Článek
Text zveřejňujeme u příležitosti současného sudetoněmeckého sjezdu v Brně, konaného poprvé na území našeho státu. Zároveň tímto článkem začínáme tematický seriál navazující na dlouholetou odbornou práci MgA. Emila Adamce věnovanou tradicionalismu, středoevropské architektuře a historické kontinuitě českých zemí.
První tematický celek seriálu bude zaměřen na Německé domy v českých zemích jako specifický architektonický a kulturní fenomén pozdní habsburské monarchie.
Domy z doby, kdy města chtěla reprezentovat
Architektura je hmotným výrazem civilizačních hodnot konkrétní společnosti. Současný modernismus nelze automaticky chápat jako vyspělejší pokračování starších architektonických forem pouze proto, že vznikl později.
Tradiční architektonické principy vznikaly po staletí jako výsledek praktické zkušenosti, kulturní kontinuity a tradičně ověřených forem. Modernismus v mnoha případech znamenal přerušení této historické návaznosti a oslabení vztahu k tradičnímu dědictví. Právě v tomto kontextu lze Německé domy v českých zemích chápat jako modelové příklady středoevropské městské architektury před nástupem modernismu.
Německé domy nepředstavují pouze historické relikty národního soupeření 19. století. Lze je vnímat jako reprezentativní stavby vzniklé v prostředí habsburské monarchie, které spojovaly kulturní reprezentaci, městský urbanismus a vysokou úroveň řemeslného i architektonického zpracování.
Většina těchto staveb byla po roce 1945 přestavěna, poškozena, ideologicky reinterpretována nebo zcela odstraněna. Přesto zůstávají důležitým referenčním zdrojem pro současnou diskusi o podobě středoevropských měst.
Zásadní roli zde hraje také myšlenka zemského tradicionalismu. Německé domy vznikaly v prostředí historických zemí Koruny české a odrážely regionální identitu jednotlivých měst i širší kulturní rámec monarchie.
Německé domy zde nejsou pouze tématem archivního výzkumu.
Právě archivní studium Německých domů ukazuje vysokou úroveň urbanistické a architektonické kultury střední Evropy před nástupem modernismu. Německé domy tak zůstávají významným svědectvím o tom, jakým způsobem byla historická města schopna spojovat reprezentaci, ornament, monumentalitu i urbanistický řád.
Když architektura ještě vyjadřovala identitu města
O geografické definici střední Evropy jako regionu se vždy diskutovalo z historických, politických, ekonomických a sociálních perspektiv. Právě v tomto prostoru však vznikla specifická městská kultura pozdní habsburské monarchie, jejíž součástí byly také Německé domy.
Národní domy druhé poloviny 19. století nebyly jen kulturními centry jednotlivých komunit, ale také symboly městského sebevědomí a architektonické reprezentace. V prostředí rakousko-uherské monarchie se stávaly součástí širšího urbanistického a společenského vývoje středoevropských měst.
Jestliže tehdy mohly symbolizovat soupeření národů v rámci monarchie, dnes představují především doklad vysoké úrovně středoevropské architektury před nástupem modernismu.
Z tohoto důvodu dnes Německé domy zůstávají důležitým referenčním bodem pro současnou diskusi o podobě středoevropských měst a architektonické návaznosti.
Pod pojmem zemský tradicionalismus je zde chápán architektonický přístup navazující na historické zemské tradice střední Evropy. Po vzoru Svaté říše římské a Rakousko-Uherska jsou Německé domy významným svědectvím dobové architektury, ukazujícím, jakým způsobem byla schopna historická města spojovat reprezentaci, ornament, monumentalitu i urbanistický řád.
Pomocí archivních materiálů a dochovaných návrhů je možné sledovat nejen samotné stavby, ale také širší kulturní prostředí, ze kterého vyrůstaly. Právě archivní studium Německých domů ukazuje kontrast mezi tradiční stavební kulturou přelomu 19. a 20. století a pozdějším modernistickým přístupem, který často odmítal regionální identitu, ornament i historickou kontinuitu.
Brněnský symbol zmizelého světa
V Brně na konci 19. století převládala německá většina. Když si v roce 1873 česká menšina postavila pro své kulturní aktivity Besední dům jako součást okružní třídy, o několik let později si německá většina pro stejné účely postavila v roce 1891 Německý dům.
Stavba představovala společenské a kulturní centrum brněnských Němců. Nacházel se zde společenský sál, kavárna i zahradní restaurace. Stejně jako Besední dům představoval centrum českého spolkového života, také Německý dům soustřeďoval německé spolky, spolkový život a veřejné dění.
Sídlily zde kluby německých živnostníků, novinářů, spisovatelů i čtenářské spolky. Obě budovy tak představovaly paralelní kulturní světy jednoho města. Jedna sloužila českému prostředí, druhá německému.
Právě tento kontrast dobře ukazuje charakter pozdně habsburského Brna. Národní soupeření se zde neodehrávalo pouze v politice, ale také v architektuře, urbanismu a reprezentaci veřejného prostoru.
Německý dům však nebyl pouze spolkovou budovou. Představoval zároveň architektonický symbol sebevědomého měšťanstva konce 19. století. Monumentalita stavby, ornamentální výzdoba i reprezentativní urbanistické umístění odpovídaly dobové představě kulturního sebevědomí a společenské prestiže.
Dochované návrhy Hermanna Endeho a Wilhelma Böckmanna ukazují vysokou úroveň tehdejší středoevropské architektury. Vedle samotné realizované stavby se dochovalo také několik dalších návrhů Německého domu v Brně od architektů G. Wanderleyho, M. Haase a F. Schachnera. Už samotné množství soutěžních návrhů ukazuje význam, který byl podobným reprezentativním stavbám v prostředí habsburské monarchie přikládán.
Německý dům vznikal jako součást širší přestavby moderního Brna na konci 19. století. Podobně jako další reprezentativní budovy okružní třídy měl potvrzovat kulturní i společenskou sílu města. Architektura zde plnila reprezentativní a civilizační funkci.
Budova byla součástí širšího kulturního prostředí, v němž architektura stále formovala veřejný prostor i kulturní identitu města.
Právě proto představuje Německý dům v Brně významný příklad tradicionalistické architektury vzniklé před nástupem modernismu – architektury založené na reprezentaci, ornamentu, monumentalitě a urbanistickém řádu.
Po roce 1945 se však vztah k podobným stavbám zásadně proměnil. Německé kulturní instituce zmizely, část staveb byla odstraněna a část ztratila svůj původní význam. Spolu s nimi postupně mizela i část historické identity městského prostoru.
Samotný Německý dům v Brně byl po válce poškozen a následně zbaven své původní funkce i symbolického významu. Budova se po odsunu německého obyvatelstva stala problematickou připomínkou předválečného německého Brna.
V roce 1945 objekt obsadila Rudá armáda. Později sloužil různým administrativním a skladovým účelům. Postupně chátral a ztrácel svou reprezentativní podobu.
Definitivní zlom přišel v roce 1960, kdy byl Německý dům definitivně odstraněn. Na jeho místě následně vzniklo Moravské náměstí v podobě odpovídající modernistickému urbanismu druhé poloviny 20. století.
Zmizení Německého domu tak nepředstavovalo pouze demolici jedné historické budovy. Šlo také o symbolické odstranění části historické paměti města, která byla po roce 1945 spojována s německou minulostí Brna.
Návrat otázky sudetského dědictví do Brna
Německý dům v Brně proto nelze chápat pouze jako zaniklou stavbu spojenou s konkrétní historickou epochou. Představuje významný doklad architektury pozdní habsburské monarchie, ve které reprezentace, ornament a urbanistický řád tvořily základ veřejného prostoru.
Příběh Německého domu v Brně zároveň ukazuje hlubší proměnu střední Evropy během 20. století. Zánik monarchie, národní konflikty, poválečné vysídlení i nástup modernismu zásadně proměnily podobu měst i vztah společnosti k vlastní architektonické tradici.
Mnohé stavby spojené s německým prostředím byly po roce 1945 odstraněny nejen fyzicky, ale také symbolicky. Přestaly být chápány jako součást společných dějin českých zemí a byly redukovány na připomínku národního konfliktu. Tím však zároveň došlo k přerušení části kulturní kontinuity, která po staletí formovala podobu středoevropských měst.
Německé domy dnes nepředstavují pouze památku na zaniklé německé měšťanstvo. Připomínají také dobu, kdy veřejný prostor vznikal s ambicí reprezentace, trvalosti a kulturní důstojnosti. Právě proto zůstávají důležitým svědectvím o architektuře, která byla schopna vytvářet městské prostředí založené na kontinuitě, ornamentu a historické identitě.
Otázka Německého domu v Brně tak není pouze otázkou jedné zaniklé stavby. Je zároveň otázkou vztahu současné střední Evropy k vlastní minulosti, kulturní paměti a architektonickému dědictví.
Současný sudetoněmecký sjezd v Brně, konaný poprvé na území našeho státu, proto vytváří zvláštní historický paradox. Město, které bylo kdysi jedním z hlavních center německého měšťanského života v českých zemích a kde stál monumentální Německý dům, dnes znovu hostí setkání sudetoněmeckých organizací v době, kdy původní architektonické symboly tohoto prostředí již téměř zmizely.
Ve veřejném prostoru se přitom stále opakují staré obavy spojené s Benešovými dekrety, revanšismem nebo návratem majetkových nároků. Samotná realita dnešních sudetoněmeckých sjezdů je však od atmosféry poválečných konfliktů vzdálena více než kdykoliv předtím.
Právě proto získává otázka Německého domu v Brně nový význam. Už nejde pouze o připomínku česko-německého národního soupeření 19. a první poloviny 20. století. Stává se také symbolem širší diskuse o tom, jakým způsobem střední Evropa zachází se svou kulturní kontinuitou, historickou pamětí a architektonickým dědictvím.
Zaniklý Německý dům dnes nepřipomíná pouze zmizelé německé Brno. Připomíná také skutečnost, že architektura bývala nositelem civilizační reprezentace a městské identity, kterou moderní střední Evropa často nedokáže plnohodnotně nahradit.
Autor: MgA. Emil Adamec
Pozn. redakce: Autor je sochař a doktorand zabývající se tradičním urbanismem, klasickou architekturou, kulturním dědictvím, klasickou archeologií, kulturní antropologií, sociální geografií a historickou identitou střední Evropy a českých zemí.
Původní text z článku redakčně upravil Martin Cikán
Použité zdroje
GALETA, Jan. 2020. Národní domy a spolkové stavby v českých zemích 19. století.
VITRUVIUS, Marcus Pollio a MORGAN, Morris Hicky. 1960. The Ten Books on Architecture.
BUTLER, John. 2010. The Traditional Architecture Group and Traditionalism in Architecture.
CURL, James Stevens. 2018. Making Dystopia: The Strange Rise and Survival of Architectural Barbarism.
SAGHARCHI, Alireza a STEIL, Lucien. 2010. Traditional Architecture: Timeless Building for the Twenty-First Century.
GELERNTER, Mark. 2020. A History of American Architecture.
MALICH, Jan. 2015. Traditionalismus a Delftská škola.
Diefendorf, Jeffry M. 1988. Rebuilding Europe's Bombed Cities.
Archiv města Brna.
Státní okresní archiv Olomouc.
Státní okresní archiv Šumperk.
Státní okresní archiv Nový Jičín.
Státní okresní archiv Znojmo.
Státní okresní archiv České Budějovice.
