Článek
Článek „Sudetští Němci, nebo čeští Němci?“ otevírá důležitou otázku identity a historické paměti. Perspektiva autora, formovaná zkušeností ruského disidenta a postsovětského prostoru, navíc přirozeně přesahuje české prostředí. Právě proto má smysl zasadit tuto problematiku do širšího evropského kontextu, v němž odsun sudetských Němců nebyl výjimkou, ale součástí mnohem rozsáhlejšího procesu.
Poválečné přesuny obyvatelstva jako evropský fenomén
Odsun Němců z Československa nebyl izolovaným rozhodnutím ani výlučně československou iniciativou. Šlo o součást širšího poválečného uspořádání Evropy, které bylo výrazně ovlivněno politikou Sovětského svazu a rozhodnutími vítězných mocností na konferenci v Postupimy.
V rámci tohoto procesu docházelo k masovým přesunům obyvatelstva napříč celým kontinentem. Poláci byli přesídlováni z východních území (Haliče a Volyně), která připadla Sovětskému svazu, do nově získaných západních oblastí na úkor Německa. Německé obyvatelstvo bylo systematicky vysidlováno nejen z Československa, ale také z Polska, Maďarska či Rumunska. Tyto přesuny zasáhly desítky milionů lidí a zásadně proměnily etnickou mapu Evropy.
Zajímavý a často opomíjený rozpor představuje skutečnost, že poválečný Sovětský svaz i poválečné Československo se ideologicky hlásily k internacionalismu, avšak ve vztahu k Němcům, Rusínům, Polákům, Maďarům i české diaspoře na Volyni postupovaly podle logiky národního státu. Praktická politika tak v mnoha ohledech kopírovala nacionalistické vzorce, které měla po stránce deklarované ideologie překonat.
Společným jmenovatelem těchto procesů byl nacionalismus, ideologie, která v 19. a 20. století usilovala o vytvoření etnicky homogenních států. Tento ideál byl v praxi téměř vždy nedosažitelný bez násilí, diskriminace nebo nucených přesunů obyvatelstva.
Nacionalismus přitom neměl jednotnou podobu. V některých případech byl definován jazykem, jinde náboženstvím, nebo eugenickými koncepty rasové čistoty. Ve všech těchto variantách však vedl k stejnému výsledku, k vylučování těch, kteří do definovaného „národa“ nezapadali. Poválečná Evropa tak paradoxně realizovala to, co meziválečné nacionalistické režimy pouze deklarovaly, radikální etnické přeuspořádání prostoru.
Tento vzorec chování se navíc neomezil pouze na období bezprostředně po druhé světové válce. Po rozpadu Sovětského svazu se v různých regionech znovu aktivoval v téměř identické podobě. Zkušenost postsovětského prostoru, například odsun etnických Rusů z Ázerbájdžánu, ukazuje, že nešlo o spontánní selhání jednotlivých společností, ale o opakování naučeného modelu jednání. Nacionalistické vzepětí zde fungovalo jako spouštěč, který aktivoval již dříve osvojenou logiku etnického vymezování a vytlačování.
Důsledky tohoto procesu jsou patrné dodnes. Konflikty v oblasti jižního Kavkazu, zejména tragický osud arménského obyvatelstva v regionu, ukazují, že nacionalismus nejen reprodukuje staré vzorce, ale zároveň vytváří nové křivdy. Podobnou logiku lze sledovat i v případech nucených přesunů obyvatelstva v Jižní Osetii a Abcházii, kde k vytlačování obyvatel došlo v přímé souvislosti s ruskou vojenskou intervencí a následným upevněním kontroly nad územím. Tyto konflikty zároveň naznačují, že v případě další destabilizace Kavkazu, například při vzpouře v Čečensku či Dagestánu, nelze vyloučit opakování etnického násilí v nové podobě, opět podpořené nacionalistickým separatismem. Takový vývoj by se přitom obrátí především proti etnickým Rusům žijícím v regionu, podobně jako se tomu stalo v jiných částech postsovětského prostoru.
Trianon a maďarské trauma
Zvláštní kapitolu evropského nacionalismu představuje Trianonská smlouva. Ta po první světové válce drasticky zmenšila území historického Uherska a zanechala miliony etnických Maďarů mimo hranice nového maďarského státu. Tento fakt se stal jedním ze základních traumat maďarské kolektivní paměti. Dodnes ovlivňuje maďarskou politiku, včetně vztahu k menšinám v okolních státech a důrazu na ochranu „národního společenství“ bez ohledu na státní hranice.
Je však třeba dodat širší historický kontext. Uherské království bylo před rokem 1918 mnohonárodním státem, v němž Maďaři tvořili jen jednu z řady etnických skupin. V průběhu 19. století a zejména po rakousko uherském vyrovnání z roku 1867 se však maďarská politická reprezentace vydala cestou systematické maďarizace. Tlak na jazykovou a kulturní asimilaci Slováků, Rumunů, Srbů či Chorvatů vedl k postupnému narušení loajality těchto národů ke společnému státu.
Rozpad Zalitavské části habsburské monarchie tak nebyl pouze důsledkem vnějších tlaků po první světové válce, ale i vnitřního selhání schopnosti udržet mnohonárodní celek. Nové hranice stanovené po roce 1918 byly z pohledu Maďarska drastické, ale zároveň do značné míry odrážely etnickou realitu a politické ambice národů, které se z uherského prostoru chtěly vymanit.
Konečnou podobu traumatu pak dotvořilo i meziválečné a poválečné chování samotného Maďarska. Revizionistická politika mezi válkami, spojenectví s nacistickým Německem a následky druhé světové války vedly k tomu, že otázka hranic zůstala otevřenou historickou ranou. Otázka politickoprávního postavení Maďarů žijících mimo hranice současného státu tak zůstává pro maďarskou společnost trvale citlivým tématem a zároveň neodmyslitelnou součástí jejího pohledu na Evropskou integraci.
Trianon tak ukazuje, že problém nacionalismu a etnické homogenizace není jen otázkou druhé světové války, ale má hlubší kořeny v rozpadu mnohonárodních říší po roce 1918. Zároveň připomíná, že nacionalismus nevytváří pouze oběti, ale i aktéry, kteří svými kroky spoluutvářejí podmínky pro budoucí konflikty.
Balkán, hrob Bratstva i jedinstva
Jugoslávie po roce 1945 stavěla na doktríně „Bratstvo i jedinstvo“, politickém projektu Josipa Broze Tita, který měl překlenout etnické a náboženské rozdíly mezi Srby, Chorvaty, Slovinci, Bosňáky a dalšími národy federace. Šlo o vědomě budovanou nadnárodní identitu, udržovanou silným státem, kontrolou politického života a potlačováním otevřených konfliktů. S jistou dávkou ironie lze dodat, že šlo o podobně umělý konstrukt jako „národ československý“, byť Titova doktrína vycházela z principů internacionalismu.
Za připomenutí stojí i rozšířená představa, že Tito zachoval drobné podnikání a vyhnul se kolektivizaci. Ano, v řadě oblastí k tomu skutečně došlo. Zároveň však v regionech, kde reálně hrozil etnický konflikt, režim postupoval jinak a bez větších skrupulí rozkulačil a ekonomicky oslabil všechny společenské vrstvy napříč etniky. Cílem nebyla ekonomická reforma, ale prevence konfliktu prostřednictvím likvidace přirozených majetkových vazeb potenciálně konfliktních komunit.
Tento model však konflikty nevyřešil, pouze je uzavřel pod tlakem režimu. Jakmile centrální moc oslabila, potlačené napětí se rychle přetavilo v otevřený nacionalismus. Rozpad Jugoslávie vedl k sérii konfliktů, jejichž součástí byly systematické etnické čistky.
Válka v Bosně a Hercegovině a konflikt v Kosovu znovu otevřely otázku, zda je možné udržet mnohonárodní stát bez násilí. Etnické čistky, které zde proběhly, nebyly návratem k barbarství, ale důsledkem stejné logiky homogenizace, která formovala Evropu o půl století dříve. Kosovo navíc získalo zvláštní význam v současné geopolitice. Jeho jednostranné vyhlášení nezávislosti bylo později využito Ruskem jako argument při legitimizaci anexe Krymu v roce 2014.
Přesto je alespoň v případě Bosny a Hercegoviny a ve vývoji současných srbsko chorvatských vztahů patrné, že se aktéři konfliktu do určité míry poučili. Navzdory přetrvávajícím napětím zde dochází k hledání forem soužití, které se, byť pomalu a nejednoznačně, odklánějí od logiky otevřeného etnického střetu.
Rezidua 20. století
Všechny tyto události, od poválečných přesunů přes Trianon až po Balkán a Kavkaz, mají společný jmenovatel. Nejde o izolované epizody, ale o projevy hlubšího problému, který Evropa dosud plně nepřekonala.
Tento vzorec je varováním i pro současnou Ukrajinu. Ať už konflikt dopadne jakkoliv, je legitimní potrestat zrádce a válečné zločince a umožnit odchod těm, kteří odejít chtějí. Opakování modelu kolektivní viny a odsunu podle etnického klíče by však znamenalo, že jsme se z dějin nepoučili. V evropském kontextu by šlo o krok zpět k logice, která kontinent opakovaně destabilizovala.
Snahy o vyrovnání se se sovětskou minulostí například v Haliči jsou v tomto ohledu pochopitelné a žádoucí. Právě proto by však poválečná zdrženlivost vůči nepřátelskému sousedovi na východě nebyla slabostí, ale důkazem politické zralosti. Ukrajina by tím potvrdila, že patří do prostoru, který se dokázal poučit ze svých vlastních chyb. Je třeba realisticky dodat, že za současné situace na frontě se možnost dlouhodobého zakonzervování stávající linie jeví jako nepravděpodobná. Lze předpokládat, že Ukrajina získá zpět alespoň významnou část dnes okupovaných území. Půjde však o oblasti s obyvatelstvem, jehož národní identita není jednoznačná a jehož loajalita vůči ukrajinskému státu může být proměnlivá. Právě proto je výzva k odmítnutí principu kolektivní viny zcela na místě.
Nacionalismus, ať už definovaný jazykem, náboženstvím nebo etnickou příslušností, se opakovaně ukázal jako destruktivní síla. Vede k redukci rozmanitosti na jednoduché kategorie „my“ a „oni“ a legitimizuje kroky, které by jinak byly nepřijatelné.
Současné snahy o smíření, například mezi Čechy a sudetskými Němci, proto nelze chápat jako slabost nebo ústupek. Naopak představují vědomý pokus překonat logiku 20. století. Bez tohoto smíření by dnešní přátelské vztahy mezi státy střední Evropy vůbec nebyly možné.
Evropa 20. století byla formována snahou vytvořit národní státy za každou cenu. Výsledkem byly války, přesuny obyvatelstva a dlouhodobá traumata, která dodnes ovlivňují politiku jednotlivých zemí. Pokud má mít evropská integrace smysl, musí být postavena na odmítnutí této logiky. Nacionalismus není řešením historických křivd, nýbrž jejich opakováním v nové podobě.
Smíření, jakkoli nedokonalé, je jedinou realistickou cestou, jak se s dědictvím minulého století vyrovnat.
Autor: Martin Cikán
Použité zdroje
Cikán, M. (2026). Balkán na křižovatce: symbol, který může uklidnit region. Seznam Médium. Dostupné z: https://medium.seznam.cz/clanek/monarchisticke-noviny-balkan-na-krizovatce-symbol-ktery-muze-uklidnit-region-247885
Wikipedia (n.d.) Náhorní Karabach. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1horn%C3%AD_Karabach
Wikipedia (n.d.) Jižní Osetie. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%BEn%C3%AD_Osetie
Wikipedia (n.d.) Abcházie. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Abch%C3%A1zie
Wikipedia (n.d.) Válka v Náhorním Karabachu (2020). Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1lka_v_N%C3%A1horn%C3%ADm_Karabachu_(2020)
Bundeszentrale für politische Bildung, 2002. Vztahy k Německu – Česko. Dostupné z: https://www.bpb.de/shop/zeitschriften/izpb/tschechien-276/9666/beziehungen-zu-deutschland/
Ministerstvo zahraničních věcí ČR, 1997. Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji. Dostupné z: https://mzv.gov.cz/file/198497/Microsoft_Word___CeskoNemeckaDeklarace.pdf
Ministerstvo zahraničních věcí ČR, 2004. Česko-německá deklarace – historické dokumenty a kontext. Dostupné z: https://mzv.gov.cz/jnp/cz/o_ministerstvu/historie_a_osobnosti_ceske_diplomacie/druha_svetova_valka_a_jeji_dusledky/cesko_nemecka_deklarace_o_vzajemnych.mobi
BBC (1995) The Death of Yugoslavia. BBC Documentary Series.
Ministerstvo obrany Ukrajiny (n.d.) Oficiální denní situační svodky a operační přehledy. Dostupné z: https://www.mil.gov.ua
Ministerstvo obrany Ruské federace (n.d.) Oficiální operační hlášení a tiskové brífinky. Dostupné z: https://eng.mil.ru
Rondeli Foundation – Georgian Foundation for Strategic and International Studies (n.d.) Analytical publications and security briefs. Dostupné z: https://gfsis.org/en/home/
