Článek
- V Brně byl učiněn důležitý krok k následnému „návratu do vlasti“ Němců ze Sudet, Čech, Moravy a Slezska, jejichž předci byli vysídleni z Československa a zbaveni jeho občanství. Jde o obrovský historický úspěch Sudetoněmeckého landsmanšaftu a politického establishmentu Svobodného státu Bavorsko, který za ním stojí a v němž jsou sudetští Němci uznáni za jeden z historických kmenů země.
- K postupné realizaci tohoto cíle není nutné „bourat Benešovy dekrety“ – stačí jednoduše přiznat právo na občanství České republiky potomkům občanů Československa, kteří o něj přišli v letech 1946–1947. Aby se oslabil společenský odpor vůči tomuto kroku, lze jej spojit s podmínkou, že noví občané nebudou mít právo uplatňovat majetkové nároky vůči dosavadním občanům republiky. Je rovněž zřejmé, že jen menší část z přibližně 4–6 milionů těchto osob bude chtít fyzicky přesídlit do Česka natrvalo. Nicméně pokud by se alespoň významnější část z nich „vrátila“ politicky – přijetím českého občanství a účastí ve volbách – změnilo by to zemi zásadním způsobem.
- K tomu, co se stalo, došlo za aktivní podpory značné části české společnosti, její politické, kulturní, akademické a další elity. Většina z nich je vedena humanistickými a dobrosousedskými motivy. Ideové a personální jádro prosudetoněmeckého hnutí v Česku však tvoří lidé, kteří považují historické oddělení Čechů od německého světa do podoby moderního národa a národního státu za chybu a chtějí tuto „chybu“ napravit. Je zřejmé, že nemalá část z nich se považuje buď přímo za Němce, nebo alespoň částečně za Němce na základě svého původu. Přitom působí jako čeští politici, novináři, blogeři apod., a někdy se dokonce prezentují jako „skuteční čeští patrioti“.
- Vzhledem k tomu, že:
– český národ se ve 20. století mohl plně zformovat a Česká republika v roce 1993 fakticky vznikla jako jeho národní stát;
– současné Německo vzniklo v důsledku porážky velkoněmeckého národně-imperiálního projektu a nemá ani vůli, ani možnosti se k němu vracet;
jsou plány na návrat Sudet, Čech, Moravy a Slezska do německého světa odsouzeny k tomu, aby vyvolávaly odpor v první z těchto zemí, aniž by přitom měly podporu druhé potřebnou k jeho potlačení. - Důsledkem toho může být paralyzace České republiky a její proměna v geopoliticky nefunkční stát podobný poválečné Bosně a Hercegovině, s vleklým konfliktem typu Severního Irska. Poraženou stranou by v důsledku nebylo jen Česko, ale i samotné Německo. Profitovat by z toho mohlo Rusko, pokud by dokázalo využít růstu proti-německých nálad v Česku, které jsou vzhledem k historickým precedentům úrodnou půdou pro jejich přeměnu v nálady proruské. Zároveň by v případě nástupu AfD k moci ve východních spolkových zemích mohl Kreml vsadit na podporu dezintegrace Německa. V tomto smyslu je příznačné, že na Kreml je orientována nejen převážně východoněmecká AfD, ale že i bavorský premiér Söder, stojící za sudetoněmeckým landsmanšaftem, ještě v roce 2020 navštěvoval Vladimira Putina, sliboval bojovat proti „antiputinovskému populismu“ v Evropě a vyzýval k úzké spolupráci Německa s Ruskem.
- Pokud hlavními silami české politiky zůstanou na jedné straně kvazivlastenecký proruský tábor a na druhé straně údajně antinacionalistický, ve skutečnosti však antinárodní prosudetoněmecko-bavorský tábor, parazitující na boji proti ruské hrozbě, hrozí Česku, že se stane hlavním failed state střední Evropy, který se dokázal sám „zbosnizovat“ a „zbelfastizovat“, přestože je fakticky mono-národním státem.
- Na tomto pozadí se paradoxně jako nejméně destruktivní síla české politiky v celé této situaci s dalekosáhlými důsledky ukázalo vládní ANO, které zaujalo nejvíce centristické, zároveň mírně pronárodní i proevropské a pragmaticky vyvážené pozice. ANO však zůstává rukojmím oligarchické podstaty svého lídra na jedné straně a koaliční politiky uvnitř české společnosti rozdělené na dva polarizované tábory na straně druhé. Závislost na takovém oligarchickém populistickém realismu (či oportunismu) zbavuje Česko potenciálu stát se silným hráčem a geopolitickým subjektem. Ve srovnání s perspektivou „bosnizace“ a „belfastizace“ země je to však menší zlo.
- V dlouhodobé perspektivě by cesta z této slepé uličky vyžadovala restart politického a společenského prostoru a vznik silného zároveň národního i prozápadního mainstreamu s novými konzervativními a liberálními tábory podobnými těm v Polsku či Maďarsku. V současnosti se však taková perspektiva jeví jako mnohem méně pravděpodobná než pokračování oligarchického manévrování nebo sklouzávání země k „bosnizaci“ a „belfastizaci“.
