Článek
Maršál ve vyhnanství
Příběh návratu maršála Josefa Václava Radeckého do české veřejné debaty začíná v době, kdy se zdálo, že tato historická osobnost definitivně zmizela z českého veřejného prostoru.
Po odstranění pomníku roku 1919 byl Radecký po většinu dvacátého století připomínán především odborníky. Ve školních učebnicích se objevoval okrajově, veřejná diskuse o jeho odkazu prakticky neexistovala a většina obyvatel hlavního města netušila, že se samotný pomník dochoval v Lapidáriu Národního muzea.
Změna přišla až po roce 1989. Postupně začala sílit snaha znovu otevřít otázku historických památek odstraněných z ideologických důvodů. Do tohoto proudu patřily debaty o Mariánském sloupu, obnově některých šlechtických památek i návratu pomníku maršála Radeckého.
Právě paralela s Mariánským sloupem je pozoruhodná. Obě památky byly odstraněny krátce po vzniku republiky jako symboly nenáviděného habsburského režimu. V obou případech se později ukázalo, že historická skutečnost byla složitější než politické interpretace první republiky. A v obou případech se vedl spor nejen o kámen či bronz, ale především o to, zda má být část českých dějin připomínána, nebo vytěsňována.
Z těchto aktivit se postupně zformovala skupina historiků, památkářů, architektů, publicistů a zájemců o české dějiny, která vytvořila Spolek Radecký Praha. Jeho cílem nebylo pouze navrácení pomníku na původní místo. Od počátku usiloval také o připomenutí osobnosti maršála Radeckého a o otevření širší diskuse o místě habsburské epochy v českých dějinách.
Významnou roli v této práci sehrál architekt Jan Bárta, který se stal nejviditelnější tváří celého projektu. Vedle něj však vystupovala řada dalších osobností. Historici Jiří Rak, Adam Hnojil či David Hroch, publicisté Luděk Frýbort, Zbyněk Petráček a Jan Ziegler, stejně jako řada odborníků z oblasti vojenské historie a památkové péče. Vznikla platforma, která dokázala spojit odbornou argumentaci s občanskou iniciativou.
V době svého vzniku stál spolek proti zdánlivě nepřekonatelné skutečnosti. Veřejné mínění považovalo Radeckého převážně za rakouského maršála. Zastánci návratu pomníku tak nejprve museli veřejnosti připomenout, kdo vlastně Josef Václav Radecký byl.
Spolek, který to nevzdal
První výrazný průlom přišel kolem roku 2008. Pražští památkáři připustili možnost návratu pomníku na Malostranské náměstí a téma se po mnoha desetiletích dostalo do médií. Ukázalo se, že největší překážkou nejsou technické ani finanční otázky. Největší překážku představoval samotný obraz Radeckého v české historické paměti.
Spolek proto zvolil cestu systematické práce. Organizoval odborné semináře, veřejné přednášky, pietní akce a historické konference. Vznikaly publikace věnované Radeckému i dějinám jeho pomníku. Veřejnosti byly představovány dokumenty, které ukazovaly maršála nejen jako vojevůdce habsburské monarchie, ale také jako příslušníka starého českého šlechtického rodu.
Postupně se začaly objevovat články v celostátních médiích. Diskuse se vedly v Lidových novinách, Aktuálně.cz, Metru, Neviditelném psu i dalších periodikách.
Významným mezníkem se stal rok 2016. Česká veřejnost si připomínala dvě stě padesát let od narození maršála Radeckého. V Sedlčanech byla odhalena pamětní deska, uskutečnil se odborný seminář a proběhla řada doprovodných akcí. Spolek vydal nové publikace a připravil veřejná vystoupení, která znovu připomněla osobnost vojevůdce, jehož jméno bylo po desetiletí vytlačováno na okraj českého historického vědomí.
V této době již nebylo možné tvrdit, že jde o okrajové téma zajímající několik monarchistů. Radecký se stal předmětem veřejné debaty.
Zastánci návratu pomníku navíc pozorně sledovali vývoj kolem Mariánského sloupu. Ten byl po desetiletích sporů nakonec obnoven v roce 2020. Pro mnohé představoval důkaz, že i zdánlivě ztracené historické kauzy mohou dospět k úspěšnému konci. Současně však ukázal, jak hluboké emoce dokáže otázka historické paměti vyvolávat i více než sto let po vzniku republiky.
Proč Radecký dráždí
Každá dlouhodobá veřejná iniciativa si vytváří své odpůrce. Kauza Radeckého nebyla výjimkou.
Proti návratu pomníku vystupovala část legionářských organizací, Český svaz bojovníků za svobodu, někteří publicisté a později také část progresivní levice. Jejich argumenty se v jednotlivostech lišily, společný základ však zůstával podobný. Podle odpůrců nebyl Radecký českou historickou osobností, nýbrž představitelem habsburského režimu. Poukazovali na jeho vojenskou kariéru, účast na potlačení italských povstání a skutečnost, že nesloužil českému národnímu státu.
Právě zde se ukázal jeden z paradoxů celé debaty.
Josef Václav Radecký zemřel roku 1858. Československo vzniklo až o šedesát let později. Kritéria, podle nichž býval posuzován, proto často vycházela z představ a hodnot, které v jeho době jednoduše neexistovaly.
Postupně se ukazovalo, že skutečným předmětem sporu není samotný maršál. Ve středu pozornosti se ocitla habsburská monarchie a její místo v českých dějinách.
Podobně tomu bylo i v případě Mariánského sloupu. Také jeho odpůrci často nevedli spor o samotnou barokní památku, ale o symbolický význam Bílé hory, rekatolizace a habsburské vlády. Obě kauzy tak odhalily stejný mechanismus: historické památky se stávají zástupnými symboly mnohem širších ideových konfliktů.
Tento pohled se výrazně projevil také v postojích Matěje Stropnického a dalších představitelů progresivní levice. Stropnický patřil mezi nejviditelnější odpůrce návratu pomníku v době, kdy působil v pražské komunální politice. Ve svých vystoupeních argumentoval tím, že Radecký byl především symbolem habsburské vojenské moci a že jeho pomník oslavuje člověka, který se podílel na potlačování národních a demokratických hnutí v Itálii. Podle Stropnického nebylo vhodné vracet do veřejného prostoru monument, který by mohl být vnímán jako glorifikace monarchie, privilegií a starého mocenského řádu.
V jeho pojetí představovala habsburská monarchie především systém založený na sociální nerovnosti, dědičných výsadách a omezené politické participaci. Návrat pomníku proto nevnímal jako neutrální připomínku významné historické osobnosti, ale jako symbolickou rehabilitaci režimu, vůči němuž se české národní hnutí v 19. století vymezovalo a který byl po roce 1918 vědomě překonán vznikem republiky.
Zajímavé je, že Stropnického postoje prošly v následujících letech určitým vývojem. Poté, co opustil pražskou politiku a odstěhoval se na venkov, začali jej někteří komentátoři popisovat jako politika, který se vzdálil prostředí městské progresivní levice, s níž byl dříve spojován. V publicistických debatách se objevovaly názory, že se postupně posunul směrem k levicově národoveckým či národněji orientovaným pozicím. Právě tento posun bývá někdy obrazně označován výrazem, že „zhnědnul“. Bez ohledu na tyto interpretace však zůstává faktem, že v debatě o Radeckého pomníku patřil svého času k nejvýraznějším kritikům jeho návratu.
Zastánci návratu pomníku naopak upozorňovali, že úkolem historické paměti není minulost schvalovat ani odsuzovat. Jejím úkolem je minulost poznávat a připomínat.
Spor o Radeckého tak postupně přerostl rámec jedné sochy. Stal se střetem dvou odlišných představ o českých dějinách.
Spor o české dějiny
Nejzajímavějším poznatkem celé kauzy je skutečnost, že otázka návratu pomníku vyvolala mnohem větší pozornost než řada podstatně významnějších historických témat. Důvod je prostý. Pomník maršála Radeckého se stal symbolem. Nezastupuje pouze konkrétního vojevůdce. Připomíná celé období českých dějin, které zůstává i po více než sto letech předmětem sporů.
Stejně jako Mariánský sloup se stal lakmusovým papírkem vztahu české společnosti k vlastní minulosti. Obě kauzy ukázaly, že české dějiny nejsou pouze souborem faktů, ale také souborem příběhů, které si o sobě vyprávíme. A právě o podobu těchto příběhů se vede spor.
Publicista Luděk Frýbort správně upozorňoval, že ve skutečnosti nejde o pomník. Jde o knihu českých dějin a o otázku, které kapitoly z ní mají být zachovány a které vyškrtnuty. Podobně historik Jiří Rak dlouhodobě upozorňoval, že česká společnost má potíže s vlastní minulostí právě proto, že se část této minulosti rozhodla ignorovat. Právě zde leží skutečný význam práce Spolku Radecký Praha.
Pomník dosud nestojí na Malostranském náměstí. Přesto nelze tvrdit, že by spolek neuspěl. Když jeho členové začínali, většina veřejnosti o Radeckém téměř nic nevěděla. Dnes patří mezi nejdiskutovanější osobnosti českého devatenáctého století. Historici, novináři i politici jsou nuceni zaujímat stanovisko nejen k jeho osobě, ale také k širším otázkám českých dějin.
Debata, kterou jeho zastánci vyvolali, však již dávno překročila zdi muzea. Stala se součástí širšího sporu o českou identitu, historickou paměť a vztah k vlastní minulosti. A podobně jako v případě Mariánského sloupu může být její konečný výsledek méně důležitý než samotná diskuse, kterou vyvolala. Právě v tom spočívá největší význam patnáctiletého úsilí Spolku Radecký Praha.
Autor: Martin Cikán
Použité zdroje
BÁRTA, Jan E. Velké postavy minulosti. Praha: Spolek Radecký Praha, 2014. Dostupné z: http://radecky.org/index.php/polemika/82-jan-e-barta-velke-postavy-minulosti
FRÝBORT, Luděk. Pomník Radeckého a kniha dějin českých. Praha: Spolek Radecký Praha, 2015. Dostupné z: http://radecky.org/index.php/polemika/131-ludek-frybort-pomnik-radeckeho-a-kniha-dejin-ceskych
NOVÁK, Miroslav. Radecký jen za Rakousko. Praha: Spolek Radecký Praha, 2014. Dostupné z: http://radecky.org/index.php/polemika/81-miroslav-novak-radecky-jen-za-rakousko
PETRÁČEK, Zbyněk. Unii schází Radecký. Praha: Spolek Radecký Praha, 2015. Dostupné z: http://radecky.org/index.php/polemika/143-zbynek-petracek-unii-schazi-radecky
RAK, Jiří. Češi proškrtali dějiny, tak mají potíže s vlastenectvím. Praha: Spolek Radecký Praha, 2013. Dostupné z: http://radecky.org/index.php/polemika/34-jiri-rak-cesi-proskrtali-dejiny-tak-maji-potize-s-vlastenectvim
ZBRÁNEK, Miloš. Náš slavný vojevůdce Radecký. Praha: Spolek Radecký Praha, 2016. Dostupné z: http://radecky.org/index.php/polemika/156-milos-zbranek-nas-slavny-vojevudce-radecky
ZIEGLER, Jan. Radecký si zaslouží desku, a opět bude mít i pomník. Praha: Spolek Radecký Praha, 2016. Dostupné z: http://radecky.org/index.php/polemika/149-jan-ziegler-radecky-si-zaslouzi-desku-a-opet-bude-mit-i-pomnik
SPOLK RADECKÝ PRAHA, 2024. Oficiální web Spolku Radecký Praha [online]. Dostupné z: http://radecky.org [cit. 2024].
SPOLK RADECKÝ PRAHA, 2024. Polemika [online]. Dostupné z: http://radecky.org/index.php/polemika [cit. 2024].
Poznámka k použitým polemickým zdrojům
Při zpracování textu bylo ve značné míře čerpáno přímo ze souhrnů, přepisů a dokumentačních materiálů shromážděných v sekci Polemika na webu Spolku Radecký Praha. Tato sekce dlouhodobě archivuje veřejnou debatu o návratu pomníku maršála Josefa Václava Radeckého a obsahuje odkazy na články, stanoviska, rozhovory, veřejná vystoupení politiků, občanské iniciativy i další polemické materiály.
Vzhledem k časovému odstupu již některé původní zdroje nejsou dostupné online, případně nejsou jednoznačně bibliograficky identifikovatelné. Pro rekonstrukci argumentů zastánců i odpůrců návratu pomníku proto byly využity zejména souhrny a archivní dokumentace zveřejněné v této sekci:
SPOLK RADECKÝ PRAHA, 2024. Polemika – dokumentace veřejné debaty o návratu pomníku maršála Radeckého [online]. Dostupné z: http://radecky.org/index.php/polemika [cit. 2024].
