Článek
Základní interpretační chyba spočívá v předpokladu, že se hlava arcidomu chová jako běžný západní politik, tedy jako účastník mediálního trhu s názory, emocemi a okamžitou spotřebou. Tento předpoklad není jen chybný, je symptomatický. Vypovídá o společnosti, která si již neumí představit jiný typ autority než autoritu dočasnou, odvolatelnou a především prázdnou.
Projev JCKV Karla Habsbursko‑Lotrinského není projevem kandidáta, stratéga ani komentátora. Je to projev nositele historické kontinuity, který mluví právě proto, že běžná politika selhává. Požadovat po jeho výsosti, aby mlčela v okamžiku rozpadu rovnováh, znamená požadovat, aby se zřekl své existenční podstaty.
Nejzávažnějším přínosem projevu je neochota podřídit se dnes všudypřítomnému dichotomickému vydírání. Evropa je systematicky tlačena do falečné volby mezi dvěma póly, které se prezentují jako protiklady, ale ve skutečnosti jsou dvěma variantami téhož civilizačního úpadku.
Na jedné straně stojí progresivistický neokomunismus, ideologie, která zaměňuje morálku za proceduru a odpovědnost za morální exhibici. Na straně druhé nacionalismus, jenž se vydává za obranu tradice, ale ve skutečnosti redukuje politiku na instinkt, resentiment a kmenovou identitu.
Tato polarita není náhodná. Je funkční. Obě strany se navzájem potřebují, protože bez protivníka by se musely zodpovídat za vlastní prázdnotu. Výsledkem není pluralita, ale permanentní mobilizace strachu.
Právě zde je projev JCKV Karla Habsbursko - Lotrinského pro mnohé nepohodlný. Odmítá vstoupit do této hry. Nevybírá si „menší zlo“, protože chápe, že politika založená na volbě mezi dvěma destruktivními extrémy není politikou, ale řízeným úpadkem.
Výzvy, aby jeho výsost zůstala „pouze symbolem“, jsou výrazem hlubokého nepochopení dějin. Symbol, který nemluví, nevymezuje a nehodnotí, není symbolem, ale dekorací. Habsburská tradice je založena na uvědomělém rozlišování mezi právem a svévolí, službou a osobním prospěchem, mocí a odpovědností. Stejně zjednodušené a nebezpečné je i mechanické stavění subsidiarity proti centralitě. Tento falešný spor je dalším produktem dichotomického myšlení. Subsidiarita není anarchie a centralita není automaticky tyranie.
Je proto namístě se s důrazem, a bez ohledu na momentální citlivost publika, vymezit proti výzvám k rezignaci na subsidiaritu, které jsou motivovány nízkým, pudovým strachem z regionální mocnosti na východě, jež se již nachází ve stavu strategické porážky. Převádět tento strach do programových požadavků znamená přiznat nepříteli víc, než čeho je schopen. Znamená to opustit vlastní principy dříve, než nás k tomu realita skutečně donutí.
Volání po plošné centralizaci pod záminkou bezpečnosti není projevem realismu, nýbrž psychologické kapitulace. Je to politika vedená reflexem, nikoli rozumem. Subsidiarita není luxusem mírových časů, ale testem politické dospělosti v časech krize. Kdo je ochoten ji obětovat ze strachu, dává tím najevo, že by ji nebyl schopen hájit ani v časech klidu.
Existují oblasti, kde je centralizace nejen nežádoucí, ale přímo zhoubná. Jedná se především o kulturní války, výchovné experimenty, ideologické ESG konstrukty, sociální inženýrství atp. Nejde o neutrální administrativní nástroje, ale spíše o socialistické výplody pozdně moderního sociálního inženýrství, které systematicky přetěžují legislativní proces, rozšiřují regulatorní balast a mrzačí ekonomickou výkonnost Evropské unie právě v okamžiku, kdy by bylo zapotřebí pravého opaku. Tedy co nejefektivnější veřejné správy a ekonomiky zatížené regulacemi co nejméně. Zde má Evropa nejen právo, ale přímo povinnost ustoupit.
Současně však existují oblasti, kde je jednota existenční nutností. Zahraniční a bezpečnostní politika mezi ně patří bez výjimky. Evropa, která není schopna jednotného postoje navenek, se mění ze suverénního subjektu v geopolitický terén. Představa, že rozpad stávajících struktur automaticky povede k lepšímu řádu, je historicky neobhajitelná. Rozpad bez předem formulovaného principu neplodí svobodu, ale mocenské vakuum, které vždy zaplní někdo jiný.
Projev JCKV Karla Habsbursko - Lotrinského není obhajobou statu quo ani romantickou vizí minulosti. Je nepříjemným připomenutím reality, že bez řádu, odpovědnosti a služby se jakákoli politika mění v techniku moci.
Kdo tento projev čte jako osobní ambici, politickou naivitu nebo ideologické selhání, nepředkládá alternativní výklad. Pouze odhaluje vlastní intelektuální limity. Takové projevy nejsou výsledkem kritického myšlení, ale pohodlné neschopnosti vystoupit z naučených schémat.
Nejde o omyl, který by bylo možné napravit vysvětlením. Jde o mentální rezignaci. O typ uvažování, který si plete skepsi s inteligencí, cynismus s hloubkou a instantní názor s úsudkem. Tito lidé nehledají smysl, hledají potvrzení vlastní malosti a bezvýznamnosti, již vydávají za kritičnost.
V prostředí, které si zvyklo zaměňovat politiku za zábavu a morálku za performanci, působí jakákoli vážná otázka jako urážka. Právě proto je pro ně projev jeho výsosti nesnesitelný. Nepodlézá, nenabízí identitární hračky ani nepředkládá hotové manuály k použití. Vyžaduje totiž to, co je dnes vzácné. Schopnost rozlišovat, trpělivost myslet a odvahu přijmout skutečnost, že ne všechny otázky slouží k uklidnění.
Nejde tedy o odpovědi. Ty jsou pro povrchní debatu vždy k dispozici. Jde o to, zda jsme ještě schopni klást otázky, které rozbíjejí pohodlí, zpochybňují naučené pózy a nutí nést odpovědnost. Kdo tuto schopnost postrádá, nemá problém s projevem jeho výsosti. Má problém s myšlením samotným.
Autor: Martin Cikán
Text vyjadřuje osobní názor autora a nereprezentuje oficiální stanovisko žádné politické strany či organizace.
