EU není USA a nikdy nebude

Dnešní spor už dávno nestojí mezi „národním králem“ a Habsburky. Skutečná linie konfliktu vede jinudy: mezi federalizačním tlakem na přetvoření Evropské unie v centralizovaný útvar a opačnou snahou Unii rozbít, vrátit vše na úroveň izolovaných národních států a prohlásit evropskou integraci za omyl.

Jedna strana říká: více Bruselu, silnější centrum, jednotná fiskální politika, jednotná obrana, jednotná zahraniční linie – jinak Evropa nepřežije. Druhá odpovídá: právě toto je cesta k likvidaci suverenity, k rozpuštění národních identit a k odcizení moci občanům. A proto je třeba projekt vrátit zpět, případně jej opustit.

Obě pozice jsou srozumitelné a zároveň ve své čisté podobě nebezpečné!!!

Federalizační tendence často ignorují historickou strukturu Evropy. Kontinent není tabula rasa, ale mozaika historických států, zemí, jazyků a právních tradic. Snaha přepsat tuto pluralitu do jednotného modelu připomíná administrativní experiment, který může fungovat jen za cenu oslabení legitimity.

Snaha o rozbití Unie naopak ignoruje realitu globálního světa. Evropa rozdělená na desítky soupeřících států by nebyla suverénnější, ale slabší. Ekonomicky, bezpečnostně i geopoliticky by se stala hřištěm jiných mocností.

Právě zde je důležité připomenout hlas, který nezapadá ani do jednoho tábora – koncepci odpovědné evropské spolupráce, jak ji dlouhodobě formuluje arcivévoda Karel Habsbursko-Lotrinský. Nevolá po byrokratickém superstátu, ale ani po návratu k fragmentaci. Zdůrazňuje odpovědnost Evropy za sebe samu, nutnost převzít bezpečnostní i politickou odpovědnost a současně respektovat historickou pluralitu kontinentu.

Tento přístup není ideologií. Je pokusem o rovnováhu: silná Evropa, která není centralistickou kopií USA, a současně Evropa, která se nenechá rozložit vlastní nedůvěrou.

Pro pořádek je fér říci i to, co se v české debatě často zamlčuje: Koruna Česká je jednoznačně legitimistická!!! V roce 2024 tuto pozici veřejně a formálně potvrdila úpravou svých stanov, čímž odmítla koncepce „alternativní“, nelegitimistické cesty (např. voleného či „národního“ krále jako symbolu lidové suverenity).

Když už se v monarchistických debatách mluví o „Habsburcích“, často se to říká tak, jako by šlo o jednotný a neměnný politický plán. Jenže i v rámci arcidomu lze historicky najít dvě odlišné intuice, které jsou pro dnešní úvahu překvapivě užitečné.

První bývá spojována s arcivévodou Františkem Ferdinandem d’Este. Jeho program byl v jádru reakcí na rozklad dualismu: hledal způsob, jak udržet celek pohromadě posílením středové autority, případně přestavbou v podobě trialismu či jiné reorganizace, která by zlomila blokující mocenské veto a vrátila řízení do centra. V dobových podmínkách to dávalo logiku – ale jako vzorec pro dnešní Evropu by to znamenalo pokušení „utáhnout šrouby“.

Druhá intuice se pojí s blahoslaveným císařem Karlem. Jeho poslední pokus o záchranu soustátí v roce 1918 nebyl návratem k tvrdému centralismu, ale nabídka federalizace: přiznat národním a zemským celkům právo vytvořit vlastní státní jednotky v rámci společného rámce. Bylo pozdě a historicky to nevyšlo, ale jako myšlenkový vzorec je to přesně to, co dnes Evropě chybí: pevný celek, který stojí na vzájemně uznané rozmanitosti.

Je však nutné říci přesně: nejde o žádnou současnou „dvojkolejnost“ arcidomu. Hlava habsburského domu se zřetelně hlásí ke koncepci blahoslaveného císaře Karla – tedy k modelu odpovědné federalizace založené na respektu k historickým zemím a národům, nikoli k modelu centralizovaného superstátu. Pokud je známo, tato linie není uvnitř arcidomu zpochybňována. Pro dnešní debatu je to podstatné: legitimismus se neopírá o nostalgii po tvrdém centru, ale o kontinuitu spojenou se subsidiaritou a sdílenou odpovědností.

Polemika o budoucnosti Unie se často zjednodušuje na otázku: má být z EU federace po americkém vzoru, nebo se má vrátit k volnému svazku států?

Problém je v tom, že ani jedna z těchto cest neodpovídá evropské zkušenosti!

Model Spojených států vychází z revolučního aktu a z jednoho ústavodárného subjektu. Konkrétně amerického lidu. Evropská integrace však vznikla jako postupný projekt spolupráce suverénních států, které si svou legitimitu nesou z vlastních dějin. Neexistuje jeden „evropský národ“, který by mohl nahradit všechny historické politické komunity.

Z toho plyne zásadní věc: Evropa nemůže být kopií USA! Pokud by se vydala cestou plné federalizace bez odpovídající legitimity, riskuje vnitřní odpor a politickou erozi. Pokud by se naopak rozpadla na izolované státy, ztratí schopnost jednat jako celek.

Kompromis, který dává smysl, není středem mezi dvěma extrémy, ale jinou kvalitou: Evropa jako víceúrovňové společenství, které sdílí odpovědnost tam, kde je to nezbytné (obrana, bezpečnost, strategická autonomie), a zachovává rozhodování co nejblíže občanům tam, kde to možné je.

Legitimistický postoj se tak vymezuje vůči dvěma extrémům:

Prakticky se to dá říci i jazykem starého hesla Deus – rex – patria. „Patria“ není ideologická nálepka ani abstraktní konstrukce; je to konkrétní domovina (město, kraj, krajina, rodové a komunitní vazby) a zároveň kulturní širší prostor, do něhož patříme – v našem případě přirozeně i podunajský okruh. „Rex“ pak není marketingový znak, ale personifikace kontinuity: vrchol státu, který nestojí na každé nové většině. A „Deus“ je připomínka, že i moc má hranice – že nad státem stojí řád, který nelze rozpustit v technologii moci ani v kultu „lidové vůle“.

Evropská spolupráce má smysl tehdy, pokud respektuje rozdílné tradice a ústavní kultury jednotlivých zemí. Regionální formáty typu V4 či Trojmoří mohou být výrazem subsidiarity – tedy principu, že rozhodování má probíhat co nejblíže občanům a historickým komunitám, nikoli automaticky v jednom mocenském centru.

Právě zde se legitimismus může paradoxně setkat s moderním evropským diskursem: nikoli jako nostalgie po impériu, ale jako důraz na víceúrovňové uspořádání, kde existuje rovnováha mezi centrem a periferií.

Moderní demokracie trpí chronickou nestabilitou. Politická reprezentace je závislá na cyklické volbě, marketingu a krátkodobých náladách. Hlava státu se stává součástí politického boje, nikoli jeho moderátorem.

Dědičný panovník představuje jiný princip: kontinuitu přesahující volební období. Nevládne na základě ankety, ale reprezentuje stát jako trvající entitu. To neznamená návrat k absolutismu, nýbrž jiný zdroj legitimity a jiný vztah k moci.

Legitimismus tedy není návratem do 19. století ani snem o centralizované říši. Je obranou proti fragmentaci a proti redukci politiky na soutěž okamžitých většin.

Evropa nestojí před volbou mezi superstátem a chaosem. Stojí před otázkou zralosti a schopnosti nést vlastní břemeno. Schopnosti převzít bezpečnostní roli, kterou po desetiletí delegovala na jiné. Vůle formulovat vlastní strategické zájmy. Odhodlání bránit svou civilizační identitu.

To vše ale nelze dělat proti členským státům ani bez nich!

Pokud se evropská integrace promění v projekt, který bude vnímán jako vnucený shora, rozpadne se zevnitř. Pokud se naopak stane obětí permanentního vydírání národními egoismy, ochromí sama sebe.

Kompromis, který hledáme, není slabostí. Je návratem k principu, že moc má být sdílena, nikoli koncentrována; že jednota má vyrůstat z odpovědnosti, nikoli z administrativního donucení.

EU není USA. Ale Evropa také není soubor náhodně poskládaných států bez společného osudu. Pokud má obstát, musí spojit kontinuitu s odpovědností a sílu s respektem k rozmanitosti.

Autor: Martin Cikán