Velký vlastenecký výlet aneb když realita nestačí

Dokument Velký vlastenecký výlet, který Česká televize uvedla k výročí ruské invaze na Ukrajinu, je vystavěn jako poměrně průhledný pokus. Režisér vezme několik lidí, kteří otevřeně pochybují o českém mediálním obrazu války, a odveze je přímo na Ukrajinu. Myšlenka je jednoduchá a vlastně pedagogická: když člověk uvidí válku na vlastní oči, přestane věřit tomu, že jde o propagandu. Na první pohled to zní logicky. Jenže právě tato logika je zároveň slabinou celého projektu.

Protagonisté přijíždějí na Ukrajinu s pevně utvořeným výkladem konfliktu. Válku vykládají jako důsledek mocenské hry velmocí, jako reakci Ruska na tlak Západu nebo jako střet, v němž pravda není tak jednoznačná, jak ji líčí česká média. V jejich argumentaci se objevují známé motivy: propaganda, manipulace a dvojí metr.

Cesta na Ukrajinu je postupně konfrontuje s prostředím, které tyto abstraktní úvahy proměňuje v konkrétní zkušenost. Zničené domy, města žijící pod pravidelnými nálety, lidé, kteří přišli o své blízké, děti učící se v podzemí. Kamera zachycuje situace, v nichž by se dalo čekat, že tyto ideologické představy narazí na realitu.

To, co se na cestě ukazuje, není obraz fanatických proruských aktivistů. Spíše naopak. Protagonisté se ve většině situací chovají jako lidé schopní soucitu. Všímají si utrpení civilistů, mluví s lidmi, kteří přišli o domovy, a reagují na válku přirozeně lidským způsobem. Zlom však nepřichází tam, kde ho očekává autorský tým.

Jakmile se rozhovor vrátí k politickému výkladu války, protagonisté se vracejí k argumentům, s nimiž přijeli. Film to vykládá jako důkaz jejich zaslepenosti. Jenže při pozornějším sledování vzniká spíše jiná otázka: nakolik byla tato cesta skutečně poznávací a nakolik převýchovná. Divák totiž poměrně rychle zaznamená, že na účastníky výpravy je vyvíjen poměrně silný psychologický tlak. Otázky jsou kladeny tak, aby vedly k jediné správné odpovědi, a očekává se přijetí určitého výkladu událostí. Ten je sice proukrajinský – a v zásadě oprávněný – ale zároveň je předkládán ve velmi emotivní podobě.

Psychologická reakce člověka, který je tlačen k přijetí jediného správného názoru, je přitom poměrně předvídatelná: začne se bránit. Ne proto, že by nutně popíral realitu, ale proto, že odmítá přijmout výklad, který je mu vnucován. Výsledkem je paradoxní situace. Lidé, kteří byli do filmu vybráni jako údajní „dezoláti“, se během cesty chovají lidsky a často i racionálně. Jejich neochota změnit názor však nemusí být důkazem ideologické zaslepenosti. Může být prostě důsledkem toho, že na ně někdo příliš tlačí.

Ve filmu se navíc objeví i jeden zajímavý vedlejší postřeh, který by si zasloužil mnohem větší pozornost, než jakou mu tvůrci věnují. Jeden z účastníků Nikola si totiž všímá něčeho velmi prostého. Ukrajinská společnost působí navzdory válce překvapivě živě a spontánně. Na ulicích fungují malé obchody, kavárny a dílny, lidé si pomáhají a umí improvizovat. Nejde o ideální svět – spíše o prostředí, kde se věci řeší přímo, někdy chaoticky, ale lidsky. Je to společnost, která si v mnoha ohledech zachovala určitou občanskou energii a schopnost improvizace, již v mnoha částech dnešní Evropy postupně vytlačila byrokratizace a s ní spojená opatrnost.

Schopnost improvizace se ostatně během války ukázala i v mnohem tvrdších podmínkách než v civilním životě. Ukrajinská společnost dokázala velmi rychle přizpůsobit civilní technologie potřebám fronty – od drobných dílenských úprav dronů až po jejich hromadné nasazení v bojových jednotkách. Podobně vznikaly téměř ad hoc celé sítě dobrovolníků, kteří začali vyrábět maskovací sítě, doplňovat polní výstroj nebo shánět vybavení pro vojáky přímo na frontě. Nešlo o dokonale organizovaný systém, ale o spontánní reakci občanské společnosti, která byla schopna během několika měsíců vytvořit fungující infrastrukturu podpory armády.

Ten postřeh není úplně nový. Podobnou zkušenost popisují mnozí lidé, kteří Ukrajinu navštívili ještě před únorem 2022. Taková je i moje osobní zkušenost z cest na Ukrajinu v letech 2014, 2017 a 2019. Postmajdanovská ukrajinská společnost tehdy procházela zvláštním obdobím, které v lecčem připomínalo atmosféru českých devadesátých let: větší volnost, schopnost improvizace a živelnou energii v podnikání. Země byla chaotičtější, někdy až anarchická, ale zároveň méně sevřená byrokratickým aparátem, který v zemích EU stále více prorůstá do každodenního života. Na rozdíl od české zkušenosti devadesátých let však byla na ukrajinské společnosti zároveň patrná i dobrovolná militarizace a důsledná příprava na budoucí konflikt s Ruskem. V mnoha městech, například v Oděse, lidé otevřeně mluvili o tom, že plnohodnotná konfrontace je jen otázkou času.

Realita války na Ukrajině je sama o sobě dostatečně brutální a nepotřebuje propagandistické přikrášlování. Ruská armáda se dopustila celé řady zločinů, které jsou dobře zdokumentovány. Patří k nim i případy sexuálního násilí nejen na dospělých, ale i na dětech.

Tyto zločiny je však možné vysvětlovat i bez moralistní hysterie. Ruské jednotky jsou z velké části doplňovány lidmi z vězeňského prostředí nebo z okrajových sociálních skupin. V extrémních podmínkách fronty, kde se mísí brutalita, strach a touha po pomstě, může i relativně normální člověk sklouznout k chování, které by v civilním životě bylo nepředstavitelné. To samozřejmě není omluva. Je to pouze popis mechanismu, který války provází od nepaměti.

Velký vlastenecký výlet tak nakonec vypovídá méně o Ukrajině a více o nás samotných. O tom, jak obtížné je vést racionální debatu ve chvíli, kdy se politika promění v morální divadlo. Můj vlastní postoj je přitom jednoznačně proukrajinský. Podporu Ukrajiny považuji za správnou a z hlediska evropských zájmů i nutnou. Avšak podobně jako účastníci výpravy dávám přednost debatě o válce, která je prostá emocionálního divadla a pracuje spíše s fakty, zkušeností a realistickým pohledem na mocenskou politiku. Lidé jako Robin Kvapil zjevně potřebují k veřejnému působení silnou emocionální mobilizaci a značné části společnosti tento způsob komunikace také prokazatelně vyhovuje. Problém nastává ve chvíli, kdy je tento styl považován za jediný možný.

Účastníci výpravy možná vůbec nemuseli zůstat u svých původních postojů. Je docela dobře možné, že by byli schopni přijmout proukrajinský postoj, kdyby na ně nebyl vyvíjen psychologický tlak a kdyby se setkali spíše s racionálním vysvětlením toho, proč evropské státy Ukrajinu podporují z hlediska vlastní zahraniční a bezpečnostní politiky.

Zůstává tu ale ještě jedna otázka, která ve filmu vůbec nezazní. Ukrajinci dnes bojují nejen za vlastní stát, ale také za perspektivu evropské budoucnosti. Jenže až válka skončí a přijde fáze obnovy země, střetne se tato živelná a improvizující společnost s realitou evropské administrativy. S fondy, pravidly, kontrolními mechanismy a nekonečnou sítí směrnic. Není vůbec jisté, zda bude toto setkání tak harmonické, jak si dnes mnozí představují. Společnost, která byla po Majdanu zvyklá jednat rychle, improvizovat a řešit věci přímo, může být konfrontována s aparátem, který je zvyklý postupovat pomalu a podle přesně definovaných procedur.

Možná by tedy bylo rozumné vést o Ukrajině střízlivější debatu už dnes. Nejen o morální stránce války, ale také o tom, jak bude vypadat soužití dynamické, po Majdanu zřetelně desovětizované ukrajinské společnosti s jedním z nejregulovanějších politických a hospodářských prostorů na světě.

Možná by tedy stačilo méně emocí a více střízlivého realismu. Podporu Ukrajiny není nutné stavět na představě, že jedna strana je bezchybná a druhá ztělesněním absolutního zla. Podpora Ukrajiny má přitom zcela racionální důvody. Brání svou vlastní existenci a zároveň také Polsko - Litevský kulturní okruh a tím pádem i evropský prostor. Právě proto dává smysl, aby ji evropské státy podporovaly. Zároveň by však tato podpora neměla být doprovázena propagandou živenou nenávistí vůči Rusům jako národu. Křesťanská tradice, z níž evropská civilizace vyrostla, vždy připomínala, že i nepřítel zůstává člověkem. Rusové jsou také lidské bytosti a skutečnost, že současné Rusko vystupuje v této válce jako náš nepřítel, sama o sobě nezakládá důvod k nenávisti vůči lidem, kteří se v této zemi narodili. Důstojnost lidské bytosti není odvozena od státní příslušnosti ani od politického režimu, pod kterým člověk žije.

Střízlivý pohled na konflikt by měl proto dokázat rozlišovat mezi odpovědností režimu, rozhodnutími státu a obyčejnými lidmi. Politický odpor proti agresi může být tvrdý a nekompromisní, ale neměl by se proměňovat v nenávist vůči národům. V křesťanské tradici totiž spravedlivý boj nikdy nebyl chápán jako licence k opovržení člověkem. Právě takový realistický a zároveň lidsky střízlivý přístup může být nakonec přesvědčivější než moralizující propaganda.

Autor: Martin Cikán

Dokument Velký vlastenecký výlet je dostupný v iVysílání: https://www.ceskatelevize.cz/porady/16276667038-velky-vlastenecky-vylet/