Článek
Ustřední mýtus ublíženého národa českého
Letošní spor o sudetoněmecký sjezd v Brně není jen hádkou o jednu akci na výstavišti. Je to závěrečný obraz celé české sezóny návratu starých přízraků, pěkně zaprděné, provinční sezóny, v níž se evropská otázka znovu smrskla na hysterii kolem dávno pohřbených duchů a několik politických figur se opět rozhodlo zachraňovat republiku před bodrými sudetskými strejdy a tetkami v krojích. Nejprve se znovu vytáhly Benešovy dekrety, potom se začalo mluvit o zradě, potom o hrozbě revanšismu, nakonec se na scénu vrátil český politický rituál, v němž se malost vydává za vlastenectví a strach za historickou paměť.
Přitom právě Brno mohlo a stále může sehrát roli, která je mnohem důležitější než všechny sněmovní rezoluce, stranické výkřiky a radniční pózy, při nichž se část komunální politiky snaží působit jako poslední obránce národa před historickým setkáním několika tisíc převážně postarších návštěvníků, folklorních spolků, rodin a paměťových organizací. Poprvé se zde má sudetoněmecký sjezd odehrát v našem státě. Nejde o okupaci prostoru ani demonstraci síly či návrat starých nároků. Jde o symbolické přenesení debaty tam, kam historicky patří. Do země, odkud byli německy mluvící obyvatelé Čech, Moravy a Slezska vyhnáni, ale odkud jejich paměť nikdy nezmizela.
Tím se uzavírá jedna velká kapitola českého pohodlného sebepojetí. Po desetiletí bylo možné sudetské Němce držet za hranicí. Nejen fyzicky, ale hlavně mentálně. Byli tam, někde v Německu, jako vzdálený, nepříjemný a pro domácí politické rituály mimořádně vděčný přízrak. Kdykoli bylo třeba, vytáhli se jako strašidlo. Kdykoli se domácí politika ocitla bez obsahu, bylo možné znovu zachraňovat národ před sudetoněmeckou pamětí, která navzdory desetiletím nezmizela a dál přežívá v rodinách, spolcích, krajanských komunitách i dalších generacích. Jednou teatrálním výkřikem na zastupitelstvu, podruhé peticí, potřetí parlamentní rezolucí.
Jenže dějiny nejsou skladiště rekvizit pro špatné politické divadlo.
Německé Čechy, české Sudety
Má-li být současný spor pochopen poctivě, je třeba začít mnohem dřív než u letošního brněnského sjezdu. Také mnohem dřív než u poválečných dekretů. Německy mluvící obyvatelé českých zemí nebyli cizím tělesem přivaleným zvenčí. Po staletí šlo o obyvatele Čech, Moravy a Slezska, nejprve poddané Koruny české, později občany habsburské monarchie a meziválečného Československa.
Samotný pojem „sudetští Němci“ vznikl až v prostředí moderního nacionalismu. Původně označoval různorodé německojazyčné obyvatelstvo českých zemí, postupně se však změnil v politický projekt. Henleinovo hnutí z něj nakonec učinilo ideologickou zbraň namířenou proti Československu.
Právě zde leží jádro celé tragédie. Část sudetských Němců se skutečně přidala k nacismu a podílela se na rozbití republiky. Henleinovské hnutí patřilo k nástrojům destrukce našeho státu, nacistická okupace byla zločinem a Protektorát obdobím teroru.
Jenže poválečná zkušenost zároveň ukázala, jak snadno se může konkrétní vina proměnit v kolektivní rozsudek nad celou skupinou obyvatel. Právě proto je nebezpečné přijmout kolektivní vinu jako náhražku historického myšlení. Vina jedné ideologie a jedné politické generace se nedá jednoduše přenést na celé rodiny a lidi, kteří se prostě narodili do špatné doby.
Poválečný chaos a dlouhá proměna
Po druhé světové válce se Německo ocitlo v situaci, jakou zažívají společnosti po pádu totality. Muselo řešit, kdo byl zločinec, kdo oportunista, kdo zbabělec a kdo skutečný odpůrce režimu. Denacifikace nebyla čistý morální řez. Ve třech západních okupačních zónách prošly miliony lidí prověrkami a výsledkem byla složitá směs viníků, přizpůsobivých i těch, kteří se proti režimu skutečně postavili.
Stejně složité bylo i poválečné prostředí Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Vedle sebe zde stáli odpůrci Hitlera, oběti nacismu i bývalí členové nacistických struktur, pokud jim nebyly prokázány konkrétní zločiny. Taková byla poválečná realita.
V prvních poválečných letech byla mezi vyhnanci silná touha po návratu. Eichstättská adventní deklarace z roku 1949 ještě vycházela z představy, že se sudetští Němci vrátí do svých domovů. Postupně však začalo být zřejmé, že kolektivní návrat není možný.
Právě tehdy začala dlouhá proměna sudetoněmeckého prostředí. Místo návratových požadavků postupně vznikaly přeshraniční kontakty, kulturní spolupráce a práce smíření. Komunistický režim tyto kontakty sledoval a potlačoval, protože narušovaly jeho monopol na výklad dějin.
Rok 1968 přinesl jeden z nejvýraznějších momentů sblížení. Po sovětské okupaci pomáhali sudetští Němci československým emigrantům a na výzvu Waltera Bechera proměnili část svých společenských prostor v provizorní ubytovny pro uprchlíky z Československa. Takový obraz se do českého politického folkloru příliš nehodí.
Od revanšismu ke smíření
Po roce 1989 přišel další zásadní posun. Sudetoněmecké krajanské sdružení se veřejně distancovalo od územních požadavků, revanšismu i extremismu. Významným mezníkem se stala Česko-německá deklarace z roku 1997, v níž obě strany odmítly zatěžovat budoucí vztahy starými politickými a právními nároky.
Nejvýraznější proměna nastala za Bernda Posselta. Ať k němu kdo chová sympatie nebo antipatie, nelze přehlédnout, že právě on dlouhodobě prosazuje smíření s Čechy a otevřeně mluví o odpovědnosti sudetských Němců za nástup nacismu. Na tento vývoj navázala deklarace z roku 2015. Sudetoněmecká reprezentace se v ní přihlásila ke spoluodpovědnosti za nacistické zločiny a holocaust v českých zemích. Současně byly odstraněny staré formulace o právu na vlast a majetek.
Bez této proměny nelze dnešní brněnský sjezd pochopit. Kdo dnes mluví o návratu revanšismu, měl by si položit otázku, zda skutečně popisuje současné Sudetoněmecké krajanské sdružení, nebo jen starý obraz, který se dobře hodí do domácí politické hysterie.
Ano, v sudetoněmeckém prostředí existují okrajové radikální proudy, například Witiko-Bund. Pokud jsou však mimo Sudetoněmecké krajanské sdružení a jeho vedení jim nedává prostor na svých akcích, není poctivé vydávat okraj za celek.
Současné Sudetoněmecké krajanské sdružení je orientováno na spolupráci a přátelské vztahy k našemu státu. I proto se sudetoněmeckých dnů v posledních letech účastnili čeští politici, diplomaté i veřejné osobnosti různých proudů. Nešlo pouze o symbolická gesta, ale o postupné prolamování českého tabu kolem česko-sudetoněmeckého dialogu.
Brněnský sjezd proto není jen kulturní akcí. Ukazuje, zda česká společnost dokáže přijmout, že nacismus byl zločin, odsun kolektivní trest a smíření součást dospělé historické paměti.
Střední Evropa bez přízraků
Sudetoněmecké téma zde přestává být pouze historickým sporem. Připomíná totiž širší evropský problém. Současná Evropa se pohybuje mezi technokratickým projektem společného trhu a snahou znovu vystupovat jako civilizace se společnou historickou zkušeností.
Mezi nacionalistickou provinčností a bruselským technokratismem však existuje ještě jiná tradice. Tradice střední Evropy jako prostoru historických zemí, kultur a regionů propojených širším civilizačním rámcem.
Právě zde se vrací otázka, kterou ve své době chápal blahoslavený císař Karel. Evropa nemusí skončit ani jako mozaika soupeřících nacionalismů, ani jako centralizovaný superstát. Evropskou unii nelze dlouhodobě udržet pouze technokratickou správou a rostoucí centralizací. Má-li evropský projekt přežít, bude muset znovu objevit princip kulturních prostorů, historických zemí a subsidiarity.
Vlast totiž není jen to, co zůstalo po vyhnání druhých. Vlast je také to, co jsme zdědili po těch, s nimiž už neumíme nebo nechceme žít.
Dospělé přijetí minulosti neznamená věčné pokání ani popření českého utrpení. Znamená přestat používat dějiny jako klacek. Společnost, která se bojí setkání s potomky vyhnaných, nepůsobí sebevědomě. Stát potřebující rezoluce proti krajanskému spolku také ne. Politika zaměňující pietu za mobilizaci proti krajanským spolkům pak připomíná spíše smutný kabaret než vlastenectví.
Skutečné vlastenectví dokáže unést složitost dějin. Nepopírá nacistickou okupaci ani roli sudetoněmeckého nacionalismu při destrukci našeho státu. Současně však připouští, že poválečné vyhnání znamenalo hluboký zásah do krajiny, tradic a historické kontinuity českých zemí.
Některé pohraniční regiony se z této ztráty nikdy plně nevzpamatovaly. Vyhnání nepřineslo jen nové začátky, ale také zpřetrhané vazby, opuštěné kostely, zničené hřbitovy a dlouhou neschopnost mluvit o tom bez ideologického křiku. Není třeba sudetské Němce romantizovat ani zapomínat na jejich vinu tam, kde existovala. Je však třeba přestat z nich dělat neživé objekty českého politického folkloru.
Možná právě proto kolem sjezdu vzniká takový rozruch. Ve skutečnosti se totiž nevracejí sudetští Němci, ale otázka, zda jsme po osmdesáti letech schopni odlišit nacismus od německojazyčné paměti českých zemí a přijmout, že smíření není slabost.
Jestli má mít střední Evropa budoucnost, nezačne tím, že znovu porazíme sudetské Němce v rezoluci. Začne tím, že je konečně přestaneme potřebovat porážet.
Použitá literatura a zdroje
Hermann, D. (2026). Sudetoněmecké krajanské sdružení (Landsmannschaft). Interní podkladový materiál poskytnutý prostřednictvím Jana Bárty.
Cikán, M. (2026). Evropský nacismus a nedořešené dědictví 20. století. Monarchistické noviny. Dostupné z: https://medium.seznam.cz/clanek/monarchisticke-noviny-evropsky-nacismus-a-nedoresene-dedictvi-20-stoleti-272018
Cikán, M. (2026). Konec druhé světové války a přízraky minulosti. Monarchistické noviny. Dostupné z: https://medium.seznam.cz/clanek/monarchisticke-noviny-konec-druhe-svetove-valky-a-prizraky-minulosti-272873
Cikán, M. (2026). Sjezd sudetských Němců jako zrcadlo střední Evropy. Monarchistické noviny. Dostupné z: https://medium.seznam.cz/clanek/monarchisticke-noviny-sjezd-sudetskych-nemcu-jako-zrcadlo-stredni-evropy-237613
Sidorov, V. (2026). Sudetští Němci nebo čeští Němci? Monarchistické noviny. Dostupné z: https://medium.seznam.cz/clanek/monarchisticke-noviny-sudetsti-nemci-nebo-cesti-nemci-269509
Cikán, M. (2026). Brno: Když dav zkouší diktovat městu. Monarchistické noviny. Dostupné z: https://medium.seznam.cz/clanek/monarchisticke-noviny-brno-kdyz-dav-zkousi-diktovat-mestu-264776
Sidorov, V. (2026). Národní stát a evropský projekt: parodie versus vlastenectví. Monarchistické noviny. Dostupné z: https://medium.seznam.cz/clanek/monarchisticke-noviny-narodni-stat-a-evropsky-projekt-parodie-versus-vlastenectvi-240941
Cikán, M. (2026). EU není USA a nikdy nebude. Monarchistické noviny. Dostupné z: https://medium.seznam.cz/clanek/monarchisticke-noviny-eu-neni-usa-a-nikdy-nebude-245054
Cikán, M. (2026). K nepochopení projevu JCKV Karla Habsbursko-Lotrinského v době ideologického rozkladu. Monarchistické noviny. Dostupné z: https://medium.seznam.cz/clanek/monarchisticke-noviny-k-nepochopeni-projevu-jckv-karla-habsbrusko-lotrinskeho-v-dobe-ideologickeho-rozkladu-229697
