Článek
Přestaňme už konečně hodnotit české dějiny prizmatem nesmyslné a překonané palacko-masarykovského konstrukce, podle které naše historie de facto končí bitvou na Bílé Hoře v roce 1620 a znovu začíná po tři sta letech vznikem uměle vytvořeného Československa. Mezitím jsme prý tři sta let úpěli pod cizí nadvládou. To je nesmysl, i za Habsburské monarchie působili Češi, kteří jí obětavě sloužili jako své vlasti. Jedním z nich byl i polní maršál Radecký patřící k nejvýznamnějším osobnostem naší historie.
Velký podíl na porážce Napoleona
Už od mládí a svého vstupu do vojsk habsburské monarchie projevoval Radecký vojenský talent a ve funkcích a hodnostech postupoval rychle nahoru. První vrchol jeho válečné kariéry nastal v roce 1813, kdy jej vrchní velitel spojeneckých vojsk protinapoleonské koalice (Rusko, Rakousko, Prusko, Švédsko) polní maršál kníže Karel Filip Schwarzenberg jmenoval náčelníkem svého štábu. Byl to právě Radecký, který sestavil úspěšný operační plán spojenců, jehož důsledkem byly francouzská prohra v bitvě u Lipska, následující tažení vítězných jednotek do Francie, obsazení Paříže, Bonaparteho pád a jeho odsun do vyhnanství na ostrov Elba. S vítěznými jednotkami pak vstoupil do metropole nad Seinou i sám tehdy ještě podmaršálek Radecký. On má tedy velký podíl na konci napoleonské Francie, která byla agresivní mocností a hrozbou pro celou Evropu.
Kdo všechno se může pochlubit, že dokázal porazit francouzského císaře Napoleona? Takových moc není, kromě Josefa Radeckého v součinnosti s polním maršálem Schwarzenbergem, ještě pouze dva. Tím prvním byl ruský maršál Michail Ilarionovič Kutuzov, který v roce 1812 vyhnal tzv. Grandee Armée z Ruska. Druhým pak britský polní maršál a pozdější premiér Arthur Wellesley, 1. vévoda z Wellingtonu, který učinil definitivní konec napoleonské éry v roce 1815 v bitvě u Waterloo.
Radeckého hvězdné chvíle však měly teprve přijít. V roce 1836 při příležitosti sedmdesátých narozenin se dočkal povýšení do hodnosti polního maršála. V bouřlivých letech 1848 – 49 byl velitelem rakouských vojsk v severní Itálii. V té době vpadla do rakouské Lombardie armáda sardinského krále Karla Alberta ve spojení s italskými povstalci, který ji chtěl připojit ke svému území. Polní maršál Radecký však útočníky porazil v bitvách u Custozy a Novary, Karel Albert abdikoval a Lombardie zůstala habsburská. Na počest tohoto skvělého vítězství složil Richard Strauss starší slavný Radeckého pochod, který znají lidé v celém světě.
S poraženými Italy zacházel slušně
Výtky, že polní maršál Radecký se dopouštěl násilí při potlačování vzpoury v Itálii jsou lživé. Opak je pravdou, jak připomněl David Lancz v příloze Lidových novin Orientace. „Sluší se připomenout, že Radecký ze svého pohledu hájil vládu práva: potlačoval povstání, přičemž se vzbouřenci zacházel mnohem lépe, než bývalo v těch dobách obvyklé. Svým vojákům zakázal rabování, při opětovném dobytí Milána se odmítl mstít, takže mezi civilními oběťmi najdeme leda Italy, kteří byli trestáni na hrdle za rabování ve svých vlastních městech nebo za zabíjení Rakušanů ze zálohy.“
Námitky, že tento vynikající vojevůdce sloužil cizí mocnosti, je třeba důrazně odmítnout. Hrabě Radecký byl rodem Čech, ale za svoji širší vlast považoval Rakousko. A proto jí také oddaně sloužil. Česky mluvil a psal výborně. Traduje se o něm také, že ovládal všechny jazyky monarchie a s vojáky se bavil v jejich rodných jazycích.
Radeckého vrstevník František Palacký je považován za ikonu českého národního hnutí v 19. století a bývá nazýván otcem národa. I on však považoval za samozřejmé, že Čechy jsou součástí habsburské monarchie, byl loajálním poddaným rakouských císařů a v roce 1861 se dokonce stal členem Panské sněmovny, horní komory rakouského parlamentu Říšské rady. Palacký byl stoupencem austroslavismu, čili koncepce, podle které české země měly mít rovnoprávné postavení s ostatními národy ve federalizovaném Rakousku. Dalšími českými členy panské sněmovny byli mimo jiných sochař Josef Myslbek, vynálezce a podnikatel František Křižík nebo hudební skladatel Antonín Dvořák.
Také v českých a moravských lidových písních z 19. století z dob bojů proti napoleonské Francii a z rakousko-pruské války z roku 1866 se zpívá o rakouských vojácích jako o našich, kteří válčili s nepřítelem.
To všechno jsou důkazy toho, že Češi tehdy brali jako samozřejmý fakt, že jsme součástí habsburské monarchie, podle toho se chovali a nezpochybňovali jej až do vypuknutí I. světové války v roce 1914. Takže ani Radeckému nelze vyčítat jeho loajální prorakouské postoje.
Jan Žižka neváhal vraždit civilisty
Husitský válečník Jan Žižka z Trocnova má v Čechách dost svých památníků včetně obrovské jezdecké sochy na pražském Vítkově. Přitom ani on nebyl jen hrdinou bez bázně a hany, ale počínal si vůči protivníkům velmi nelítostně. Vavřinec z Březové popisuje ve své kronice dobytí jihočeských Prachatic husitskými vojsky v listopadu 1420. „…Ty všechny, kromě snad sedmi přívrženců pravdy, rozkázal Žižka zavříti v kostelní sakristii, a když byla hodně hustě napěchována pětaosmdesáti muži, poručil řečený Žižka všechny upáliti přes to, že zdvihajíce sepjaté ruce k nebi, prosili pro lásku Boží, aby ušetřil jejich života, aby se mohli káti ze svých hříchů a jich následovati a činiti podle veškeré jejich vůle… A vyhnavše všechny ženy s dětmi, sami obsadili město, ohradivše se příkopy jejich rukama pilně udělanými.“ Čili Žižka se choval k nepřátelům rovněž velmi tvrdě. Prachatické muže nechal povraždit, ženy s dětmi vyhnal z města, což se ovšem v chladném listopadu prakticky rovnalo rozsudku smrti.
Přesto všechno polní maršál hrabě Josef Václav Radecký z Radče a husitský hejtman Jan Žižka z Trocnova byli nejvýznamnějšími českými vojevůdci všech dob. Mám velké výhrady vůči husitům, kteří uvrhli české země civilizačně a kulturně o desítky let zpátky. Nikdy by mě však nenapadlo usilovat o odstranění Žižkových soch.
Svoji sochu, respektive své sochy, si ovšem zaslouží i polní maršál Radecký. Doufám proto, že i na pražské Malostranské náměstí se vrátí jeho monumentální sousoší, které tam právem patří.
Zdroje:
Husitská kronika, Vavřinec z Březové, nakladatelství Svoboda, Praha 1979
