Patnáct let boje za Radeckého II: Kdo se ještě bojí maršála?

Když se v roce 2017 zdálo, že otázka návratu pomníku maršála Radeckého konečně dospěje k řešení, iniciativa opět narazila na známé překážky. Nebyl to však nedostatek historických podkladů ani technické komplikace. Pomník je dochován, odborné posudky existují a jeho historický význam nikdo seriózně nezpochybňuje.

Debata se znovu přesunula do ideologické roviny. Nejviditelnějším představitelem této kritické linie se stal bývalý premiér Jiří Paroubek, který proti návratu pomníku vystupoval opakovaně a velmi důrazně. Ve svých textech i veřejných vystoupeních označoval Radeckého především za symbol habsburské monarchie a rakouské státnosti. Zdůrazňoval jeho podíl na potlačení revolučních hnutí roku 1848 v severní Itálii a tvrdil, že člověk, který bojoval za zachování mnohonárodnostní monarchie, nemůže být vhodným symbolem pro hlavní město samostatného českého státu.

Paroubek přitom navazoval na tradici výkladu českých dějin, která vznikla už v pozdním 19. století a naplno se prosadila po roce 1918. Podle ní jsou české dějiny především příběhem národního osvobození a habsburská monarchie představuje cosi cizího, vnuceného a nepřátelského. V této logice je Radecký vnímán nikoli jako český šlechtic a jeden z nejvýznamnějších vojevůdců své doby, ale jako symbol režimu, proti němuž se údajně musel český národ vymezovat.

Jenže právě zde začíná problém.

První republika bývá často představována jako zlatý věk demokracie, tolerance a občanských svobod. Ve skutečnosti však vedle svých nepochybných úspěchů převzala i řadu nacionalistických schémat, která byla v Evropě přelomu století běžná. Československý stát budoval svou legitimitu především na odmítnutí habsburské minulosti a na vytváření ostrého protikladu mezi „národním“ a „rakouským“. Mnohé osobnosti, které po generace patřily k českým dějinám, se najednou ocitly na seznamu nežádoucích symbolů.

Tento přístup se neprojevoval pouze v symbolické rovině. Nový stát často velmi rozlišoval mezi těmi, kteří se během války připojili k legiím, a těmi, kteří zůstali věrni své přísaze a sloužili až do konce v rakousko-uherské armádě. Řada veteránů, kteří nedezertovali k legiím, byla po roce 1918 vnímána s nedůvěrou, přehlížena nebo vytlačována na okraj veřejného života. Loajalita ke státu, který ještě krátce předtím představoval jejich legitimní vlast, se náhle stala důvodem k podezření. Není proto příliš překvapivé, že ve stejné atmosféře zmizel z veřejného prostoru i pomník maršála Radeckého, muže, který zosobňoval právě onu tradici služby monarchii.

Právě zde je možné pozorovat nepříjemnou podobnost mezi některými proudy českého národovectví a národním socialismem. Samozřejmě ne v otázce rozsahu zločinů či totalitní povahy režimu, ale v samotném způsobu uvažování o historii. V obou případech se minulost začala posuzovat podle národního klíče. Rozhodující nebylo, co člověk vykonal, ale zda byl zařazen do správné škatulky.

Není náhodou, že právě v meziválečném období vznikla řada interpretací českých dějin, které později bez větších problémů převzali jak nacističtí propagandisté, tak komunisté. Každý si je upravil po svém, ale základní schéma zůstalo překvapivě podobné: české dějiny jako nekonečný boj proti Vídni, proti šlechtě, proti katolicismu a proti habsburské monarchii.

Po roce 1948 tuto tradici dovedl k dokonalosti Zdeněk Nejedlý. Jeho výklad dějin připomínal spíše politický manifest než seriózní historiografii. Celé generace školáků byly vychovávány v představě, že vše hodnotné v českých dějinách směřovalo nevyhnutelně k národnímu obrození, republice a nakonec téměř zázračně ke komunismu. Habsburská monarchie byla redukována na karikaturu žaláře národů.

Dnes už víme, že skutečné dějiny byly mnohem složitější. České země nebyly kolonií, ale jedním z hospodářských, kulturních i politických center monarchie. Češi nebyli pouze oběťmi dějin, ale také jejich spolutvůrci. A Radecký nebyl žádný cizí utlačovatel, nýbrž český aristokrat, který dosáhl evropského významu.

Právě v tomto bodě se ukazuje podstata celého sporu. Jan Josef Václav Radecký z Radče byl český šlechtic, pocházel ze starého českého rodu a narodil se v Čechách. Po celý život sloužil českému králi a rakouskému císaři, tedy státu, jehož byly české země po staletí nedílnou součástí.

Spor se proto ve skutečnosti nevede o samotného Radeckého. Jádrem problému je i nadále výklad českých dějin před rokem 1918. Představa, že české dějiny představují nepřetržitý zápas proti habsburské monarchii, vznikla v prostředí národně-radikální historiografie 19. století. Ve století následujícím ji převzala část republikánské levice a později ji dále rozvíjela komunistická propaganda.

Společnost se však za poslední desetiletí výrazně proměnila. Mnohé stereotypy, které byly ještě před třiceti lety považovány za samozřejmé, dnes ztrácejí svou přesvědčivost. Historické osobnosti jsou stále častěji posuzovány podle svých skutečných činů a významu, nikoli podle toho, zda zapadají do ideologických schémat minulého století.

Právě proto se spor o Radeckého vleče tak dlouho. Nejde totiž jen o osud jedné bronzové sochy. Ve skutečnosti jde o střet dvou odlišných pohledů na české dějiny a jejich místo ve střední Evropě.

Před pěti lety se na Staroměstské náměstí vrátil Mariánský sloup. Ještě několik let předtím přitom řada komentátorů tvrdila, že jde o projekt bez šance na úspěch. Zaznívaly námitky historické, politické i památkářské.

Obnova sloupu přitom nebyla výsledkem náhlého rozhodnutí, ale vyvrcholením několika desetiletí trvajícího úsilí Společnosti pro obnovu Mariánského sloupu. Návrh byl opakovaně projednáván pražským zastupitelstvem, střídaly se příznivé i nepříznivé posudky a téma pravidelně vyvolávalo ostré mediální polemiky. Zatímco část národovecky či levicově orientovaných kritiků nadále interpretovala sloup jako symbol pobělohorského uspořádání, řada progresivně orientovaných komentátorů a politiků dávala najevo spíše přesvědčení, že jde o návrat symbolu minulosti, který již nemá pro současnou společnost význam. Právě z tohoto prostředí také často zazníval argument, že umisťování kopií zaniklých děl do veřejného prostoru je v rozporu se zásadami či metodikou památkové péče.

Mezi politickými odpůrci obnovy patřili i někteří představitelé tehdejší pražské koalice včetně Zdeňka Hřiba. Při zpětném pohledu je pozoruhodné, že mnohé argumenty, které tehdy zaznívaly proti Mariánskému sloupu, se dnes objevují i v debatě o Radeckém. Historická osobnost či památka nebyla posuzována podle svého skutečného významu, ale podle ideologických interpretací vytvořených v minulém století.

Jedním z nejčastějších argumentů odpůrců bylo tvrzení, že obnova sloupu představuje pouhou novodobou kopii, a proto odporuje zásadám památkové péče. Tento argument však v praxi neobstál. Žádná obecně závazná metodika památkové ochrany nic takového nestanoví. Naopak, rekonstrukce zaniklých památek formou věrné hmotové kopie patří mezi běžně využívané postupy. V českých zemích lze nalézt desítky obnovených kaplí, soch, křížů, kašen či architektonických prvků, které vznikly právě tímto způsobem. Ani po realizaci projektu se navíc nepotvrdily obavy, že by návrat sloupu narušil historický charakter Staroměstského náměstí nebo byl v rozporu s principy ochrany památkového prostředí.

Při pohledu na tehdejší mediální obraz mohl člověk snadno nabýt dojmu, že odpor proti sloupu představuje masové společenské hnutí. Skutečnost však byla podstatně střízlivější. Demonstrace proti obnově bývaly početně omezené a opakovaně se ukazovalo, že hlasitý aktivismus neodpovídá skutečné síle veřejné podpory.

Nejvýrazněji se to projevilo 15. srpna 2020 při slavnostním požehnání obnoveného sloupu. Dobové fotografie, televizní záběry i novinové reportáže zachycují zaplněné Staroměstské náměstí, na němž se shromáždily tisíce příznivců obnovy. Odpůrci byli přítomni také, avšak tvořili pouze malé skupinky na okraji prostoru. Mediální obraz dlouho budovaného „velkého odporu“ se v konfrontaci s realitou ukázal jako značně nadsazený.

Ještě zajímavější však bylo to, co následovalo po samotné instalaci. Ukázalo se, že ani argumenty o údajném narušení historického prostředí Staroměstského náměstí neobstály. Každodenní život náměstí nový sloup prakticky okamžitě absorboval. Již po několika dnech působil jako přirozená součást prostoru, která se na své místo jednoduše vrátila. Nesčetné davy turistů i návštěvníků města jej bez rozpaků přijaly jako jeden z charakteristických prvků náměstí. To, co bylo ještě krátce předtím prezentováno jako kontroverzní zásah do veřejného prostoru, začalo velmi rychle působit dojmem objektu, který zde stojí odnepaměti.

V davu příznivců jsem tehdy stál i já. Dodnes si pamatuji poznámku účastníka žehnání Mariánského sloupu (dle odznaku na saku člena ODS). Když přišla řeč na kritické výroky europoslance Jana Zahradila vůči obnově sloupu, poznamenal: „Je škoda, že pan Zahradil nevyužil historické příležitosti mlčet.“

Nakonec rozhodla především společenská vůle. Po desetiletích sporů převážil názor, že odstranění Mariánského sloupu v roce 1918 nebylo aktem kulturní obnovy, ale ideologicky motivovaným zásahem do historické podoby veřejného prostoru.

Právě zde se nabízí paralela s pomníkem maršála Radeckého. Ani ten nebyl odstraněn proto, že by postrádal uměleckou hodnotu nebo představoval technický problém. Důvod byl jiný: symbolizoval část českých dějin, kterou nově vzniklá republika nechtěla přijmout za svou.

Zkušenost s Mariánským sloupem proto vede k logické otázce. Jestliže bylo správné napravit jednu ideologicky motivovanou likvidaci historické památky, proč by nemělo být správné napravit i druhou?

Po patnácti letech od vzniku Spolku Radecký je namístě položit jednoduchou otázku: komu dnes vlastně pomník maršála Radeckého vadí?

Pokud bychom soudili podle některých mediálních výstupů, mohli bychom nabýt dojmu, že jde o mimořádně kontroverzní téma, které českou společnost hluboce rozděluje. Při bližším pohledu však takový obraz neobstojí. Jen obtížně lze hledat zásadní odpor mezi vojenskými historiky, odborníky na dějiny habsburské monarchie nebo mezi památkáři. Odborná debata se většinou nevede o tom, zda byl Radecký významnou historickou osobností, ale spíše o technických a urbanistických otázkách případného návratu pomníku.

Nejhlasitější kritika přichází především z prostředí radikální národovecké levice, části republikánsky orientovaných aktivistů a skupin, které stále nahlížejí habsburské období prizmatem ideologických konfliktů minulého století. Právě zde přežívá představa, že české dějiny lze rozdělit na „správné“ a „nesprávné“ osobnosti podle jejich vztahu k národnímu státu. V takovém výkladu není rozhodující, že Radecký patřil k nejvýznamnějším vojevůdcům své doby a že se k českému původu vždy hlásil. Podstatné je pouze to, že sloužil monarchii.

Tento způsob uvažování přitom navazuje na tradici, o níž byla řeč v předchozích kapitolách. Na tradici, která po roce 1918 vytlačila z české historické paměti řadu osobností jen proto, že nezapadaly do nově budovaného národního příběhu. Stejná logika vedla k odstranění Radeckého pomníku, stejně jako k odmítání mnoha dalších symbolů předrepublikové minulosti. Nejde tedy ani tak o spor o jednu sochu, jako spíše o otázku, zda jsme schopni přijmout české dějiny v celé jejich složitosti.

Zajímavou paralelu nabídl nedávný sudetoněmecký sjezd v Brně. Po několik týdnů vznikal dojem, že se schyluje k významnému společenskému střetu. Aktivisté, někteří politici i část médií vytvářeli obraz události, která má údajně hluboce rozdělit českou společnost.

Výsledek byl mnohem střízlivější. Ukázalo se, že nejhlasitější odpůrci představují poměrně úzkou skupinu aktivistů. Byli vidět i slyšet, avšak zdaleka nereprezentovali většinový názor veřejnosti. Mnozí lidé jednoduše nepovažovali za nutné bojovat proti setkání, které pro ně nepředstavovalo žádnou hrozbu.

Podobný mechanismus lze pozorovat i v případě Radeckého. Hlasitá menšina vytváří dojem rozsáhlého odporu, přesto neexistují přesvědčivé důkazy o tom, že by návrat pomníku vyvolával ve společnosti významný nesouhlas. Veřejné diskuse bývají často ovládány několika aktivními skupinami, zatímco většina společnosti zaujímá podstatně umírněnější postoj nebo téma jednoduše nepovažuje za zásadní problém.

Zkušenost s Mariánským sloupem je v tomto směru poučná. Také zde se po dlouhá léta vytvářel dojem, že odpor proti obnově je masový a nepřekonatelný. Když však nakonec došlo k realizaci projektu, ukázalo se, že skutečný rozsah nesouhlasu byl mnohem menší, než jak se zdálo z mediálních debat. Veřejnost byla schopna přijmout návrat historického symbolu, pokud byl zasazen do širšího historického kontextu a nebyl prezentován jako nástroj současného politického boje.

Totéž platí i pro Radeckého. Návrat jeho pomníku by nebyl oslavou monarchismu, popřením české státnosti ani útokem na odkaz první republiky. Šlo by především o uznání historické skutečnosti, že české dějiny nezačaly rokem 1918 a že k nim patří i osobnosti, které působily v rámci habsburské monarchie. Přijetí této skutečnosti neoslabuje českou identitu. Naopak ji činí dospělejší a sebevědomější.

Jestliže Praha dokázala najít odvahu k návratu Mariánského sloupu, měla by dokázat najít odvahu i k návratu pomníku jednoho z nejvýznamnějších českých vojevůdců.

Ostatně ani v hlavních médiích dnes nelze pozorovat žádnou soustavnou kampaň proti Radeckému. Téma se objevuje spíše okrajově a jen výjimečně vyvolává výraznější polemiky. Pokud by skutečně existoval hluboký a široce sdílený odpor veřejnosti, nepochybně by se projevoval mnohem výrazněji.

Maršál Radecký dnes nepředstavuje problém. Problém představuje nejspíše neochota zastupitelstva jednat o jeho obnově.

Autor: Martin Cikán

Frýbort, L. (2019) Dva pomníky, dva maršálové. Rubrika Polemika, Spolek Radecký Praha. Dostupné z: https://www.radecky.org [cit. 8. 6. 2026].

Holub, P. (2019) Maršál Radecký. Muž, který tančil s Napoleonem. Echo24. Dostupné z: https://www.echo24.cz/a/SRQN5/marsal-radecky-muz-ktery-tancil-s-napoleonem [cit. 8. 6. 2026].

Müller, B. (2026) Byl maršál Radecký jeden z největších Čechů? Médium.cz. Dostupné z: https://medium.seznam.cz [cit. 8. 6. 2026].

Paroubek, J. (2022) Nechme Radetzkého sochu v Lapidáriu Národního muzea. Rubrika Polemika, Spolek Radecký Praha. Dostupné z: https://www.radecky.org [cit. 8. 6. 2026].

Paroubek, J. (2024) Pomník maršála Radeckého do Prahy nepatří. Rubrika Polemika, Spolek Radecký Praha. Dostupné z: https://www.radecky.org [cit. 8. 6. 2026].

Rak, J. (2024) Polemika o pomníku maršála Radeckého v týdeníku Český zápas. Rubrika Polemika, Spolek Radecký Praha. Dostupné z: https://www.radecky.org [cit. 8. 6. 2026].

Skočdopole, M. (2024) Radecký je po Žižkovi opravdu největším vojevůdcem. Český zápas. Dostupné z: https://www.ccsh.cz/aktualne/56-dalsi-texty/1841-polemika-pomnik-marsala-radeckeho-v-praze.html [cit. 8. 6. 2026].

Spolek Radecký Praha (2019–2026) Polemika. Dostupné z: https://www.radecky.org [cit. 8. 6. 2026].

Tonzarová, H. (2024) Polemika o pomníku maršála Radeckého v Praze. Český zápas. Dostupné z: https://www.ccsh.cz/aktualne/56-dalsi-texty/1841-polemika-pomnik-marsala-radeckeho-v-praze.html [cit. 8. 6. 2026].

Zacpal, Z. (2024) Chceme v Praze pomník katana? Rubrika Polemika, Spolek Radecký Praha. Dostupné z: https://www.radecky.org [cit. 8. 6. 2026].

Ziegler, J. (2023) Polní maršál Radecký patří k nejslavnějším Čechům v historii. Seznam Médium. Dostupné z: https://medium.seznam.cz/clanek/jan-ziegler-polni-marsal-radecky-patri-k-nejslavnejsim-cechum-v-historii-32263 [cit. 8. 6. 2026].