Článek
V posledních dnech jsme opět svědky pokusů rozeštvávat Poláky a Ukrajince kvůli tragickým událostem minulosti. Každý z těchto národů si nese své historické trauma, včetně těch, která mu způsobila druhá strana. Není však pochyb o tom, že tyto rány budou postupně zaceleny a nestanou se překážkou vzájemné spolupráce. Odpovědné národní elity na obou stranách – na rozdíl od levných populistů – dobře chápou, že dnes stojí před společnými výzvami a čelí společnému nepříteli. Právě proto navzdory sporům o minulost pokračuje polsko-ukrajinské partnerství, které je důležité nejen pro oba národy, ale i pro bezpečnost celé střední Evropy.
V této souvislosti stojí za pozornost i některé pokusy přenášet historické spory do česko-ukrajinských vztahů. Čas od času se objevují tvrzení, že příslušníci Ukrajinské povstalecké armády (UPA) zabíjeli nejen Poláky, ale také volyňské Čechy. Taková tvrzení bývají často podávána zjednodušeně nebo bez širšího historického kontextu.
Je nesporné, že k vraždám volyňských Čechů ze strany příslušníků UPA skutečně docházelo. Historikové odhadují, že jejich obětí se stalo několik stovek. Zároveň je však důležité zdůraznit, že Češi nebyli cílem systematické etnické likvidace, jakou představovaly proti-polské akce na Volyni. Neexistují důkazy o tom, že by vedení Organizace ukrajinských nacionalistů nebo UPA vydalo rozhodnutí zaměřené proti české menšině jako takové.
Oběťmi byli zpravidla jednotlivci nebo skupiny lidí, kteří byli považováni za spojence polského odboje, členy místních sebeobranných oddílů nebo osoby podezřelé ze spolupráce se sovětskými partyzány. V některých případech hrály roli také místní konflikty, osobní účty či obyčejné loupežné motivy. Řada českých osad naopak s ukrajinským prostředím vycházela relativně dobře a mezi volyňskými Čechy a ukrajinským obyvatelstvem neexistovalo nepřátelství srovnatelné s tehdejším polsko-ukrajinským konfliktem.
Je rovněž důležité připomenout, že největší tragédie volyňských Čechů – vyhlazení Českého Malína v červenci 1943 – nebyla dílem UPA, nýbrž německých okupačních jednotek. Právě tato událost se stala symbolem utrpení české komunity na Volyni a bývá někdy mylně spojována s ukrajinským nacionalistickým podzemím.
Historická fakta je proto třeba hodnotit střízlivě a bez ideologických zkratek. UPA skutečně nesla odpovědnost za smrt části volyňských Čechů. Zároveň však není pravdivé tvrdit, že by Češi byli cílem organizované kampaně zaměřené na jejich vyhlazení nebo vyhnání.
Dalším důležitým faktem, který bývá v podobných debatách často opomíjen, je poválečný osud samotných volyňských Čechů. Na rozdíl od Poláků, jejichž přítomnost na Volyni po válce prakticky zanikla, česká komunita nebyla z regionu vyhnána ani zničena. Většina volyňských Čechů sice v letech 1945–1947 využila možnosti reemigrace do Československa, kde získala hospodářství po vysídlených sudetských Němcích, avšak několik tisíc Čechů na Volyni zůstalo i nadále.
Tento fakt je výmluvný sám o sobě. Kdyby vztahy mezi ukrajinským obyvatelstvem a volyňskými Čechy měly charakter všeobecného a nepřekonatelného nepřátelství, jaký provázel polsko-ukrajinský konflikt během druhé světové války, bylo by jen těžko představitelné, že by část české komunity na Volyni zůstala ještě po desetiletí. Tragické a zločinné činy, kterých se dopustili jednotliví příslušníci či oddíly UPA, proto nelze zaměňovat za vztah ukrajinské společnosti k volyňským Čechům jako celku.
Jestliže není pochyb o tom, že Poláci a Ukrajinci nakonec dokážou překonat své historické spory, které byly nesrovnatelně hlubší a krvavější, pak tím spíše nesmějí podobné otázky bránit spolupráci mezi Čechy a Ukrajinci. Mezi těmito dvěma národy nikdy neexistoval antagonismus srovnatelný s tím, který provázel polsko-ukrajinské vztahy během druhé světové války.
Každý pokus uměle rozdmýchávat česko-ukrajinské spory na základě těchto událostí proto nelze chápat jinak než jako službu zájmům Moskvy. Současné Rusko má zjevný zájem oslabovat solidaritu mezi národy střední a východní Evropy a využívat historické křivdy jako politickou zbraň. Ti, kdo se v dnešní České republice snaží podobné konflikty účelově přiživovat, vědomě či nevědomě napomáhají právě těmto snahám.
