Národní stát a evropský projekt: parodie versus vlastenectví

Mohlo by se zdát, že právě Česko je jedinou zemí, kde se slogany obránců národního státu tak nápadně rozcházejí s realitou. „Slovák, Japonec a Turek“ jako hlavní čeští vlastenci je samozřejmě nadsázka.

Ve chvíli, kdy se ministrem vlády těchto „vlastenců“ stane člověk bez občanství státu, který má zastupovat a jiný ministr pověří reprezentací země na jednání Rady EU ministra jiné země, přestává jít o vtip. To už je zjevné pohrdání samotným principem suverenity národního státu. Kdyby totéž udělali liberálové či eurofederalisté, následovala by bouře obvinění z likvidace suverenity. Ironií je, že stejné věci dnes činí právě ti, kdo se za její obránce vydávají.

Není to vlastně překvapivé. Ministra‑cizince jmenoval jeho krajan, jinou krajanku dosadil do čela úřadu vlády. Lídr další „vlastenecké“ strany léta obdivoval politika, který okupoval a rozvrátil jeho vlastní stát a plánoval asimilaci jeho národa. A jiný představitel téhož proudu považuje za přijatelné nejen sdílet vlastní manželku, ale i odevzdávat území své země ve jménu usmiřování agrese a jako advokát se nabídl hájit člověka, jenž si přeje příchod cizího dobyvatele, aby zde „zjednal pořádek“.

Čeští „vlastenci“, kteří na slovech hájí národní stát, tak v praxi popírají jeho étos. Stejně jako popírají étos klasického vlastenectví, které stálo na ctnosti, odvaze a osobní odpovědnosti, nikoli na přizpůsobivosti a konformismu. Tyto vlastnosti dnes ztělesňují statisíce ukrajinských obránců i zahraničních dobrovolníků, mezi nimi i Češi, lidé navazující na tradici odvahy a středoevropské historické zkušenosti, nikoli na kolaboraci a rezignaci.

Česko však není výjimkou. Skandály posledních let ukázaly ochotu obchodovat se suverenitou za ruské peníze u lídrů rakouské Strany svobody i francouzské Národní fronty. Němečtí „vlastenci“ zároveň požadují odchod ukrajinských migrantů a slibují výuku ruštiny ve školách, zatímco jejich vůdkyně svou osobní životní praxí popírá vlastní výzvy k obraně tradiční rodiny. U lídrů tohoto proudu to není výjimka.

Kdyby šlo o jev omezený na jednu zemi, dalo by se mluvit o národním selhání. Ve skutečnosti jde o širší tendenci. Nacionalisty minulosti lze kritizovat, ale většinou odpovídali duchu vlastenectví své doby. Současní neonacionalisté jsou spíše jeho karikaturou. V 18., 19. a na počátku 20. století byl boj za národní stát historickou nutností. Nesl v sobě idealismus, sebeobětování i kult cti. Lze se přít o to, zda Evropa tyto síly nepromarnila ve vzájemných válkách, ale jedno je jisté: vlastenectví tehdy kladlo vysoké morální nároky.

Dnešní neonacionalismus nic z toho neobsahuje. Není výrazem vysoké národní kultury, ale spíše subkulturou, která se o vlastní stát, jeho instituce a tradice opírá jen v rétorice. Paradoxně je tento proud fakticky internacionalistický. Jeho představitelé nehledají oporu doma, ale v jakési nové „Internacionále“, tentokrát pravicové. Jedni vzhlížejí k Putinovi, druzí k Trumpovi, někteří se snaží obojí spojit. V okamžiku střetu by si však museli vybrat a řada z nich by volila Moskvu.

Není proto překvapivé, že právě tito „vlastenci“ brojí proti zákonům namířeným proti působení ve prospěch cizí moci. Označují se přitom i za stoupence „svobody“. Jaké svobody a v čím zájmu, to by zasloužilo samostatný text.

Rozpor mezi rétorikou a realitou je dobře vidět na českém příkladu. V době, kdy se rozpadala loajalita k habsburské monarchii a zároveň sílil moderní nacionalismus, hledali Češi způsob, jak obstát v nové době. Řešením se stal národní stát. Čeští politici si zároveň uvědomovali riziko geopolitické izolace. Nejprve hledali autonomii v rámci monarchie, po jejím rozpadu se opřeli o Malou dohodu. Připojení k sovětskému bloku, potlačení roku 1968 i pozdější vstup do NATO a EU byly různými podobami téhož dilematu: jak spojit suverenitu s bezpečností v prostoru velmocí.

Po vstupu do NATO a EU se zdálo, že se podařilo najít rovnováhu. Bezpečnostní rámec poskytla aliance, ekonomický a institucionální prostor Evropská unie. Uvnitř si však Česko zachovalo charakter klasického národního státu, s dominancí jazyka, kultury a historické identity. To je skutečný příběh moderního českého vlastenectví: hledání rovnováhy mezi národní suverenitou a příslušností k širšímu civilizačnímu prostoru.

Právě z těchto důvodů je pro mnoho Čechů by mělo být přirozené sympatizovat s Ukrajinou. Podobně jako v pozdní habsburské monarchii ustupoval zemský patriotismus agresivnímu nacionalismu, v dnešním Rusku nahradil sovětský internacionalismus šovinismus popírající samotnou existenci ukrajinského národa. Stejně jako Hitler chtěl připojit Sudety a zbytek země proměnit v protektorát, usiluje dnešní Kreml o anexi částí Ukrajiny a podřízení zbytku země.

Češi svou zkoušku přežití už v minulosti prodělali. Ukrajinci jí procházejí právě dnes. A stejně jako kdysi Češi, i oni hledají nejen obranu, ale i místo v širším bezpečnostním a civilizačním prostoru, bez něhož by dlouhodobě neobstáli.

Skuteční čeští vlastenci tuto souvislost chápou. Pomáhají politicky, finančně i osobně a někteří i se zbraní v ruce.

Takzvaní vlastenci naopak sahají od podpory ruských anexí až po výzvy, aby Ukrajina přijala vlastní Mnichov. Část z nich požaduje odchod Česka ze západních struktur, což by v dlouhodobé perspektivě znamenalo návrat do sféry východní. Jiní tvrdí, že Ukrajina se k Západu připojit nemá, aby neohrozila bezpečnost Evropy.

Budoucnost NATO i EU přitom zpochybňují právě politici, k nimž tito lidé vzhlížejí. Problémem je i evropská demobilizace a pohodlí malých států, které po desetiletí delegovaly obranu na jiné. Právě proto se Rusko snaží Evropu připravit o jediný současný zdroj odhodlání a bojové zkušenosti — Ukrajinu. Ukrajina se tak stává nejen obranou jednoho národa, ale i impulzem k obnově evropské politické vůle. Na jejím pozadí působí subkulturní neonacionalismus jako laciná napodobenina vedle skutečné hodnoty.

Evropské vlastenectví se dnes může projevit především jako obrana společného prostoru bezpečnosti a rozvoje — prostoru, v němž se národní a evropská identita nevylučují, ale doplňují. A právě na Ukrajině se dnes rozhoduje nejen o budoucnosti jednoho státu, ale o budoucnosti Evropy.

Vadim Sidorov, autor a badatel zaměřený na dějiny nacionalismu a politické ideje současné Evropy