Článek
NATO jako bezpečnostní kotva. Otázka zní: co bude dál?
Výročí vstupu našeho státu do Severoatlantické aliance je příležitostí připomenout si jednu zásadní skutečnost: bezpečnost státu není jednou provždy vyřešený úkol. V roce 1999 vstoupil náš stát do struktury kolektivní obrany, která po konci studené války představovala nejstabilnější bezpečnostní architekturu euroatlantického prostoru.
Pro státy střední Evropy znamenalo členství v NATO zásadní geopolitickou změnu. Po desetiletích života v sovětské sféře vlivu se region stal součástí systému, který je založen na principu kolektivní obrany, společného plánování a sdílené odpovědnosti za bezpečnost. Aliance poskytla nejen vojenský rámec, ale také politickou stabilitu, která umožnila hospodářský a institucionální rozvoj postkomunistických států.
Dodnes základním pilířem bezpečnosti našeho státu. Současně však vývoj posledních let, zejména ruská agrese proti Ukrajině, připomíná, že evropská bezpečnostní architektura není statická. Mění se technologické prostředí, proměňuje se rozložení sil a postupně se mění i strategické uvažování evropských států.
Proto je legitimní klást si otázku, zda by střední Evropa neměla vedle aliančního rámce rozvíjet také vlastní regionální bezpečnostní kapacity. K této úvaze přispívá i dlouhodobá zkušenost s přístupem některých velkých evropských mocností, především Francie, která tradičně zdůrazňuje svou strategickou autonomii a roli jaderné velmoci, ale zároveň jen velmi zdrženlivě připouští širší evropské sdílení takových bezpečnostních záruk. Francouzská politika často působí dojmem, že jaderné odstrašení je privilegium několika starých mocností, zatímco ostatní evropské státy mají zůstat především konzumenty bezpečnosti. Právě tato asymetrie v evropské debatě vede ve střední Evropě k úvaze, zda by region neměl v dlouhodobém horizontu hledat vlastní strategické pojistky.
Podobné pocity zesílily také na začátku ruské invaze proti Ukrajině v roce 2022. Zatímco státy střední a severovýchodní Evropy okamžitě vnímaly konflikt jako existenční bezpečnostní hrozbu, část západoevropských politických elit reagovala váhavě a s patrnou snahou konflikt především rychle „uklidnit“. Debata o dodávkách zbraní, sankcích či dlouhodobé vojenské podpoře se v prvních měsících často nesla ve znamení opatrnosti, která v očích mnoha států regionu působila spíše jako nedostatek strategické představivosti. Pro země, které mají historickou zkušenost s politikou Moskvy, byla tato zdrženlivost dalším signálem, že bezpečnost střední Evropy nemůže být v dlouhodobém horizontu postavena pouze na politické vůli západu.
Trojmoří: region, který se mění v geopolitický blok
Jedním z projektů, který v posledním desetiletí postupně nabývá strategického významu, je iniciativa Trojmoří. Původně vznikla jako platforma pro rozvoj infrastruktury, energetických propojení a ekonomické spolupráce mezi státy ležícími mezi Baltským, Jaderským a Černým mořem.
Postupně se však ukazuje, že tento prostor má také výrazný geopolitický rozměr. Region Trojmoří představuje více než sto milionů obyvatel, významný průmyslový potenciál a rostoucí vojenské kapacity. Pokud k němu přičteme Ukrajinu vzniká blok s výraznou demografickou, průmyslovou i vojenskou vahou.
Zvláště významná je technologická základna regionu v oblasti civilního jaderného sektoru. Česko, Slovensko a Maďarsko patří mezi země s dlouhou tradicí jaderné energetiky. Polsko dnes zahajuje rozsáhlý program výstavby jaderných elektráren a Ukrajina disponuje jedním z největších jaderně-energetických systémů v Evropě.
Tato infrastruktura zahrnuje nejen elektrárny, ale také výzkumné reaktory, materiálové inženýrství, jadernou bezpečnost a průmyslové podniky schopné vyrábět komponenty pro jadernou energetiku. Region tak disponuje významným civilním know‑how v oblasti jaderných technologií.
Vlastní obranný štít: debata o evropském ekvivalentu systému Aegis
V takovém kontextu se objevuje otázka, která byla ještě před několika lety prakticky nemyslitelná: zda by státy prostoru Trojmoří, případně rozšířeného o Ukrajinu, neměly v dlouhodobém horizontu usilovat nejen o vlastní formu strategického odstrašení, ale také o robustní regionální systém protiraketové a protivzdušné obrany.
Debata o podobném systému se v Evropě vede již delší dobu. Americký systém Aegis, rozmístěný v rámci NATO v Polsku a Rumunsku, je primárně koncipován jako součást širšího aliančního štítu proti balistickým hrozbám. Z pohledu střední Evropy však vyvstává otázka, zda by region neměl uvažovat o vlastní architektuře obrany, která by nebyla navržena pouze jako doplněk ochrany západoevropského prostoru, ale jako systém chránící infrastrukturu a obyvatelstvo samotného regionu.
Takový systém by nutně nebyl kopií amerického modelu. Spíše by šlo o kombinaci více vrstev obrany: moderních radarových sítí, systémů včasného varování, protiraketových interceptorů a pokročilé protivzdušné obrany schopné reagovat nejen na balistické střely, ale také na řízené střely, drony a hypersonické nosiče.
Region Trojmoří přitom disponuje průmyslovým i technologickým potenciálem, který by mohl být základem podobného projektu. Strojírenský průmysl střední Evropy, rostoucí obranný sektor Polska, technologické kapacity českého průmyslu a válečné zkušenosti Ukrajiny vytvářejí kombinaci, která by v dlouhodobém horizontu mohla vést k vývoji vlastní generace evropských obranných systémů.
Smyslem takového projektu by nebylo nahrazovat NATO, ale doplnit jeho kapacity o regionální vrstvu obrany. V době, kdy se charakter války rychle mění a kdy raketové a dronové útoky stále častěji míří na civilní infrastrukturu, se právě ochrana energetických sítí, průmyslových center a velkých měst stává jedním z klíčových prvků moderní bezpečnostní politiky.
Výročí vstupu do NATO je proto nejen připomínkou minulosti, ale také příležitostí otevřít širší strategickou debatu o budoucnosti evropské bezpečnosti. Region střední Evropy má dnes větší ekonomickou, technologickou i demografickou váhu než kdykoli předtím v moderních dějinách.
Otázka, jak tuto sílu proměnit v dlouhodobou bezpečnostní stabilitu, proto zůstává otevřená.
Použité zdroje
IAEA (2023). Nuclear Technology Review 2023. Vienna: International Atomic Energy Agency.
NATO (2024). NATO’s Nuclear Deterrence Policy and Forces. Brussels: North Atlantic Treaty Organization.
Three Seas Initiative (2023). Three Seas Initiative Investment and Strategic Report. Warsaw: Three Seas Initiative Secretariat.
World Nuclear Association (2024). Nuclear Power in Eastern Europe. London: World Nuclear Association.
European Commission (2022). REPowerEU Plan and Energy Security in Central Europe. Brussels: European Commission.
SIPRI (2024). SIPRI Yearbook 2024: Armaments, Disarmament and International Security. Stockholm: Stockholm International Peace Research Institute.
