Tibet: Romantická legenda versus čínská realita

Včera jsme si znovu připomněli výročí událostí, které zásadně změnily osud Tibetu. Podobná výročí jsou pokaždé dobrou připomínkou evropské naivity. Jakmile se v našich médiích začne o Tibetu mluvit, diskuse se téměř okamžitě rozdělí do dvou známých obrazů, které se opakují už desítky let.

Ten první je romantický. Tibet v něm vystupuje jako duchovní ráj vysoko v horách. Země meditujících mnichů, modlitebních mlýnků a moudrých lámů, kteří vedli pokojnou civilizaci soucitu a vnitřní harmonie. Je to obraz, který v Evropě zakořenil už v cestopisné literatuře devatenáctého století a později jej posílila fascinace orientální spiritualitou.

Ten druhý obraz je naopak čínský. Tibet je v něm popisován jako zaostalá teokracie plná nevolníků, kde aristokracie a kláštery držely obyvatelstvo v bídě a nevědomosti. Vstup čínské armády je pak líčen jako historický okamžik osvobození, který prý otevřel cestu k modernizaci a pokroku.

Oba tyto obrazy jsou svým způsobem pohodlné a zároveň zavádějící.

Romantická legenda i státní propaganda totiž zjednodušují mnohem složitější příběh jedné horské civilizace, která se během několika desetiletí ocitla ve střetu tradice, ideologie a mocenských zájmů Číny.

Tradiční Tibet nebyl moderním státem ani monarchií. Šlo o teokratický systém, kde se duchovní a světská moc prolínaly do jediné struktury. Dalajlama byl současně náboženskou autoritou i hlavou státu.

Společnost měla jasně hierarchickou podobu. Vrchní vrstvy tvořila aristokracie a vysoké duchovenstvo. Pod nimi stála široká vrstva rolníků vázaných k půdě. Moderní historici se přou o terminologii, zda šlo o nevolníky nebo poddané, ale podstata byla zřejmá: sociální mobilita byla minimální a postavení obyvatelstva se odvíjelo od kastovního systému.

Kláštery představovaly jeden z pilířů tibetské civilizace. V některých obdobích tvořili mniši až desetinu mužské populace. Klášterní instituce vlastnily rozsáhlou půdu, organizovaly hospodářský život a zároveň byly centry vzdělanosti.

Dalajlama byl považován za inkarnaci bódhisattvy Avalókitéšvary. Jeho rozpoznání probíhalo na základě náboženských rituálů a znamení. Výběr dítěte, které mělo být novým vtělením duchovní autority, byl současně jedním z nejdůležitějších politických momentů v zemi.

Starý Tibet nebyl žádnou utopií. Byl to svět tradice, hierarchie a pomalých změn. Svět, který se vyvíjel podle vlastních pravidel vysoko na náhorní plošině, daleko od moderního průmyslového světa.

Rok 1950 znamenal zásadní zlom. Do Tibetu vstoupila Lidová osvobozenecká armáda nově vzniklé Čínské lidové republiky. O rok později byla tibetská vláda donucena podepsat takzvanou Sedmnáctibodovou dohodu, která měla formálně garantovat autonomii Tibetu. Ve skutečnosti šlo o začátek postupné integrace regionu do čínského státu.

Napětí mezi tibetskou společností a novou správou vyvrcholilo povstáním v roce 1959. Povstání bylo tvrdě potlačeno a čtrnáctý dalajlama uprchl do exilu v Indii. Tibet tím přišel o symbol své politické kontinuity. Následovala radikální transformace společnosti podle maoistického modelu. Aristokracie byla zbavena majetku, kláštery byly uzavírány a během kulturní revoluce jich velká část zmizela úplně. Náboženský život byl systematicky potlačován. Z feudálního systému se Tibet přesunul do systému kolektivizovaného hospodářství a přísně centralizované správy. Místo tradičních elit nastoupily stranické kádry.

Dnešní Tibet je oficiálně označován jako Tibetská autonomní oblast Čínské lidové republiky. Slovo autonomie zde však má spíše administrativní význam než skutečný politický obsah. Od devadesátých let Peking masivně investuje do infrastruktury. Byly vybudovány silnice, železniční spojení s vnitrozemím i nové městské čtvrti.

Lhasa dnes působí jako město dvou světů. Staré tibetské čtvrti se skromnou infrastrukturou kontrastují s moderními čínskými částmi města, které připomínají rychle rostoucí metropole v jiných částech země. Současně probíhá migrace obyvatel z čínského vnitrozemí. Ta postupně mění ekonomickou i demografickou strukturu regionu. Mnozí Tibeťané proto vnímají modernizaci zároveň jako proces marginalizace.

Náboženský život je dnes formálně povolen, ale pod přísným dohledem státu. Kláštery fungují, ovšem jejich činnost je regulována a některé projevy víry jsou omezeny. Každá významnější náboženská instituce je pod dohledem státních orgánů a kláštery musí spolupracovat s místními správními strukturami Komunistické strany Číny.

Duchovní hierarchie je navíc částečně podřízena státní kontrole. Čínské úřady si vyhradily právo schvalovat uznávání některých náboženských inkarnací, včetně takzvaných tulku – tedy znovuzrozených duchovních učitelů. Tento princip se stal zvlášť citlivým v případě pančhenlamy, druhé nejvýznamnější duchovní autority tibetského buddhismu.

Po smrti desátého pančhenlamy v roce 1989 byl v roce 1995 tibetskou náboženskou autoritou a dalajlamou rozpoznán nový pančhenlama. Krátce poté však čínské úřady tohoto chlapce zadržely a veřejnosti se od té doby neukázal. Peking následně prosadil vlastního kandidáta, který je oficiálně uznáván čínským státem.

Tento spor je považován za předzvěst ještě citlivější otázky budoucího dalajlamy. Současný čtrnáctý dalajlama žije v exilu v Indii a opakovaně uvedl, že jeho další inkarnace by mohla být nalezena mimo území kontrolované Čínou. Čínská vláda naopak trvá na tom, že proces výběru musí proběhnout podle pravidel schválených státem.

V praxi to znamená, že jednou může existovat situace, kdy budou existovat dva dalajlamové – jeden uznaný tibetskou náboženskou komunitou a druhý potvrzený čínským státem.

Evropská debata o Tibetu má zvláštní rys. Ve skutečnosti se téměř nikdy nevede o Tibet samotný. Vede se o představy, které si o něm vytváříme.

Jedna z těchto představ je romantická. Tibet v ní vystupuje jako jakási ztracená duchovní civilizace ukrytá v Himalájích. Země meditujících mnichů, modlitebních mlýnků a moudrých lámů, kteří žili v harmonii s horami a nebem. Tento obraz má v Evropě dlouhou tradici. Vznikal už v 19. století v cestopisech a později jej posílila fascinace orientální spiritualitou.

Druhá představa je naopak produktem čínského státního narativu. Podle něj byl Tibet zaostalou teokracií, kde aristokracie a kláštery vykořisťovaly nevolníky. Vstup čínské armády je pak prezentován jako historický akt osvobození a modernizace.

Ani jeden z těchto obrazů však realitu přesně nevystihuje.

Starý Tibet byl bezpochyby hluboce tradiční a hierarchickou společností. Sociální mobilita byla omezená a velká část obyvatelstva žila v systému závislosti na aristokratických nebo klášterních statcích. Zároveň však šlo o civilizaci s vlastní politickou tradicí, náboženským životem a relativně stabilním společenským řádem.

Když do tohoto světa vstoupila maoistická Čína, nepřišla romantická modernizace ani osvobození. Přišel projekt radikální státní transformace. Staré elity zmizely, kláštery byly ničené a společnost byla násilně přetvářena podle ideologických představ revolučního státu. Tibet tak během jediné generace přešel z tradičního nábožensko‑aristokratického systému do struktury centralizovaného komunistického impéria.

Evropská debata se přitom často zastaví právě u těch dvou extrémních obrazů – u legendy a u propagandy. Skutečný Tibet leží někde mezi nimi. Je to příběh malé horské civilizace, která se během několika desetiletí ocitla uvnitř jednoho z největších a nejlidnatějších států světa. Příběh společnosti, jež byla nejprve formována tradicí a poté přetvářena mocí moderní světové velmoci.

A právě tento střet tradice, moci a ideologie tvoří skutečné dějiny Tibetu – mnohem složitější, než jak je obvykle líčí politické slogany.

Codr, Lukáš. 2019. Linkovým autobusem do Tibetu. YouTube. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=qFrLxFvYRvQ

Wikipedie. 2025. Dějiny Tibetu. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bjiny_Tibetu

Wikipedie. 2025. Tibetská autonomní oblast. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Tibetsk%C3%A1_autonomn%C3%AD_oblast

CRI Česky. 2021. Mírové osvobození Tibetu přineslo regionu rozvoj a stabilitu. Dostupné z: https://czech.cri.cn/

Parlamentní listy. 2020. Čínská ambasáda: Starý Tibet byl feudální teokracií, moderní Čína region rozvíjí. Dostupné z: https://www.parlamentnilisty.cz/

Scorsese, Martin (rež.). 1997. Kundun. Film o životě 14. dalajlamy. ČSFD. Dostupné z: https://www.csfd.cz/film/8757-kundun/prehled/