Článek
„Etnika jsou tráva, národy jsou trávník.“ (Jaroslav Hrycak)
Jak už bylo řečeno minule, dnes se manipulativními a často nesmyslnými debatami o nacionalismu jako ideologii, subkultuře či nálepce nahrazuje skutečná diskuse o národu, národním státě a alternativách k nim.
Celá věc je prezentována tak, že alternativou k údajně retrográdnímu nacionalismu je cosi progresivního. Ale co přesně? Komunisté svou alternativu označovali přímo – internacionalismus. Jenže po jejich zkušenosti se zřejmě toto heslo už nehodí používat příliš otevřeně. A tak se mluví o globalismu, evropské jednotě a lecčems dalším, jen ne způsobem, který by vyžadoval jasné vymezení pojmů.
Globalismus v situaci, kdy jeho dosavadní vlajková loď – Spojené státy – hlásá slogan America First, vládnou jí vlastní nacionalisté a svět se rozpadl na konkurenční obchodní, politické i vojenské regionální prostory?
Evropská jednota – ale neznamená snad sama o sobě určitý druh celoevropského nacionalismu? Pokud ne, jak může Evropa obstát proti mocným hráčům s jejich vlastními nacionalismy? A pokud ano, čím by se pak takový evropský nacionalismus podstatně lišil od nacionalismu jako takového?
Můj názor je takový, že Evropa potřebuje vlastní geopolitický projekt a vlastní celoevropský patriotismus. Národy, které do takového projektu vstoupí, však musí jasně chápat, v jaké roli do něj vstupují, co do něj přinášejí, co z něj získávají a jaké budou záruky jejich zachování uvnitř něj.
To se týká především těch národů, které Miroslav Hroch podmíněně označil za malé. Podmíněně proto, že nejde o počet obyvatel, ale o způsob jejich historického vzniku a prosazení ve světě. V jeho schématu tedy existují v Evropě dva typy národů – jedny vznikly na základě dominantních etnik existujících států, druhé na základě nedominantních etnik států s jinými dominantními etniky.
Podle tohoto schématu jsou Ukrajinci, kterých bylo ještě před válkou na samotné Ukrajině kolem 40 milionů, malým národem, zatímco Portugalci, kterých je v samotném Portugalsku jen kolem 10 milionů, malým národem nejsou. Je to proto, že první se museli – a stále musí – vytrhávat z prostoru dominance jiného etnika, zatímco existenci druhých jako etnika v jejich vlastním státě nic zásadního neohrožovalo.
Je třeba si zároveň ujasnit, co znamená dominance a nedominance. Někdo může namítnout, že lidé ukrajinského původu tradičně zastávali a dodnes zastávají významné pozice v ruském establishmentu, a tvrdit tedy, že i ukrajinské etnikum bylo v ruském státě dominantní. Jenže tak tomu nebylo. Podmínkou takové kariéry bylo vždy opuštění vlastní identity a kultury a přijetí identity a kultury ruské – stejně jako u příslušníků jiných nedominantních etnik. Když tedy hovoříme o dominanci etnika ve státě, nemáme na mysli jeho rodáky, ale jeho kulturu a identitu.
V tomto kontextu je naprosto zřejmé, že Češi jako moderní národ patří mezi malé národy, přestože lidé českého původu – a nemluvě o rodácích z českých zemí obecně – byli silně zastoupeni v elitách habsburské monarchie.
A právě zde je třeba připomenout specifika národa obecně a malého národa zvlášť.
Miroslav Hroch napsal knihu s výmluvným názvem Národy nejsou dílem náhody. Ale národy nejenže nevznikají náhodou – ony ani náhodou neexistují, zvláště malé národy obklopené velkými. Moderní ukrajinský historik Jaroslav Hrycak k tomu formuloval brilantní metaforu: „Etnika jsou tráva, národy jsou trávník.“ Trávník může existovat jen tehdy, když jej zahradník pravidelně seká, stará se o něj a nedovolí, aby jej pohltily bujně rostoucí kultury sousedních zahrad či dokonce divokých polí a lesů.
Takovým „sekáním“ se kdysi zabývala všechna národní hnutí, která podle Miroslava Hrocha vytvářela malé národy a „vysekávala jejich trávníky“ z okolních polí. Takovým „sekáním“ bylo i znovuoživení a rozvoj moderní češtiny a české literatury v 19. století a přechod těch, kdo se považovali za Čechy, na český jazyk. Nebýt toho, české etnikum by se ztratilo v německém lese, stejně jako většina Lužických Srbů a dalších Polabských Slovanů.
Stejným způsobem se dnes snaží „vysekávat“ a chránit svůj trávník Ukrajinci a další malé národy bývalé i současné ruské říše, které se její zastánci snaží zadupat a rozpustit ve svém lese. Proto působí zvláštně, když někteří Češi podporující boj Ukrajinců za jejich „trávník“ jsou zároveň ochotni rezignovat na ochranu vlastního. A naopak – ti Češi, kteří chtějí chránit svůj vlastní „trávník“, nepodporují obdobný boj Ukrajinců.
Malé národy se musí chránit před velkými
Stejně jako se trávníky nebo zahrady jen zřídka skládají stoprocentně z jediné kultury, tak i naprostá většina moderních národů vznikala z příslušníků různých etnických „kultur“. Je však zřejmé, že charakter každého trávníku či zahrady určuje kultura dominantní, zatímco jiné se s ní propojují a fakticky se k ní připojují.
Prakticky všechny malé národy se „vysekávaly“ z velkých a tento proces předpokládal začlenění lidí s kořeny ve velkých dominantních národech, kteří si zvolili být součástí těch prvních, a ne těch druhých. Stejně tak samozřejmě dominantní národy začleňovaly příslušníky národů nedominantních. Proto mají mnozí Češi německé kořeny a mnozí Němci na východě zase kořeny slovanské.
Je však důležité pochopit, že pokud jde o to, jak „tráva“ roste sama od sebe – ať už z hlediska demografie nebo kultury –, přirozená výhoda stojí na straně velkých kultur. Každá kultura je samozřejmě nenahraditelná svou jedinečností, což měl na mysli Herder, když prohlásil, že „národy jsou myšlenky Boží“. Buďme však upřímní – váha a prestiž francouzské kultury je větší než okcitánské nebo bretaňské, španělské (kastilské) větší než baskické a německé větší než… české.
To není důvod k uraženosti nebo komplexům, ale k pochopení reality – v sousedství velkých národů se malé národy mohou zachovat jen tehdy, budou-li chránit svou zahradu a neustále ji udržovat, tedy pečovat o její podobu a identitu. Pokud to dělat nebudou, bujně rostoucí kultury okolních zahrad nebo polí začnou přerůstat přes zahrady malých národů a nakonec je jednoduše pohltí.
Český národ nebo součást německého světa?
Přejděme však od teorie k praxi.
Plánovaný Sudetoněmecký sjezd v Brně nemá smysl rozebírat v moralizující rovině viny, pokání a podobně, protože většinu Němců i většinu Čechů už tyto otázky dávno nezajímají.
Stejně zavádějící je diskuse o tom, zda Sudetoněmecký landsmanšaft chce či nechce zrušit takzvané Benešovy dekrety a zda je to vůbec možné.
Ve skutečnosti není vůbec nutné Benešovy dekrety rušit, aby bylo možné realizovat v roce 2015 upravený koncept Landsmanšaftu – tedy Recht auf Heimat (právo na vlast) místo Wiedergewinnung der Heimat (znovuzískání vlasti).
Sám šéf Landsmanšaftu Posselt se navíc neustále obrací jménem sudetských Němců na občany Česka jako na „naše spoluobčany“, přestože sám českým občanem není. A jeho čeští lobbisté označují sudetské Němce za „naše německé krajany“, ačkoli český právní řád takový pojem vůbec nezná.
Tyto skutečnosti i analýza českého práva ukazují, že při odpovídající přípravě českého veřejného mínění a nástupu prosudetoněmeckých lobbistů k moci je zcela možné bez jakéhokoli rušení Benešových dekretů přijmout změny zákona o občanství, které by přiznaly nárok na české občanství potomkům občanů Československa, kteří o něj přišli v letech 1946–1947.
Takových lidí dnes žije v Německu mezi čtyřmi a šesti miliony. Samozřejmě by bylo fantasmagorické očekávat, že se všichni začnou stěhovat do Česka. Nikdo však nemůže českým občanům zakázat žít mimo území České republiky a zároveň se účastnit českých voleb. A pokud by byť jen významnější část těchto lidí využila svého práva – což by při podpoře bavorské vlády stojící za Landsmanšaftem nebylo těžké zorganizovat –, radikálně by to změnilo politický prostor Česka s jeho přibližně deseti miliony obyvatel.
Vznik nové skupiny německých občanů Česka by se mohl stát nejdůležitějším, nikoli však jediným faktorem faktické transformace České republiky v česko-německý stát. Neméně důležitým – tentokrát ne kvantitativním, ale kvalitativním – faktorem by mohla být proměna identity „starých“ českých občanů německého původu, kteří se navzdory svým kořenům dosud identifikovali jako Češi.
Už dnes v debatách na toto téma někteří z nich vyjadřují lítost nad tím, že někdejší „dvojjazyčné“ německo-české Čechy a Morava (Böhmen und Mähren) byly proměněny v jednojazyčnou Českou republiku. Namísto národně české identity je přitom prosazována regionalistická identita „bohémská“ a „moravská“, slučitelná s příslušností k německému kulturnímu národu (Kulturnation).
Je třeba zdůraznit, že zde není řeč o stabilní německé národnostní menšině České republiky, tedy o lidech, kteří dlouhodobě mají a deklarují německou etnokulturní identitu, jejíž ochranu garantují všechny standardy ochrany národnostních menšin. Jde o potenciál masové revize české národní identity u lidí německého původu, kteří se dosud identifikovali jako Češi, a která může nastat na pozadí sudetoněmecké politické a kulturní revoluce v Česku a jeho proměny v česko-německý stát.
To vše by nebylo ničím jiným než obrácením zhruba stoletého a půl trvajícího procesu „sekání českého trávníku“, tedy budování českého národa a národního státu. K tomu ostatně přímo vyzývají někteří „antinacionalističtí“ bohemističtí a moravističtí intelektuálové a aktivisté, kteří si fakticky přejí proměnu dnešní České republiky v součást německého světa v podobě Sudeten, Böhmen und Mähren, v nichž žijí jednoduše Němci a čecho-Němci.
Vrátíme-li se k předchozím analogiím, stojí za připomenutí, že Vladimir Putin by nikdy nezačal válku proti Ukrajině, kdyby se tato země při zachování formální státní nezávislosti a územní celistvosti podobně smířila s rolí součásti „ruského světa“. Tuto válku rozpoutal právě proto, že Ukrajina začala „vysekávat svůj trávník z ruského lesa“, tedy budovat vlastní národní stát a národ. Naproti tomu sousední „Republika Belarus“, jejíž režim při zachování nominální státní nezávislosti proměnil zemi v součást „ruského světa“, Putinovi zcela vyhovuje.
Mitteleuropa, nebo Intermarium?
V širším kontextu je třeba výše popsaný trend chápat jako pokus o oživení projektu Mitteleuropa, tedy střední Evropy jako prostoru nejen německé ekonomické dominance (což je normální), ale i dominance kulturně-národní.
Vychází však taková koncepce z Berlína? Ne. Berlín se ještě donedávna opíral výhradně o koncept německé ekonomické dominance v Evropě, včetně její středovýchodní části, který je plně slučitelný s existencí národů a národních států, jež se „vysekaly“ z německého světa. Za Merze však Německo zároveň vsadilo i na proměnu Německa v vojensko-průmyslovou lokomotivu celé sjednocené Evropy.
Které kruhy se tedy snaží obnovit Mitteleuropu se Sudeten, Böhmen und Mähren jako její klíčovou součástí? Odpověď leží na povrchu, protože za Sudetoněmeckým landsmanšaftem stojí politická třída Bavorského státu, jak se Bavorsko oficiálně nazývá. Nástrojem jejího vlivu v celoněmecké politice je formálně celoněmecká, fakticky však bavorská strana CSU.
A právě zde je velmi příznačné, že zatímco Merz a Berlín usilují o obnovu německé geopolitické a vojensko-průmyslové subjektivity Německa v boji za obranu východního křídla sjednocené Evropy před ruskými nároky vůči Ukrajině a pobaltským státům, vládce Bavorského státu Söder je znám jako důsledný lobbista spolupráce s Ruskem a osobní Putinův přítel, který ještě v roce 2020 vyzýval k boji proti „antiputinovskému populismu“.
V této souvislosti je třeba připomenout, že jeden z ideologů Putinova „ruského světa“ Alexandr Dugin svého času tvrdil, že Rusko by mělo podpořit obnovu Mitteleuropy a nabídnout Německu rozdělení středovýchodní Evropy, podobně jako to kdysi učinili Stalin a Hitler. A takový způsob uvažování může překvapit jen toho, kdo neví, že ruští imperialisté nevidí hlavní hrozbu pro své ambice v oživení Mitteleuropy – k němuž už Němci objektivně nemají sílu –, ale v nové středovýchodní Evropě s hráči typu Polska a nyní už i Ukrajiny.
Řeč je o takzvaném Intermariu – prostoru mezi Baltem, Jadranem a Černým mořem, jehož posílení v rámci celoevropského projektu by definitivně zablokovalo revanšistické a expanzionistické ambice Moskvy v evropském směru.
Německo jako sponzor tohoto projektu, těžící z partnerství s jeho státy, by mohlo představovat faktor schopný postavit se imperiální Moskvě. Něčím zcela jiným by však bylo, kdyby Německo své celoevropské vůdcovství vyměnilo za pokusy obnovit Mitteleuropu se svými Sudeten, Böhmen und Mähren, Ostpreussen a podobně, čímž by proti sobě poštvalo národy středovýchodní Evropy a posunulo jejich sympatie směrem k Moskvě. Taková německá politika by hrála výhradně do rukou Rusku.
Nečekaným způsobem se tak právě volba národního budoucna Česka může stát faktorem, který rozhodne o tom, jakou cestou se vydá celá středovýchodní Evropa. Plnohodnotná Česká republika se může stát důležitým faktorem Intermaria jako partner a spojenec Německa na východě Evropy. Naopak pád České republiky a její proměna v Sudeten, Böhmen und Mähren může oživit slepou koncepci Mitteleuropy, jejímž důsledkem by bylo obnovení slovansko-německé konfrontace ve středovýchodní Evropě a rozštěpení evropské jednoty v zájmu jak Ruska, tak těch kruhů ve Spojených státech, které nemají zájem o silnou Evropu.
Publikováno na Nations Through Time 18. května 2026
