Článek
Za tento měsíc jsem si definitivně uvědomil, že „prozápadní“ a „demokratický“ tábor v Česku nese obrovskou odpovědnost za proruské nálady značné části vlastenců či pseudovlastenců.
Věděli, že Češi jako národ vznikli v boji za kulturní a politické oddělení od německého světa. Věděli, že v tomto boji byly jejich sympatie z naprosto pochopitelných důvodů obráceny k Rusku. Věděli, že pro české národní vědomí je právě německé trauma historicky první a hlavní, zatímco ruské až druhé.
A přesto téměř celý tábor, u něhož se nyní ukázalo, že už dávno ustoupil německému revanšismu a proněmeckému revizionismu, tím:
– vehnal lidi s přirozeným národním cítěním do náruče ruské propagandy;
– daroval této propagandě a vůbec Kremlu obrovský dárek.
Proč se něco takového nestalo v Polsku, kde proruské nálady zůstávají doménou jen úzké skupiny marginálů?
Nejen proto, že místo ODS tam vznikla PiS, jejíž politika je podle mého názoru dokonce až přehnaně protiněmecká (což mimochodem Německu nebránilo s Polskem spolupracovat). Ale také proto, že si nelze představit, že by i polští liberálové pozvali do země sjezd východopruských Němců a následně ho přijeli hájit.
Polští politici totiž nejen hájí národní zájmy Poláků, ale také chápou jejich historická traumata – a právě proto je pro ruskou propagandu a agenturu v této zemi obtížné na tato traumata hrát.
V Česku, jak se ukázalo, odvádějí „demokratické strany“ za ruskou agenturu 70 % práce samy. Nad dalšími 20 % fakticky zavírají oči, když mají moc ve svých rukou. A jen s posledními 10 % skutečně úspěšně bojují.
