Blosdorf skončil, jeho tradice ale pokračuje v Josefově

Kdo se v českém prostředí dlouhodobě pohybuje kolem vojenské historie první světové války, tomu není třeba Mladějov–Blosdorf příliš představovat. V Mladějově na Moravě se tato vzpomínková akce konala od roku 2000 až do roku 2025 a za tu dobu se stala jedním z pevných bodů kalendáře historických jednotek zaměřených na Velkou válku. Samotný název Blosdorf přitom je historickým německým názvem Mladějova na Moravě.

Základní myšlenka byla po celou dobu poměrně stálá. Nešlo pouze o odpolední střelbu pro diváky. Blosdorf byl koncipován jako vzpomínka na padlé první světové války, v níž se vedle bitevní ukázky pravidelně objevovaly vojenské tábory, dobový civilní život, pietní akt, historická výstroj, technika a hudba. V roce 2016 například nastoupilo do samotné bojové ukázky kolem tří set účinkujících.

Mladějov měl ovšem jednu atrakci, kterou do Josefova přenést nelze: průmyslovou úzkokolejku. Ta nebyla pouhou dopravní službou přilepenou k programu. Vlaky jezdily během bitevních dnů podle zvláštního jízdního řádu, přivážely návštěvníky i vojsko a postupem času se železnice stala součástí samotné dramaturgie. Ještě při posledním ročníku roku 2025 následovala po veřejné bitevní ukázce neveřejná část pro účastníky spojená s vojenskou jízdou úzkokolejkou a dalšími bojovými scénami u trati. Poslední Blosdorf byl zasazen do roku 1917 a připomínal Kerenského ofenzívu.

Právě tím skončila jedna etapa. Nikoli však nutně tradice, která kolem Mladějova během více než dvou desetiletí vznikla. Ve dnech 21. a 22. srpna 2026 se podstatná část jejího ducha přesunula do pevnostního města Josefov pod novým názvem Josefstadt 1916–2026. Organizátoři se k návaznosti na Mladějov výslovně přihlásili.

Josefov samozřejmě nemá mladějovskou úzkokolejku. Má však něco jiného: kasárna, bastiony, raveliny, kasematy a především vlastní vojenskou minulost. Pevnost sice ztratila svůj pevnostní statut už roku 1888, vojenská posádka zde ale zůstala. Za první světové války sloužil Josefov k výcviku a doplňování jednotek, přijímal raněné z fronty a za hradbami vznikl rozsáhlý tábor ruských válečných zajatců. Roku 1916 se zde objevovali také zajatí Italové. Místní vojenský hřbitov dodnes tuto kapitolu dějin připomíná.

Přesun proto neznamená, že by se někdejší mladějovská akce ocitla v náhodně zvolených kulisách. Naopak. Josefov nabízí pro rekonstrukci života v letech 1914–1918 prostředí, které má k zobrazované epoše vlastní přímý vztah.

Program byl proti někdejšímu modelu Blosdorfu v některých ohledech rozšířen. Už pátek byl věnován příjezdu „branců“, odvodním komisím, vystrojování mužstva a jeho ubytování. Návštěvník tak neměl sledovat pouze hotového vojáka v zákopu, ale alespoň v náznaku také cestu, která mu předcházela – od civilisty přes odvod až do kasáren. Součástí programu byly vojenské tábory, dobové provozy, prádelna, lazebník, řemesla, hudba a další prvky každodenního života.

Sobotní dopoledne už mělo výrazně ceremoniální charakter. Více než tři stovky vojáků a dobově oděných civilistů prošly Josefovem na Masarykovo náměstí. Hlavní organizátor, velitel Historického C. k. řadového pěšího pluku č. 18 Hptm. Martin Klika, zde zahájil program, starosta Jaroměře Jan Borůvka přivítal účastníky a vrchní velitel vojsk Genlt. Radim Dufek přečetl denní rozkaz. Zdravici Sándora Habsburg-Lothringen, čestného protektora Historického C. k. řadového pěšího pluku č. 18, následně přednesl jeho sekretář Rolf Beyer. Jeho vystoupení mělo k Josefovu také osobní rodinnou vazbu: jeden z Beyerových předků zde byl za druhé světové války držen jako válečný zajatec. Nástup uzavřela pobožnost a modlitba za padlé Velké války sloužená P. Mariánem Benkem, hymna a minuta ticha.

Podle pořadatelů vytvářelo letošní historickou scénu téměř 350 vojáků a desítky dobově oblečených civilistů, zatímco návštěvnost šla do stovek. Už samotným rozsahem se tak Josefstadt od prvního ročníku zařadil mezi skutečně velké české akce věnované první světové válce.

Odpolední bitevní ukázka se přesunula do výcvikového prostoru Armády České republiky za Raveliny XIII a XIV. Námětem byl závěr Brusilovovy ofenzívy, konkrétně boje v prostoru Kovelu na Volyni v roce 1916.

Historický kontext je v tomto případě důležitý. Brusilovova ofenzíva, zahájená 4. června 1916, znamenala pro rakousko-uherskou armádu jednu z nejhorších krizí celé války. Ruská vojska prorazila frontu, obsadila rozsáhlá území a způsobila protivníkovi ohromné ztráty. Monarchie musela být stále více podpírána německými jednotkami. Kovel se však Rusům dobýt nepodařilo. Právě zde se jejich postup opakovaně zadrhl o německé a rakousko-uherské obranné síly a pozdější útoky skončily těžkými ztrátami bez rozhodujícího výsledku.

Je proto možné současně říci, že Brusilovova ofenzíva byla jako celek velkým ruským úspěchem, zatímco konkrétní boje o Kovel dovolují rekonstruovat také úspěšnou obranu Centrálních mocností. Josefovská ukázka skončila právě vítězstvím spojených rakousko-uherských a německých jednotek.

A pak přišel další aktér, kterého pořadatelé objednat nemohli: počasí.

Nejvydatnější déšť přišel v noci z pátku na sobotu. Promočil ležení a některé stany nevydržely nápor vody, takže část účastníků hledala na noc útočiště jinde. Během samotné bitevní ukázky pak sice pršelo jen krátce, zato velmi intenzivně. Vojáci tak na bojiště nastupovali po deštivé noci a krátká průtrž během bitvy jim podmínky ještě na chvíli zkomplikovala. I tak počasí dodalo celé akci něco z atmosféry východní fronty roku 1916, aniž by se stalo jejím nepřetržitým průvodcem.

Vojenskohistorická akce ovšem nekončí posledním výstřelem bitevní ukázky. Pro řadu účastníků by takové pojetí bylo dokonce jen polovičním zážitkem. Blosdorf měl po léta svou veřejnou a svou vnitřní stránku a Josefstadt tuto tradici převzal velmi přirozeně.

Už páteční podvečer patřil po postavení táborů, vystrojení mužstva a splnění základních služebních povinností dobovému kabaretu. Oficiální program zmiňoval hudbu, šantánovou zábavu i ruletu. Z perspektivy samotného mužstva bylo vše vyjádřeno podstatně jednodušeji rozkazem: „Dnes si zatančíme!“.

Právě zde podobné akce překračují hranici klasického předvádění historie. Jakmile odejdou poslední návštěvníci, uniforma se na několik hodin přestává chovat jako exponát. Vojáci různých regimentů se potkávají v táboře, u hudby nebo u stolu, vznikají drobné scénky, žerty a improvizované příběhy. Jeden poddůstojník může během večera dokonce „přeběhnout k Rusům“ a druhého dne pozvednout zbraň proti někdejším kamarádům. Historická věrnost má své hranice, ale esprit jednotek nikoliv.

Josefov k tomu poskytl velmi vhodné prostředí. Večer v šantánu, noc v táboře a ranní nástup vytvořily mezi jednotlivými body programu přirozenou kontinuitu. Noční déšť však tuto kontinuitu poněkud narušil. Část stanů nevydržela nápor vody a někteří jejich obyvatelé zakončili noc raději na podlaze kabaretu. Kdo za sebou má několik sezon vojenské historie, toho ovšem podobná improvizace zpravidla nepřekvapí.

Ani sobotní večer po skončení bitvy se neobešel bez návratu do šantánu. Tentokrát už bylo co slavit. Vojenskohistorické jednotky měly za sebou úspěšnou ukázku, zbraně mohly být odloženy a vojenskou disciplínu bylo možné poněkud zmírnit. U některých příslušníků patrně poněkud více, než jim následující ráno připadalo rozumné.

Podobná společenská část není samoúčelným přívěskem bitevní rekonstrukce. Právě díky ní vzniká komunita lidí, kteří jsou ochotni věnovat čas studiu předpisů, shánění a výrobě výstroje, výcviku, cestování po Evropě a nakonec i víkendu strávenému v uniformě. Bez ní by zůstala jen dobře provedená divadelní scéna. S ní vzniká tradice.

Srovnávání prvního Josefstadtu s více než dvěma desetiletími Mladějova musí být přirozeně opatrné. Mladějov měl něco, co Josefov nikdy mít nebude. Parní a motorové vlaky na úzkokolejce, jejich příjezdy mezi vojenská ležení a bojové scény kolem trati vytvářely charakter Blosdorfu stejně výrazně jako uniformy nebo zákopy.

Josefstadt ale ukázal, že není třeba Mladějov kopírovat.

Namísto průmyslové železnice dostala akce raveliny, bastiony, kasárenské objekty a celé pevnostní město. Místo snahy postavit nový Blosdorf vzniká něco poněkud jiného, co přitom může zachovat jeho nejdůležitější prvky: pietní rozměr, velkou bitevní ukázku, táborový život, mezinárodní společenství historických jednotek a především soustředění na období Velké války.

První ročník k tomu vytvořil velmi slušný základ. Počet aktivních účastníků se pohyboval na úrovni, které dosahovaly velké ročníky Mladějova, program nezůstal omezen na jedinou bitvu a pevnost se ukázala jako prostředí schopné nést veřejnou i účastnickou část celé akce.

Celkově lze říci, že Josefstadt 1916–2026 svou náplní, rozsahem i počtem účastníků na blosdorfskou tradici úspěšně navázal. Mladějovská kapitola skončila, ale lidé, kteří ji po léta vytvářeli, nezmizeli. Přesunuli se jinam a spolu s nimi se přesunula podstatná část tradice. Pokud na prvním ročníku pořadatelé v dalších letech dokážou stavět, získala česká vojenská historie Velké války v Josefově nový domov.

Autor: Martin Cikán