Přemluv bábu, než jí zakážeme volit

Česká debata o tom, zda jsou všichni dospělí občané dostatečně způsobilí rozhodovat o svém státě, nezačala včera. V dubnu 2010 se internetem rozletěl klip Přemluv bábu. Marta Issová a Jiří Mádl v režii Petra Zelenky nabádali mladé, aby zajeli za rodiči a prarodiči a rozmluvili jim volbu levice. Staří lidé v této čtyřminutové agitce vystupovali jako zvláštní politický živočišný druh: mají selektivní paměť, žijí na venkově, nerozumějí budoucnosti a jejich hlas může mladším zadlužit život. Autoři zdůrazňovali nadsázku a občanskou iniciativu. Pointa však byla průzračná. Babička volební právo ještě měla, pouze potřebovala mladého politického kurátora.

O šestnáct let později se experiment posunul o patro výš. Investor Václav Dejčmar v srpnu 2026 nadhodil, že když nevolíme prvních osmnáct let života, mohli bychom nevolit posledních osmnáct. Podle tehdejší statistické naděje dožití by jeho model znamenal konec volební kariéry přibližně kolem šedesátky u mužů a poloviny šedesátých let u žen. Zdůvodnění bylo příznačné: starší lidé prý upřednostňují vlastní strachy, dojmy a penzijní zájmy před budoucností země. Po kritice Dejčmar uznal, že návrh je právně, lidsky i politicky nereálný, a omluvil se. Nebyl to návrh zákona ani program politické strany. Byl to ale pozoruhodně čistý destilát jednoho způsobu myšlení.

Současně se z opačného konce věkové osy vede seriózní politická debata o otevření volebních místností šestnáctiletým. TOP 09 předložila návrh na snížení věku pro komunální volby, STAN tuto myšlenku prosazuje systematicky od roku 2019 a  Dlouhodobý program Pirátů hovoří obecně o možnosti hlasovat ve volbách od šestnácti.

Tak se nám během jedné generace pěkně proměnila představa univerzálního volebního práva. Roku 2010 bylo třeba starého voliče převychovat. Roku 2026 lze mladého voliče přibrat o dva roky dříve a současně alespoň žertem uvažovat, zda starého voliče o pár let dříve nevyhodit. Z občanského práva se nenápadně stává permanentka do klubu, jehož provozovatel si začíná pohrávat s myšlenkou, že vstupní a výstupní věk by mohl nastavovat podle toho, která generace právě hlasuje dostatečně „odpovědně“.

Ještě chvíli a k občanskému průkazu dostaneme datum minimální trvanlivosti. V šestnácti slavnostní aktivace volebního účtu, v šedesáti upozornění: Vážený občane, děkujeme za dosavadní účast na demokracii. Vaše preference již neodpovídají podporovanému diskurzu.

Za celou konstrukcí je svůdně jednoduchá představa: mladý člověk hlasuje o budoucnosti, starý o svém důchodu. Mladý je pružný, otevřený světu a informačně gramotný; starý se údajně uzavírá do vzpomínek, bojí se změn a před volební místností si v duchu přepočítává valorizaci. Je to politicky nesmírně praktická teorie, protože umožňuje vydávat vlastní sociální skupinu za nositele obecného dobra a cizí sociální skupinu za biologickou překážku pokroku.

Jenže realita je méně elegantní. Normální stárnutí není synonymem demence. Některé kognitivní schopnosti s věkem slábnou, jiné zůstávají stabilní a znalosti získané zkušeností mohou naopak růst. Americký National Institute on Aging výslovně upozorňuje, že starší lidé mohou mít větší slovní zásobu a hlubší znalosti a že demence není normální součástí stárnutí. Politologický výzkum navíc nedává jednoduchou rovnici „mladší = informovanější volič“. Kanadská studie například zjistila výrazně vyšší politické znalosti u mladších versus starších generací v opačném směru, než by předpokládala teorie automatické převahy mládí: nejmladší dospělí zaostávali za staršími o desítky procentních bodů. Jiná práce dokonce zjistila, že odchod do důchodu zvýšil spotřebu politických informací a výkon v otázkách politických znalostí. Vysoký věk přináší svá kognitivní rizika. Šestnácté narozeniny však rovněž nejsou státní maturitou z veřejných financí.

A pak je tu údajný penzijní egoismus. Jistě, důchodce má zájem na penzi. Podnikatel má zájem na daních, rodič na školách, student na kolejích a kulturní pracovník na grantové politice. Demokracie byla mimo jiné vymyšlena právě proto, aby se tyto legitimně rozdílné zájmy střetly. Jestli je vlastnictví konkrétního hmotného zájmu důvodem ke ztrátě hlasu, volební místnost můžeme zavřít a klíče hodit do Vltavy.

Navíc se bavíme o Česku, které Světová banka řadí mezi vysokopříjmové ekonomiky. Žijeme tedy v jedné z materiálně privilegovaných částí globálního světa a současně v evropském systému veřejného školství, zdravotnictví, sociálního pojištění, dotací, veřejnoprávních institucí a veřejných investic. Stát není výdejní okénko určené pouze důchodcům. Je zarostlý hluboko do ekonomického života prakticky všech vrstev společnosti.

Příznačný je návrat k hrdinům roku 2010.  Je ale docela komické dělit společnost na údajně ekonomicky závislé seniory a nezávislý zbytek právě prostřednictvím tváří z kulturního prostředí, které se ustavičně prolíná s veřejným financováním. Mádlovy Vlny vznikly v koprodukci České televize a Českého rozhlasu a s podporou Státního fondu kinematografie, Pražského audiovizuálního fondu či Plzeňského kraje. Issová má za sebou dlouhou řadu projektů České televize. Na tom není nic pohoršlivého. Pohoršlivé by bylo pouze tvrdit, že veřejná dotace je u herce kulturní investicí, u studenta investicí do budoucnosti, u firmy pobídkou, ale u penzisty náhle důkazem sobectví.

Právě tady se dostáváme k legitimitě těch, kdo chtějí občany třídit podle kvality jejich politického úsudku. Formální legitimitu jim dávají volby. Co jim ale volby nedávají, je morální patent na definici „správného voliče“. Systémový politik, jeho marketér, influencer nebo spřátelený intelektuál není nadřazený rozhodčí demokracie!!!

Proto beru velkou část internetové války Babiš–Antibabiš jako politické varieté. Na obrazovce probíhá zápas dobra se zlem, demokracie s populismem, mladých se starými a budoucnosti s minulostí. Za kulisami se zatím schvalují rozpočty, územní plány, veřejné zakázky, změny zákonů a personální nominace. Řízení státu je nudná disciplína plná paragrafů a tabulek. Sociální síť potřebuje padoucha, hrdinu a třicetisekundový klip. Čím méně spolu tyto dva světy souvisejí, tím lépe se šaškárna prodává.

Proč se tedy před každými volbami znovu roztáčí apokalyptický kolotoč Babiš versus Antibabiš? Protože je to výborný marketingový produkt. Je jednoduchý, emocionální a dokonale přenosný na sociální sítě. Především však zakrývá jednu podstatně méně romantickou vlastnost české politiky: čím níže sestoupíme od mediálního balastu k reálnému výkonu moci, tím rychleji se údajně nepřekročitelné ideologické hranice rozpouštějí.

Piráti například po komunálních volbách 2022 vstoupili v Ostravě do vedení města společně s ANO a SPOLU. V Olomouci uzavřela koaliční smlouvu koalice ProOlomouc a Piráti přímo s ANO a hnutím spOLečně. V Brně vznikla koalice ODS+TOP 09, ANO, KDU-ČSL+STAN a ČSSD. Praha 5 měla od konce roku 2024 v radě představitele ODS, TOP 09, STAN a ANO. Jinými slovy: to, co by ve Sněmovně vyvolalo několikadenní morální poplach, může být na magistrátu obyčejné úterní dopoledne.

Ani údajně vysněná absolutní hranice kolem SPD není v komunální politice tak absolutní, jak se z Prahy zdá. Ve Žluticích byl po část minulého volebního období starostou Václav Slavík za KDU-ČSL a místostarostou Ladislav Koutný za SPD. Městské dokumenty z roku 2021 nesou podpisy obou. Neříkám tím, že KDU-ČSL a SPD jsou totéž. Říkám pouze, že praktická správa kanalizace, bytů, školy, chodníků a rozpočtu dokáže zázračně léčit některé celostátní ideologické alergie.

Zde podle mě leží část vysvětlení současného předvolebního divadla. Piráti, STAN, ODS a další strany se na komunální a regionální úrovni často potřebují dohodnout s lidmi, které jejich celostátní marketing používá jako odstrašující příklad. Současně soupeří o podobné městské, vzdělanější a politicky aktivní voliče. Značky se proto musejí před volbami znovu vybarvit. Je třeba zvýšit kontrast, připomenout voličům, kdo je údajně zásadový demokrat, kdo populista, kdo dinosaurus a kdo jediný opravdový nositel budoucnosti. Ostatně letošní pražská komunální kampaň už ukazuje tvrdý boj uvnitř stejného voličského prostoru, zatímco ODS sama současně ostře útočí na Piráty.

Hydra sociálních sítí potřebuje potravu každý den. Jednou je to výrok, podruhé billboard, potřetí kulturní válka, počtvrté boj o správný věk voliče. Skutečný provoz státu je proti tomu marketingově tragický. Kdo bude sdílet třicetistránkovou důvodovou zprávu ke stavebnímu zákonu? Kdo natočí virální taneček k přesunu stavebních úřadů pod stát, ke změnám územního plánování nebo k oslabení právní závaznosti stanovisek dotčených orgánů? Přitom návrh obsažený ve sněmovním tisku 67 přinesl zásadní zásahy do stavebního práva a územního plánování a během parlamentního projednávání zaznívala kritika, že část změn nebyla připravena standardním mezirezortním procesem, přičemž mnozí kritici zákon považuji za vážné narušení integrity právního státu.

Ještě názornější je zemědělská půda. Babišova vláda má přímo v programovém prohlášení přípravu zákona o předkupním právu na zemědělskou půdu pro aktivní zemědělce. Vládní legislativní plán počítá s předložením návrhu v prvním čtvrtletí 2027. Kritici už dnes varují, že taková úprava může omezit vlastníky a v praxi zvýhodnit velké zemědělské podniky. To je skutečná politika: vlastnické právo, české zemědělství a konkrétní vítězové a poražení.

Personalizovaný konflikt s Andrejem Babišem je proto výhodný i pro samotného Babiše. Nemusí jej organizovat. Stačí mu, že soupeři přijmou jeho oblíbené hřiště. Čím více se politika redukuje na otázku „Babiš ano, nebo Babiš ne?“, tím méně prostoru zbývá na otázku „Co přesně je v paragrafu, kdo získá novou pravomoc a komu může vzniknout výhoda?“ Antibabiš Babiše politicky živí stejně spolehlivě jako Babiš živí Antibabiše. Jsou to dvě marketingové strategie pracující zdarma jedna pro druhou.

Na závěr se sluší také úpřmné doznání. Kdybych necítil úctu k právu a právnímu státu, byl bych v omezování volebního práva mnohem větší radikál než pánové diskutující o posledních osmnácti letech života. Proč se zdržovat věkem? Klidně bych volební právo redukoval na deset procent populace a zavedl před vstupem do volební místnosti jednoduchý test s elmentárními otázkami, na něž by měl každý oprávněný volič znát odpověď. Například: Jaké má volený orgán pravomoci? Kdo schvaluje státní rozpočet? Může starosta měnit sazbu DPH? Může europoslanec odvolat českou vládu? Sedmdesát a více procent správně – prosím, tady je obálka. Šedesát devět a méně – děkujeme za občanský zájem a zkuste to znovu za čtyři roky.

Samozřejmě by to byla ústavně i demokraticky obludná konstrukce. Volební právo není řidičský průkaz a stát nemá občanovi vystavovat osvědčení, že je dost chytrý na to, aby mohl volit. Právě proto je ten myšlenkový experiment užitečný. Nutí totiž zastánce sociálního inženýrství odpovědět na nepříjemnou otázku: jestli smíme vyřadit člověka proto, že pokud chceme vyloučit občana protože je statistiky příliš starý, tak proč bychom nesměli vyřadit člověka, který vůbec netuší, koho a proč právě volí?

A zastáncům hlasování od šestnácti bych položil tutéž otázku obráceně. Jestli je šestnáctiletý dost zralý k rozhodování o veřejné moci, proč potřebujeme mechanickou hranici právě šestnáct? Proč ne třeba od deseti, pokud desetileté dítě prokáže větší znalosti než padesátiletý občan? Jakmile jednou opustíme jednoduchou zásadu rovného hlasu dospělého občana a začneme hledat „kvalitnější elektorát“, velmi rychle zjistíme, že každý politický tábor má vlastní představu o tom, kdo by měl být z demokracie laskavě vykázán.

Možná tedy bude přece jen bezpečnější nechat bábu volit. Dokonce i tehdy, když se ji nepodaří přemluvit.

Autor: Martin Cikán