezinárodní konflikty, musí se podívat na války v bývalé Jugoslávii, na Kavkaze, na konflikt mezi Židy a Palestinci nebo koneckonců na nynější rusko-ukrajinskou válku.
Z tohoto pohledu není na Sudetoněmeckém landsmanšaftu nejdůležitější jeho ideová platforma. Pan Posselt dnes všemožně zdůrazňuje, že jsou zásadovými antinacisty, panevropany, liberály a podobně, nikoliv zastánci nacismu jako jeho předchůdce v čele sudetských Němců Konrad Henlein. Je však třeba připomenout, že ani Konrad Henlein nebyl vždy nacistou. Do roku 1933 v sousedním Německu spolupracoval s kruhy blízkými vládnoucí Bavorské lidové straně, kterou lze bez větších problémů považovat za ideového předchůdce dnešní Křesťansko-sociální unie (CSU), jejímž členem je dnes i pan Posselt. Stejně tak sám Henlein v různých obdobích zastával různé politické pozice. Podstatné však bylo, že se vždy řídil především obhajobou sudetoněmeckých zájmů. Totéž později činili i sudetoněmečtí odpůrci Henleina a nacismu vůbec, kteří přesto požadovali buď zachování Sudet v rámci budoucího demokratického Německa, nebo alespoň širokou autonomii tohoto území.
Také postoje poválečného Sudetoněmeckého landsmanšaftu se v řadě politických otázek měnily. Postupem času – alespoň podle vyjádření jeho představitelů – upustil od požadavků na zrušení Benešových dekretů i na navrácení majetku zabaveného během poválečného vyhnání. Neměnný však zůstal hlavní cíl: dosažení práva na návrat do vlasti. Ne v individuální rovině, které už dávno nic nebrání, stejně jako možnosti přestěhovat se do České republiky, integrovat se do české společnosti a za stejných podmínek jako ostatní cizinci časem získat české občanství. Ale v rovině kolektivní – jako skupina, kterou by česká společnost nepřijímala jako přistěhovalce či cizince, nýbrž jako původní obyvatele země, kteří z ní byli nespravedlivě vyhnáni.
Neměnná tak zůstává i samotná podstata landsmanšaftu jako etnopolitické organizace. Proto se pan Posselt neprezentuje pouze jako panevropan, liberál či zastánce evropské integrace, ale také jako představitel konkrétní volksgruppe, tedy etnické skupiny sudetských Němců.
Chceme-li proto pochopit širší kontext tohoto fenoménu, neměli bychom hledat jeho analogie na mapě ideologií, ale na mapě etnopolitické.
Současné příklady
Za nejznámější analogii podobného typu organizace lze patrně považovat rané sionistické hnutí usilující o návrat Židů do Palestiny. I zde je třeba poznamenat, že se v průběhu boje za dosažení tohoto cíle měnila ideová platforma hnutí, jeho zahraničněpolitické priority i deklarované požadavky. Zpočátku mu stačilo, aby Židům bylo jednoduše umožněno vracet se do Palestiny, později požadovalo politickou samosprávu v rámci britského mandátu, následně vznik židovského státu vedle arabského palestinského státu a dnes, jak známo, představitelé prvního již druhému právo na existenci neuznávají.
Hned na začátku chci zdůraznit, že v případě tohoto i dalších příkladů nebudu při hodnocení argumentů soupeřících skupin stát na straně žádné z nich, ale pokusím se jejich postoje posuzovat s odstupem. Přesto asi nikdo nebude rozporovat, že není příjemné ocitnout se v postavení Palestinců stojících v cestě Židům směřujícím k návratu do vlasti. A poté, co se druhým podařilo svého cíle dosáhnout, vzniklo obdobné hnutí či požadavek i na straně prvních – za právo Palestinců vyhnaných během Nakby vrátit se do své vlasti.
Do značné míry symetrické jsou také požadavky vyhnanců usilujících o návrat v současném arménsko-ázerbájdžánském konfliktu. Jeho horká fáze začala vyhnáním přibližně 300 tisíc Ázerbájdžánců z Arménie koncem osmdesátých let, pokračovala vyhnáním Arménů z Baku a dalších částí Ázerbájdžánu, přerostla v plnohodnotnou válku o sporný Karabach, jejímž výsledkem bylo vyhnání veškerého ázerbájdžánského obyvatelstva z Karabachu a okolních okresů, a zatím skončila návratem Karabachu pod kontrolu Ázerbájdžánu a odchodem prakticky veškerého arménského obyvatelstva z tohoto území.
V důsledku toho dnes existují dvě etnopolitická společenství s navzájem zrcadlovými požadavky.
Jedním z nich jsou arménští uprchlíci požadující návrat do Arcachu, jak Arméni Karabach nazývají. Je přitom třeba připomenout, že během poslední, třídenní války v roce 2023 nabízely ázerbájdžánské úřady arménskému obyvatelstvu možnost zůstat a integrovat se do ázerbájdžánské politické reality, avšak jeho představitelé dali přednost organizované evakuaci. Ještě před válkou v roce 2020 Ázerbájdžán arménskému obyvatelstvu Karabachu nabízel autonomii výměnou za návrat území pod svou svrchovanost. Vedení karabašských Arménů však nepřijalo ani jednu z těchto nabídek a po svém odchodu nyní požaduje právo na návrat do vlasti. Zjevně ovšem za podmínek, které si představuje samo, protože za podmínek nabízených Ázerbájdžánem zůstat nechtělo.
Od určitého okamžiku začaly ázerbájdžánské úřady prosazovat protipožadavek – návrat oněch přibližně 300 tisíc Ázerbájdžánců vyhnaných z Arménie a jejich potomků. Jejich zájmy dnes zastupuje Společenství západního Ázerbájdžánu. Je třeba dodat, že ázerbájdžánská vláda deklaruje, že vůči mezinárodně uznanému území Arménie nevznáší územní nároky a navrhuje, aby se tito vyhnanci vrátili jako občané Arménie. V zemi s přibližně třemi miliony obyvatel a na pozadí předchozích odchodů Arménů z Baku a v poslední době také z Karabachu je však taková perspektiva mnohými Armény vnímána jako existenční hrozba pro arménský charakter jejich státu.
Dalším příkladem jsou krymští Tataři. Poté, co byli v roce 1944 deportováni Stalinem z Krymu, patřili spolu s povolžskými Němci a meschetskými Turky mezi národy, kterým nebylo ani později v Sovětském svazu dovoleno vrátit se do vlasti. Návrat krymských Tatarů začal až po získání nezávislosti Ukrajiny, avšak byl do určité míry brzděn proruskými elitami Autonomní republiky Krym. Situace krymských Tatarů orientovaných na Ukrajinu se ještě zhoršila po ruské okupaci Krymu. Od roku 2014 fakticky probíhá nový exodus části krymskotatarského obyvatelstva z Krymu, zatímco na poloostrov přichází nové obyvatelstvo z Ruska. Národní reprezentace krymských Tatarů – Medžlis krymskotatarského národa, který dnes působí na Ukrajině – deklaruje, že po případné deokupaci Krymu bude usilovat nejen o návrat krymských Tatarů, ale také o vyhoštění „nových obyvatel“, kteří se na Krym přistěhovali po roce 2014, a o potrestání těch „starých“, kteří se dopustili kolaborace.
A konečně poslední příklad z geograficky bližšího prostoru – Bosňáci vyhnaní Srby během vytváření etnicky homogenní Republiky srbské na části území Bosny a Hercegoviny. Od výše uvedených případů se tato situace liší tím, že formálně probíhá v rámci jednoho státu, jehož občanům Daytonské dohody garantovaly právo vrátit se do svých domovů. V řadě případů k takovému návratu skutečně došlo. Přesto však politické elity i značná část společnosti Republiky srbské brání masovějšímu návratu bosňáckých vyhnanců (povratnici) ze strachu, že by jejich kvazistát přišel o svůj převážně srbský charakter.
Rozdíly a podobnosti
Chci snad všemi těmito příklady naznačit, že představitelé landsmanšaftu připravují Čechům osud, jaký si v mnoha z uvedených případů navzájem připravovaly soupeřící strany?
Ne.
Dokonce je velmi nepravděpodobné – alespoň v dohledné budoucnosti –, že by se i v případě vytvoření takové možnosti do České republiky fyzicky přestěhovala většina sudetských Němců, kteří dnes žijí v prosperujícím Bavorsku. Těch přitom nejsou jen několik tisíc, jak jsme někdy ujišťováni, ale přibližně čtyři miliony, pokud počítáme i potomky sudetských Němců.
Jejich politický návrat, jehož avantgardou by se mohla stát relativně nepočetná skupina připomínající rané sionistické hnutí, je však představitelný. A k tomu není nutné ani „bourat Benešovy dekrety“, ani „brát chalupy babičkám“. Stačilo by přiznat usnadněné právo na získání českého občanství těm, kdo byli v minulosti zbaveni občanství československého. To samo by mohlo stačit ke spuštění procesu, který jsem již dříve popsal, se všemi jeho důsledky.
V tomto kontextu je třeba chápat, že metody organizování sudetských Němců v 21. století se mohou výrazně lišit od metod jejich vůdců v první polovině století dvacátého. Jejich základní cíl však není určován ideologií, nýbrž samotnou povahou etnopolitické organizace specifické „volksgruppe“. A tento cíl je obtížně slučitelný s existencí České republiky jako českého národního státu a potenciálně představuje existenční výzvu i pro moderní český národ.
