Článek
Co je Panevropská unie?
Panevropská unie je jednou z mála nadnárodních organizací, které mají skutečně dalekosáhlou panevropskou vizi.
Další podobnou organizací je strana Volt, ta však není ničím jiným než Piráty v celoevropském měřítku. Jednotná federální Evropa pod duhovou vlajkou není něco, v čem by chtěly žít miliony Evropanů, a už vůbec ne něco, co má šanci přežít střet s globálními predátory typu Číny a Ruska.
Panevropská unie naopak nabízí budoucnost sjednocené Evropy založené na ideji evropského patriotismu vycházejícího z konzervativních evropských hodnot.
Její specifikum spočívá v tom, že je založena na konceptu Panevropy aristokrata z českých zemí Coudenhove-Kalergiho a že je dnes spojena s rodem Habsburků.
Je však důležité chápat, že organizace se skládá z různých národních sekcí, které často mají vlastní představy o její politice a mohou být ve vzájemném rozporu. V tomto smyslu je Panevropská unie jakousi mini Evropskou unií, uvnitř níž rovněž vznikají podobné rozpory. Jen s tím rozdílem, že se jen zřídka dostanou na veřejnost…
Odpůrci a přátelé Ruska v německy mluvícím světě
Hlava rodu Habsburků je již po desetiletí důsledným odpůrcem jak Putinova režimu, tak ruského imperialismu. Nejprve to byl zesnulý Otto von Habsburg, dnes jeho syn Karl von Habsburg.
V tomto ohledu představoval rod Habsburků uvnitř německého (resp. německy mluvícího) světa tendenci stojící v opozici jak vůči politice oficiální Vídně, tak vůči oficiálnímu Berlínu éry Schrödera a Merkelové.
Postoj Berlína se dnes podařilo změnit. Současný kancléř Merz se snaží proměnit Německo v avantgardu odporu sjednocené Evropy proti ruské agresi a v hlavního podporovatele Ukrajiny. Zda se mu to podaří dlouhodobě, je těžké říci – podobné úkoly se v podmínkách roztříštěné liberální demokracie řeší obtížně, zvláště když významná část politické scény pracuje pro nepřítele, zatímco autoritářské režimy dokážou konsolidovat všechny zdroje svých zemí. Přesto je dnes Merzova politika jedinou důstojnou německou strategií, která je zároveň prospěšná celé Evropě.
S oficiální Vídní je to mnohem složitější. Když ve vládě není FPÖ, rakouská politika není otevřeně proruská. Samotné Rakousko se však se svým zakořeněným poválečným neutralismem systémově stalo platformou pro zastupování ruských zájmů v Evropě. A právě proti tomu dlouhodobě vystupuje Panevropa-Rakousko, nejúžeji spojená s rodem Habsburků. Fakticky usiluje o geopolitickou revoluci v Rakousku a o jeho vstup do NATO, podobně jako to učinily Finsko a Švédsko. Zatím však tyto myšlenky zůstávají v zemi marginální. Přesto právě ony nejautentičtěji navazují na původní koncept Panevropy.
V německém světě však existuje ještě jedno centrum, jehož význam bývá podceňován – Mnichov.
Někdo namítne, že Bavorsko je jen jednou ze spolkových zemí Německa a že není správné stavět jej na úroveň hlavních měst plnohodnotných států, jako jsou Německo nebo Rakousko. Jenže situace je složitější.
Bavorsko má i oficiálně uvnitř Německa unikátní status – není jen spolkovou zemí, ale „Svobodným státem“, jak zní jeho oficiální název. Zároveň si od 19. století uchovalo silnou, v podstatě subnárodní identitu, která přežila hitlerovský režim, po válce se obnovila a dále posílila.
Neměli bychom však zapomínat, že právě Mnichov se stal jedním z center radikálního etnocentrického pangermanismu známého jako nacismus (nálepka, jejíž používání často zakrývá původní podstatu tohoto fenoménu). V jeho čele stáli rakouský anti-Rakušan Hitler, který odmítl rakouskou identitu ve prospěch čistě německé, a volksdeutsche z různých bývalých německých kolonií, zatímco stará pruská aristokracie na něj hleděla s nedůvěrou.
Vyjádřením bavorského politického projektu je CSU, dnes spolu s AfD nejpravicovější strana Německa. Formálně jde o celoněmeckou stranu, ve skutečnosti je to však strana vládnoucí Bavorsku a reprezentující zájmy jeho politické třídy prostřednictvím koalice s CDU.
V této souvislosti stojí za připomenutí, že faktický vůdce bavorské miniříše Söder přijel v roce 2020 do Kremlu, srdečně se setkal s Putinem, vyzýval ke zrušení sankcí proti Rusku a sliboval boj proti „antiputinovskému populismu“.
Evropa – a právem – neodpustila podobnou službu Kremlu Orbánovi a Ficovi. Neprávem však zapomíná na obdobnou roli herr Södera v německé politice, vůdce Bavorského státu.
Kdo reprezentuje Německo v Panevropě?
Jedním z nejaktivnějších představitelů Panevropy v Německu a zároveň Německa v Panevropě není nikdo jiný než herr Posselt, vůdce Sudetoněmeckého landsmanšaftu.
Tato organizace má základnu v Bavorském státě (připomínám, že jde o oficiální název Bavorska) a herr Posselt úzce spolupracuje s herr Söderem. Není to nic překvapivého, protože po válce a vyhnání sudetských Němců z Československa Bavorský stát integroval sudetské Němce do svého společensko-politického systému a prohlásil je za jeden ze čtyř historických kmenů Bavorska vedle Bavorů, Franků a Švábů.
To je velmi zajímavé, protože vlajky Panevropy jsou přítomné téměř na všech akcích Landsmanšaftu a herr Posselt se na jejich pozadí rád fotografuje a odvolává se na myšlenky Coudenhove-Kalergiho. Součástí jeho diskurzu je tvrzení, že nacionalismus přinesl Evropě mnoho zla, což říká i Karl Habsburg. Je však třeba rozlišovat důležité nuance.
Sudetští Němci byli součástí politického prostoru první Československé republiky a Coudenhove-Kalergi zastával názor, že Praha musí brát jejich zájmy v úvahu. Zároveň však vnímal Hitlera jako velkou hrozbu a po jeho nástupu k moci prosazoval, aby Československo vstoupilo do spojenectví s fašistickými režimy Itálie a Rakouska, které se tehdy snažily nacistickému Německu čelit. Jinými slovy – podporoval mobilizaci Československa a zachování jeho jako silného státu, nikoli jeho podřízení německému diktátu.
Zajímavý je v tomto směru i vývoj Konrada Henleina. Před Hitlerovým nástupem k moci se v Bavorsku orientoval spíše na kruhy, jejichž ideologii dnes reprezentují Posselt a Söder – tedy Bavorskou lidovou stranu (BVP), již lze považovat za předchůdce CSU. K nacismu se přiklonil až po Hitlerově vítězství. To je poučné, protože ukazuje, že vývoj jednoho a téhož prostředí se může ubírat různými směry. Nejen od NSDAP k CSU, jak tomu bylo u zakladatelů Landsmanšaftu, ale i opačně – jako u samotného Henleina.
V případě Posselta a Södera je důležité pochopit, že v Panevropě nereprezentují Německo Berlína. A už vůbec ne rakouskou habsburskou tradici, jak to činí Panevropa-Rakousko. Reprezentují politiku politické třídy Bavorského státu a kruhů v SRN na něj orientovaných, s jasnými plány politické a kulturní expanze vůči Česku, jejímž nástrojem je Landsmanšaft.
V této souvislosti je třeba říci několik slov o fotografii staré přibližně třicet let, na níž je Herr Posselt zachycen ve společnosti Petra Fialy a Otty von Habsburga, jemuž během jeho návštěvy České republiky dělal asistenta. V politice se mnoho lidí navzájem zná a lze nalézt řadu příkladů, kdy spolu v určité době spolupracovali a fotografovali se lidé, kteří se později vydali zcela odlišnými cestami. Například Václav Klaus byl zakladatelem ODS, z čehož ovšem nevyplývá, že tuto stranu podporuje i dnes. To, že Herr Posselt asistoval Ottovi von Habsburg během jeho návštěvy České republiky, tedy nijak nepopírá skutečnost, že Paneuropa-Rakousko a Paneuropa-Německo mohou mít na některé zásadní otázky odlišné názory.
Kdo je v Panevropské unii proti Rusku a kdo pro?
Dnes je Panevropská unie jednotná v podpoře Ukrajiny a v odsouzení ruské agrese. Skutečná otázka však spočívá v tom, co má být dlouhodobým řešením tohoto problému.
Deklarace Panevropské unie byla přijata v roce 1995 a předpokládá strategické partnerství sjednocené Evropy jak s Tureckem, tak s Ruskem. Zatímco spolupráce s Tureckem se ukázala jako plně oprávněná a perspektivní, Rusko jako impérium prokazuje svou existenční nepřátelskost vůči Evropě a otevřeně o ní hovoří.
Na tomto pozadí Karl von Habsburg před dvěma lety prohlásil za nezbytnou nejen změnu režimu v Rusku, ale i jeho dekolonizaci, tedy rozpad poslední evropské koloniální říše. Tuto myšlenku aktivně prosazuje Panevropa-Rakousko a podporuje ji i řada dalších sekcí Panevropské unie.
Ale… nikoli Panevropa-Německo. Ta této myšlence odporuje a vystupuje pro strategické smíření v „nejlepších tradicích“ Orbána, Schrödera a Merkelové.
Je to náhoda, vzhledem ke všemu, co víme o herr Söderovi? Řečnická otázka.
Když se tedy herr Posselt prezentuje zejména v Česku jako „panevropan“ bojující proti nacionalismu, je třeba chápat, že nereprezentuje politiku Berlína a Merze, nepřátelskou vůči Kremlu, ale politiku Mnichova a Södera, která je Kremlu velmi vstřícná. Je to podobné, jako kdyby Srbsko reprezentovali bosenští Srbové nebo Arménii karabašští Arméni – tedy představitelé pohraničních komunit se specifickou geopolitickou psychologií.
Je to skutečně reprezentace, kterou dnes potřebuje samotné Německo? A je to ta Německo, které potřebuje Evropa, zvláště její východní sousedé?
