Proč je Polsko-litevská unie pro Rusko jeho noční můrou?

Normální evropské státy, které znají své etnické i politické dějiny, zakládají vzájemné vztahy především na mezinárodně uznávaných hranicích. To však neplatí pro Rusko pod vedením Vladimira Putina, jenž vyhlásil doktrínu „historického Ruska“ a snaží se silou měnit mezinárodně uznané hranice podle údajně „historických“.

Nejnápadněji se to dnes projevuje vůči mezinárodně uznaným hranicím Ukrajiny. Současně však politici a propagandisté Putinova režimu opakovaně zpochybňují územní uspořádání Kazachstánu, Ázerbájdžánu, Gruzie, Arménie, pobaltských států, Moldavska a někteří dokonce i Polska či Finska. Z hlediska ruského imperiálního nacionalismu má Rusko na všechna tato území historický nárok, jehož povahu jsem rozebíral již dříve.

Právě Ukrajina (a také Bělorusko, které zatím zůstává poněkud ve stínu, protože je již dlouhou dobu pod kontrolou proruského Lukašenkova režimu) však stojí v centru těchto nároků. V představách ruských nacionalistů totiž neleží pouze na území historického ruského státu, ale přímo v srdci jeho údajné etnické metropole – staré Rusi.

Z pohledu ruského imperiálního nacionalismu však kořeny tohoto problému sahají mnohem hlouběji než jen k modernímu ukrajinskému nacionalismu, který vznikl v 19. století přibližně ve stejné době jako národní obrození národů střední Evropy. Podle této představy začíná problém již v době Polsko-litevské unie, a ještě dříve ve Velkoknížectví litevském.

Přesvědčit se o tom lze snadno otevřením programového článku Vladimira Putina „O historické jednotě Rusů a Ukrajinců“, kde celé vysvětlení začíná tvrzením, že po mongolské invazi, která rozbila jednotu staré Rusi (ve skutečnosti již tehdy značně iluzorní), připadly její západní země – tedy dnešní Bělorusko a Ukrajina – pod vládu Velkoknížectví litevského a později Polsko-litevské unie.

Je důležité si uvědomit, že v ruském imperiálně-nacionalistickém myšlení nejsou hlavním protivníkem ani dnešní Litva a Polsko jako státy. Za skutečný zdroj „historického zla“ jsou považovány historické, kulturní a civilizační fenomény litvinismu a polonismu, které měly údajně odtrhnout od Ruska jeho „původní“ země i jejich obyvatele.

V tomto mytologickém obrazu byli obyvatelé západoruských zemí stejně ruští jako obyvatelé Moskevska a teprve nejprve litevský a následně polský kulturně-politický vliv je měl nepřirozeně odtrhnout od jejich přirozené identity a kultury.

Je tomu ale skutečně tak? Byli předkové dnešních Bělorusů a Ukrajinců etnicky cizí Litevcům a Polákům a totožní s předky dnešních Rusů?

Základem současného ruského národa je stát, nikoli etnicita

Moderní národy se ve skutečnosti (samozřejmě nikoli z ničeho) formují především v 18., 19. a 20. století a Rusové nejsou výjimkou. Historik David Brandenberger přesvědčivě ukázal, že masové rozšíření moderního ruského národního vědomí proběhlo právě za Stalinovy éry.

Tím se však nyní nebudeme podrobně zabývat. Zaměřme se raději na etnickou kategorii (v terminologii etnologa Anthonyho D. Smithe), která se v Ruském impériu před komunistickou revolucí označovala jako Velkorusové a která se v sovětském období stala základem moderní národnosti Rusové.

Podíváme-li se na práce významných ruských etnologů z předrevolučního období, zjistíme, že tzv. Velkorusy jednoznačně rozdělovali na dvě odlišné etnické skupiny – severní Velkorusy a jižní Velkorusy. Dmitrij Zelenin dokonce tvrdil, že tradiční dělení potomků obyvatel staré Rusi na Malorusy (Ukrajince), Bělorusy a Velkorusy by mělo být přehodnoceno a že místo jedné velkoruské národnosti je vhodnější rozlišovat dvě – severní a jižní.

Ještě zajímavější byl pohled Alexeje Šachmatova. Ten uznával, že severní a jižní Velkorusové se od sebe etnicky liší, a dokonce zastával názor, že jižní Velkorusové mají z etnografického hlediska blíže k Bělorusům (a v některých případech i k Malorusům, tedy Ukrajincům) než k severním Velkorusům. Současně však tvrdil, že v jeden národ je spojila existence společného Moskevského státu, což je odlišovalo od Bělorusů a Ukrajinců, kteří se ocitli ve Velkoknížectví litevském.

Na užší etnolingvistickou příbuznost jižních Velkorusů s Bělorusy než se severními Velkorusy upozorňoval také ruský lingvista Jevgenij Budde. Podle něj právě společný život severních a jižních Velkorusů v jednom státě vedl ke vzniku středoruských přechodových typů v kontaktní zóně mezi oběma skupinami. Tyto středoruské typy podle něj nebyly původní, na rozdíl od obou výchozích skupin.

Označení severní a jižní Velkorusové může svádět k dojmu, že rozdíly mezi nimi byly pouze geografické nebo klimatické. Než však ukážeme, proč tomu tak nebylo, je třeba zdůraznit, že tato označení byla pouze popisnými etnografickými kategoriemi. Nešlo o vlastní etnická jména obyvatel, kteří se většinou identifikovali především se svými regiony, nikoli s těmito vědeckými kategoriemi.

Pokud jde o jejich etnický základ, začali sovětští historici psát, že základem Rusů – tedy obyvatel, kteří byli před revolucí označováni jako Velkorusové – se staly kmeny Krivičů, Vjatičů a Ilmeňských Slovanů. Ke každému z nich se ještě vrátíme. Již nyní je však třeba říci, že rozdíl mezi severními a jižními Velkorusy vyplývá především z toho, že základem prvních byli Ilmeňští Slované, kteří postupně asimilovali severofinské kmeny, jako byli Merjové a Čuď, zatímco základem druhých byli Vjatiči, kteří se smísili s jižnějšími finskými kmeny, například Meščerou, a pravděpodobně místy také s potomky východních Gótů.

Zajímavým ukazatelem etnických a kulturních vazeb jsou také názvy měsíců. Zatímco většina slovanských národů střední Evropy si dodnes zachovala původní slovanské názvy měsíců, v dnešní ruštině byly nahrazeny názvy latinského původu. Nebylo tomu tak však vždy. Je příznačné, že například v některých oblastech jižnovelkoruského areálu nebo mezi potomky Krivičů na západě dnešního Ruska se původní označení pro srpen shodovalo s názvem používaným u sousedních slovanských národů – serpeň, zatímco v tradici severních Velkorusů se používal zcela odlišný název – gustar.

Litva a Bělorusko

Obraťme se nyní k Bělorusům, jejichž odlišnost od Rusů ruští nacionalisté považují za důsledek polonizace, a ještě předtím začlenění do Velkoknížectví litevského. O polonismu bude řeč v následující části, začněme tedy Litvou.

Právě sovětský ruský badatel Vladimir Toporov zastával a podrobně zdůvodňoval názor, že etnogeneze dnešních Bělorusů sahá hluboko do minulosti a že významnou roli v ní sehrál baltský substrát, s nímž se později smísily slovanské kmeny Dregovičů, Krivičů a Radimičů.

Je třeba připomenout, že právě v sovětském období přispěli ruští badatelé, jako byli Vladimir Toporov a Oleg Trubačov, zásadním způsobem ke studiu starobylé baltské vrstvy dějin. Ta přitom zdaleka nepřesahuje jen hranice dnešní Litvy a Lotyšska, ale také Běloruska a zasahuje hluboko do sousedních oblastí současného Ruska. Sovětský archeolog Evgenij Šmidt ze Smolenska – regionu ležícího na hranici s Běloruskem a historicky s ním úzce spjatého – dokonce zastával názor, že kmen Krivičů nebyl původně slovanský, nýbrž představoval baltské obyvatelstvo, které bylo později slavizováno.

Právě to je důležité pro pochopení dějin Velkoknížectví litevského, jehož součástí se postupně staly západní země staré Rusi, včetně území dnešního Běloruska i etnicky běloruských oblastí dnešního Ruska, jako jsou Smolensko a Brjansko.

Jestliže ruská imperiální propaganda tvrdí, že tento vývoj byl nepřirozený, pak z hlediska hlubších etnografických souvislostí lze dospět spíše k opačnému závěru. Zatímco předky Bělorusů spojoval s Litevci starobylý baltský substrát, tzv. severní Velkorusové, které běloruský jazykovědec Ján Stankevič označoval jako „Suzdalce“, jim etnicky příliš blízcí nebyli.

Naopak předky Bělorusů a jižních Velkorusů spojovala určitá etnická příbuznost, která se v určitém období odrážela i v politické orientaci. Významná část Verchovských knížectví totiž po určitou dobu tíhla právě k Velkoknížectví litevskému.

Polsko, Ukrajina a nejen ony

Neméně tendenční je i démonizace Poláků v ruské nacionalistické propagandě, která je vykresluje jako cizorodý prvek vůči předkům Ukrajinců a Bělorusů a jako hlavní příčinu jejich odcizení Rusku.

Na příkladu názvů měsíců jsme však již viděli, že té části Velkorusů, která používala pro srpen označení serpeň, byli slovanští sousedé se stejnou tradicí z etnografického hlediska zjevně bližší než ti Velkorusové, kteří pro tentýž měsíc používali zcela odlišné označení gustar.

V této souvislosti je užitečné podívat se na etnogenezi jednotlivých slovanských kmenů. Ta ukazuje, že kmen Polanů se stal součástí nejen formování polského etnika, ale také etnogeneze Ukrajinců. A nejen to. Nejstarší ruské letopisy považovaly Radima a Vjatka – tedy předky Radimičů a Vjatičů – za bratry Lecha, legendárního předka Poláků. Taková tradice je navíc v souladu s některými populačně-genetickými studiemi, které ukazují výraznou genetickou podobnost mezi obyvateli oblastí spojených s Vjatiči a dnešními Poláky.

Lze proto říci, že západní a východní Slovany ve středověku oddělovalo především náboženství a městská civilizace, zatímco jejich pohraniční skupiny na obou stranách netvořily dvě oddělená etnická území, ale spíše souvislé kontinuum – jazykové i etnografické.

Je proto přirozené, že Poláci, zejména obyvatelé jejich východních oblastí, nikdy nebyli Ukrajincům a Bělorusům etnicky vzdálení. Tento prostor navíc zasahuje i do jihozápadních oblastí dnešního Ruska, jejichž obyvatelům jsou z etnogenetického hlediska západní sousedé bližší než jejich severovýchodní krajané.

Balto-slovanský prostor versus „historické Rusko“

Baltský a lechitsko-polanský prostor, o nichž byla řeč výše, mohou na první pohled působit jako dva paralelní okruhy, které se pouze v některých bodech překrývají.

Ve skutečnosti má však tento příběh hlubší rozměr, sahající až k etnogenezi Slovanů a Baltů na tomto území. Dnes je například jednou z nejvlivnějších hypotéz představa, že původní slovanské jádro vzniklo v oblasti Polesí – příhraničním regionu dnešního Běloruska a Ukrajiny, zasahujícím i do západní části dnešního Ruska, především Brjanské oblasti.

Vzájemný vztah Slovanů a Baltů je však mnohem složitější. Existují různé hypotézy – od představy původního balto-slovanského společenství, které se později rozdělilo na baltskou a slovanskou větev, až po teorie, podle nichž se Slované oddělili od Baltů, případně se jejich formování odehrávalo pod vlivem kontaktů se severoíránskými populacemi.

Ať už byla skutečnost jakákoli, je zřejmé, že existoval prostor, v němž byly dějiny Baltů a Slovanů po dlouhá staletí úzce propojeny. Není proto náhodou, že právě na tomto území vznikl v raném novověku jedinečný civilizační útvar – Polsko-litevská unie, která spojila země dnešního Polska, Litvy, Běloruska, Ukrajiny i západních oblastí dnešního Ruska.

Právě tento útvar – nikoli pouze stát, ale svébytný civilizační fenomén – je v ruském imperiálním myšlení fakticky vnímán jako hlavní historický protivník. Není proto náhodou, že Vladimir Putin v roce 2005 ustanovil novým státním svátkem den osvobození Moskvy od vojska Polsko-litevské unie, tvořeného lidmi pocházejícími z Polska, Litvy, Běloruska, Ukrajiny i západu dnešního Ruska.

Proč tomu tak je? Vedle zřejmých událostí novověkých dějin má tento problém zřejmě i hlubší rozměr.

Přirozené vazby uvnitř tohoto prostoru totiž sahají hluboko do minulosti – o staletí, možná dokonce o tisíciletí. Naproti tomu nejen Ruské impérium vzniklo poměrně nedávno spojením etnicky i geograficky velmi odlišných oblastí, které spolu měly jen málo společného – například Kavkazu a Burjatska –, ale při podrobnějším pohledu začíná vyvolávat otázky i samotná etnická jednota dnešních Rusů.

Lze proto předpokládat, že právě z tohoto důvodu hraje v ruském imperiálním narativu tak významnou roli představa o historické přirozenosti tohoto státního celku. Aby byla přesvědčivá, musí současně zpochybňovat nebo popírat dlouhodobé etnické a kulturní vazby jeho západních částí s národy, s nimiž byly po staletí přirozeně propojeny.