Historické právo, Rusko a Ukrajina

V debatách o rusko-ukrajinské válce se často, pokud ne přímo explicitně, pak alespoň implicitně objevuje argument takzvaného historického práva. Ve středoevropském prostředí je historické právo chápáno jako nárok na území historického státu, tedy státu, který tato území držel v minulosti.

Tento argument má svůj význam i v českém prostředí. Uplatňoval se nejen v předmoderní epoše feudálního práva, ale také v Prohlášení nezávislosti československého národa jeho prozatímní vládou československou z 18. října 1918, známém jako Washingtonská deklarace. V ní se uvádí, že český stát existoval již od sedmého století a že „v roce 1526 jsme se jako samostatný stát, sestávající z Čech, Moravy a Slezska, spojili s Rakouskem a Uhrami“. Stejně tak je pro české historické sebevědomí klíčový status Zemí Koruny české, ustanovený roku 1348 „otcem vlasti“, králem Karlem IV.

Přestože se české národní obrození – respektive formování Čechů jako moderního národa – podobně jako u mnoha jiných národů střední Evropy odehrávalo podle modelu „malého národa“ v klasifikaci Miroslava Hrocha, tedy na etnickém spíše než státním základě, Češi sami sebe vnímají jako historický národ s vlastní starobylou státností. V tomto kontextu mohou být některým českým vlastencům do určité míry sympatické argumenty ruských nacionalistů, kteří se ve sporu s Ukrajinci rovněž odvolávají na historické právo ruské státnosti a tvrdí, že Ukrajinci srovnatelnou historickou státnost neměli.

Je tomu však skutečně tak? Abychom mohli posoudit oprávněnost argumentu historického práva v rusko-ukrajinském sporu, je třeba jej nejprve vztáhnout na Rusko a následně na Ukrajinu.

Rus’ není totéž co Rusko

Pokud chceme hovořit o historickém právu ve vztahu k Rusku, musíme si nejprve odpovědět na dvě otázky: historické právo jakého státu a k jakému území?

V českém případě tato otázka v zásadě nevzniká, protože prakticky 100 % území dnešní České republiky leží na území Zemí Koruny české, od nichž odvozuje své historické právo.

V případě Ruska je situace zásadně odlišná. Ruský historický narativ odvozuje historické právo od staré Rusi se sídlem v Kyjevě, která je proto tradičně označována jako Kyjevská Rus’. Tento nárok však zpochybňuje Ukrajina, jež se sama považuje za hlavního dědice Kyjevské Rusi, a rovněž Bělorusko – nikoli ovšem prostřednictvím svého současného proruského režimu, nýbrž prostřednictvím běloruského národního hnutí.

Jak tedy vypadá územní kontinuita jednotlivých současných států se starou Rusí, jejímž centrem byl Kyjev? Zatímco na území dnešní Ukrajiny leželo podle sledovaného období přibližně 70–85 % území staré Rusi a v případě Běloruska 80–95 %, u dnešního Ruska se na území staré Rusi nachází pouze asi 5–8 % jeho mezinárodně uznávaného území.

Rusko si však nečiní nárok na „kvantitativní“, nýbrž na „kvalitativní“ identifikaci se starou Rusí. Podle tohoto výkladu se po rozpadu Kyjevské Rusi v důsledku mongolské invaze chána Batu novým centrem Rusi stala Moskva, kolem níž se následně vytvořila nová ruská státnost.

Identifikace staré, kyjevské Rusi s Moskevským knížectvím (a později Moskevským carstvím) je však především pohledem samotné Moskvy a promoskve orientovaných skupin. Neopírá se o jednoznačné objektivní argumenty.

Tento nárok bývá zdůvodňován tím, že na rozdíl od západních částí staré Rusi, které se staly součástí Litevsko-ruského velkoknížectví, si Moskevské knížectví údajně zachovalo samostatnost. Ve skutečnosti tomu tak nebylo. Moskva byla vazalem Zlaté hordy a své postavení posílila do značné míry právě díky službám, které jí poskytovala, včetně účasti na potlačování protiordských povstání v jiných ruských knížectvích. Naproti tomu značná část elit západní Rusi považovala Litevsko-ruský stát za svůj vlastní a bojovala v jeho vojsku proti Moskvě.

Dalším argumentem pro ztotožnění Moskvy se starou Rusí bývá tvrzení, že právě moskevská knížata a později carové zachovali věrnost pravoslaví. Z ničeho však nevyplývá, že Rus’, její elity i její obyvatelstvo museli být vždy a výhradně pravoslavní. Knížata, která starou Rus’ založila, nebyla křesťany vůbec. Později navíc část ruské šlechty přijala katolicismus západního i východního obřadu nebo protestantismus.

Ve skutečnosti vznikl v Moskevském knížectví a později v Moskevském carství útvar, který se od staré Rusi výrazně lišil svou kulturou, zejména kulturou politickou, a nacházel se pod silným vlivem Zlaté hordy. Právě tento stát se fakticky stal základem Ruska. Naznačuje to nejen známá formule euroasijského historika Lva Gumiljova „Od Rusi k Rusku“, ale i kompozice Velkého státního znaku Ruského impéria. Ústředním heraldickým štítem na hrudi dvouhlavého orla je znak Moskvy, zatímco štíty s erby takových center staré Rusi, jako byly Kyjev nebo Novgorod, jej obklopují jako symboly později získaných zemí.

Má-li tedy argument historického práva v ruském případě nějaký smysl, pak spíše od období Moskevského knížectví než od Kyjevské Rusi.

Z jakých historických zemí vzniklo Rusko?

Jestliže přibližně 100 % území dnešní České republiky leží na území Zemí Koruny české, jaké procento dnešní Ruské federace tvořilo Moskevské knížectví, s nímž lze historické právo Ruska reálně spojovat?

Jak již bylo řečeno, nejenže se většina území staré Rusi nachází na území dnešní Ukrajiny a Běloruska, ale i samotné Moskevské knížectví, z něhož se později zrodilo Rusko, představovalo pouze přibližně 3 % území dnešní Ruské federace.

Jinými slovy: zatímco při vzniku Zemí Koruny české leželo prakticky celé území dnešní České republiky uvnitř jejich hranic, pouze asi 3 % současné Ruské federace se nacházela na území Moskevského knížectví, z něhož Rusko historicky vzešlo.

Odkud se tedy vzalo zbývajících 97 %?

Právě v kontextu historického práva je tato otázka mimořádně zajímavá. Bylo by totiž chybou domnívat se, že šlo o neobydlené prostory nebo o jakousi politickou tabula rasa, kterou Moskvané jednoduše obsadili.

Například titul posledního moskevského cara, který ještě nenesl titul všeruského imperátora, Alexeje Michajloviče, zahrnoval vedle Moskvy také Kyjev, Vladimír, Novgorod, Pskov, Tver, Černigov, Rjazaň, Rostov a další země staré Rusi. Současně však obsahoval i tituly spojené s územími jiných historických politických celků a národů: car Kazaňský, car Astrachaňský, car Sibiřský, vládce severních zemí, panovník gruzínských království, kabardských zemí, čerkeských a horských knížectví a mnoha dalších oblastí.

Stejná logika se promítla i do Velkého státního znaku Ruského impéria, vyhlášeného roku 1721. Titulatura všeruského imperátora již zahrnovala také Polsko, Finsko, Estonsko, Livonsko, Kuronsko, Zemgalsko, Žmuď, Arménii, Turkestán a dokonce i Norsko či Šlesvicko-Holštýnsko.

Území Ruského impéria se tak skládalo převážně nejen ze zemí staré Rusi, které se postupně dostaly pod vládu Moskvy, ale také z území s jinou historickou tradicí, vlastními politickými institucemi a často i vlastní státností. Ruský imperátor na sebe postupně přenesl historické nároky, koruny a svrchovaná práva těchto zemí.

Z pohledu historického práva je proto důležité si uvědomit, že většina území Ruského impéria – a tím spíše dnešní Ruské federace – nepředstavovala původní prostor Moskevského státu. Šlo o země s vlastní historií, které byly v různých obdobích připojeny k moskevskému a později imperiálnímu centru.

Ve srovnání s Rakousko-Uherskem

Pro ty, kdo vycházejí z českého chápání historického práva, je v této souvislosti zajímavé připomenout, jak bylo vyhlášení československé nezávislosti zdůvodněno ve výše zmíněném Prohlášení z 18. října 1918. Uvádělo se v něm, že „r. 1526 jako samostatný stát, sestávající z Čech, Moravy a Slezska, spojili jsme se s Rakouskem a Uhrami v obrannou jednotu proti tureckému nebezpečí. Nikdy jsme se v této konfederaci nevzdali dobrovolně svých práv jako samostatný stát. Habsburkové porušili svou smlouvu s naším národem, nezákonně překročujíce naše práva a znásilňujíce ústavu našeho státu, kterou sami přísahali zachovat, a my proto odpíráme zůstat déle součástkou Rakousko-Uherska v jakékoli formě.“

Právě porušení historického práva českých zemí, jejichž korunu na sebe Habsburkové vzali, jim tedy bylo kladeno za vinu a považováno za důvod k přerušení státoprávního svazku Zemí Koruny české s Rakousko-Uherskem. Přitom Čechy i Morava zůstávaly pod habsburskou vládou zeměmi s určitými znaky autonomie a vlastními zemskými sněmy. Totéž lze říci o německém státním právu, v jehož rámci byla vždy zachována práva jednotlivých německých zemí, fakticky zemských států.

Jak tomu však v tomto ohledu bylo v Moskevském carství a Ruském impériu?

Všechna knížectví zemí staré Rusi uváděná v jejich titulatuře byla nanejvýš fikcemi, neboť tato knížectví byla po podřízení Moskvě beze stopy zrušena.

Stejnými fikcemi byla i Kazaňské a Sibiřské carství, která byla brutálně dobyta a proměněna v území pod okupační správou, vystavená následné kolonizaci.

Baškirské kmeny přibližně ve stejné době dobrovolně uzavřely smlouvu s moskevským carem, uznaly jej za svého suveréna výměnou za uznání nedotknutelnosti svých zemí. Rusko tuto smlouvu samozřejmě porušilo, když začalo Baškirům jejich půdu odnímat, což vedlo k sérii baškirských povstání v 17. a 18. století.

Tento model se dále opakoval i u jiných národů, které vstupovaly do svazku s Ruskem tak, jak si jej samy představovaly – podobně jako si Češi představovali, že vstupují do svazku s Rakouskem a Uhry.

Ukrajina vstoupila roku 1654 do svazku s Moskevským carstvím jako autonomní Hetmanát. Roku 1764 byl tento Hetmanát všeruskou imperátorkou zrušen.

Kartlijsko-kachetské království, tedy východní Gruzie, uznalo roku 1783 ruský protektorát. Již o několik desetiletí později, roku 1801, však bylo jako království zrušeno a začleněno do Ruska.

Polsko bylo roku 1815 připojeno k Rusku jako království, ale toto království bylo fakticky zlikvidováno – oficiálně jako reakce na sérii polských povstání, která však sama byla důsledkem toho, že Rusko polskou autonomii nerespektovalo.

Arménská oblast, vytvořená roku 1828, byla zrušena roku 1840 a na jejím místě byla zřízena Jerevanská gubernie.

Na sklonku existence Ruského impéria měly ze všech historických zemí, jejichž svrchovaná práva na sebe ruský imperátor vzal, určitou autonomii pouze Velkoknížectví finské a Bucharský emirát, který nominálně zůstával v postavení protektorátu.

Již od počátku 20. století však ruské úřady systematicky omezovaly i finskou autonomii a zesilovaly rusifikaci Finska. To vyvolalo finský národní odpor, který vyvrcholil mimo jiné zavražděním ruského generálního guvernéra Nikolaje Bobrikova v roce 1904.

Pád ruské koruny

Celá tato politika byla prováděna ve státě, v němž takzvaní Velkorusové, pro které se v sovětském období ustálilo označení „Rusové“, tvořili pouze přibližně 44 % obyvatelstva. Když se proto v důsledku první světové války Ruské impérium rozpadlo, začaly jeho početné národy vytvářet vlastní státy a státní útvary. Patřily mezi ně i některé skupiny, které jsou dnes obvykle řazeny k etnickým Rusům – například kozáci Donu, Kubáně a Uralu, sibiřští regionalisté, nemluvě o tom, že oblasti osídlené Bělorusy a Ukrajinci tehdy zasahovaly i do území, která jsou dnes považována za ruská (západní části Smolenské a Brjanské oblasti, Bělgorodsko, Kubáň a další).

Ruští bolševici tato státní uspořádání zlikvidovali. Aby si však získali loajalitu části národních inteligencí, vytvořili nová – sovětská národní autonomní území.

Zatímco čtrnáct z nich na konci existence Sovětského svazu vystupovalo formálně ve stejném postavení jako Ruská sovětská federativní socialistická republika, dalších jednatřicet bylo začleněno přímo do jejího rámce.

Ruští imperialisté a jejich zahraniční obhájci mají pravdu v tom, že většina těchto národních autonomií nebyla vytvořena na základě historického státního práva, nýbrž podle etnického principu, často s arbitrárně vymezenými hranicemi. Nepravdivé je však jejich tvrzení, že všechny tyto země byly „historicky ruské“. Politika Ruského impéria totiž dlouhodobě směřovala k tomu, aby byla záměrně rozostřena hranice mezi zeměmi tvořícími vlastní státní jádro a historickými zeměmi připojenými k impériu, zbavenými autonomie a postupně prezentovanými jako součást jednotného „ruského“ prostoru.

Historické právo Ukrajiny

A co Ukrajina?

V podmínkách rozpadu Ruského impéria vznikala Ukrajina na etnoteritoriálním principu, v hranicích těch gubernií, v nichž převažovalo ukrajinsky mluvící (maloruské) obyvatelstvo.

Z legitimistického hlediska lze namítnout, že po svržení cara zanikl v Rusku legitimní subjekt, který by mohl uplatňovat nároky na země Ukrajiny i dalších národů, jejichž panovníkem byl ruský imperátor.

V demokratickém pojetí by za takového nositele suverenity bylo možné považovat Všeruské ústavodárné shromáždění, v němž byli zastoupeni také delegáti z národních autonomií vytvořených v průběhu roku 1917. Dne 6. ledna 1918 však bolševici toto shromáždění násilně rozehnali a nastolili vlastní diktaturu. Národní autonomie, včetně Ukrajiny, které do té doby považovaly za možné setrvat v rámci demokratického federativního Ruska, následně začaly vyhlašovat nezávislost.

Podíváme-li se však na problém z širší historické perspektivy, existovaly na území dnešní Ukrajiny jak Hetmanát, tak i knížectví podřízená kyjevskému knížeti. Právě proto se dnešní Ukrajina považuje za dědice Kyjevské Rusi, nikoli Rusko.

Zvláštní pozornost si zaslouží také dějiny jihu dnešní Ukrajiny včetně Krymu. Tyto oblasti skutečně nepatřily ani ke knížectvím doby Kyjevské Rusi, ani k území Hetmanátu, a Rusko je proto často považuje za své na základě historického práva vyplývajícího z jejich dobytí. Stejně jako v případě mnoha dalších zemí připojených k Rusku je však i zde často přehlížena jejich předruská historie a vlastní státněprávní tradice.

Šlo o země Krymského chanátu, historicky spojeného s krymskotatarským národem. Jeho národní reprezentace, Medžlis krymskotatarského lidu, dnes podporuje jednotu Krymu s Ukrajinou a krymští Tataři jsou ukrajinským právem uznáni jako jeden ze čtyř původních národů Ukrajiny.

Historické právo proti Rusku

Žádný z postsovětských států po rozpadu Sovětského svazu nezpochybňoval hranice Ruska uznané mezinárodním právem. Samotné Rusko však od respektování těchto hranic oficiálně neustoupilo až v roce 2022 ani v roce 2014, nýbrž již v roce 2008, kdy uznalo nezávislost Jižní Osetie a Abcházie na území Gruzie, které byly fakticky pod jeho kontrolou. Neoficiálně tak přitom jednalo již prakticky od rozpadu Sovětského svazu, když kromě Jižní Osetie a Abcházie podpořilo také odtržení Podněstří od Moldavska.

Málokdo si zároveň uvědomuje, že samotná postsovětská Ruská federace vznikla v období oslabení centrální moci jako konglomerát různých zemí a politických jednotek, včetně více než dvaceti republik, jejichž suverenita byla zakotvena jak Federativní smlouvou z roku 1992, tak Ústavou Ruské federace.

V případě Tatarstánu byla navíc potvrzena zvláštní dvoustrannou smlouvou uzavřenou s federálním centrem v roce 1994.

Všechna tato práva ovšem postihl stejný osud jako práva mnoha historických zemí, které se s Ruskem spojily v minulosti a jejichž zvláštní postavení bylo Moskvou původně uznáno. Vladimir Putin postupně zbavil všechny tyto země – včetně národních republik – práv, která jim byla přiznána při vzniku Ruské federace. Tím jim poskytl důvod otevřít otázku vlastní státnosti a sebeurčení přinejmenším ve stejné míře, v jaké se Češi roku 1918 odvolávali na svá historická práva porušená habsburskou dynastií.

Právě takové sebeurčení národů, které se v prostoru dnešní Ruské federace dosud ani při dvou historických příležitostech plně neuskutečnilo – nejprve proto, že bylo nahrazeno formálním federalismem Sovětského svazu, a později federalismem převážně deklaratorním v Ruské federaci –, by mohlo ukázat, kde skutečně leží historické hranice Moskevského státu.

Pokud má být argument historického práva používán důsledně, nelze jej vztahovat na nároky Moskvy vůči jiným zemím. Bylo by třeba přiznat historická práva těm národům a zemím, jejichž vlastní státnost a autonomie byly v průběhu staletí postupně pohlceny ruským státem.