Článek
Ve čtvrtek 27. srpna 2026 zemřel v detenční nemocnici OSN v Haagu generál Ratko Mladić, někdejší velitel hlavního štábu Vojska Republiky srbské. Bylo mu 84 let. Zemřel jako muž pravomocně odsouzený k doživotnímu trestu za genocidu ve Srebrenici, zločiny proti lidskosti a válečné zločiny během války v Bosně a Hercegovině. Současně odešel člověk, kterého část srbské společnosti dodnes považuje za symbol obrany vlastního národa. Už první reakce na jeho smrt ukázaly, že ani více než třicet let po válce není jeho jméno historií, na níž by se národy bývalé Jugoslávie dokázaly shodnout.
Mladićův životopis je ale zajímavý ještě z jiného důvodu. Je téměř učebnicovým příběhem samotné Jugoslávie druhé poloviny 20. století. Muž, který zemřel jako jeden z nejznámějších představitelů srbské válečné moci, totiž nevyrůstal jako bojovník nějakého starého srbského monarchistického nebo pravoslavného hnutí. Vyrostl pod rudou hvězdou.
Ratko Mladić byl dítětem Titovy Jugoslávie
Narodil se 12. března 1942 v obci Božanovići poblíž Kalinoviku v Bosně. Jeho otec Neđo bojoval v partyzánském hnutí a na jaře 1945 padl v boji proti ustašovským silám. Malého Ratka tak vychovávala matka v poválečném světě, jehož ústředním politickým mýtem bylo vítězství Titových partyzánů a vytvoření socialistické Jugoslávie.
Mladić do tohoto systému zapadl téměř dokonale. Vystudoval vojenské školy, roku 1965 vstoupil do profesionální služby v Jugoslávské lidové armádě a stal se členem Svazu komunistů Jugoslávie. Následující čtvrtstoletí sloužil v armádě, která měla být jednou z hlavních pojistek jugoslávské jednoty. Sloužil v Makedonii, Kosovu i dalších částech federace a postupoval její důstojnickou hierarchií.
Právě tento detail je podstatný.
Dnešní pohled má totiž tendenci přenášet národní rozdělení devadesátých let hluboko do minulosti. Jako kdyby Srbové, Chorvati a Bosňáci seděli čtyřicet let v jedné federaci a pouze čekali na příležitost znovu začít bojovat. Skutečnost byla komplikovanější. Jugoslávský režim vytvořil miliony lidí, kteří se alespoň v politickém a institucionálním smyslu naučili být Jugoslávci. JNA byla možná nejsilnějším z těchto tavicích kotlíků. Její důstojník neměl chránit Srbsko, Chorvatsko nebo Bosnu, nýbrž Socialistickou federativní republiku Jugoslávii.
Ratko Mladić byl jedním z nich.
Když se vrátil nacionalismus
Komunistická Jugoslávie se pokusila nad tuto strukturu vystavět novou identitu. Rudá hvězda měla stát výše než kříž či půlměsíc, společný partyzánský mýtus měl překrýt staré křivdy a jugoslávské občanství mělo postupně oslabit význam historických národních příběhů.
Pak přišla krize osmdesátých let, Titova smrt, hospodářské problémy, rozklad komunistického systému a stále otevřenější zápas republikových politických elit. A ukázalo se něco, co dějiny předvedly mnohokrát: politická identita roste podstatně rychleji, než lze odstranit identitu kulturní, a stejně rychle, jak roste, také umírá.
Mladićova vlastní kariéra tento přerod zachycuje téměř laboratorně. Ještě roku 1991 byl plukovníkem Jugoslávské lidové armády. V Kninu se stal náčelníkem štábu a později velitelem 9. sboru JNA. V dubnu 1992 byl povýšen na generálporučíka a krátce nato převzal velení 2. vojenské oblasti se sídlem v Sarajevu. Dne 12. května 1992 jej však shromáždění bosenských Srbů jmenovalo velitelem hlavního štábu nově vznikajícího Vojska Republiky srbské.
Z důstojníka armády, která se definovala jako jugoslávská a socialistická, se stal vrchní voják jedné z národních stran občanské války. Není přitom nutné z Mladiće zpětně dělat náboženského konvertitu. O jeho osobní víře nelze z této proměny mechanicky nic vyvozovat. Pravoslavný kříž zde není popisem Mladićovy osobní zbožnosti, nýbrž symbolem návratu srbské historické identity, stejně jako se v chorvatském prostředí vracela katolická symbolika a mezi Bosňáky stále důležitější místo získávala identita muslimská.
Generál jedné strany války
Od roku 1992 stál Mladić v čele armády Republiky srbské a stal se jedním z nejmocnějších mužů bosenskosrbského politického a vojenského vedení. Jeho jednotky bojovaly o území, která bosenskosrbské vedení považovalo za součást svého budoucího státu, obléhaly Sarajevo a v červenci 1995 obsadily také enklávu Srebrenica.
Srebrenica však nebyla izolovaným bodem na mapě ani místem, kde by se konflikt objevil bez předchozího vývoje. V roce 1993 byla vyhlášena za bezpečnou zónu OSN. Ta měla být demilitarizována, což se však v praxi nepodařilo důsledně provést. V enklávě zůstaly ozbrojené jednotky Armády Republiky Bosny a Hercegoviny, které odtud podnikaly výpady proti okolním srbským obcím a vojenským pozicím. Srbská strana proto Srebrenici nevnímala pouze jako chráněné útočiště civilistů, ale také jako základnu nepřátelských operací.
To je důležitá součást kontextu, kterou nelze vynechat. Stejně důležité je však říci, co z ní nevyplývá. Skutečnost, že bezpečná zóna nebyla účinně demilitarizována a že z ní byly podnikány útoky proti Srbům, nemůže ospravedlnit následné masové popravy zajatých mužů a chlapců ani násilné vyhnání civilního obyvatelstva. Vojenská frustrace, předchozí útoky a selhání mírových jednotek mohou vysvětlovat, proč se Srebrenica stala pro bosenské Srby nesnesitelným problémem. Nemohou však z masakru udělat legitimní vojenskou operaci.
Právě zde musí každý seriózní nekrolog opustit symboly a vrátit se k individuální odpovědnosti.
Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii Mladiće roku 2017 odsoudil na doživotí. Uznal jej vinným z genocidy ve Srebrenici, zločinů proti lidskosti a válečných zločinů, včetně perzekuce a násilného vysídlování obyvatelstva, teroru proti civilnímu obyvatelstvu Sarajeva a braní příslušníků OSN jako rukojmích. Odvolací senát roku 2021 rozsudek v rozhodujících bodech potvrdil. Ve Srebrenici bylo po obsazení enklávy zavražděno více než osm tisíc bosňáckých mužů a chlapců.
Tuto skutečnost není třeba v nekrologu zveličovat. Není ji ale možné ani obejít. Stejně důležité je nedělat opačnou chybu a přenášet Mladićovu trestní odpovědnost na celý srbský národ. Dokonce i tehdejší hlavní žalobce Serge Brammertz při vyhlášení rozsudku výslovně zdůraznil, že rozsudek není rozsudkem nad Srby a že Mladićova vina je jeho vlastní.Toto rozlišení je zvlášť důležité právě na Balkáně, kde se individuální vina příliš snadno mění ve vinu kolektivní a kolektivní utrpení zase v ospravedlnění činu jednotlivce.
Jedni oplakávají generála, druzí vzpomínají na jeho oběti
V části srbské společnosti zůstává Mladić člověkem, který v okamžiku rozpadu státu převzal odpovědnost za obranu Srbů v Bosně. Po zprávě o jeho smrti se objevila pietní shromáždění a představitelé Republiky srbské o něm hovořili jako o válečném veliteli a symbolu obrany vlastního národa. Na druhé straně stojí rodiny lidí zavražděných ve Srebrenici a civilních obětí války. Pro ně byl Mladić především mužem, který zemřel ve vězení za činy, jejichž následky jejich rodiny nesou dodnes.
Mezi těmito dvěma pamětmi neleží drobný rozdíl historického výkladu. Leží mezi nimi válka. I v tom je něco příznačného. Zatímco soudní část jeho příběhu skončila, spor o jeho památku pokračuje. Ratko Mladić prožil několik životů v jediném. Byl synem partyzána zabitého ustaši. Byl členem Svazu komunistů. Byl profesionálním důstojníkem mnohonárodní Jugoslávské lidové armády. Potom byl velitelem armády bosenských Srbů. Nakonec se stal vězněm haagského tribunálu odsouzeným za některé z nejzávažnějších zločinů bosenské války.
Právě tato posloupnost je možná důležitější než všechny jednoduché nálepky. Mladić nezačínal svůj život pod pravoslavným praporem nějaké obnovené srbské říše. Začínal jej ve světě partyzánů, bratrství a jednoty, Jugoslávské lidové armády a rudé hvězdy. Když tento svět zmizel, nezůstal po něm politický národ Jugoslávců schopný pokračovat bez společného státu. Znovu se vynořili Srbové, Chorvati, Slovinci, Bosňáci, Makedonci a Černohorci. S nimi jejich dějiny, náboženství, paměť vlastních obětí i dávné účty.
Rudá hvězda dokázala staré identity na několik desetiletí překrýt, ale nedokázala je odstranit. Možná právě proto bude o Mladiće veden spor ještě dlouho po jeho smrti. Jedni budou připomínat generála, který velel jejich armádě. Druzí pravomocně odsouzeného člověka odpovědného za genocidu a další zločiny. Obě paměti budou existovat vedle sebe v prostoru, kde se dějiny nikdy neomezovaly pouze na to, co se stalo, ale vždy také na otázku, komu se to stalo a ke kterému národu patřil.
Ratko Mladić zemřel.
Svět, který jej vytvořil, zmizel dávno před ním. Jeho stíny však na Balkáně zůstávají.
Autor: Martin Cikán
Použité zdroje
Andrić, S. (rež.) 2004. Sivi kamion crvene boje (Šedý kamion červené barvy). Srbsko a Černá Hora: Cobra Film.
BBC (1995) The Death of Yugoslavia. BBC Documentary Series. dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=tj9Zw5fN3rE&list=PL-ur6mGQeTOmuwxnBW-ssXWDD-w5AEH9E
Cikán, M. 2026. Balkán na křižovatce: víra, národ a dědictví Jugoslávie. Médium.cz. Dostupné z: https://medium.seznam.cz/clanek/monarchisticke-noviny-balkan-na-krizovatce-symbol-ktery-muze-uklidnit-region-247885
Jakovljević, J. (rež.) 1999. Četverored. Chorvatsko: Hrvatska radiotelevizija.
Kasum, D. (2007) Politický systém v multietnickém státě – Případ Bosny a Hercegoviny. Online. Bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Dostupné z: https://theses.cz/id/1ohl6l/.
Matanić, A. (rež.) 2008. Ničiji sin (Ničí syn). Chorvatsko: Kinorama.
Tanović, D. (rež.) 2001. Ničija zemlja (Země nikoho / No Man's Land). Bosna a Hercegovina, Francie, Itálie, Slovinsko, Belgie a Velká Británie.
Cikán, M. (2026) „Između križa i crvene zvijezde“ aneb když se z víry stane determinant národa. Médium.cz, 15. června 2026. Dostupné z: https://medium.seznam.cz/clanek/monarchisticke-noviny-izmedu-kriza-i-crvene-zvijezde-aneb-kdyz-se-z-viry-stane-determinant-naroda-283351 [cit. 29. 8. 2026].
INTERNATIONAL RESIDUAL MECHANISM FOR CRIMINAL TRIBUNALS – IRMCT (2026) Statement on the passing of Ratko Mladić. Haag, 27. srpna 2026. Dostupné z: https://www.irmct.org/en/news/statement-passing-ratko-mladic [cit. 29. 8. 2026].
INTERNATIONAL CRIMINAL TRIBUNAL FOR THE FORMER YUGOSLAVIA – ICTY (2017a) Statement of Prosecutor Serge Brammertz in relation to the judgement in the case Prosecutor vs. Ratko Mladić. Haag, 22. listopadu 2017. Dostupné z: https://www.icty.org/en/press/statement-of-prosecutor-serge-brammertz-in-relation-to-the-judgement-in-the-case-prosecutor-vs [cit. 29. 8. 2026].
NIN (2026) „Ko je bio Ratko Mladić: Od Kalinovika do doživotne kazne u Hagu.“ NIN, 27. srpna 2026. Dostupné z: https://www.nin.rs/drustvo/vesti/121812/ko-je-bio-ratko-mladic-od-kalinovika-do-dozivotne-kazne-u-hagu [cit. 29. 8. 2026].
INTERNATIONAL RESIDUAL MECHANISM FOR CRIMINAL TRIBUNALS – IRMCT (2021) The Appeals Chamber of the International Residual Mechanism for Criminal Tribunals delivers judgement in the Mladić case. Haag, 8. června 2021. Dostupné z: https://www.irmct.org/en/news/21-06-08-appeals-chamber-international-residual-mechanism-criminal-tribunals-delivers [cit. 29. 8. 2026].
REUTERS (2026a) „Reactions to death of Ratko Mladic, former general convicted of Bosnia genocide.“ Reuters, 27. srpna 2026. Dostupné z: https://www.reuters.com/world/reactions-death-ratko-mladic-former-general-convicted-bosnia-genocide-2026-08-27/ [cit. 29. 8. 2026].
REUTERS (2026b) „Serbia's Vucic raps ‚uncivilised‘ UN court over handling of Mladic death.“ Reuters, 28. srpna 2026. Dostupné z: https://www.reuters.com/world/serbias-vucic-raps-uncivilised-un-court-over-handling-mladic-death-2026-08-28/ [cit. 29. 8. 2026].
