Článek
Redakční poznámka
Následující text nepředstavuje oficiální stanovisko redakce Monarchistických novin ani širší české monarchistické komunity včetně Koruny České. Jde o autorský názor, který je do značné míry formován životní zkušeností autora – včetně prožitku rozpadu Sovětského svazu a s tím spojeného etnického násilí a nucených migrací. Tento kontext může vést k určitému „kulturnímu šoku“ při interpretaci středoevropských reálií.
Zejména v otázce sudetoněmecké problematiky považujeme za nutné zdůraznit, že současné aktivity sudetoněmeckých organizací nejsou vedeny snahou o reparace či revizi majetkových poměrů, ale primárně usilují o smíření, dialog a překonání historických křivd. Tento rozměr považujeme za klíčový pro porozumění dnešní situaci.
Současné dobré česko‑německé vztahy jsou výsledkem dlouhodobé oboustranné snahy o smíření, dialog a postupné překonávání historických křivd. Bez této trpělivé práce a vstřícného přístupu by dnešní stav vzájemných vztahů nebyl možný.
Zároveň upozorňujeme, že spory o Benešovy dekrety mají dopady i mimo české prostředí. Na Slovensku se v jednotlivých právních kauzách znovu otevírá otázka majetkových důsledků poválečných konfiskací, které se v některých případech dotýkají i osob maďarské národnosti. Nejde o systematickou politiku cíleného vyvlastňování, ale o citlivé spory, které ukazují, že téma nemá pouze historický rozměr a může mít i současné právní a politické důsledky.
Vítězství Pétera Magyara v Maďarsku, který aktivně kritizoval kriminalizaci popírání Benešových dekretů na Slovensku, a plánovaný sudetoněmecký sjezd v Brně znovu oživily odpovídající debatu i v Česku. A to i na stránkách Koruny České, kde proběhla mezi jejím vedením a jejím partnerem, senátorem Zdeňkem Hrabou.
Když tyto debaty sleduji, chtěl bych se k tématu také vyjádřit – jak jako badatel zabývající se etnopolitickými procesy, tak jako člověk žijící v regionu, který byl součástí oněch „Sudet“, s jejichž konceptem se automaticky spojují ti, kdo se označují za sudetské Němce.
Protože však budu kritizovat myšlenku obnovy sudetoněmectví v Česku, je asi vhodné předem vyjasnit osobní pozici občana České republiky s imigrantským zázemím, který si dovoluje polemizovat s těmi, jejichž předkové na rozdíl od jeho předků po staletí na těchto zemích žili, rozvíjeli je a nakonec z nich byli vyhnáni.
Vidím v tomto problému dva rozměry.
Za prvé. Ponechám-li stranou otázku vztahu historických zemí a zemských národností Čechů, Moravanů a Slezanů, vycházím z toho, že Česká republika je občanský národní stát vytvořený na jejich základě, jak to ostatně uvádí i její Ústava, začínající slovy „My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“.
Každý imigrant, který se chce stát občanem České republiky a upřímně prochází cestou integrace do její občanské společnosti, proto přijímá tato pravidla hry. To zahrnuje nejen obecnou sociální, ekonomickou a právní integraci, ale také osvojení si českého jazyka alespoň na minimálně potřebné úrovni, znalost dějin české státnosti a základů jejího ústavního pořádku. A nakonec to završuje slib věrnosti České republice, kterou skládá každý nový občan. Její porušení pak může být trestáno jako vlastizrada.
Právě v tom spočívá rozdíl mezi občany České republiky imigrantského původu, kteří jsou ze své podstaty – alespoň teoreticky – loajální její národní státnosti, a těmi, kdo ji fakticky zpochybňují, o čemž bude řeč dále.
Za druhé, už čistě subjektivně. Když žiji v domě, kde pravděpodobně kdysi bydleli sudetští Němci, a ve městě, kde tvořili drtivou většinu obyvatelstva, ale kde už dnes nejsou, já – člověk narozený a vyrůstající v Baku, kde prožily čtyři generace mé rodiny a odkud byla nucena odejít kvůli mezietnickým střetům, zanechávajíc tam svůj předchozí život, majetek i hroby předků – občas přemýšlím, jak paradoxně se lidské osudy mohou vyvíjet.
Přemýšlím o tom i jako člověk, který později vyrostl a prožil většinu svého dospělého života v Moskvě, kterou byl nucen dávno opustit jako politický exulant a kterou už po mnoho let nemůže navštěvovat. Kvůli němu ji navíc nemohou navštěvovat ani jeho rodiče, stejně jako jeho žena a děti.
Jako člověk, který nemůže navštěvovat hroby svých dvou dědů v Moskvě a jehož matka nemůže navštěvovat hrob své matky v Baku – který byl nejspíš prostě zničen, protože něco podobného se stávalo vyhnancům na obou stranách konfliktu – mám upřímnou radost, když vidím, že potomci těch, jejichž předkové byli kdysi vysídleni z takzvaných „Sudet“, sem dnes mohou znovu svobodně jezdit a navštěvovat hroby svých blízkých.
Dnes u nás opět často zní němčina – řeč turistů, kteří sem přijíždějí. Češi a Němci za sebou svobodně jezdí, pracovat, studovat, podnikat a dělat mnoho dalších věcí.
To všechno lze a je třeba jen vítat. Přispívají však k tomu pokusy oživit sudetoněmectví v České republice?
Jak loď pojmenuješ, tak popluje aneb potřebuje Česko svou „Novorosiji“?
Čeští obhájci sudetoněmectví se snaží dokázat, že jeho představitelé se už před několika lety vzdali majetkových nároků na vlastnictví, o které jejich předkové přišli v průběhu odsunu. Prakticky je to pro občany Česka, kteří žijí v takzvaných Sudetech, nejdůležitější otázka, a proto si zaslouží podrobnou analýzu. Ta však není tématem tohoto článku.
Pro člověka, který pečlivě – a nejen teoreticky – studuje současný rusko-ukrajinský konflikt a obecně dějiny národně-státního vývoje ve střední Evropě, je však neméně důležité samotné sebepojetí a pojmenování toho či onoho společenského jevu.
Musím hned na začátku říct, že na rozdíl od mnoha odpůrců sudetoněmectví nejsem germanofob, ale spíše germanofil. Je pro mě zřejmé, že fenomén české kultury by nebyl možný bez faktické integrace Čech a Česka po staletí do germánsko-římského kulturního prostoru.
Je však důležité chápat i druhou stránku věci – Česko a Češi se v tomto prostoru mohli dlouhodobě udržet právě proto, že byl sice dominantně německý, ale zároveň nadetnický. To umožňovalo zachování jak symbolické státnosti Koruny české, tak českého jazyka mezi prostým lidem, který nebyl zachycen unifikovaným školstvím.
Vznik německého nacionalismu na počátku 19. století, který prohlásil všechny německy mluvící za součást německého národa, však znamenal pro české země zásadní zlom. Fakticky šlo o volbu mezi rozpuštěním v budoucím Německu a německém národě – stačí se podívat na příklad Polabských Slovanů, včetně Lužických Srbů – a vytvořením vlastního národa, a v budoucnu i vlastní státnosti, založené na českém jazyce. Všechny projekty bohemismu, tedy nadetnické dvojjazyčné identity, se ukázaly jako neživotaschopné. To vše podrobně popsal světově uznávaný český badatel národů a nacionalismu Miroslav Hroch ve své knize „Na prahu národní existence“ – mimochodem člověk s německými kořeny z takzvaných Sudet.
Ve 20. století vedl střet německého a českého nacionalismu k nejdramatičtějším důsledkům, a to v mnoha ohledech. Sovětská okupace Československa byla jedním z nich. Po jejím překonání a po vstupu do Evropské unie, při úzké spolupráci se sousedním Německem, se však oběma národům, které se znovu spojily v nadnárodním svazku, podle mého názoru podařilo najít optimální model vzájemných vztahů.
Členství v Evropské unii předpokládá loajální vztah k národnostním menšinám, zvláště těm historickým, a v tomto kontextu je otázka německé menšiny v České republice zcela legitimní. Mimořádně důležité však je, jak bude její přítomnost pojmenována a rámována.
Německá kultura a její nositelé byli přítomni ve všech zemích Čech, Moravy a Slezska. Bylo by tedy logické, aby se mluvilo o Německé obci Čech, Moravy a Slezska nebo České republiky. To by na jedné straně znamenalo uznání jejích práv jako národnostní menšiny v této republice, ale na druhé straně také její loajalitu k české národní státnosti reprezentované touto republikou.
Pojem Sudety a sudetští Němci je však něco jiného. Odporuje jak současnému právu České republiky, které zná pouze historické Čechy, Moravu a Slezsko a dnešních čtrnáct krajů, tak tradičnímu historickému právu, v jehož rámci od 14. století existuje Země Koruny české. Ani jedno, ani druhé však nezná takzvané Sudety – etnonacionalistický pojem vzniklý v logice ospravedlňování nároků na část česko-moravsko-slezských zemí na základě jejich německé etnodemografické kolonizace a poněmčení části místního slovansky mluvícího obyvatelstva.
Nejbližší analogií Sudet v dnešní době je takzvaná Novorosija na Ukrajině. A právě v logice Hitlerových nároků vůči Československu jedná od roku 2014 putinovské Rusko. Podle této logiky mají být „ruský Krym, Donbas a Novorosija“ začleněny do Ruska, zatímco zbytek Ukrajiny se má proměnit v jeho protektorát. Samozřejmě s postupnou rusifikací.
Když to sleduji, snažím se pochopit, čím se řídí čeští politici, kteří podporují právě sudetoněmecké hnutí. Pokud chtějí přehodnotit charakter současné České republiky jako českého, respektive česko-moravsko-slezského národního státu se třemi historickými zeměmi a čtrnácti kraji a vytvořit uvnitř něj sudetoněmeckou autonomii, bylo by lepší to říct otevřeně a hned. Alespoň by občané České republiky žijící v takzvaných Sudetech, stejně jako imigranti, kteří tam žijí a chtějí se stát jejími občany, věděli, na co se mají připravit a jak si mají budovat své životní strategie.
Pokud to ale nechtějí, je krátkozraké podporovat aktivitu organizace, jejíž samotný název něco takového předpokládá. Místo toho by stálo za to podporovat činnost Německé obce České republiky, případně Čech, Moravy a Slezska, ke které by se mohli připojit i potomci těch, kdo kdysi na jejím území žili.
Mimochodem, občané Německa jako členské země Evropské unie mohou ve srovnání s jinými imigranty fakticky získat české občanství v kratší době. I oni si však musí osvojit český jazyk a složit přísahu věrnosti České republice. Přitom každý občan Evropské unie může bez problémů žít v Česku i bez českého občanství, stejně jako mnoho Čechů žije a pracuje v Německu. Všechny tyto možnosti dnes existují – stačí je chtít využívat.
A tisíce Němců to dělají bez jakýchkoli provokativních sjezdů. Někdo však místo toho nutně potřebuje oživovat fenomén, jehož samotný název v sobě nese významy útoku na českou státnost a českou zemi, a tím znovu vyvolává česko-německé napětí.
Proč?
Autor: Vadim Sidorov
badatel národů a etnopolitických problémů
