Článek
Dnes je prakticky všeobecně přijímáno, že Polsko patří mezi rostoucí geopolitická centra Evropy, zejména střední a východní. Buduje jednu z nejsilnějších armád na kontinentu, aktivně formuje regionální bezpečnostní politiku a vystupuje stále sebevědoměji vůči Rusku i Německu. Důležité přitom je, že tento směr není pouze projektem jedné vlády nebo jednoho politického tábora. Navzdory ostrým vnitropolitickým konfliktům zde existuje jakýsi „dvoustranický“ celonárodní konsenzus: Polsko musí být silným státem, musí mít silnou armádu a musí aktivně hájit vlastní geopolitické zájmy.
Česká republika naopak působí v této otázce hluboce rozpolceně. Jedna část společnosti podporuje militarizaci, tvrdší zahraniční politiku a výrazně prozápadní orientaci. Druhá část zdůrazňuje „realismus“, skepsi vůči militarismu a odpor k zatahování země do velkých geopolitických konfliktů. Symbolicky se to projevilo například ve fenoménu iniciativ typu „Chcimír“, které odmítají eskalaci války a militarizaci společnosti.
Paradoxní přitom je, že zastánci aktivnější a agresivnější zahraniční politiky bývají v českém prostředí často zároveň skeptičtí vůči samotnému českému národnímu vědomí. Naopak část těch, kdo zdůrazňují českou historickou identitu nebo národní tradici, bývá vůči militarizaci a geopolitickému aktivismu výrazně zdrženlivější.
Tento paradox není náhodný. Vychází z odlišného historického vývoje obou zemí po roce 1945 a zejména po roce 1989.
V Polsku totiž komunistický režim nikdy zcela nezničil předválečnou národní kontinuitu. Polský stát sice po roce 1945 padl pod sovětskou kontrolu, ale polská společnost si uchovala vlastní paralelní historický svět. Katolická církev, rodinná paměť, tradice Zemské armády, kult povstání, zkušenost Katyně nebo romantická představa Polska jako historického mučedníka — to vše přežilo komunismus a dále formovalo kolektivní identitu společnosti. Solidarita proto nevznikla pouze jako liberální opozice proti totalitě, ale jako masové národní hnutí zakořeněné v dějinách, katolicismu a představě polského národa jako historického společenství.
Právě proto se po roce 1989 Polsko mohlo relativně přirozeně vrátit k tradici Druhé republiky. Kult Piłsudského, Armie Krajowé nebo předválečné státnosti nebyl vnímán jako něco cizího či uměle rekonstruovaného, ale jako obnova přerušené kontinuity. Postupně se do veřejného prostoru vrátil dokonce i Roman Dmowski, který byl za komunismu dlouho marginalizován. Vznikaly jeho pomníky, ulice nesoucí jeho jméno a státní ceremonie připomínající tradici Endecje. Přestože zůstává kontroverzní postavou, samotná legitimita polské nezávislosti nebo existence polského národního státu není v Polsku zásadně zpochybňována ani liberálními elitami.
Právě zde je navíc vidět ještě jeden velmi důležitý rozdíl mezi polským a českým postkomunistickým vývojem. Ve stejné době, kdy v Polsku probíhala rehabilitace a memorializace Romana Dmowského jako jednoho z otců polské státnosti, probíhal v části českého intelektuálního prostředí opačný proces — relativizace Masaryka a stále ostřejší odsuzování Beneše.
Část liberálních, havlovských, katolicko-středoevropských a postnárodních kruhů začala stále kritičtěji stavět už k samotnému vzniku Československa v roce 1918. Beneš se postupně stal symbolem „nacionalismu“, poválečného etatismu, odsunu Němců a údajného zničení středoevropské plurality. A relativizován začal být nakonec i Masaryk — nikoli pouze jako politik konkrétních rozhodnutí, ale jako člověk, který se vůbec rozhodl rozbít habsburskou monarchii.
V Polsku je prakticky nemožné představit si širší intelektuální prostředí, které by systematicky tvrdilo, že obnovení polské nezávislosti v roce 1918 bylo historickou chybou. V Česku však podobné postoje existují a nejsou zcela marginální. Objevují se názory, že Rakousko-Uhersko představovalo přirozený středoevropský prostor, zatímco československý projekt byl zdrojem nacionalismu, konfliktů a pozdějších katastrof.
Česká zkušenost byla totiž zásadně odlišná. České prostředí mezi lety 1938, 1948 a 1968 prošlo sérií hlubokých traumat, která oslabila důvěru velké části inteligence v samotnou ideu národního historického poslání. Mnichov, protektorát, poválečné vyhnání Němců, komunistický převrat i sovětská okupace roku 1968 vytvořily atmosféru historické vyčerpanosti. Zatímco polská opozice zůstávala národní, český disent se postupně stával především existenciálním a občanským.
Okruh Václava Havla nevyrůstal z romantického nacionalismu ani z představy národa jako posvátného historického subjektu. Jeho základními pojmy byly svědomí, pravda, občanská společnost nebo individuální odpovědnost. Národ zde nebyl centrální kategorií, ale spíše jedním z možných rámců lidské existence. Právě proto po roce 1989 české elity mnohem snadněji přijaly představu „návratu do Evropy“ jako alternativu k tradičnímu národnímu příběhu.
Velkou roli zde sehrál také rozdílný význam katolicismu. V Polsku katolická církev posilovala národní identitu a fungovala jako nositel historické kontinuity. V českém prostředí však katolictví často představovalo spíše alternativu vůči dominantnímu českému národnímu narativu. Zvláště část moravského katolického prostředí byla historicky skeptická vůči českému centralistickému nacionalismu a mnohem otevřenější habsburské tradici, středoevropské identitě nebo smíření se sudetskými Němci. Český katolicismus tak mnohdy nepůsobil jako národní mobilizační síla, ale naopak jako určitý korektiv vůči českému nacionalismu.
Podobně rozdílný charakter má i protiruské naladění obou společností. V Polsku je protiruskost historická, národní a geopolitická zároveň. Vychází z dlouhodobé zkušenosti s ruským imperialismem, rozdělením Polska, sovětskou dominací a kolektivní historickou pamětí. Proto je polská nedůvěra vůči Rusku široce sdílená napříč společností a není pouze otázkou konkrétní ideologie.
V Česku je situace složitější. Protiruské postoje sice často používají národní symboliku — například odkaz na okupaci roku 1968 nebo označování odpůrců za „kolaboranty“ — ale jejich sociální základ je mnohem více spojen s konkrétním ideologickým a subkulturním prostředím. České protiruské milieu je převážně městské, liberální, havlovské a hodnotově prozápadní. Národní motivy zde často slouží spíše jako jazyk morální legitimace než jako výraz hluboce zakořeněného národního historického vědomí.
Právě v tom spočívá jeden z nejhlubších rozdílů mezi dnešním Polskem a Českem. Polská politika i po roce 1989 zůstala do značné míry pokračováním národního historického příběhu. Česká politika se naopak ve velké míře pokusila z dějin vystoupit a nahradit historickou identitu představou „normální evropské společnosti“. Výsledkem jsou dvě velmi odlišné podoby postkomunistické střední Evropy — jedna národně historická a geopoliticky mobilizovaná, druhá posthistorická, občansko-liberální a vnitřně rozpolcená.
