Časy se mění, avšak „gesindl bleibt gesindl“

Ještě před několika lety by podobná scéna působila téměř nepředstavitelně.

Brněnské výstaviště zaplnily tisíce návštěvníků ze Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Starší lidé v krojích, rodiny s dětmi, folklorní soubory, potomci odsunutých Němců z Rakouska, Německa, ale také z Brazílie nebo Spojených států. V tramvajích směrem na výstaviště se mísila čeština, němčina i nejrůznější regionální nářečí německojazyčného prostoru. Atmosféra rozhodně nepůsobila jako politická demonstrace. Připomínala spíše zvláštní středoevropské setkání lidí, kteří po desetiletích znovu hledají vztah k prostoru, odkud jejich rodiny kdysi odešly.

To bylo na celém víkendu možná nejpozoruhodnější.

Sudetoněmecký den v Brně nebyl žádným revanšistickým sjezdem, jak jej ještě dnes popisují někteří domácí náckové. Ve skutečnosti šlo hlavně o kulturní a lidské setkání. O návrat paměti do krajiny, která byla po válce násilně přetržena. To samozřejmě neznamená popírání zločinů německého nacismu ani relativizaci okupace českých zemí. Právě vědomí tragédie druhé světové války je jedním z důvodů, proč dnes část české i sudetoněmecké společnosti hledá cestu ke smíření bez starých revanšistických fantazií i bez kolektivní nenávisti.

Ano, v pozadí stále existují staré historické spory. Ano, stále existují lidé, kteří mají potřebu vytahovat Benešovy dekrety pokaždé, když někdo vysloví slovo Sudetenland. Jenže realita letošního brněnského setkání byla podstatně civilnější. Vlastně se tam po osmdesáti letech znovu potkala část střední Evropy, která kdysi tvořila a dodnes de fakto utváří jeden kulturní prostor.

Ukázalo se také, že mladší generace už tento problém často vnímá úplně jinak než jejich rodiče a prarodiče.

Nejcitlivější část celého víkendu proběhla mimo samotné výstaviště.

Pouť smíření z Pohořelic do Brna přitom není žádnou novinkou letošního roku. Probíhá už řadu let a postupně se stala jedním z nejviditelnějších symbolů česko‑německého smiřování i připomínkou tragických událostí spojených s poválečným odsunem německého obyvatelstva. Tradiční Pouť smíření z Pohořelic do Brna připomínající oběti poválečného odsunu německého obyvatelstva patří už několik let mezi symbolické momenty česko‑německého dialogu. Letos ale zároveň ukázala, že část české společnosti stále není schopna přijmout ani samotnou existenci pietní připomínky poválečného násilí.

Před pietním aktem byl poškozen památník obětí. Na památníku se objevily hákové kříže. Policie případ vyšetřuje.

Nejde přitom o žádný ojedinělý jev. Výrok „gesindel bleibt gesindel“ použitý v nadpisu jsem zaznamenal už před patnácti lety na Tachovsku. Někdo jej tehdy napsal přímo na místě jako reakci na vandalismus, při kterém podobní náckové poničili restaurovaný pomník padlým z první světové války a pomalovali jej svastikami. Právě jako příměr k letošním Pohořelicím se mi ten výrok vybavil znovu. Zatímco několik stovek lidí šlo krajinou v tichém pietním průvodu, část domácí scény opět předvedla svou tradiční směs hysterie, resentimentu a barbarské primitivnosti. Mediální obraz protestů přitom působil paradoxně mnohem agresivněji než samotný sjezd.

Odpůrci akce hovořili o revanšismu, zradě národních zájmů nebo údajné snaze zpochybnit výsledky druhé světové války. Jenže člověk, který skutečně strávil víkend mezi účastníky, musel mít občas pocit, že protestující mluví o úplně jiné akci. Na samotné pouti totiž nebylo nic triumfalistického.

Celé to připomínalo zvláštní směs smíření, nostalgie a historické kontinuity. Současně bylo patrné, že nacismus přinesl českým zemím obrovské utrpení a že poválečné události nelze oddělit od hrůz okupace. Většina lidí už dnes zjevně nechce vést další válku o minulost. Řada účastníků navíc vůbec nepůsobila dojmem lidí posedlých politikou. Mnozí přijeli kvůli rodinné historii, kvůli krajině nebo kvůli obyčejné lidské zvědavosti. Možná právě to některé domácí aktivisty rozčiluje nejvíce. Protože obraz „nebezpečného revanšisty“ se velmi špatně udržuje ve chvíli, kdy proti sobě člověk vidí spíše seniory s koláčem a pivem než nějaké radikály.

Samotné výstaviště pak působilo téměř surrealisticky. Na jednom místě se potkávali bavorští politici, čeští regionální aktivisté, folklorní soubory, historické spolky i potomci rodin, které kdysi žily v českém pohraničí. Organizace celé akce byla mimořádně profesionální. Bezpečnostní kontroly připomínaly letiště a haly byly zaplněny tisíci lidí. Velký dojem zanechala česko‑německá bohoslužba i následné projevy.

Vystoupil bavorský premiér Markus Söder, dlouholetý představitel sudetských Němců Bernd Posselt, zástupci Jihomoravského kraje i iniciativa Meeting Brno. Publikum opakovaně spontánně tleskalo ve stoje. Právě role iniciativy Meeting Brno je v celé věci důležitá.

Současný Sudetoněmecký den v Brně totiž nevznikl zničehonic. Je výsledkem dlouhých let přeshraniční spolupráce mezi potomky odsunutých Němců, českými regionálními aktivisty, historiky, spolky a lidmi, kteří se snaží obnovovat zdevastované pohraničí. Typickým příkladem je obnova kostela sv. Mikuláše v Šitboři u Poběžovic. Projekt, na kterém spolupracují potomci odsunutých Němců i současní obyvatelé regionu, se stal symbolem toho, že smíření nemusí být jen abstraktní politické gesto. Může mít podobu konkrétní práce na obnově krajiny, památek a historické paměti.

Šitboř přitom zdaleka není jediný případ. Podobných projektů dnes existují desítky. Opravené kapličky, hřbitovy, kostely, společné kulturní akce nebo regionální slavnosti. Často jde o spolupráci lidí, kteří už problematiku Sudet nechápou jako pokračování dávného konfliktu, ale spíše jako součást vlastní historické identity. Někdy také jako docela obyčejnou záminku dát si společně pivo a klobásu. To bylo ostatně na brněnském výstavišti vidět velmi dobře.

Vedle oficiálních projevů se tam totiž odehrávalo něco mnohem podstatnějšího. Lidé spolu normálně mluvili. Nad knihami, nad starými fotografiemi, nad regionálními mapami nebo nad vzpomínkami na vesnice, které dnes už často ani neexistují. Právě v těchto obyčejných rozhovorech byl možná větší historický význam než v celé oficiální politické rovině akce.

Když člověk odhlédne od internetového křiku, hysterických komentářů a několika extremistických incidentů, zjistí vlastně jednu poměrně prostou věc. Nestalo se vůbec nic strašného!!!

Do Brna přijely tisíce lidí, kteří mají historickou vazbu k českým zemím. Proběhla bohoslužba, pieta, kulturní program, politické projevy, folklor, setkávání pamětníků i potomků odsunutých rodin. Část aktivistů protestovala. Několik vandalů poškodilo památník. Internet se na pár dní zaplnil tradičními výkřiky o zradě národa a život jde dál.

Ve skutečnosti totiž letošní Sudetoněmecký den ukázal hlavně to, že většina lidí už dávno nechce vést válku o minulost. Mladší generace Čechů i sudetských Němců často bere problematiku Sudetenlandu spíše jako součást historie či rodinné a regionální identity než jako pokračování národnostního konfliktu. Pro jedny je to historie jejich předků. Pro druhé součást krajiny, ve které žijí. Pro většinu z nich už dávno neplatí staré propagandistické mýty o revanšistech čekajících za hranicemi.

Brno tak během jediného víkendu ukázalo dvě tváře dnešní střední Evropy. Na jedné straně doznívající resentiment části společnosti, která stále uvažuje v kategoriích poválečné propagandy. Na straně druhé pomalu vznikající prostor normálního středoevropského soužití.

Ne romantického zapomínání na dějiny ani lidové veselice předstírající, že se nic nestalo. Spíše vědomí, že dnešní generace už nemusí opakovat konflikty svých dědů. Právě proto dnes vedle sebe mohou existovat pietní akty, odborné debaty o historii, obnova zaniklých památek i setkávání lidí, jejichž rodiny kdysi rozdělila válka a odsun. Ostatně není bez zajímavosti, že cenu Karla IV. letos převzal Milan Uhde, jehož část rodiny zahynula během nacistické okupace v koncentračních táborech. Podobně mezi dřívější oceněné patří i Daniel Herman nebo Petr Uhl — osobnosti s židovskými kořeny či zkušeností rodin pronásledovaných totalitami, které přesto považují česko‑německé smíření za důležitější než nekonečné udržování starých nenávistí.

Sedm let jsem pracoval jako územní garant pro správní obvod obce s rozšířenou působností, jehož zhruba polovina území náležela historicky k Sudetám. S otevřenou nenávistí vůči Němcům jsem se mezi zdejšími politiky ani obyčejnými lidmi prakticky nesetkal, přestože postoje k Sudetoněmeckému krajanskému sdružení byly často velmi rozdílné.

Právě proto působí současné hysterické výkřiky spíše jako projev osobní frustrace než skutečné obrany národa. Část těchto lidí si sudetoněmeckou otázku osvojila hlavně jako zástupný problém, do kterého promítá vlastní zlost, pocit osobního neštěstí nebo potřebu hledat jednoduchého nepřítele. Podobní lidé samozřejmě existují i na druhé straně. Ostatně i v průběhu letošního festivalu Meeting Brno byla vandaly poškozena socha Edvarda Beneše před právnickou fakultou Masarykovy univerzity v Brně. Něco takového by mě osobně nikdy ani nenapadlo, přestože Edvarda Beneše považuji za dvojnásobného vlastizrádce — poprvé za Mnichov a podruhé za únor 1948.

Jenže právě to je podstatné.

Lidé posedlí nenávistí a permanentním bojem o minulost ve skutečnosti netvoří většinu společnosti. Ať už se na sudetoněmeckou otázku dívají jakkoliv.

Těchto lidí je mi vlastně spíše líto. Projevovaná nenávist totiž nakonec škodí hlavně jim samotným. Po několika minutách nebo hodinách slávy si na jejich výkřiky stejně většina lidí brzy nevzpomene. Život jde dál a duševně vyrovnaný člověk nemá potřebu trávit svůj čas nekonečným pěstováním zloby.

Autor: Martin Cikán

Postřehy ze sjezdu jsou zpracovány na základě očitého svědectví dlouholetých členů Koruny České (monarchsitické stran Čecho, Moravy a Slezska) Jiřího Čížka a Emila Adamce

Adamec, E. Potstřehy z akce zaslané prostřednictívm Messengeru dne 25. 5. 2026

Čížek, J. Sdělení z emailové korespondence ze dne 24.5. 2026

Šebesta, M. Sudetský sjezd v Brně: O co jde, landsmanšaft a Benešovy dekrety [online]. 2026 [cit. 2026-05-25]. Dostupné z: https://www.novinky.cz/clanek/domaci-sudetsky-sjezd-brno-o-co-jde-landsmansaft-a-benesovy-dekrety-40579019

Hrabal, M. Němcová, S. Velký protest proti sudetoněmeckému sjezdu prošel centrem Brna [online]. 2026 [cit. 2026-05-25]. Dostupné z: https://brnensky.denik.cz/zpravy_region/velky-protest-sudetonemecky-sjezd-pochod-odpurcu-centrum-brno.html

ČESKÉ NOVINY. Pouť smíření provázely protesty, sudetští Němci měli program v Brně [online]. 2026 [cit. 2026-05-25]. Dostupné z: https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/pout-smireni-provazely-protesty-sudetsti-nemci-meli-program-v-brne-/2828712