Karel Habsbursko-Lotrinský o dekolonizaci Ruska a hranicích Evropy

Ze setkání Karla Habsbursko-Lotrinského s českým publikem v Praze, o němž informoval portál Monarchistické noviny (na konci reportáže je odkaz na videozáznam celého setkání), bych chtěl čtenářům představit pasáž, v níž následník české koruny hovoří o vztahu mezi Evropou a Ruskem.

Odpověď stojí za to vyslechnout celou, ale pro ty, kteří tuto možnost nemají, stručně shrnu, že se skládá ze dvou částí.

V první části Karel Habsbursko-Lotrinský říká, že by si přál vidět Rusko reprezentované evropskou kulturou, jejímž symbolem je Petrohrad, jako dobrého souseda Evropy, případně dokonce jako její součást. To však podle něj bude možné teprve tehdy, až Rusko přestane být koloniální říší, kterou je dnes a která stojí proti Evropě.

Ve druhé části však upozorňuje, že kořeny tohoto problému sahají mnohem hlouběji – až do období mongolského dobytí staré Rusi. Tehdy se podle něj rozdělila na část, která přijala mongolskou tradici a z níž se později vyvinulo Rusko, a na část, která ji nepřijala a zůstala součástí evropského kulturního a politického prostoru. Karel Habsbursko-Lotrinský poukazuje na to, že tato hranice – tedy východní hranice Evropy – přibližně odpovídá dnešním hranicím Ukrajiny a Běloruska a že jde o hranici velmi starou.

V této souvislosti bych rád upozornil na dvě věci.

Zaprvé je mimořádně důležité, že Karel Habsbursko-Lotrinský označuje za kořen problému současného Ruska nikoli pouze jeho současný režim, jak se jej mnozí snaží redukovat, ale samotnou podstatu Ruska jako koloniální říše.

To je důležité zdůraznit, protože Západ může znovu zopakovat svou chybu a po Putinovi podpořit další „reformátory“ či „demokratizátory“ Ruska, kteří budou současně usilovat o zachování tohoto koloniálního konglomerátu národů a území, jenž představuje bezpečnostní hrozbu pro Evropu.

Příkladem takového přístupu je nedávné udělení ceny Juliji Navalné bavorskými sociálními demokraty. Sama Navalná i její tým přitom vedou politický boj proti silám, které prosazují dekolonizaci Ruska. To znovu otevírá otázku specifického přístupu části bavorského politického establishmentu, jenž stojí také za Sudetoněmeckým landsmanšaftem. Jestliže jeho přední představitel Markus Söder ještě v roce 2020 osobně navštívil Vladimira Putina a vyzýval ke zrušení sankcí vůči Rusku, dnes stejné politické prostředí podporuje Juliji Navalnou, která usiluje o zachování téhož imperiálního Ruska – pouze pod jinou značkou.

Zadruhé je důležité zamyslet se nad tím, jaké závěry by z vystoupení Karla Habsbursko-Lotrinského měly vyplývat. Nad tím se zamýšlejí také kolegové z Koruny české a s jejich obecným závěrem v zásadě souhlasím. Přesto je vhodné upozornit na několik nuancí, které mohou snadno uniknout těm, kdo se touto problematikou dlouhodobě nezabývají.

Když Karel Habsbursko-Lotrinský hovoří o Petrohradu jako o příkladu evropské kultury, je třeba si uvědomit, jak se vůbec mohl stát jejím symbolem. Nebylo to jen proto, že město budovali nejlepší architekti a inženýři z celé Evropy. Stejně důležité je, že vzniklo v části skandinávského, respektive feno-skandinávského prostoru, na místě již existujícího města Nyenskans, a ještě v polovině 19. století žili v jeho okolí ingrijští Finové.

Po uchopení moci bolševiky v Petrohradě, které mnozí jejich současníci označovali za nové Huny, se ingrijští Finové pokusili vytvořit Republiku Severní Ingrie. Tento pokus však skončil stejně neúspěšně jako vznik Severokarelské republiky, přestože obě hnutí podporovalo Finsko, kterému se na rozdíl od nich podařilo získat nezávislost.

Dnes přitom existuje poměrně významné regionalistické hnutí, které usiluje o vytvoření nezávislé Ingrie zahrnující Petrohrad a okolní Leningradskou oblast. Tentokrát už není spojeno výhradně s ingrijskými Finy, ale sdružuje obyvatele regionu různých etnických původů, převážně ruskojazyčných. Přesto jsou přesvědčeni, že Ingrie s Petrohradem by se měla stát samostatným státem a jako taková být součástí Evropy obecně a baltsko-feno-skandinávského prostoru zvláště.

Podobná hnutí existují i v dalších regionech evropské části Ruska: v Kaliningradské oblasti působí Baltská republikánská strana, v Pskovské oblasti Pskovské republikánské centrum, ve Smolenské oblasti Smolenské republikánské centrum (jehož jsem jedním z představitelů), na kozáckém Donu pak Donské republikánské hnutí a další.

Nemluvě o početných národních hnutích Tatarů, Baškirů, Udmurtů, Jakutů, Burjatů, Kalmyků, Ingušů, Čečenců a dalších národů.

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že ti, kdo chtějí mít v budoucnu na východ od Evropy skutečně evropského souseda, by za žádných okolností neměli opakovat chybu, které se evropské státy dopouštěly opakovaně nejméně po poslední tři století. Neměli by znovu vkládat naděje do těch, kdo se budou snažit „evropeizovat“ Rusko z centra samotné říše, podobně jako to údajně činil Petr I.

Petrova westernizace Ruska byla pouze povrchní. Přijetí vnějších evropských kulturních forem provázelo stále větší vzdalování se samotné podstatě evropské civilizace, jejímž základem je úcta k jednotlivci, jeho cti, důstojnosti a právům. Tyto hodnoty jsou státu postmongolského typu, který si pouze oblékl evropský kostým, hluboce cizí. Právě na tuto skutečnost Karel Habsbursko-Lotrinský upozorňuje.

V tomto smyslu představuje skutečnou alternativu obrátit pozornost k západním zemím historické Rusi, jako jsou výše zmíněné regiony, které nejsou s Ukrajinou a Běloruskem spojeny pouze geograficky, ale také historicky a etnicky. Stejně tak je třeba věnovat pozornost historickým zemím, jako jsou Ingrie či Karélie, které byly součástí feno-skandinávského prostoru. Jak jedny, tak druhé byly násilně připojeny k Moskevii v průběhu její přeměny v impérium, který jsem popsal již dříve. I v samotné Moskevii přitom existují zastánci dekolonizace, například příznivci vytvoření postimperiálního Zálesí.

Samozřejmě je třeba dodat, že takový proces by byl spojen s mnoha obtížemi a nikdo dnes nemůže s jistotou říci, jaký by byl jeho konečný výsledek. Mohl by vést ke vzniku desítek mezinárodně uznaných států na území dnešního Ruska, k jeho přeměně v konfederaci takových států nebo k různým kombinacím těchto modelů podle jednotlivých regionů a národů.

Jedno je však možné tvrdit s jistotou. Kdo si přeje, aby se Evropa jednou rozšířila i na území dnešního Ruska, měl by podporovat především odpovídající regionalistické a národní síly v jeho evropské části. Teprve poté má smysl podporovat celoruskou opozici – a pouze tu její část, která bude ochotna tyto síly uznat jako legitimní partnery a spolupracovat s nimi.