Článek
Katastrofické scénáře a obraz české společnosti
Po letošním sudetoněmeckém sjezdu v Brně se objevila řada komentářů, které vykreslují stav české společnosti mimořádně pesimisticky. Některé z nich upozorňují na přetrvávající odpor části veřejnosti vůči smíření s Němci, na přežívající resentimenty vůči sudetským Němcům a také na hlubší problém české politické kultury, která dosud nedokázala překonat dědictví nacionalismu a panslavismu.
V těchto textech se objevuje i teze, že česká rusofilie není pouze produktem otevřeně proruských kruhů, ale že za její existenci nesou díl odpovědnosti také některé proudy polistopadového establishmentu. Výsledkem má být společnost, která se dosud nedokázala plně vyrovnat ani se svou středoevropskou minulostí, ani s geopolitickými výzvami současnosti. Takový pohled není zcela bezdůvodný. Přesto se domníváme, že skutečný stav české konzervativní scény i české společnosti je podstatně méně beznadějný, než by se z podobných komentářů mohlo zdát.
Nelze popřít, že podobné jevy existují. Protesty proti sjezdu, parlamentní rezoluce či některé výstupy na sociálních sítích skutečně ukazují, že část české společnosti stále uvažuje v kategoriích sporů minulého století. Stejně tak nelze přehlížet skutečnost, že v českém veřejném prostoru přežívají stereotypy, které mají blíže k národní mytologii než k historické skutečnosti.
Přesto je otázkou, zda tyto projevy skutečně představují dominantní směr vývoje. Zkušenost z Brna i dlouhodobé pozorování konzervativního prostředí naznačují podstatně složitější obraz.
Skutečný stav konzervativní scény
Průběh sudetoněmeckého sjezdu se výrazně lišil od představ, které někteří odpůrci šířili před jeho konáním. Nedošlo k žádným revizionistickým demonstracím ani k požadavkům na návrat majetku. Převládala témata smíření, společné historie a budoucí spolupráce.
Stejně důležitá byla i reakce českého prostředí. Přestože se objevily protestní akce a politická gesta, jejich význam byl často větší v mediálním prostoru než v realitě. Drtivá většina veřejnosti sjezd jednoduše ignorovala nebo jej vnímala jako běžnou součást česko-německých vztahů.
Podobně je tomu i uvnitř konzervativní scény. Ještě před deseti či patnácti lety bylo možné narazit na prostředí, v němž se nekritická rusofilie prolínala s protiamerikanismem, protiunijní rétorikou a romantickými představami o slovanské vzájemnosti. Takové postoje nezmizely, ale jejich vliv již není zdaleka tak silný jako dříve.
Mladší generace konzervativců stále častěji uvažuje v kategoriích střední Evropy. Místo ideologických představ o slovanské jednotě se zajímá o společné dědictví habsburské monarchie, o historické vazby mezi národy Zemí Koruny české a o zkušenost zemí, které sdílejí podobný civilizační prostor.
Právě zde se otevírá prostor pro postupnou proměnu českého konzervativního myšlení.
Dlouhodobá nemoc české politiky
Kořeny české rusofilie neleží pouze v současné politice. Jsou mnohem starší. Panslavismus se stal součástí českého národního příběhu již v devatenáctém století, kdy část českých vlastenců začala hledat oporu mimo rámec habsburské monarchie. Zatímco starší zemský patriotismus vycházel z historických práv Zemí Koruny české a jejich postavení uvnitř středoevropského prostoru, národní obrození postupně otevřelo prostor představě širší slovanské pospolitosti. Rusko začalo být vnímáno nikoliv jako konkrétní velmoc sledující vlastní zájmy, ale jako jakýsi přirozený ochránce slovanských národů.
Tato představa přežila Rakousko-Uhersko, první republiku, komunistický režim i rok 1989. Měnila pouze své formy. Jednou měla podobu obdivu k carskému Rusku, podruhé k Sovětskému svazu a dnes se projevuje sympatiemi k současné Moskvě. Přitom právě zkušenost dvacátého století ukázala, že české země historicky prosperovaly především tehdy, když byly součástí středoevropského civilizačního prostoru, nikoliv tehdy, když se upínaly k východním mesiášským představám. V tomto bodě lze dát autorům kritických komentářů částečně za pravdu. Část české veřejnosti stále není schopna vnímat Rusko jako běžný stát sledující vlastní zájmy. Místo toho do něj promítá romantické představy o ochránci Slovanů nebo o protiváze Západu.
Méně přesvědčivá je však teze, že za tento stav nesou odpovědnost pouze otevřeně proruské kruhy. Český panslavistický konzervativismus je do značné míry také reakcí na vývoj západních společností po roce 1968 a zejména po roce 1989. Část evropských liberálních elit postupně opustila klasický liberalismus založený na svobodě jednotlivce a začala prosazovat různé formy společenského aktivismu, které mnohdy připomínají spíše modernizované varianty trockismu. Výsledkem je odpor části společnosti. Jenže tento odpor často nesměřoval k obraně historické středoevropské tradice, nýbrž k návratu starých panslavistických schémat. Zde se nabízí otázka, zda takzvaný panslavistický konzervativismus je skutečně konzervativismem. Konzervatismus totiž chrání živou tradici a historickou kontinuitu. Panslavismus naproti tomu často představuje nostalgii po představách devatenáctého století a v českém prostředí bývá spíše formou zpátečnictví než skutečnou obranou konzervativních hodnot.
Důvod k opatrnému optimismu
Přes všechny nedostatky není situace české konzervativní scény beznadějná. Naopak. Lze pozorovat pomalý, ale zřetelný posun od romantických iluzí směrem k realističtějšímu pohledu na dějiny i současnost.
Ubývá lidí, kteří považují Rusko za přirozeného spojence pouze proto, že je slovanské. Přibývá těch, kteří chápou české dějiny jako součást širšího středoevropského prostoru. Přibývá také konzervativců, kteří dokážou oddělit legitimní kritiku současných západních elit od obdivu k autoritářským režimům.
Jedním z úkolů Monarchistických novin je k této proměně přispívat. Nikoli vytvářením nových nepřátel, ale důsledným připomínáním historické reality. Česká konzervativní scéna nepotřebuje další dávku nacionalistických mýtů ani nové verze starých panslavistických legend. Potřebuje návrat k vlastní středoevropské tradici, k politickému realismu a k vědomí, že náš stát po staletí prosperoval tehdy, když byl součástí širšího evropského civilizačního prostoru.
Sudetoněmecký sjezd v Brně neukázal rozklad české společnosti. Ukázal spíše to, že staré resentimenty dosud nezmizely, ale současně ztrácejí schopnost určovat směr veřejné debaty. To je důvod k střízlivému optimismu.
Autor: Martin Cikán
Použité zdroje
Cikán, M. (2026) Časy se mění, avšak gesindl bleibt gesindl. Monarchistické noviny. Dostupné z: https://medium.seznam.cz/clanek/monarchisticke-noviny-casy-se-meni-avsak-gesindl-bleibt-gesindl-279539 [cit. 1. 6. 2026].
Cikán, M. (2026) Český lev znovu rozdrtil Sudety. Tentokrát rezolucí. Monarchistické noviny. Dostupné z: https://medium.seznam.cz/clanek/monarchisticke-noviny-cesky-lev-znovu-rozdrtil-sudety-tentokrat-rezoluci-275114 [cit. 1. 6. 2026].
Drnek, J. (2026) Fenomén Sudetenland: Od republiky menšin k Mnichovu. Monarchistické noviny. Dostupné z: https://medium.seznam.cz/clanek/monarchisticke-noviny-fenomen-sudetenland-od-republiky-mensin-k-mnichovu-279484 [cit. 1. 6. 2026].
Heimann, M. (2011) Československo: stát, který zklamal. Přel. Zdeněk Hron. Praha: Academia.
Hermann, D. (2026). Sudetoněmecké krajanské sdružení (Landsmannschaft). Interní podkladový materiál poskytnutý prostřednictvím Jana Bárty.
RAK, Jiří (1994). Bývali Čechové… České historické mýty a stereotypy. Praha H&H.
Sidorov, V. (2026) Důsledky sjezdu v Brně. Intermarium Západoslávie. Dostupné z: https://medium.seznam.cz/clanek/intermarium-zapadoslavie-dusledky-sjezdu-v-brne-279407 [cit. 1. 6. 2026].
Sidorov, V. (2026) Za rusofilii v Česku nesou odpovědnost i prozápadní síly. Intermarium Západoslávie. Dostupné z: https://medium.seznam.cz/clanek/intermarium-zapadoslavie-za-rusofilii-v-cesku-nesou-odpovednost-i-prozapadni-sily-279816 [cit. 1. 6. 2026].
Ministerstvo zahraničních věcí ČR, 2004. Česko-německá deklarace – historické dokumenty a kontext. Dostupné z: https://mzv.gov.cz/jnp/cz/o_ministerstvu/historie_a_osobnosti_ceske_diplomacie/druha_svetova_valka_a_jeji_dusledky/cesko_nemecka_deklarace_o_vzajemnych.mobi
