Článek
Středoevropan bývá při setkání s národy bývalé Jugoslávie často zmaten. Chorvat, Srb, Bosňák či Černohorec spolu mnohdy hovoří jazykem, kterému bez větších obtíží rozumějí všichni ostatní. Rozdíly mezi jednotlivými standardizovanými podobami jazyka existují, avšak ve srovnání s rozdíly mezi češtinou a slovenštinou bývají často menší, než by si mnozí představovali.
Přesto zde existují národy, které se navzájem považují za zcela odlišné. Pro člověka vychovaného v tradici českého národního obrození je to obtížně pochopitelné. České pojetí národa vznikalo především na základě jazyka, zatímco na Balkáně hrála rozhodující roli jiná skutečnost – víra.
Devatenácté století zamotalo hlavu obyvatelům Balkánu podobně jako obyvatelům střední Evropy. Romantický nacionalismus začal hledat národy tam, kde dříve existovaly především náboženské komunity. Zatímco ve střední Evropě se hlavním rozlišovacím znakem stal jazyk, na Balkáně si tuto úlohu uchovalo náboženství.
Pravoslavný obyvatel bývá zpravidla považován za Srba, případně Černohorce. Muslim za Bosňáka nebo Gorana. Katolík za Chorvata. Slovinci představují zvláštní případ, protože vedle katolické identity disponují také výrazně odlišným jazykem.
Samozřejmě existují výjimky a regionální zvláštnosti. V Bosně a Hercegovině lze nalézt křesťanské Bosňany i muslimy hlásící se k chorvatské identitě. V Sandžaku žijí Bosňáci rozdělení mezi Srbsko a Černou Horu. V Černé Hoře se část obyvatel považuje za samostatný národ, zatímco jiní za Srby. Na Istrii převládá silná regionální identita a ve Vojvodině vedle sebe žijí Srbové, Maďaři, Chorvati i další komunity (včetně české komunity v okolí Bele Cerkvi). Balkán nikdy nebyl jednoduchý. Přesto platí, že náboženská příslušnost zde dodnes představuje jeden z nejsilnějších identifikačních znaků.
Není proto náhodou, že člověk bez náboženské příslušnosti býval ještě v dobách socialistické Jugoslávie často označován jednoduše jako Jugoslávec. Zajímavé přitom je, že kategorie „Jugoslávec“ nezmizela ani po rozpadu federace. Ve všech nástupnických státech bývalé SFRJ je dodnes možné se při sčítání lidu nebo v úředních statistikách k jugoslávské národnosti přihlásit. V praxi tak bývá právě tato identita často spojována s lidmi, kteří odmítají národní a náboženské zařazení.
Právě zde se dostáváme k jednomu z největších paradoxů jugoslávského projektu. Jugoslávie měla být státem všech jižních Slovanů. Ve skutečnosti však představovala pokus vytvořit jednotnou identitu nad společnostmi, které samy sebe po staletí definovaly především prostřednictvím vyznání.
V tomto směru připomíná jugoslávská myšlenka českoslovakismus. Také československý národ měl být politickou konstrukcí, která překlene rozdíly mezi dvěma historickými společenstvími. V obou případech šlo o pokus vytvořit vyšší identitu nad již existujícími národy, avšak historické, kulturní a především náboženské rozdíly jsou odolnější, než si jejich tvůrci představovali.
Paradox československého příběhu spočívá v tom, že navzdory jazykové blízkosti Čechů a Slováků představovala jedno z nejhlubších dělítek víra. Slovenská společnost si dlouho uchovávala výrazně katolický charakter, zatímco české země prošly procesem sekularizace, který po roce 1918 často přerůstal v agnostický universalismus a otevřený ateismus. Spor mezi českým a slovenským pojetím národa tak nebyl pouze otázkou politiky či autonomie, ale především otázkou odlišného vztahu k víře a tradici. Idea jugoslávského národa byla podobným produktem modernismu a později také komunistického internacionalismu. Víra se však ukázala být odolnější než ideologie. Po rozpadu Jugoslávie se většina obyvatel velmi rychle vrátila k identitám, které byly hlubší než samotný stát.
Koláž historie Balkánu. Vlevo volná interpretace obrazu Paja Jovanoviće vznik království SHS. Dále Ante Pavelić a Josip Broz Tito. Vpravo počátek násilného rozpadu - 25. 6. 1991 někdejší předseda svazu komunistů Slovinska Milan Kučan ratifikuje nezávislost Slovinska. Následuje desetidenní válka a dominový efekt rozpadu SFR Jugoslávie. Ve stejný den deklrauje sovu nezávislsot Chovatsko a obě země nádleně koordinují svou zahrnaiční politiku. Proces rozpadu Jugoslávie byl završen 3. 6. 2006 pokojným vyhlášením nezávisloti Černé Hory. Tím zanikl svazek posleních dvou legitimních členských států Jugoslávské federace. Pro citlivější jedince dodávám, že Kosovo před vyhlášením nezávislosti v roce 2008 mělo status automního území Srbska stejně jako má dodnes region Vojvodina. Samotnou leigtimitu státu Kosovo v totmo článku nehodlám jakkoliv komentovat.
Proč Jugoslávie nemohla fungovat
Abychom pochopili, proč se jugoslávská myšlenka nakonec zhroutila, je třeba vrátit se do devatenáctého století. Národní obrození na Balkáně neprobíhalo v jednotném politickém prostoru. Srbové, Chorvati, Slovinci i obyvatelé Bosny vstupovali do moderní doby s odlišnými historickými zkušenostmi, náboženskými tradicemi a často i představami o vlastní budoucnosti.
Zatímco srbské národní hnutí vyrůstalo především z odporu vůči Osmanské říši a své naděje často upínalo k pravoslavnému Rusku jakožto ochránci slovanských a pravoslavných národů, chorvatská identita se formovala uvnitř habsburského soustátí, které bylo navzdory sporům s Vídní i Budapeští mnohými Chorvaty chápáno jako obranný val proti turecké expanzi i sílícímu srbskému nacionalismu. Již zde vznikal zásadní rozdíl. Zatímco Srbové často spojovali svou budoucnost s myšlenkou sjednocení všech Srbů pod jedním státem, Chorvati usilovali spíše o autonomii a zachování historických zemských práv v rámci Rakouska-Uherska.
První světová válka tento rozpor ještě prohloubila. Srbské království stálo na straně Dohody a vyšlo z války mezi vítězi. Chorvati a Slovinci bojovali převážně v uniformách Rakousko-Uherské C. a K. armády a ocitli se mezi poraženými. Když roku 1918 vzniklo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, vstupovaly do něj jednotlivé národy s velmi rozdílnými očekáváními. Pro Srby představovalo završení národního sjednocení, zatímco pro Chorvaty a Slovince šlo spíše o pragmatické řešení bránící italské rozpínavosti.
Brzy se ukázalo, že nový stát není společenstvím rovnoprávných národů, ale že v něm dominantní postavení zaujímá srbská politická elita a dynastie Karađorđevićů. Napětí rostlo a vyvrcholilo roku 1928 atentátem na chorvatské poslance v bělehradském parlamentu a následným zavedením královské diktatury. Myšlenka společného jugoslávského národa začala ztrácet důvěryhodnost.
Druhá světová válka pak proměnila politický konflikt v otevřenou občanskou válku. Po rozpadu Jugoslávie vznikl Nezávislý stát Chorvatsko, známý pod zkratkou NDH. Formálně přitom šlo o království. Pod patronací fašistické Itálie byla chorvatská koruna nabídnuta princi Aimonovi Savojskému, vévodovi ze Spoleta, který měl přijmout jméno Tomislav II. Nový panovník však nikdy do Chorvatska nepřijel, nebyl korunován a fakticky nikdy nevládl. NDH tak dokonce překonala Hortyho Maďarsko tím, že byla královstvím bez krále a bez regenta zároveň. Funkci hlavy státu vykonával „poglavnik“ (česky vůdce) Ante Pavelić.
Ustašovský režim zahájil systematické pronásledování Srbů, Židů a Romů. Docházelo k hromadným popravám, nuceným konverzím k římskému katolicismu, deportacím i internacím v síti táborů. Symbolem těchto zločinů se stal koncentrační tábor Jasenovac, který patří k nejtemnějším místům dějin Balkánu.
Krutost některých metod používaných v Jasenovaci byla natolik extrémní, že vyvolávala zděšení i mezi nacistickými spojenci. V roce 1943 tábor navštívili příslušníci SS spojení s aparátem koncentračních táborů, včetně pracovníků se zkušeností z Osvětimi. Podle pozdějších svědectví a hlášení na ně zapůsobila brutalita vraždění natolik, že část návštěvníků fyzicky reagovala zvracením. Nešlo o morální odsouzení genocidy jako takové. Příznačné však je, že účastníci exkurze z Osvětimi považovali ustašovské metody za natolik sadistické a chaotické, že je označovali za nevhodné a kontraproduktivní. Cynicky řečeno, i mezi pachateli masových vražd se našli lidé, kteří zastávali názor, že „podlidé“ mají být zabíjeni „humánněji“.
Ani srbské četnické jednotky nepředstavovaly pouze protinacistický odboj, jak bývá někdy prezentováno. Část četnických formací se podílela na etnických čistkách namířených proti chorvatskému a muslimskému obyvatelstvu Bosny, Hercegoviny a Sandžaku. Masakry civilistů, vypalování vesnic a snahy o vytvoření etnicky homogenních území patřily k temným stránkám četnického hnutí stejně jako ustašovské zločiny patří k temným stránkám chorvatského nacionalismu.
Bosna se stala, stejně jako v devadesátých letech minulého století, jedním z hlavních bojišť, protože se zde střetávaly všechny tři hlavní náboženské a národní identity regionu – katolická, pravoslavná a muslimská. Vzpomínky na válečné masakry se hluboce zapsaly do kolektivní paměti všech zúčastněných národů.
Z monarchistického pohledu je pozoruhodné, že soupeřící nacionalismy odmítaly nadnárodní rámec, který po staletí představovala habsburská monarchie. Srbský integralismus i chorvatský radikální nacionalismus usilovaly o stát definovaný především etnicky a nábožensky. Výsledkem byla jedna z nejkrvavějších občanských válek evropských dějin.
Po roce 1945 se komunistický režim pokusil tento problém překrýt novou ideologií „bratstva i jedinstva“. Tito dobře chápal, že otevřená diskuse o válečných zločinech by mohla federaci rozložit. Mnohé konflikty proto byly umlčeny a překryty společným socialistickým příběhem.
Po několik desetiletí se zdálo, že tento model funguje. Ve skutečnosti však staré rozpory nezmizely, pouze byly odloženy. Komunistická Jugoslávie vytvořila společný stát, armádu i instituce, nevytvořila však společnou historickou paměť. S pádem komunismu zmizela také ideologie, která federaci držela pohromadě. Na povrch se vrátily staré otázky: kdo byl obětí, kdo viníkem, komu patří Bosna, kde končí Chorvatsko a kde začíná Srbsko.
K paradoxům jugoslávského systému navíc patřilo, že si federace sama připravila část podmínek pro svůj budoucí rozpad. Po sovětské okupaci Československa v roce 1968 se jugoslávské vedení začalo obávat možnosti podobné intervence. V reakci na tuto hrozbu vznikl systém Teritoriální obrany (Teritorijalna odbrana, Slovinsky Teritorialna obramba), tedy rozsáhlých záložních a polovojenských sil organizovaných na úrovni jednotlivých států jugoslávské federace. Záměrem bylo ztížit případnému okupantovi ovládnutí země prostřednictvím decentralizované obrany.
Nutno dodat, že ve svém původním účelu byl tento systém úspěšný. Během desetidenní války v roce 1991 slovinská Teritorialna obramba účinně čelila jednotkám federální Jugoslávské lidové armády a mimo jiné zablokovala výsadkáře JNA na lublaňském letišti Brnik. V menším měřítku tak připomněla situaci, kterou o více než tři desetiletí později zažili ruští výsadkáři na letišti Hostomel u Kyjeva – rychlé obsazení klíčového bodu samo o sobě nestačilo, pokud útočník nedokázal zajistit navazující síly a čelil organizovanému odporu předem připravených místních obránců.
Právě úspěch slovinské Teritorialne obramby však zároveň ukazuje druhou stránku celé věci. Decentralizované struktury vytvořené k obraně federace se v okamžiku krize ukázaly být natolik životaschopné, že dokázaly jednat samostatně i proti federálním ozbrojeným silám. Když se začala Jugoslávie rozpadat, poskytly nástupnickým státům vlastní ozbrojené kádry, sklady zbraní, velitelské struktury i organizační zázemí. Opatření vytvořené k ochraně federace tak paradoxně významně usnadnilo její rozklad a přispělo k brutalitě následných válek.
Nelze samozřejmě s jistotou tvrdit, že by se Jugoslávie bez systému Teritoriální obrany nerozpadla. Je však možné argumentovat, že pokud by vedle federální Jugoslávské lidové armády neexistovaly regionální ozbrojené struktury s vlastními zásobami výzbroje a vycvičeným personálem, mohl být průběh rozpadu méně násilný. Slovinský úspěch je zároveň důkazem toho, jak snadno se decentralizované obranné mechanismy mohou v okamžiku politické krize proměnit v nástroj dezintegrace státu.
Války devadesátých let tak nebyly pouze důsledkem rozpadu jednoho státu. Představovaly návrat konfliktů, jejichž kořeny sahaly hluboko do devatenáctého století. Vztahy mezi jednotlivými národy bývalé Jugoslávie jsou proto dodnes zatíženy nedůvěrou. Nejde jen o politiku, ale také o rozdílné historické zkušenosti, rozdílné hrdiny, rozdílné oběti a často i o zcela odlišný výklad týchž událostí.
Bleiburský incident
Alegorie bleiburské tragédie. Dva někdejší nepřátelé – srbský četnik a příslušník Crne legije – se na konci války ocitli na jedné cestě i pod stejným rozsudkem dějin. Napravo od nich jugoslávský partyzán vyjednává britským důstojníkem. Jeho rozhořčená gestikulace je však zbytečná – osud poražených byl již rozhodnut v rámci Jaltské konference. Britský velitel hodlá respektovat spojenecká rozhodnutí a odmítnout přijetí jejich kapitulace.
Pro většinu Čechů název Bleiburg neznamená téměř nic. Pokud jej někdo zná, pak spíše jako ospalé korutanské městečko nedaleko slovinských hranic, které je součástí bilingvinního prostředí rakouských Korutan a vedle německého názvu Bleiburg nese také slovinské jméno Pliberk. Jen málokdo v českém prostředí tuší, že právě toto nenápadné město zaujímá významné místo v paměti národů bývalé Jugoslávie. Nejde však pouze o chorvatský příběh. Bleiburg představuje jeden z nejvýraznějších symbolů závěrečné fáze balkánské občanské války uvnitř druhé světové války – konfliktu, v němž se prolínaly nacionalismus, ideologie, etnické násilí a touha po odvetě.
Na jaře roku 1945 bylo zřejmé, že mocnosti Osy válku prohrály. Německá armáda ustupovala na všech frontách a komunistické jednotky vedené Josipem Brozem Titem postupně ovládaly území bývalé Jugoslávie. S jejich postupem rostly také obavy těch, kteří se více či méně oprávněně domnívali, že v novém režimu nemají budoucnost.
Do pohybu se dal jeden z největších uprchlických proudů moderních dějin jihovýchodní Evropy. Směrem k Rakousku ustupovaly nejen vojenské jednotky NDH, ale také desetitisíce civilistů. Mezi nimi byli Chorvati, bosenští muslimové, Slovinci, Srbové bojující na straně různých protikomunistických formací i další obyvatelé Jugoslávie, kteří se obávali komunistických represí.
Počty uprchlíků jsou dodnes předmětem sporů mezi historiky a jednotlivými národními historiografiemi. V širším smyslu však lze hovořit o statisících lidí, kteří se v posledních týdnech války snažili dostat pod ochranu západních Spojenců. Často se uvádějí odhady mezi 200 000 a 300 000 osob, přičemž přesné číslo nelze s jistotou určit.
Je důležité zdůraznit, že tento proud nebyl tvořen pouze příslušníky ustašovského režimu a jiných poražených stran. Vedle vojáků se na cestu vydávaly celé rodiny, ženy, děti, starci, duchovní i lidé, kteří se během války nijak významně politicky neangažovali. Mnozí měli za sebou zkušenost občanské války, během níž se jednotlivé komunity navzájem vraždily. Jiní se jednoduše obávali toho, co bude následovat po převzetí moci komunisty.
Právě složení uprchlických kolon činí Bleiburg historicky mimořádně zajímavým. Nešlo pouze o Chorvaty. Vedle příslušníků ozbrojených sil NDH a civilistů všech národností bývalé Jugoslávie se mezi uprchlíky nacházeli dokonce i srbští četnici. To je pozoruhodné zejména proto, že četnické oddíly a jednotky NDH během války často stály na opačných stranách fronty a podílely se na vzájemném etnickém násilí. V posledních týdnech války však převážil strach z nastupujícího komunistického režimu nad předchozími nepřátelstvími.
Přítomnost četníků v kolonách navíc neznamenala, že by se k Bleiburgu přesouvalo celé četnické hnutí. To bylo fakticky rozdrceno již v předchozích týdnech během bojů v Bosně a Černé Hoře. Katastrofa na Lijevča polje na přelomu března a dubna 1945 a následné boje ve východní Bosně zničily většinu organizovaných četnických sil. Vztahy mezi NDH a četniky nebyly během války všude stejné. Zatímco na některých úsecích fronty proti sobě tvrdě bojovali, jinde docházelo k místním příměřím, taktickým dohodám nebo dokonce ke spolupráci proti společnému nepříteli, kterým byli komunističtí partyzáni. Zejména v Bosně a Hercegovině existovaly oblasti, kde jednotlivé četnické skupiny a místní síly NDH koordinovaly své akce proti partyzánům, přestože mezi nimi přetrvávalo nepřátelství a hluboká nedůvěra.
Právě z těchto oblastí pocházela většina četniků, kteří se nakonec ocitli v uprchlických kolonách směřujících k Rakousku. Připojili se větším proudům ustupujících vojáků NDH a civilistů jednoduše proto, že sdíleli stejný cíl – dostat se k britským liniím a vyhnout se zajetí partyzány. Šlo o pragmatické spojení lidí, kteří se ocitli na poražené straně války a čelili stejnému nebezpečí.
Kolony směřovaly k rakouskému městečku Bleiburg, kde doufaly v kapitulaci před britskými jednotkami. Uprchlíci i ustupující vojáci předpokládali, že budou internováni v zajateckých táborech pod západní správou a že se vyhnou odvetě vítězů občanské války. Tato naděje se však nenaplnila.
Britské velení odmítlo převzít odpovědnost za většinu osob nacházejících se v prostoru Bleiburgu a rozhodlo o jejich vydání jugoslávským partyzánům. Dne 15. května 1945 se účastníci pochodu vydali na milost jugoslávckým partyzánům. Právě zde začíná kapitola, která dodnes vyvolává největší emoce.
Po převzetí zajatců následovaly rozsáhlé represálie. Část osob byla popravena bez soudu bezprostředně po zajetí. Další byly zařazeny do dlouhých pochodů přes území Jugoslávie, které chorvatská historiografie označuje jako Križni put – Křížovou cestu. Během těchto přesunů docházelo k dalším popravám, úmrtím vyčerpáním, nemocemi i násilím ze strany doprovodných jednotek.
Otázka počtu obětí patří dodnes k nejspornějším tématům celého bleiburského příběhu. Jisté je, že část zajatců byla popravena bezprostředně po předání, část zahynula během pochodů smrti a další v táborech nebo při nucených pracích. Desítky tisíc lidí přežily a později žily v socialistické Jugoslávii nebo odešly do emigrace.
Největší šanci na přežití měli zpravidla civilisté, ženy, děti a řadoví vojáci bez významnější funkce. Naopak příslušníci ustašovských jednotek, důstojníci a osoby spojované s válečnými zločiny čelili výrazně vyššímu riziku okamžité popravy. Řada přeživších prošla zajateckými a pracovními tábory, část byla po několika letech propuštěna a následně žila v socialistické Jugoslávii pod dohledem státních orgánů. Jiní emigrovali do zahraničí a vytvořili součást poválečné emigrace z různých částí bývalé Jugoslávie.
Přesný počet obětí zůstává předmětem odborných sporů. Komunistická Jugoslávie o celé události po desetiletí důsledně mlčela. Po rozpadu federace se naopak objevila řada velmi vysokých odhadů, které nebylo vždy možné doložit. Současný historický výzkum se proto stále opírá především o kombinaci archivních pramenů, demografických analýz a forenzních průzkumů.
Chorvatský demograf Vladimir Žerjavić odhadoval počet obětí Bleiburgu a následných pochodů smrti přibližně na 45 000 až 55 000 osob. Pokud bychom vyšli z často uváděného počtu 200 000 až 300 000 osob v uprchlických kolonách a ze Žerjavićova odhadu přibližně 50 000 mrtvých, znamenalo by to úmrtnost zhruba mezi 17 a 25 procenty. Je však třeba zdůraznit, že jde pouze o orientační výpočet založený na demografickém výpočtu, nikoli o všeobecně přijímaný závěr.
Právě forenzní výzkum v posledních desetiletích významně posunul poznání celé události. Na území Slovinska bylo po roce 1990 identifikováno více než 600 lokalit spojovaných s poválečnými popravami. Mezi nejznámější patří Tezno u Mariboru, Kočevski Rog a Huda Jama. V případě Tezna byl odkryt několik kilometrů dlouhý protitankový příkop obsahující lidské ostatky. Odhady počtu obětí se zde pohybují kolem 15 000 osob. V Huda Jamě bylo při průzkumech od roku 2009 nalezeno více než 1 400 lidských ostatků, přičemž část prostor dosud nebyla kompletně prozkoumána. V oblasti Kočevského Rogu byly zdokumentovány desítky masových hrobů obsahujících ostatky slovinských domobranců i dalších skupin zajatců. Dosavadní výzkumy zde umožnily identifikovat několik tisíc obětí; nejčastěji se uvádí přibližně 3 000 až 3 500 prokázaných mrtvých. Historici a forenzní odborníci však upozorňují, že vzhledem k rozsahu krasových jam, nepřístupnosti některých lokalit a skutečnosti, že řada hrobů dosud nebyla plně prozkoumána, může skutečný počet obětí v oblasti Kočevského Rogu dosahovat 10 000 až 15 000 osob.
Tyto nálezy samy o sobě neumožňují přesně určit celkový počet obětí Bleiburgu a následných pochodů smrti, ale potvrzují rozsah poválečného násilí. Zároveň ukazují, že nešlo o izolovaný incident na jednom místě, nýbrž o rozsáhlý represivní proces.
Z pohledu komunistického režimu představovali zajatci směs válečných zločinců, kolaborantů, politických protivníků a potenciálních nepřátel nového státu. Z pohledu jejich potomků šlo často o lidi, kteří byli zabiti bez řádného soudu pouze proto, že stáli na poražené straně.
Pro jedny je Bleiburg symbolem utrpení nevinných civilistů a obětí komunistické msty. Pro druhé představuje především konec režimu odpovědného za genocidu Srbů, Židů a Romů. Historická skutečnost je složitější než oba tyto zjednodušené obrazy. V kolonách se nacházeli jak pachatelé válečných zločinů, tak lidé, kteří se žádných zločinů nedopustili. Právě proto je otázka Bleiburgu dodnes tak citlivá. Nejde pouze o chorvatskou tragédii, ale o okamžik, v němž se na jednom místě střetly téměř všechny rozpory a nenávisti tehdejší Jugoslávie.
Vzpomínka na Bleiburg přežívala především v emigraci, mezi exulanty rozptýlenými po Evropě, Severní Americe, Austrálii a Latinské Americe. V různých komunitách získávala odlišný význam. Někde byla připomínkou komunistických zločinů, jinde symbolem národní porážky nebo ztracené vlasti. Právě tato různorodost interpretací ukazuje, že Bleiburg nelze redukovat na jediný národní příběh.
Pro monarchistu je na celé věci pozoruhodné ještě něco jiného. Tragédie Bleiburgu představuje další připomínku toho, jak ničivé mohou být ideologické a nacionalistické občanské války vedené ve jménu národa, rasy či třídy. V květnu 1945 neskončila pouze druhá světová válka na Balkáně. Vyvrcholil také proces rozpadu společného politického prostoru, v němž se jednotlivé komunity stále více definovaly prostřednictvím etnické příslušnosti a historických křivd.
Přiznávám, že jsem dlouho považoval Bleiburg především za jednostranně interpretovaný symbol chorvatského nacionalismu. Teprve podrobnější studium faktů prokázalo, že takové zjednodušení neobstojí. Bleiburg nebyl pouze příběhem poraženého chorvatského režimu. Byl místem, kde se ocitli Chorvati, Bosňáci, Slovinci, Srbové i další účastníci balkánských konfliktů, často lidé stojící během války na zcela opačných stranách. Právě proto jej lze chápat spíše jako koncentrovaný obraz balkánské tragédie, nacionalismu a občanské války než jako výlučně chorvatský symbol.
Ještě pozoruhodnější je, že Balkán se ze zkušenosti druhé světové války nepoučil. Konflikty devadesátých let znovu přinesly etnické čistky, masové útěky obyvatelstva a snahu řešit politické problémy prostřednictvím změny etnického složení území. Od Vukovaru přes Srebrenici až po exodus krajinských Srbů se opakovaly mechanismy, které region znal již o půl století dříve. Právě proto nelze Bleiburg chápat izolovaně. Patří do širšího řetězce balkánských katastrof dvacátého století.
Paměť na Bleiburg proto nezmizela. Nepřežila pouze v chorvatském exilu ani jen v jednotlivých národních historiografiích. Přetrvala jako připomínka toho, jak snadno se mohou ideologie, nacionalismus a občanská válka proměnit v mechanismus kolektivního násilí. Pokud má evropská integrace znamenat něco víc než společný trh a otevřené hranice, měly by se podobné tragédie stát součástí širší evropské historické paměti. Ne proto, aby byly zneužívány k novým sporům mezi národy, ale jako varování před tím, kam může vést politika založená na nenávisti, odvetě a přesvědčení, že poražený protivník pozbývá nároku na existenci.
Přesto by bylo nesprávné končit pouze pesimisticky. Oproti první polovině dvacátého století dnes balkánské státy sdílí prostor evropské spolupráce, otevřenějších hranic a intenzivnějšího dialogu. Historické spory nezmizely a národní mýty přetrvávají, ale právě možnost o těchto událostech svobodně diskutovat představuje významný posun. Naději nepřináší zapomnění, nýbrž schopnost připustit utrpení druhých, aniž by tím byla popřena vlastní zkušenost.
Možná právě zde se otevírá prostor pro určitou nápravu. Ne ve smyslu návratu do minulosti ani hledání nových viníků, ale v obnově vědomí, že různé národy regionu sdílejí více, než si často sami připouštějí. Pokud má Balkán překonat dědictví dvacátého století, nebude to prostřednictvím nových etnických hranic ani nových národních mýtů, ale skrze schopnost nahlížet vlastní dějiny jako součást společné tragédie.
Autor: Martin Cikán
Použité zdroje
Andrić, S. (rež.) 2004. Sivi kamion crvene boje (Šedý kamion červené barvy). Srbsko a Černá Hora: Cobra Film.
BBC (1995) The Death of Yugoslavia. BBC Documentary Series. dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=tj9Zw5fN3rE&list=PL-ur6mGQeTOmuwxnBW-ssXWDD-w5AEH9E
Cikán, M. 2026. Balkán na křižovatce: víra, národ a dědictví Jugoslávie. Médium.cz. Dostupné z: https://medium.seznam.cz/clanek/monarchisticke-noviny-balkan-na-krizovatce-symbol-ktery-muze-uklidnit-region-247885
Jakovljević, J. (rež.) 1999. Četverored. Chorvatsko: Hrvatska radiotelevizija.
Kasum, D. (2007) Politický systém v multietnickém státě – Případ Bosny a Hercegoviny. Online. Bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Dostupné z: https://theses.cz/id/1ohl6l/.
Matanić, A. (rež.) 2008. Ničiji sin (Ničí syn). Chorvatsko: Kinorama.
Tanović, D. (rež.) 2001. Ničija zemlja (Země nikoho / No Man's Land). Bosna a Hercegovina, Francie, Itálie, Slovinsko, Belgie a Velká Británie.
Wikipedia contributors. n.d. Bleiburg repatriations. Wikipedia, The Free Encyclopedia. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Bleiburg_repatriations [cit. 7. června 2026].
Wikipedia contributors. n.d. Independent State of Croatia. Wikipedia, The Free Encyclopedia. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Independent_State_of_Croatia [cit. 7. června 2026].
Suradnici Wikipedije. n.d. Bleiburška tragedija. Wikipedija, slobodna enciklopedija. Dostupné z: https://hr.wikipedia.org/wiki/Bleiburška_tragedija [cit. 7. června 2026].
Suradnici Wikipedije. n.d. Križni put (1945.). Wikipedija, slobodna enciklopedija. Dostupné z: https://hr.wikipedia.org/wiki/Križni_put_(1945.) [cit. 7. června 2026].
Учесници Википедије. n.d. Независна Држава Хрватска. Википедија, слободна енциклопедија. Dostupné z: https://sr.wikipedia.org/wiki/Независна_Држава_Хрватска [cit. 7. června 2026].
Учесници Википедије. n.d. Блајбург и Крижни пут. Википедија, слободна енциклопедија. Dostupné z: https://sr.wikipedia.org/wiki/Блајбург_и_Крижни_пут [cit. 7. června 2026].
